Meeting again after many years – Josef Scerba


Setkání po létech

Meeting again after many years.

Josef Ščerba, 1992

Jako bývalí příslušníci 311. československé bombardovací squadrony RAF, členové osádky Wellingtonu kódového označení KX-B, kterří přežili havárii v Sererním moři poté, co byl náš letoun dne 28. 12. 1941 zasažen nad Wilhelmshafenem, jsne se letos dočkali velmi příjemného setkání.

Being former members of RAF 311 (Czechoslovak) bomber squadron, the crew of Wellington KX-B who survived the crash landing in the North Sea after our aircraft had been hit above Wilhelmshafen on 28th December 1941, we were treated to a very pleasant meeting this year.

Josef Ščerba, RAF

Po opuštění letounu jsme Alois Šiška, Pavel Svoboda a já strávili šest strastiplých dní v záchranném člunu, který západní větry zahnaly k holandskému pobřeží do blízkosti obce Peten. Toho dne (3. 1. 1942) tehdy dvanáctiletý Thomas Zuyderland sbíral se svým bratrem mořem vyplavené dřívi, když zpozorovali na hladině plovoucí dinghy. Thomas Zuyderland ihned poslal bratra do vesnice pro pomoc. Odtud zakrátko přispěchali jak Holanďané tak i německá pobřežní hlídka. Na pokyn Němců vytáhli Holanďané člun na pláž a všemi dostupnými dopravními prostředky (napřiklad I bicykly a kolečky) nás přepravili do blízké vojenské strážnice.

After leaving the aircraft, Alois Šiška, Pavel Svoboda and myself spent six arduous days in a dinghy, which was driven back by the westerly winds to the Dutch shores in the vicinity of the village Peten. On that day – 3rd January 1942 – Thomas Zuyderland, then 12 years old, was collecting wood washed-up by the sea with his brother, when they noticed the dinghy floating on the surface. Thomas Zuyderland immediately sent his brother to get help from the village. From here shortly afterwards, in a hurry, arrived both the Dutch and the German coast guard. On the orders of the Germans, the Dutch pulled the dinghy out on the beach and they moved us by all available means (for example even on bicycles and wheel barrows) to the nearby military guard house.

Sám Thomas Zuyderland pomáhal seč mohl. Přitom se dozvěděl, že jsme českoslovenští příslušníci Royal Air Force. Navigátor Josef Mohr, který zemřel na člunu, byl později pochován na vojenském hřbitově v Bergenu. Thomas Zuyderland po celých padesát let pravidelně pečoval o jeho hrob. Událost zůstala natrvalo v jeho paměti. Po získání podrobných informací zveřejnil v holandském tisku článek o našem sestřelu při příležitosti jeho pětačtyřicátého výročí

Thomas Zuyderland himself helped the best he could. That’s how he found out, that we were Czechoslovak members of the RAF Josef Mohr, the navigator who died in the dinghy, was later buried in the military cemetery in Bergen. Thomas Zuyderland looked after his grave periodically the whole fifty years. The event was to rema in his memory for ever. After receiving detailed information, he published an article in the Dutch press at the 45th anniversary of our bomber being shot down.

Pan Zuyderland, dnes pracovník holandského ministerstva dopravy v důchodu, se snažil navázat osobní kontakt s dosud žijícími členy osádky. To se mu podařilo v září 1991 během pražského setkání československých válečných letců žijících v zahraničí. Po padesáti létech se tak opět setkal s bývalými trosečníky, tentokrát však v daleko příjemnějším prostředí pražského hotelu Jalta.

Mr. Zuyderland, today a retired employee of the Dutch Ministry of Transport, tried to get in touch with the members of the crew, who were still alive. He succeeded in September 1991 during the Prague meeting of the Czechoslovak war pilots living abroad. That is how he met again the castaways 50 years on, this time however in a much more pleasant environment of the Prague hotel Jalta.

Alois Šiška, Thomas Zuyderland, Vlasta Šišková, Josef Ščerba, Prague 1991.

Pavel Svoboda a Alois Šiška s manželkami a já. Bylo to velmi krásné setkání, doprovázené řadou vzpomínek. Zde jsme si zároven slíbili, že v jubilejním roce 1992 navštívíme Holandsko a společně vzdáme hold památce Josefa Mohra.

Pavel Svoboda and Alois Šiška with spouses and myself. It was a wonderful meeting accompanied by many memories. Here we also promised each other, that in the 1992 Jubilee Year, we will visit the Netherlands and together we will pay homage to the memory of Josef Mohr.

Alois Šiška s chotí využili od 22. dubna do 3. května tohoto roku pohostinství známé rodiny v Holandsku a já sám jsem byl ve dnech od 30. dubna do 2. května hostem Thomase Zuyderlanda. Pavel Svoboda se cesty nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů.

Alois Šiška and his wife made use of the hospitality of a befriended family in the Netherlands from 22nd April till 3rd May and I personally was a guest of Thomas Zuyderland from 30th April till 2nd May. Pavel Svoboda was unable to come because of health reasons.

V doprovodu Thomase Zuyderlanda a jeho paní jsem druhý den pobytu navštívil výstavu tulipánů světového významu v Keukenhofenu. Dne 2. května odpoledne jsem pak zajeli do Midwoudu, kde vlastní Jan de Groot malé museum se sbírkou součástí letadel RAF sestřelených v okolí Zuiderského jezera. Pan de Groot vede současně o každém případu stručnou kroniku. Kromě mašeho sestřelu je tu zachycena I havárie Wellingtonu sériového čísla T2990 (kódové označení KX-T) Viléma Bufky, který ji jako jediný přežil.

On the second day of stay, accompanied by Thomas Zuyderland and his wife, I visited the world renown tulip exhibition at Keukenhof . On the 2nd May in the afternoon, we then traveled to Midwoud, where Jan de Groot owns a small museum with a collection of parts of the RAF aircraft shot down in the area of the Zuiderzee (now known as Ijsselmeer). At the same time, Mr de Groot maintains a brief chronicle of each case. Besides our “shot-down”, he has also recorded the crash of the Wellington T2990 (code marked KX-T) of Vilém Bufka, who was the sole survivor.

Ješte téhož dne odpoledne jsme se všichni sešli v Petenu. Tajemník obce navíc pozval další přímé účastníky události. Bylo na co vzpomínat. Organizátorem a současně I tlumočníkem do angličtiny byl sám Thomas Zuyderland. Po krátké příemné besedě odjela většina přítomných na hřbitov do Bergenu. Zde jsme u hrobu Josefa Mohra položili stuhou v barvách trikolóry ozdobený věnec, dovezený z Československa, a rozsvítili svíčky všem padlým členům naší osádky. Přitom jsme se setkali s otcem a synem, kteří o vojenský hřbitov pečují již od skončení války. Mají zde symboly všech národů, jejichž letci byli ve službách RAF sestřeleni nad Holandskem a je třeba ocenit, jak si Holanďané váží všech letců, kteří položili své životy za jejich svobodu.

We all met in Peten on the same day in the afternoon. The Mayor of the village moreover invited further eye witnesses of the event. There was much to remember. The organiser as well as the translator into English was Thomas Zuyderland himself. After a brief pleasant discussion, the majority of the present guests left for the cemetery in Bergen. Here we placed a wreath brought from Czechoslovakia and embellished by a ribbon in the Czechoslovak tricolor on the grave of Josef Mohr, and lit up candles to all the fallen crew members. At this occasion, we met the father and son, who have taken care of the military cemetery since the end of the war. Here they have symbols of all the nations of all the pilots were shot down above the Netherlands whilst serving in the RAF, and one must appreciate how the Dutch esteem all the airmen, who laid their lives for their freedom.

Bergen, 1991.

Z Bergenu jsme se opět rozjeli do rodin svých hostitelů. Na cestě do Oegstgeest zastavil Thomas Zuyderland u nemocnice v Helio poblíž Alkmaaru, kde nám v roce 1942 byla poskytnuta řádná lékařská péče.

From Bergen, we returned again to the families of our hosts. On the way to Oegstgeest, Thomas Zuyderland made a stop at the hospital in Helio near Alkmaar, where they gave us proper medical care in 1942.

Během naší návštevy v Holandsku byl Alois Šiška hostem 311. squadrony holandského letectva, u níž se jako úřední řeč používa výhradně angličtina. Piloti svému hostu a příslušníku 311. československé bombardovací squadrony RAF předvedli ukázky pozemního i leteckého výcviku. Mimo jiné se dozvěděl, že zdejší piloti nalétají na svých letounech General Dynamics F-16 Fighting Falcon ročně okolo 150 hodin. Velitel jednotky poté Aloise Šišku požádal, aby doma vyřídil srdečné pozdravy všem příslušníkům válečné “třistajedenáctky”.

During our visit in the Netherlands, Alois Šiška was a guest of 311 squadron of the Dutch Air Force, where English is exclusively used as the official language. The pilots demonstrated both the ground and air training to their guest from 311 (Czechoslovak) RAF Bomber squadron. He found out, amongst others, that the local pilots fly about 150 hours per annum in their General Dynamics F-16 Fighting Falcon airplanes. The Commander of the unit then asked Alois Šiška to pass on cordial greetings to all the members of the wartime “three hundred eleven”.

Oba jsme si z překrásné země tulipánů odnesli ty nejlepší dojmy a vzpomínky na péči našich holandských přátel, jimž patří naše srdečné díky.

We both returned from the wonderful land of tulips with the best impressions and memories of the care of our Dutch friends, to whom belong our most sincere thanks.

© Josef Ščerba, 1992




This entry was posted in 311 Sqd, Autobiography. Bookmark the permalink.

1 Response to Meeting again after many years – Josef Scerba

  1. pplk. v.v.. Ing. Vlastimil Březina says:

    Pana Josefa Ščerbu jsem osobně znal. V době, kdy ještě v důchodovém věku v 70-tých letech pracoval na úseku zvláštních úkolů a civilní obrany u Městského národního výboru v Karviné, jsem se s ním služebně setkával. Protože jsem v té době přečetl knížku Aloise Šišky “KX-B neodpovídá”, tak jsem věděl o existenci telegrafisty se jménem Josef Ščerba a že pochází z Karviné. Tak jsem se pana Ščerby ptal, zda je to jeho příbuzný. On mi odpověděl, že ne. “A znáte ho?”, zeptal jsem se. A on na to, že ano. Tak se ptám, kdo to tedy je? A on po váhání tiše řekl: “Já”. To mě ohromilo. Požádal jsem jej tedy, aby mi vypravoval o svých válečných zážitcích, ale dlouho se mi jej nedařilo přemluvit. Vždy říkal: “Ale to už je dávno, to už ani není pravda”. Až po několikáté návštěvě se mi jej podařilo přemluvit. Pan Ščerba potom udělal překapávanou kávu (myslím, že ten přístroj na kávu měl asi ještě z Anglie) a vyprávěl mi celý svůj příběh. Ani jsem nedutal. Kam se hrabe nějaká kniha nebo film proti osobní výpovědi přímého aktéra těch událostí.

    Potom pan pplk. Ščerba přestal na MěstNV pracovat, doléhaly stále častěji na něho zdravotní problémy, které měly příčiny z války. Já jsem z Karviné odešel a už jsme se pak nesetkávali.
    Jsem hrdý na to, že jsem jej znal. Byl to nesmírně laskavý pán s vybraným chováním, velmi inteligentní a pracovitý člověk, tichý, skromný, přívětivý.
    Čest památce hrdiny.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.