Czechoslovakia 15 March 1939
Československo 15. března 1939

Dr Emil Hácha, The Czechoslovak President, under pressure and threats from Hitler and Mussolini, at 03:55 that morning, had ceded his country to Hitlers demands; he felt it was now the only way to avert bloodshed. He signed the documents to permit German occupation, and telephoned Prague and ordered that his troops not to resist the German occupation.

Prezident Československa Dr Emil Hácha pod pohrůžkami Hitlera a Mussoliniho ve 3 hodiny 55 minut toho rána ustoupil Hitlerovým požadavkům a předal mu moc nad zemí, když cítil, že je to jediný způsob, jak zabránit krveprolití. Podepsal listiny povolující německou okupaci, telefonoval do Prahy a vydal rozkaz, že čs. jednotky nemají německé okupaci klást odpor.

At 5am that morning, Prague radio broadcast the following orders of the President of the Republic and Minister of National Defence, Dr Hácha:

V 5 hodin ráno dne 16. března 1939 vysílala pražská radiová stanice následující rozkazy Prezidenta republiky a Ministra národní obrany, Dr. Háchy :

“The German army infantry and aircraft are beginning the occupation of territory of the Republic at 6am on the morning of the 15th.

“V 6 hodin ráno 15. zahájí německé vojenské pozemní jednotky a letadla obsazování území Republiky.”

“Their advances must nowhere be resisted. The slightest resistance will cause the most unforeseen consequences and lead to the intervention becoming utterly brutal.

“Jejich postupu nesmí být nikde kladen odpor. I ten nejmenší způsobí následky nedozírného rozsahu a povede k tomu, že obsazování se zvrhne v absolutní brutalitu.”

“All commanders have to obey the orders of the occupying army, the various units of the Czech Army face being disarmed. Military and civil airplanes must remain on aerodromes and none must attempt to take the air.”

“Všichni velitelé se musí rozkazům okupující armády podřídit, veškeré jednotky české armády budou odzbrojeny. Vojenská a civilní letadla musí zůstat na letištích a žádné se nesmí pokusit dostat se do vzduchu”.

“Prague will be occupied at 6.30am”

“Praha bude obsazena o půl sedmé ráno”.

Hácha’s order was obeyed in most cases, but a few isolated cases of resistance did occur.

Háchově rozkazu bylo ve většině případů uposlechnuto, ale k několika jednotlivým případům k odporu došlo.

The German occupation meant that the Bohemia and Moravia regions of Czechoslovakia were now the Reich Protectorate of Bohemia and Moravia, while Slovakia in return for their allegiance to Nazi Germany, had become the ‘puppet’ independent state of Slovakia. The Czechoslovak Air Force remained grounded, and all units and Army units were quickly disbanded.

Německá okupace znamenala, že české a moravské oblasti Československa se staly Říšským Protektorátem Čechy a Morava, zatímco Slovensko se za svoji poslušnost vůči Nacistickému Německu stalo “loutkovým” nezávislým Slovenským státem. Československému letectvu nebylo dovoleno vzlétnout a všechny letecké i pozemní jednotky byly rychle rozpuštěny.

Germanisation of Bohemia and Moravia began immediately. But by 19 March 1939, former Senior officers of the now-disbanded Czechoslovak military had started to form an underground army, known as Obrana Národa [Defense of the Nation]. One of their objectives was to assist as many airmen and soldiers to get to neighbouring Poland where they could be formed into military units to fight for the liberation of their homeland. Within Czechoslovakia, former military personnel and civilian patriots covertly started to arrange for former Air Force and Army personnel to be smuggled over the border into Poland to join these newly formed Czechoslovak units.

Poněmčování Čech a Moravy bylo začalo okamžitě. Do 19. března 1939 zahájili vyšší důstojníci nyní rozpuštěných československých ozbrojených sil vytvářet ilegální armádu, známou jako Obrana národa. Jedním z jejích cílů bylo pomáhat tak velkému počtu letců a vojáků dostat se do sousedícího Polska, kde mohli být zařazeni do vojenských jednotek, aby bojovali za osvobození své vlasti. Uvnitř Československa začali bývalí příslušníci armády a občané vlastenci tajně organizovat pašování bývalých letců a vojáků do Polska, aby se tam připojili k nově formovaným čs. jednotkám.

Obrana Národa also worked in co-operation with Svaz Letců, the Airman Association of the Czechoslovak Republic. These two organisations provided money, courier and other assistance to enable airmen to escape to Poland. Usually, this was by crossing the border from the Ostrava region into neighbouring Poland.

Obrana národa take spolupracovala se Svazem letců České republiky. Tyto dvě organizace poskytovaly peníze, kurýry a pomoc jiného druhu, aby letcům umožnila utéci do Polska. Obyčejně překročením hranice na Ostravsku. Do konce srpna 1939 úspěšně odešlo 690 letců.

The price of failure in an escape attempt – for those escaping or assisting in a escape attempt was severe – was severe; to be captured usually resulted in execution with family and relatives being imprisoned or sent to concentration camps.

Pro osoby pomáhající při těchto útěcích to byla nebezpečná práce, být chycen mělo obyčejně za následek popravu celé rodiny a uvěznění příbuzných nebo jejich transport do koncentračních táborů.

Other airmen and also airwomen made their own independent arrangements to cross the border to Poland. The majority of the border crossings took place near Ostrava because of the close proximity of the ‘new’ Polish border since Poland had occupied the Český Těšín region of Czechoslovakia on 10 October 1939.

Jiní letci a rovněž několik žen podnikali přípravy k překročení polské hranice samostatně. Většina přechodů hranice se konala nedaleko Ostravy kvůli těsné blízkosti “nové” polské hranice od doby, kdy Polsko 10. října 1938 okupovalo československou oblast Těšínska.

The following are some of these escapes, either individually or in small groups:

Některé z těchto útěků buď samostatných nebo v malých skupinkách popisujeme níže:

Vaclav Baumann

A pilot in the pre-war Czechoslovak Air Force who was dismissed when it was disbanded by the occupying Germans. Baumann wanted to resist the German occupation and contacted Svazu letců for their assistance. In May 1939 he received instructions to go to Mosty u Jablunkova, near the Polish border where a guide would escort him through the forests of the Jablunkovský pass into Poland.

Pilot předválečného Československého letectva, jenž byl propuštěn, když to bylo německými okupanty rozpuštěno. Bauman chtěl proti německé okupaci bojovat a navázal kontakt se Svazem letců s žádostí o pomoc. V květnu 1939 Bauman obdržel instrukce jet do Mostů u Jablunkova blízko polské hranice, kde ho průvodce zavede lesem u Jablunkovského průsmyku do Polska./

He travelled to Mosty u Jablunkova and on 20 May he waited for the guide who never appeared. Baumann returned to Prague, advised Svazu letců and was instructed to await further orders. These came in August and accompanied by fellow pilots Josef Koukal and Miloslav Havlíček they traveled to Ostrava. On the night of 14 August, they crossed the ‘new’ Polish border and traveled to nearby Bohumín, which until a few months earlier had been part of Czechoslovakia. From here the Polish authorities took them to Krakow and then to Bronowice Małe.

Odcestoval do Mostů u Jablunkova a 20. května čekal na průvodce, který se vůbec neukázal. Bauman se vrátil do Prahy a na radu Svazu letců očekával další rozkazy. Ty přišly v srpnu a ve společnosti kamarádů letců Josefa Koukala a Miloslava Havlíčka odjeli vlakem do Ostravy. V noci 14. srpna překročili ´novou´ hranici s Polskem a dojeli do blízkého Bohumína, jenž byl ještě před několika měsíci součástí Československa. Odtud je polské úřady přepravily do Krakova a poté do tábora Malé Bronovice.

Josef Dygryn

When Germany occupied Czechoslovakia on 15 March, Josef Dygryn was a cadet at the Military training base, at Prostějov. The initial reaction that Josef and some of his fellow cadets were to fly some of the old Avia B-33 fighter aircraft from the airbase to neighbouring Poland. Colonel Bedřich Starý, their Commanding Officer forbade them to do this.

Když Německo 15. března obsadilo Československo, Josef Dygrýn byl pilotním žákem na vojenské výcvikové základně v Prostějově. Prvotní reakce byla, že Josef a někteří další z jeho spolužáků chtěli uletět s několika starými stíhačkami B-33 do sousedního Polska. Jejich velitel plukovník Bedřich Starý jim to ale zakázal.

On 14 June 1939 Josef, armed with a gun and accompanied by Antonín Vendl, another cadet, escaped, on foot, from Czechoslovakia into Poland. There he spent a short time at Krakow before moving onto a transit camp at Bronowice Małe. In mid-July, they, with other Czechoslovak airmen were taken to Gydinia and went by ship to France. On the fall of France, he joined the RAF and fought in the Battle of Britain.

Dne 14. června Josef ozbrojený pistolí a doprovázen dalším leteckým spolužákem Antonínem Vendlem utekl pěšky do Polska. Tam strávil krátkou dobu v Krakově, než se přemístil do tranzitního tábora Malé Bronovice. V polovině července odjel s dalšími čs. letci do Gdyně a odsud lodí do Francie. Po pádu Francie vstoupil do RAF a bojoval v Bitvě o Británii.

Whilst with 1 Sqn RAF, on a night sortie over France on 4 June 1942, his Hurricane failed to return.

Byl zabit v akci v roce 1942.

Josef František

Arrived in Poland at 23:22 on 13 June 1939. A relative was already working for the new underground army and he would drive his old car to pre-arranged locations in Moravia. There he would collect small groups of young men and take them to Ostrava. Here they would be taken by courier or other means into Poland.

Do Polska přijel v 23.22 dne 13. června 1939. Jeden příbuzný už pracoval pro novou ilegální armádní organizaci a svým starým autem jezdil po území Moravy na předem domluvená místa. Zde vyzvedával skupiny mladých mužů a vozil je do Ostravy. Odtud je do Polska odváděl kurýr nebo se tam dostávali jiným způsobem.

František traveled with this relative to Ostrava, where he stayed, for three days, in a small hotel with other young men who also wanted to escape to Poland. On the night of 13 June when he and three other former Czechoslovak Air Force pilots, were smuggled over the border, near Szumbark, in a goods train into Poland. At the border crossing, the trains were customarily stopped and searched by the Germans. Here the railwaymen diverted the Germans attention away from the hiding place of the four airmen and the train was allowed to continue over the border to Poland. From here they traveled to Krakow where they reported to the Czechoslovak Consulate.

František cestoval se svým příbuzným do Ostravy, kde zůstal tři dny v malém hotelu s dalšími třemi mladými muži, kteří chtěli do Polska utéct taky. V noci 13. června byl Josef František a tři další čs. vojenští piloti propašováni v nákladním vlaku přes hranici u Szumbarku – Havířova. Na hraničním přechodu vlak obvykle zastavil a byl Němci prohledáván. Zde železničáři odvedli pozornost Němců od místa úkrytu čtyř letců a vlaku bylo dovoleno pokračovat přes hranici do Polska. Odsud odjeli do Krakova, kde se hlásili na Československém konzulátu.

Josef Balejka

After his discharge from the army he returned to Valašských Klobouk and stayed with his mother. He found employment as an assistant at a sewage treatment plant.

Po propuštění z armády se vrátil ke své matce do Valašských Klobouku, kde dostal zaměstnání pomocného pracovníka v čistírnách odpadních vod.

He found life in his occupied homeland had become intolerable. He was unable to endure the German soldiers, their domination and the constant arrest of Czech patriots. He decided to leave his homeland and go to neigbouring Poland, which he assumed would be one of the first countries to be attacked by the German army. This was a fight he wanted to participate in. His mother gave him a St Mary the Virgin locket as a‚ good luck talisman, and he left.

Život v okupované vlasti se stal pro něho neúnosným. Nebyl schopen dál snášet roztahovačnost německých vojáků a neustálé zatýkání vlastenecky smýšlejících českých občanů a proto se rozhodl opustit svou vlast a odejít za hranice do Polska. Předpokládal, že to bude jedna z prvních zemí, která bude čelit útoku německé armády. A tohoto boje se chtěl zúčastnit. Jeho matka před odchodem do Polska mu za talisman pro štěstí dala medailonek Panny Marie Svatohostýnské.

In Radvanice, a village near Ostrava by the Polish-Czech border, František Sucháček, a former classmate, worked as a tailor’s assistant. He had always been his best friend who he could completely trust and so he asked him for help crossing the border into Poland.

V Radvancích v obci u Slezské Ostravy, která se nacházela u polsko-českých hranic, pracoval jako krejčovský pomocník jeho spolužák František Sucháček. Vždy to byl jeho nejlepší kamarád, kterému mohl plně důvěřovat a proto jej požádal o pomoc při přechodu hranic do Polska.

He visited František on Friday and his friend advised him the same day where the easiest place to cross the border into Poland. He stayed with František until Sunday morning and then departed to try and get to Poland. On his journey to the border, he met a 20-year-old girl who asked him if he was also wanting to cross the border. Josef was apprehensive as he suspected that she may have been a Gestapo agent, but calmed down when she explained that she worked as a nurse and wanted to get to her family who lived in Orlové, a town in the Teschen region which had, following the Munich Agreement of 1938, been annexed by Poland from Czechoslovakia.

Ještě téhož dne v pátek, mu kamrád František poradil kde a jakým způsobem je možné nejsnadněji přejít do Polska. U Františka Sucháčka zůstal až do nedělního rána a odpoledne se pokusil o přechod státní hranice. Při cestě ke státnmí hranici se k němu připojila asi dvacetiletá dívka a zeptala se jej, jestli chce také překročit státní hranici jako ona. Z počátku se obával, že je agentkou gestapa a uklidnil se až když mu řekla, že pracuje jako zdravotní sestra a chce se dostat ke své rodině do Orlové, která již v té době náležela Polsku.

Josef told her that he was a pilot and going to Poland. She suddenly grabbed him by the hand and pulled him towards her saying ‘Oh love me’, Josef then noticed the approaching border guards. The guards passed the ‘courting’ couple, one made some rude remarks and then they continued with their patrol. A few minutes later they ran, hand in hand, across the border into Poland. The girl led them to a village named Szumbark, there she told Josef to go to the Police station and wait for her there. He went to the Police station and was arrested and never saw the girl again. Josef would later describe this as the only ‘romantic escape from Czechoslovakia’

Josef Balejka ji řekl, že byl pilot a jde do Polska. Náhle jej dívka uchopila za ruku a strhla jej na sebe se slovy:”Prohoha, milujte mě”. Josef pak uviděl blížící se pohraniční stráž. Němci se na cestě zastavili a jeden z nich vyslovil na jejich adresu hrubé poznámky a odešli. Několik minut poté držíce se za ruce přeběhli hranici do Polska. Dívka jej dovedla do vesnice Szumbarku a řekla mu, aby se šel přihlásit na policii, že na něho počká. Po příchodu na stanici byl zadržen a s dívkou se již nikdy nesetkal. Josef Balejka tuto příhodu popsal jako jediný “romantický útěk z Československa”.

During questioning, Josef stated his reasons for escaping from the Protectorate and asked to be transferred to one of the Czechoslovak Legions. The Polish police told him that no such Legions existed in Poland and that they would have to return him to Moravia. They treated him decently, fed him and let him sleep in an unlocked cell, but in the morning they returned him to the border. After he had crossed the border back into Moravia he met two German soldiers, fortunately, they were Sudeten Germans and they had a chat and smoked a cigarette together. He then thanked the Germans and returned to Radvanic.

Následoval výslech, při němž Josef Balejka uvedl důvody útěku z Protektorátu a požádal, aby byl převezen k některé z československých legií. Polští četníci mu řekli, že taková legie v Polsku neexistuje a že se musí vrátit na Moravu. Chovali se však k němu slušně, dostal najíst a nechali jej přespat v otevřené cele. Ráno jej však zavedli na hranice. Po překročení hranic a návratu na Moravu potkal dva německé vojáky, naštěstí to byli sudetští Němci, s nimž se dal do řeči a společně si zapálili cigaretu. Němcům pak poděkoval a vrátil se do Radvanic.

On 2 June 1939, he made his attempt to escape to Poland, this time with Oldřich Hlobil with whom he had served in the Air Regiment at Piešťany. They crossed the border into Poland at 18:10 and a little later they met a Polish border guard who led them back to Szumbark. During the night another two airmen, Kotera, and Pípa who they had known at Piešťany. This group spent 9 days at Szumbark, departing on 20 June, by bus to Český Těšín and then by train to Krakow, where on their 2nd day reported to the Czechoslovak Consulate.

2. června 1939 se pokusil o druhý přechod do Polska, tentokrát s Oldřichem Hlobilem z Valašského Meziříčí, s nímž sloužil u leteckého pluku v Piešťanech. Hranice do Polska překročili v 18:10. Nedaleko hranice potkali polského příslušníka finanční stráže, který je odvedl opět do Szumbarku. Během noci se k nim přidali ještě další dva známi letci z Piešťan Kotera a Pípa. V Szumbarku strávili 9 dní a 20. června celá skupina odjela autobusem do Českého Těšína a poté vlakem do Krakova, kde se druhý den hlásili na československém konzulátu.

Frantisek Peřina

Then a 28 year old Czechoslovak Air Force Officer who had been discharged following the German occupation. On 25 June 1939 with six other former Czechoslovak Air Force airmen left Olomouce by train for Ostrava.

Tehdy osmadvacetiletý důstojník Československého letectva, který byl po okupaci země Němci odsud propuštěn. 26 června 1939 odjel z Olomouce vlakem do Ostravy s dalšími šesti bývalými čs. letci.

At Olomouc railway station, Anna, Peřina’s wife of just 27 hours was there to see the group off. Anna was laughing and waving as she saw them depart, so as to give any watching officials the impression that these men were only going for a short visit to Ostrava, which was close to the Polish border.

Na olomouckém nádraží vyprovodila skupinu Anna Peřinová, jenž byla Františkovou manželkou pouhých 27 hodin. Na odjíždějící se smála a mávala, aby u jakýchkoliv přihlížejících pracovníků úřadů vzbudila dojem, že tito muži pouze jedou na krátký výlet do Ostravy, která byla blízko polské hranice.

On reaching Ostrava, which was very close to the new Polish border, the group illegally walked over the border and went to Bohumín, a former Czech town in the Teschen region which had recently been annexed by Poland, following the Munich agreement of October 1938. From here they traveled to Kraków where other escaped Czechoslovak Air Force airmen where being assembled.

Po příjezdu do Ostravy, jenž byla velmi blízko nové hranice s Polskem, skupina tajně hranici překročila a šla do Bohumína, bývalého českého města v oblasti Těšínska, který byl po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 nedávno připojen k Polsku.

Karel Mrázek

The youngest squadron commander in the Czechoslovak Air Force, escaped on foot to Poland, from Bílý kříž near the Slovak border, on 29 May 1939 with fellow officers Stanislav Zimprich, Karel Podroužek, Felix Zboril, and Egon Nezbeda. The group was assisted by one of the underground organizations who arranged for Cyril Mach to guide them from Ostrava to Poland. After a brief internment at Těšín they arrived in Krakow on 3 June.

Nejmladší velitel perutě československého letectva utekl do Polska pěšky z Bílého kříže v blízkosti slovenské hranice 29. května 1939 s kolegy důstojníky Stanislavem Zimprichem, Karlem Podroužkem, Felixem Zbořilem a Egonem Nezbedou. Skupině pomohla jedna z ilegálních organizací, jejíž průvodce Cyril Mach ji zavedl z Ostravy do Polska.

Cyril Mach was a patriotic teacher from Rožnov Radhoštěm who was tragically killed on 6 May 1945 whilst defending the Czech Radio building in Prague from the Germans.

Cyril Mach byl vlastenecký učitel z Rožnova pod Radhoštěm, který 6. května 1945 tragicky padl jako obránce budovy českého rozhlasu, během pražského květnového povstání proti nacistům.

František Mareš

At the time of the German occupation, was doing his Military conscription as a pilot in the Czechoslovak Air Force, stationed at Hradec Králové. When his unit was disbanded by the Germans, he returned to his hometown of Plzeň and resumed his re-conscription employment at Skoda. He quickly realised that he would not accept life under Nazi rule and made plans to escape to Poland. Through Mr Rais, his mentor at the now grounded Plzeň Aero Club arrangements were made to assist him in his escape. He was told to memorise the name and address of a contact in Ostrava, where he was to travel to. On his journey to Ostrava, he would be joined by four others who would also be escaping with him. They would be posing as art students and in their briefcases they would have documents and artist materials to substantiate this disguise. For security reasons no instructions or information was given in writing.

V době německé okupace sloužil v rámci branné povinnosti jako pilot Čs. vojenského letectva na letišti v Hradci Králové. Poté, co byla jednotka Němci rozpuštěna, se František vrátil domů do Plzně a pokračoval v práci ve Škodovce, kde byl zaměstnán před vojnou. Rychle si uvědomil, že pod nadvládou nacistů žít nechce a plánoval útěk do Polska.Prostřednictvím pana Raise, vedoucího v plzeňském aeroklubu, v němž nyní nesměli létat, byly podniknuty přípravy, které mu pomohly v útěku. Řekli mu, že jméno i adresu kontaktu do Ostravy, kam má jet, se musí naučit zpaměti. Cestou do Ostravy se k němu přidají další čtyři, jenž utečou s ním. Budou se chovat jako studenti umění a ve svých aktovkách na dokumenty budou mít papíry a umělecké potřeby, aby prokázali pravdivost svých přestrojení. Z bezpečnostních důvodů jim žádné instrukce ani informace nebyly dány písemně.

On 16 June 1939, he was contacted by his mentor, who told him to be at the railway station the following morning at 05:30 and to travel to Ostrava. He returned home and for the first time told his parents of his imminent departure to Poland. Early the following morning he met with Kašpar, another member of the Plzeň Aero Club, who would be one of his four escape companions.

16. června Františka kontaktoval jeho vedoucí Rais, který mu řekl, aby o půl šesté následujícího dne byl na vlakovém nádraží a odjel do Ostravy.Vrátil se domů a svým rodičům poprvé řekl o svém blízkém odjezdu do Polska. Časně ráno potkal Kašpara, dalšího člena plzeňského Aeroklubu, který bude jedním z jeho čtyř prchajících společníků.

Separately they boarded the train to Prague, but kept in close proximity during the three hour journey. On arriving at Prague, Mareš had a disconcerting experience; whilst his ticket was being examined by a ticket inspector, a nearby German guard demanded to see his ID documents. The few minutes the guard studied his documents were nerve-racking but finally he was waived on by the guard. They caught, as had been arranged, the 10:40 train from Prague to Ostrava. Mareš had been advised that Vladimir Michálek and Jan Chalupa, who had also been pilots with him in the Air Force and were two more of his escape group, would also be on that train.

Do vlaku na Prahu nastoupili jednotlivě, ale během tříhodinové jízdy se zdržovali blízko sebe. Po přijezdu do Prahy Mareš zažil nepříjemnost, když jeho jízdenku kontroloval inspektor a německý voják stojící poblíž po Františkovi požadoval předložení dokladů. Několik minut, během nichž hlídka prohlížela jeho doklady bylo nervydrásající, ale nakonec mu bylo dovoleno pokračovat v cestě. Stihli, jak bylo předem naplánováno, vlak 10.40 z Prahy do Ostravy. Marešovi bylo řečeno, že ve vlaku jsou rovněž Vladimír Michálek a Jan Chalupa, kteří byli take vojenští piloti a jsou dalšími dvěma z Františkovy útěkové skupiny.

Mareš and Kašpar boarded the train separately and as they made their way through the railway carriages, Mareš recognised Michálek and Chalupa from the photos he had been shown by his mentor in Plzen. They, in turn, recognised him, but apart from eye contact made no other contact as they had been told only to meet together outside the railway station at Ostrava. The four-hour journey to Ostrava was uneventful, the highlight being Kašpar, an art teacher, doing a sketch of Mareš. On reaching Ostrava Mareš and Kašpar left the train separately followed shortly after by Michálek and Chalupa and all cleared the scrutiny of the ticket inspector and German guard.

Mareš a Kašpar nastoupili do vlaku každý zvlášť a jak procházeli kupé vagónu, Mareš poznal Michálka a Chalupu z fotografií, jenž mu v Plzni ukázal jeho rádce.Ti dva ho poznali rovněž, ale kromě kontaktu očima se k sobě nijak vice nepřiblížili, protože jim bylo řečeno, aby se společně sešli až před nádražím v Ostravě. Během čtyřhodinové cesty do Ostravy se nic zvláštního nestalo, hvězdou byl Kašpar, učitel kreslení, jenž nakreslil skicu Mareše. Po příjezdu do Ostravy z vlaku vystoupili Mareš a Kašpar každý zvlášť a krátce po nich Michálek a Chalupa a všichni prohlídkou železničního inspektora a německé stráže prošli.

Outside the station Mareš and Kašpar met up and shortly after Michálek and Chalupa walked past discretely indicating for Mareš and Kašpar to follow them. This they did but kept a safe distance from them. Some distance from the railway station Michálek and Chalupa turned into a narrow dark road and waited for Mareš and Kašpar where they eagerly exchanged firm handshakes.

Před nádražím se potkali Mareš a Kašpar a krátce poté šli okolo Michálek a Chalupa a prvním dvěma skrytě naznačovali, aby je následovali. Mareš a Kašpar tak udělali, ale drželi se od Michálka a Chalupy v bezpečné vzdálenosti. Kus od nádraží Michálek a Chalupa zatočili na úzkou tmavou silnici a čekali na Mareše a Kašpara, kde si vzájemně dychtivě a pevně potřásli rukama.

From here they made their way to a contact address they had been given where they would be given further assistance. This took a while to do as they had been warned not to ask any directions on their way. They finally found the right address and recognised the name ‘Valášek’ on the nameplate beside the door. Michálek rang the doorbell and shortly after a somber man opened the door, looked at them, and said: “Who are you, is there anything I can do for you?”

Odtud vyrazili na kontaktní adresu, kterou dostali dříve a na níž jim pomohou dále. Trvalo chvíli se tam dostat, protože dostali varování neptat se nikoho na cestu. Konečně našli správnou adresu a vedle dveří rozpoznali jméno “ Valášek”. Michálek zazvonil na zvonek a brzy nato otevřel dveře zasmušilý muž, podíval se na ně a řekl : Kdo jste a je něco, čím vám mohu pomoci ?”

This was the pre-arranged greeting that they had been told to expect. On hearing this Michálek responded with “Yes sir, we are on a mission from Prague and Plzen, seeking your help”, this was the pre-arranged response. On hearing this, the somber man smiled and invited them into the house.

To byl předem domluvený pozdrav, jenž měli dle instrukcí očekávat. Nato Michálek odpověděl :”Ano pane, jsme na cestě z Prahy a Plzně a hledáme Vaši pomoc”, což byla předem domluvená odpověď. Když ji zasmušilý muž uslyšel, usmál se a pozval je dovnitř.

After freshening up they were taken to the dining room for a meal and were introduced to a young man already at the house, this was Albin Nasvetter, the fifth escaper. Over dinner, Mr Valášek informed them of the plans for the border crossing. There was a need to exchange their Czech money for Polish currency and a Mr Hrubeš would arrive the following morning, make arrangements to exchange the money for them and then guide them to a place on the border where it would not be difficult to cross into Poland.

Po občerstvení byli zavedeni do jídelny na jídlo a představili je mladému muži, který už byl v domě, Albínu Nassvetterovi, pátému prchajícímu. Při večeři jim pan Valášek řekl o plánech na překročení hranice. Bylo třeba vyměnit české peníze za polskou měnu a zítra ráno přijede pan Hrubeš, zařídí pro ně výměnu peněz a pak je zavede k místu na hranici, kde nebude obtížné překročit hranici do Polska.

Mr Hrubeš arrived the following mid-morning, took their Czech money, said that he would exchange it and be back shortly to guide them to the border. By evening Mr Hrubeš had still not returned which was causing the five escapers to be concerned and to consider contingency plans. Mr Valášek when he returned home that evening was equally concerned as Mr Hrubeš was not known to him as these arrangements had been made by a contact in Prague.

Pan Hrubeš přijel příští den dopoledne, vzal si české peníze uprchlíků, řekl, že je vymění a brzy bude zpátky, aby je zavedl na hranici. Do večera se pan Hrubeš stále nevracel, což u pěti uprchlíků vyvolalo obavy a uvažování o náhradních plánech. Když se pan Valášek toho večera vrátil domů, také se obával, protože pana Hrubeše neznal, jelikož tato opatření byla udělána kontaktem v Praze.

The escapees had a worrying and sleepless night. The following morning the decision was that if Mr Hrubeš did not appear by 10 am they would have to make other arrangements. At 10 am there was no sign of Mr Hrubeš, Mrs Valášek told them to get ready to leave, a car would be driven by the front gate and sound its horn. On hearing the horn they were to quickly leave the house and get into the car and she would drive them out of Ostrava to a place near the border, which was only a few kilometres away.

Noc uprchlíků byla plná obav a moc nespali. Příštího dne ráno rozhodli, že pokud se pan Hrubeš neobjeví do deseti hodin, budou se muset zařídit jinak. V 10 hodin ráno nebylo po panu Hrubešovi ani vidu ani slechu, paní Valášková jim řekla, aby se připravili k odchodu, k předním dveřím přijede auto a jeho klakson bude troubit. Poté, co uslyší klakson, mají dům rychle opustit, nastoupit do auta a ona je zaveze pryč z Ostravy k místě u hranice, která je pouze několik kilometrů daleko.

About 20 minutes later they heard a car draw up outside the house and its horn was sounded. They rushed into the old Škoda, Mrs Valášek was at the wheel and they quickly drove off. Thirty minutes later, Mrs Valášek stopped the car at a quiet rural location, gave them a little Czech money, wished them luck, and the five escapers quickly left the car. They had been warned that because the border area was guarded by German patrols with guard dogs, it was important to keep clear of open areas and keep as inconspicuous as possible. They set off at a brisk pace and by 6 pm they were in the foothills of the Beskydský mountains, the summit of which was the Polish border.

Asi za dvacet minut uslyšeli před domem zastavit auto a zatroubit klakson. Rychle nastoupili do staré Škodovky s paní Valáškovou za volantem a odjeli.Asi po půl hodině paní Valášková zastavila v klidném venkovském prostředí, dala jim něco českých peněz, popřála štěstí a pětice uprchlíků rychle vystoupila. Byli varováni, že kvůli německým hlídkám se psy patrolujícími u hranice je důležité vyhýbat se místům, kam lze dohlédnout, a chovat se co nejméně nápadně. Vyrazili rychlým tempem a do 6 hodin odpoledne byli na úpatí Beskyd, na jejichž vrcholu byla polská hranice.

By now they were desperate for refreshment and also confirmation of their exact location. In the distance, they saw a building and carefully approached it. With his companions remaining in hiding Michálek went to the building and entered the door. He soon came out and waved for his companions to join him. The building was a simple cafe and with the little money they had received from Mrs Valášek, they were able to buy some refreshments and provisions from the lady there. With the aid of a map and instructions from her they quickly left the cafe and headed, in a westerly direction, towards a forest with mountains behind it. The tops of the mountains were the border.

V té době už potřebovali jak dát si něco k jídlu a pití, tak vědět, kde přesně jsou. V dálce uviděli budovu a opatrně se k ní příblížili. Společníci čekali v úkrytu a Michálek šel k budově a otevřel dveře.Brzy vyšel ven a zamával na ostatní, aby šli k němu. Budova byla obyčejná kavárna a s trochou peněz od paní Valáškové si mohli koupit něco k jídlu a pití od obsluhující paní. Za pomoci mapy a informací od paní rychle z kavárny odešli a zamířili na západ, směrem k lesu a horám za ním. Vrcholky hor tvořily hranici.

For the next few hours they walked briskly but cautiously towards the mountains. They kept to the cover of the forest as much as possible and would retreat into it to hide whenever they heard barking dogs of the German border patrols. Despite losing valuable time when they lost their direction on one occasion, they successfully climbed a 1300 ft mountain, crossed safely into Poland and were able to descend on the Polish side before nightfall.

Několik dalších hodin šli rychle, ale opatrně směrem k horám. Co nejvíce se zdržovali v zákrytu lesa, aby do něho vstoupili a schovali se tam, kdykoliv uslyší štěkat psy německých pohraničníků. Přestože přišli drahocenný čas, když se jednou ztratili, úspěšně došli ke kopci vysokém 450 metrů, bezpečně přešli hranici do Polska a byli schopni sestoupit z hory na její polské straně před soumrakem.

Shortly after they were detained by a Polish policeman and placed under open arrest and detained in a village whilst the policeman checked with his superiors for further instructions. As no news was heard for several days the five escapers escaped from the village and made their way to the Czechoslovak Consulate in Krakow.

Krátce poté byli zadrženi polským četníkem, který jim přikázal neodcházet s vesnice, dokud nebude mít od svých nadřízených další rozkazy. Protože informace nebyly k dispozici ani po několika dnech, pět prchajících z vesnice uteklo a přijelo do Krakova na Československý konzulát.

Jan Chalupa, 21, flew for 310 Sqn and was killed in the Battle of Britain on 16/10/40. Albin Nasvetter, 22, was killed on 17/06/41 whilst flying for 1 Sqn RAF. 27/03/42. Vladimír Michálek, 24, now a pilot with 313 Sqn was killed on 27/03/42.

Jedenadvacetiletý Jan Chalupa létal u čs. 310. perutě a přišel o život v Bitvě o Británii 16. října 1940. O rok starší Albín Nasvetter zahynul 17. června 1941 jako pilot 1. britské perutě. Vladimír Michálek byl zabit 27. března 1942 jako příslušník čs. 313. perutě ve věku 24 let.

[After his successful escape to Poland, Mareš was to learn that his mentor in Plzeň had been executed. Whilst organising another escape group, he had been betrayed to the Gestapo and captured. After severe interrogation he had been executed.]

/Po svém úspěšném útěku do Polska se měl Mareš dozvědět, že jeho rádce v Plzni pan Rais byl popraven. Byl vyzrazen gestapu a chycen, když organizoval útěk další skupiny. Po krutém vyslýchání byl popraven./

Dolores Šperková

Then 24 years old and later to become the wife of Eduard Prchal, illegally crossed the border alone at night into Poland. When confronted, near the border, by Polish authorities, pretended to have a toothache to cover up her poor and limited Polish. She successfully reached Krakow. On reaching England she joined the WAAF’s and served as a Press Officer for the Czechoslovak RAF units.

Tehdy čtyřiadvacetiletá a později manželka Eduarda Prchala tajně překročila polskou hranici sama v noci. Když byla zastavena polskými úřady, předstírala bolest zubů, aby ji neprozradila špatná znalost polštiny. Úspěšně dojela do Krakova. Po příjezdu do Anglie vstoupila do Pomocných ženských sborů WAAF a u československých jednotek RAF sloužila jako důstojník pro styk se sdělovacími prostředky.

Josef Řechka

Escaped to Poland on 7 August 1939. With the assistance of the underground organisation, he and some other airmen were smuggled over the border into Poland. In France, he fought with l’Armée de l’Air in the Battle of France and with the RAF in the Battle of Britain.

Odešel do Polska 7. srpna 1939. Za pomoci ilegální organizace byl on a jiní letci do Polska přes hranici propašováni. Ve Francii bojoval v Bitvě o Francii ve francouzkém letectvu a v Bitvě o Británii v RAF.

Miroslav Liškutin

At the time of the German occupation was a Air Force cadet undertaking his military pilot training at the Olomouc airbase. At 06:00 on the morning of the occupation, all flying activities at the airbase were canceled with all airmen confined to barracks. The base commander, Col. Vladislav Květon persuaded the German occupying authorities that the Olomouc Flying School should be disbanded which was agreed. A symbolic graduation ceremony was held, the cadets received their flying diplomas and were then discharged from the Czechoslovak Air Force and sent home. Within a few months, one-third of these cadets had managed to escape to Poland hoping to join Czechoslovak military units being formed there.

V době německé okupace byl pilotním leteckým žákem prodělávajícím výcvik v Olomouci. V 6 hodin ráno 15. března 1939 bylo létání zakázáno a všichni letci museli být na ubikacích. Velitel základny plukovníkm Květoň přesvědčil německé okupační úřady, že Olomoucká pilotní škola by měla být rozpuštěna, s čímž oni souhlasili. Konala se symbolická slavnost ukončení kurzu, kadeti dostali své letecké diplomy a byli posláni domů. Během několika měsíců třetina z nich utekla do Polska v touze přidat se k československým vojenským jednotkám , jenž se tam právě formovaly.

In Liškutin’s case he returned to his parents home at Jiříkovice and made plans for his own departure to Poland. He studied in detail the map showing the new Polish border and Czechoslovakia and found an area near Ostrava, which was near the new border, which he perceived would be a suitable place to cross into Poland. He cycled the 170 km to this area and made a reconnaissance to ascertain its suitability. He found that the location was suitable for an escape by foot, at night and good luck. His decision made, he cycled on to Ostrava, found the home of one of his former cadets from Oloumouc where he stayed overnight. The following day, he left his bicycle at his friend’s house in case he had to abort his escape attempt, and hiked back to the location he had reconnoitered the previous day. From there he made his way across the border into Poland. He had a trouble-free crossing and made his way to Petřvald, a few kilometers inside Poland where he stayed with a friend. The following morning he set off to walk the 100 km to Krakow. As he was walking along the road a private car pulled over and driver, a middle-aged man offered him a lift.

V Liškutinově případě se ten vrátil k rodičům do Jiříkova a plánoval vlastní odjezd do Polska. Detailně studoval mapu nové hranice mezi Československem a Polskem a v blízkosti Ostravy našel oblast nedaleko hranice, o které se domníval, že je vhodným místem k překročení hranice. Jel na to místo na kole 170 kilometrů, aby si ověřil jeho vhodnost. Zjistil, že v této oblasti se dá hranice překročit pešky, v noci a se štěstím. Takto rozhodnut, jel na kole do Ostravy k spolužákovi z pilotní školy a přespal u něj. Následujícího dne nechal kolo u spolužáka pro případ, že by musel od útěku upustit, a pěšky došel až na místo, které si minulého dne prozkoumal. Odsud překročil hranici do Polska bez problémů a zamířil do Petřvaldu několik km v Polsku, kde přespal u přítele. Příští ráno vyrazil pěšky do Krakova vzdáleného sto kilometrů. Jak šel po silnici, zastavilo okolojedoucí soukromé auto a muž středního věku Miroslavovi nabídl, že ho sveze.

This came as a surprise to Liškutin who was initially apprehensive particularly as the man spoke Czech and one of the first questions he asked Liškutin was whether he was from the Army or the Air Force. He was also particularly well informed as to where Czech escapees were going to in Krakow, what papers he would need and where to get them. Liškutin accepted the lift and instead of a two-day walk he arrived in Krakow two hours later. It was 24 April 19939. Here he made his way to the Czechoslovak Consulate where he reported for duty. Here he was issued a passport and arranged accommodation and catering for him at Turistični Dum, an inexpensive tourist accommodation in Krakow now being used as temporary accommodation for Czech military personnel.

Lištutin byl zpočátku překvapen až se zalekl, když muž promluvil česky a jeho první otázka byla, jestli je příslušník pozemní armády nebo letec. Muž byl také zvláště dobře informován o tom, kam v Krakově mají čeští utečenci jít, jaké doklady budou potřebovat a kde je dostanou. Liškutin nabídku ke svezení přijal a místo dvoudenního pochodu se do Krakova dostal o dvě hodiny později. Bylo 24. dubna 1939. Zde zašel na Československý konzulát, kde se hlásil. Dostal tam pas a zajistili mu ubytování a stravu v Turystycznom Domu, laciném ubytovacím zařízení v Krakově, používaném nyní jako dočasný útulek pro české vojáky.

On 11 May Liškutin left Krakow for Gdynia, the first step on his route to the West.

11. května Liškutin odjel z Krakova do Gdyně a udělal první krok na své cestě na západ.

As for the ‘well informed’ Polish man who gave Liškutin a lift to Krakow. Possibly a genuine case of a ‘chance’ encounter with a Polish patriot. But also quite possible that he was with Polish Military Intelligence assigned to assist Czech military escapers before the anticipated invasion of Poland by Germany.

Co se týká ´dobře informovaného´ Poláka, jenž Liškutina svezl do Krakova. Snad případ skutečné náhody setkání s polským vlastencem. Ale je docela možné, že to byl příslušník polskéhop vojenského zpravodajství s úkolem pomáhat českým vojenským uprchlíkům před očekávaným útokem Německa na Polsko.

Karel Trojaček

In June 1939, Karel Trojaček, reached Poland having hidden himself aboard a coal train travelling from the Protectorate.

V červnu 1939 se Karel dostal do Polska schován v uhlí ve vlaku jedoucího z Protektorátu.

Karel Bednařík

At the time of the German occupation in March 1939, Bednařík was working at Buchynger, a armament factory in Továtna. Very shortly after the occupation armament factory reduced its production and Karel was made redundant. He was 18½ and had no wish to be a burden to his family so when in April, some older friends suggested that he joins them and go to Germany to work he took the opportunity.

V době německé okupace v březnu 1939 Bednařík pracoval ve zbrojovce Buchynger. Velmi brzy po okupaci zbrojovka omezila výrobu a Karel byl propuštěn pro nadbytečnost. Bylo mu osmnáct a půl a nechtěl být pro rodinu přítěží a tak když v dubnu navrhli někteří starší přátelé, aby se k nim přidal a jel pracovat do Německa, příležitost využil.

They worked in East Prussia and on 25 July returned home, by train, for a holiday. The train journey from East Prussia to Moravia involved traveling through the Polish Corridor – a strip of Polish land between East Prussia and Germany. Relationships between Poland and Germany were by now already strained and the Germans would not permit any of the passengers to leave the train when the locomotives were changed for the crossing East Prussia into Poland and again when they left Poland to cross back into Germany.

Pracovali ve Východním Prusku a 25. července se vraceli domů na dovolenou. Cesta vlakem z Východního Pruska na Moravu zahrnovala jízdu přes Polský koridor – pruh polského území mezi Pruskem a Německem. Vztahy mezi Polskem a Německa už tehdy byly napjaté a Německo nedovolilo nikomu z cestujících vystoupit z vlaku, když se měnily lokomotivy na hranici z Východního Pruska do Polska a opět, když Polsko opouštěli a vjížděli zpět do Německa.

The Polish authorities, however, were less vigilant and as they were leaving Poland, Karel and his companions, noticed a Czech worker climb out of the train and stay on the Polish side of the border. This action inspired Karel and his friends to do the same themselves and between themselves, they agreed that on their return journey to East Prussia they would also leave the train and remain in Poland.

Polské úřady ale nebyly tak ostražité a když opouštěli Polsko, Karel a jeho druhové si všimli, že český dělník vystoupil z vlaku a zůstal na polské straně hranice. Tato věc Karla i jeho přátele inspirovala udělat totéž a souhlasili, že nna zpáteční cestě do Východního Pruska také z vlaku vystoupí a v Polsku zůstanou.

On 4 August 1939, at the end of his holiday, Karel said goodbye to his parents and departed with his companions by train back to East Prussia. At Czew station, where the train crossed into Poland they got off the train and made their way to the Czech Consulate in Krakow.

4. srpna 1939, na konci dovolené, se Karel rozloučil s rodiči a odjel se svými druhy vlakem zpátky do Východního Pruska. Na zastávce v Czewu, kde vlak překračoval hranici do Poska, vystoupili z vlaku a odjeli na Čs. konzulát v Krakově.

Stanislav Fejfar

Until his unit, was disbanded following the German Occupation on 15 March 1939, Fejfar had been a serving officer of the 45 Air Regiment of the Czechoslovak Air Force stationed at Spišská Nová Ves, in the Slovak region of Czechoslovakia. With the Slovak region gaining autonomy following the German occupation, Fejfar and his fellow Czech airmen were now aliens in what used to be their homeland. He was repatriated back to Czechoslovakia and returned home to Štikov, a small village about 120 km North East of Prague. Like many of his fellow airmen, he could not accept the German occupation of his country and made plans to escape. He was able to contact Obrana Národa who made escape plans for him.

Do té doby, než byla jeho jednotka po německé okupaci 15. března 1939 rozpuštěna, Fejfar sloužil jako důstojník u 45. Leteckého pluku Čs. vojenského letectva dislokovaného ve Spišské Nové Vsi ve slovenské části Československa. Po německé okupaci získalo Slovensko autonomii a Fejfar i jeho čeští druhové ve zbrani nyní byli vetřelci tam, co kdysi bývala jejich vlast. Byl repatriován zpět do Čech a vrátil se domů do Štikova, malé vesnice asi 120 km severovýchodně od Prahy. Jako mnoho jeho spolubojovníků se nemohl smířit s německou okupací své vlasti a plánoval útěk. Byl schopen kontaktovat ilegální organizaci Obrana národa, která pro něj vytvořila plány útěku.

He was advised that plans had been made for him to escape over the border to Poland near Ostrava and that some other airmen would also accompany him. At mid-day on 5 June 1939, he went to the railway station, where he met the first of his escape colleagues. Here they caught the train to Prague where later that evening, along with a 2nd companion, they caught the express train to Ostrava, arriving at 5 am the following morning.

Bylo mu oznámeno, že pro něj byly nachystány plány na útěk přes hranici do Polska blízko Ostravy a jeho společníky budou někteří další letci. V poledne 5. června 1939 Stanislav odešel na nádraží, kde potkal prvního ze svých společníků na útěku. Zde nastoupili na vlak do Prahy kde později toho dne, společně s druhým společníkem, odjeli rychlíkem do Ostravy, kam přijeli příští den v pět ráno.

They had been advised that once they had reach Ostrava to go to the Hotel Blanik, where they would meet another companion. Here they were to wait until they received further instructions from the local escape committee. At the hotel they met their 4th companion; Josef Stránský and nervously waited to hear about the next stage in their escape. Finally, at 5pm on 7 June, a member of the local escape committee arrives and declares that they are leaving the next morning and to buy a change of clothing and rucksacks so that they would look like tourists walking the countryside rather than four men, in suits, which would draw attention to themselves in the proximity of the border.

Byli informováni, že hned poté, co dojedou do Ostravy, mají jít do hotelu Blaník, kde potkají dalšího společníka. Zde měli čekat, dokud nedostanou další informace od místního výboru pro útěky. V hotelu potkali čtvrtého společníka, Josefa Stránského, a nervózně čekali, až ušlyší o další fázi svého útěku. Konečně7. června v 5 odpoledne přišel člen místního výboru pro útěky a prohlásil, že odejdou příští den ráno a aby si koupili oblečení na převlečení a ruksaky, aby vypadali jako turisté procházející se krajinou spíše než čtyři muži v oblecích, které by na sebe v blízkosti hranice přitáhly pozornost.

They changed their clothes, left their luggage at the hotel, and openly talked about the hike they would be doing that day so as to mislead any possible Gestapo informers. On leaving the hotel, they traveled to another part of Ostrava and stayed the night at the Hotel Atlantic.

Převlékli se, nechali zavazadla v hotelu a otevřeně mluvili o procházce, kterou podniknou toho dne, aby zmátli možné informatory gestapa. Jak opustili hotel, odjeli do jiné části Ostravy a zůstali tam přes noc v hotelu Atlantic.

The following morning, 8 June, they woke at 4 a.m., had breakfast, went to the railway station at Ostrava Vítkovice where they waited to meet their contact with whom they would catch the train to Frýdek-Místek, a small town about 24 km south of Ostrava and near the new Polish border. Whilst waiting for their contact they had another breakfast in the stations waiting room. The contact identifies himself by displaying a blue handkerchief, the pre-arranged signal. The escape group reciprocated the signal by using their own distinct handkerchief. The contact, accompanied by a woman and another man boarded a carriage on the Frýdek train, Fejfar’s group boarded another carriage.

Následujícího dne ráno, 8. června, se vzbudili ve 4 ráno, dali si snídani, šli na nnádraží v Ostravě Vítkovicích, kde čekali, aby se zde potkali se svým kontaktem, s nímž pojedou vlakem do Frýdku Místku, malého města asi 24 kilometrů jižně od Ostravy a blízko nové polské hranice. Zatímco čekali na kontakt, dali si v nádražní čekárně druhou snídani. Kontakt se přihlásí vytáhnutím modrého kapesníku, předem dohodnutý signal. Skupina prchajících na signál odpověděla vysmrkáním do vlastního kapesníku tak, aby to bylo jasně vidět. Kontakt v doprovodu ženy a dalšího muže nastoupili do vagónu vlaku na Frýdek Místek, Fejfarova skupina do vagónu jiného.

At Frýdek-Místek, their contact with his two companions walked away from the railway station, with Fejfar and his companions following about 300 mtrs behind. They walked to the village of Dobra, about 6 km away, this route ran parallel to the border. At Dobra, a Gestapo informer was known to live and it was important that they were not seen walking towards the Polish border. Once clear of the village, they changed direction and headed north to the village of Pazderna, about 5 km away, where in the Public House four German border guards were seen drinking beer.

Ve Frýdku Místku jejich kontakt se svými dvěma společníky odešel z nádraží, s Fejfarem a jeho druhy jdoucími asi 300 metrů za nimi. Šli do vsi Dobrá, asi 6 km daleko, cestou lemující hranici. Bylo známo, že v Dobré bydlí informátor gestapa a tak bylo důležité, aby uprchlíky nikdo neviděl, jak kráčejí k polské hranici. Hned potom, co byli za vesnicí, změnili směr a zamířili na sever k vesnici Pazderna, asi 5 km vzdálené, kde byli v hostinci vidět čtyři němečtí pohraničníci pít pivo.

Now through the village they were back into forests and shortly after they came to a brook – which was the border – they crossed the brook and were now in Poland. It was now 09:55. With brief goodbyes, the contact and the woman, who was his wife, returned back into Czechoslovakia having successfully guided another group of escaping Czechoslovak military to Poland. Fejfar, his group and the other man, Captain Pavlíček continued their trek into Poland. After walking through the forest they reached a bus stop where they waited for a bus to take them to Český Těšín, 23 km away.

Po projití vesnicí byli nyní zpátky v lesích a krátce poté přišli k potoku – což byla hranice – potok přešli a teď byli v Polsku. Bylo 9. 55 ráno. S krátkým pozdravem se kontakt a žena, která byla jeho manželkou, rozloučili a vrátili zpátky do Československa, když úspěšně provedli další skupinu utíkajících vojáků do Polska. Fejfar, jeho skupina a další muž, kapitán Pavlíček pokračovali v chůzi do Polska. Po projití lesem došli k autobusové zastávce, kde počkali na autobus, aby s ním dojeli do Českého Těšína vzdáleného 23 kilometrů.

On their arrival there, they had lunch at the railway station whilst waiting for the train to Krakow. When they reached Krakow they reported to the Czechoslovak Consulate. On 20 June he was on his way to France, having signed the required five year contract to join the Foreign Legion.

Po příjezdu si dali na nádraží během čekání na vlak do Krakova oběd, Když dojeli do Krakova, hlásili se na Československém konzulátu. 20. června byl Stanislav na cestě do Francie poté, co podepsal požadovaný pětiletý závazek do Cizinecké legie.

On 17 May 1942, now with 313 Sqn RAF, Fejfar’s Spitfire Vb, RY-S BL973, was shot down between Guines and Audembert, France. He is buried at Pihen-les-Guines Communal Cemetery, near Calais, France.

17. června 1942, nyní u 313. perutě RAF, byl Fejfarův Spitfire Vb RY-S, sériové číslo BL973 sestřelen mezi Guinbes a Audembert ve Francii. Je pohřben na obecním hřbitově v Pihen-les-Guines u Calais, Francie.

Rudolf Ptaček

Boarded a freight train at night in Ostrava on 18 June 1939 and successfully concealed himself from German border guards when the train was being checked at the Polish border. He reached Krakow on 27 June and initially was billeted at Turisticzny Dom before being sent to Bronowice Małe on 15 July.
On 28 March 1942, flying a Spitfire in 602 Sqn, failed to return from a fighter sortie over France.

V noci na 18. června 1939 vlezl v Ostravě do nákladního vlaku a při jeho prohledávání německými pohraničníky na polské hranici se před nimi úspěšně schoval. 27. června přijel do Krakova a zpočátku byl ubytován v Turystycznom Domu, než byl 15. července poslán do Malých Bronovic. 28. března 1942 se jako stíhač britské 602. perutě nevrátil z letu nad Francii.

Miroslav Mansfeld

With other airmen colleagues in an organized escape group, escaped to Poland, on foot on 3 June, 1939. The escape group crossed into Poland near Český Těšín and were detained by Polish border guards. Shortly after the escape party was escorted to the Czechoslovak Consulate in Krakow. He was transferred to Bronowice Małe. He left here on 16 July with the second group of airmen who were going to France. The group went by train to Gdynia from where they boarded a ship which took them to Boulogne, France.

S dalšími kolegy letci v organizované útěkové skupině se dostal do Polska pěšky dne 3. června 1939. Skupina utečenců překročila hranici do Polska u Českého Těšína a poté byla zadržena polskými pohraničníky. Brzy nato byla eskortována na Československý konzulát do Krakova. Pak do Malých Bronovic, odkud odjel ve druhé skupině letců, jenž odjížděli do Francie. Skupina jela vlakem do Gdyně, kde nastoupili na loď, která je dopravila do Boulogne ve Francii.

František Fajtl

At the time of the German occupation was serving at Deputy Commander of the 63rd Air Reconnaissance squadron of the 2nd Air Regiment at Přerov.

V době německé okupace sloužil v Přerově jako zástupce velitele 63. Průzkumné letky 2. Leteckého pluku.

When the Germans occupied Czechoslovakia, his airbase was placed under Luftwaffe command. Major Skoba, Fajtl’s former Commanding Officer, said to him “We must never surrender to all this and serve the enemy, each man for himself”. Shortly after Fajtl, along with four fellow pilots from his squadron, Otakar Korec, Bedřich Dvořák, Rudolf Fiala, and Bohuslav Kimlička made their plans to escape.

Když Němci obsadili Československo, jeho letecká základna byla podřízena dozoru Luftwaffe. Major Skoba, Fajtlův bývalý velitel, mu řekl : ”Nikdy se nesmíme podřídit tomuto všemu a sloužit nepříteli, každý muž za sebe”. Krátce poté Fajtl společně se čtyřmi piloty – kamarády z letky Otakarem Korcem, Bedřichem Dvořákem, Rudolfem Fialou a Bohuslavem Kimličkou – začal plánovat jejich útěk.

With the assistance of Obrana národa they were instructed to go to Ostrava from where a guide would help them cross the border into Poland. On 11 June 1939, near the town of Velký Polom, near Ostrava they successfully crossed into Poland. In their backpacks, they carried their Air Force documents, their Czechoslovak Air Force wings, Diplomas, and their handguns.

S pomocí Obrany národa dostali informaci, aby odjeli do Ostravy, odkud jim průvodce pomůže překročit hranici do Polska. 11. června 1939 u města Velký Polom hranici do Polska úspěšně přešli. V ruksacích nesli svoje letecké dokumenty, křidélka pilota Čs. vojenského letectva, letecké diplomy a pistole.

They arrived in Krakow on 24 June where they reported to the Czechoslovak Consulate. After a short period at Bronowice Małe, they, along with a group of other Czechoslovak airmen traveled to Gydnia, Poland, where the boarded the ship Kastelholm and arrived in Calais on 31 July.

Do Krakova přijeli 24. června, kde se hlásili na Československém konzulátě. Po krátkém období v táboře Malé Bronovice odjeli společně ve skupině dalších čs. letců do Gdyně, kde se nalodili na osobní loď Kastelholm a 31. července 1939 připluli do Calais.

A few months later Otakar Korec was to become one of the 29 Czechoslovak pilot who were killed whilst flying for l’Arme d’Air during the Battle of France. He died on 5 June 1940.

O několik měsíců později se měl Otakar Korec stát jedním z 29 čs. pilotů, kteří byli zabiti během Bitvy o Francii jako pilot Francouzského letectva. Zahynul 5. června 1940.

Václav Procházka

Now 31, had been a pilot for the past 13 years, having graduated from the Military Flying School at Prostejov in 1927. After his graduation, he was posted to the 2nd Air Regiment of the Czechoslovak Air Force in Olomouc, before it was disbanded by the Germans. From 1929 was also a flying instructor at a Flying Club in Eastern Bohemia region of Czechoslovakia. On 16 July 1939, Václav made his escape to Poland accompanied by three of his former Air Force cadets and six other young Czechs from Prague. Svaz letců in Prague had provided him with five contact addresses of possible guides near Ostrava who would be able to assist them crossing the border to Poland. This first offered to guide them on foot, the second would help them to cross the border in a railway wagon whilst the third would guide them under the border through a mine-shaft. All three, however, wanted large payments for their services and so were declined.

Tehdy jedenatřicetiletý zkušený pilot po dobu 13 let ukončil svůj letcký výcvik v roce 1927 v Leteckém učilišti Prostějov. Poté byl poslán k 2. Leteckému pluku v Olomouci, než byla tato jednotka Němci rozpuštěna. Od 1929 byl Václav Procházka rovněž instruktorem létání ve Východočeském aeroklubu. Dne 16. července 1939 Václav v doprovodu tří svých pilotních žáků a dalších šesti osob z Prahy zkusil utéct do Polska. Pražské ústředí Svazu letců jim poskytlo pět kontaktních adres na průvodce z Ostravska, kteří budou schopni jim pomoci přejít hranici. První jim nabídl přechod pěšky, druhý v železničním vagónu a třetí šachtou dolu. Všichni ale požadovali za své služby velké částky peněz, a tak byli odmítnuti.

The fourth contact, Franta, was a former border guard who promised to help them without any payment. He insisted that only two of the escapees, Vaclav and Jarda would follow him as he went, early that evening, to the planned border crossing point. Discretely, he led them to a spot close to the border, he pointed out a field where oats where growing, beyond which, about 100 mtrs away, was a railway embankment on the other side, which was the line of the new border. Beyond the railway embankment was a beet field and then two small lakes. He pointed out the guard towers which were placed 500 mtrs apart and advised them that they had machine guns mounted there. He also advised what times the guards, with dogs, patrolled between the guard towers.

Čtvrtým kontaktem byl bývalý člen Finanční stráže Franta, který jim slíbil pomoci bezplatně. Trval na tom, aby ho večer k zamýšlenému místu přechodu následovali pouze dva z uprchlíků. Franta potají vedl Václava a Jardu k místu blízko hranice, ukázal na pole, na němž rostl oves, za nímž byl asi 100 metrů daleko na opačné straně železniční násep tvořící hranici. Za náspem pole řepy a dva malé rybníky. Franta ukázal na strážní věže vzdálené asi 500 metrů od sebe a řekl, že jsou na nich kulomety. Poradil také, v jakých intervalech hlídky se psy mezi věžemi procházejí.

The three then carefully and individually left that location. Having cleared the border area, Vaclav and Jarda made their way to where their 8 colleagues were waiting for them. Later that night the ten escapees returned to the escape location and crawled carefully through the oat field. When the patrolling guards, with their dogs, were out of sight, they ran as quickly as possible from the oat field, over the railway bank, and started to cross the beet field. They were spotted by guards in a nearby tower who called out ‘HALT’ but they carried on running. The guards fired their machine gun at them causing the escapees to dive to the ground and remain still. On hearing the gunfire, the patrolling guards ran back towards that area and let loose their guard dogs.

Tito tři potom místo jednotlivě a opatrně opustili. Václav a Jarda po odchodu z hraniční zóny zamířili zpět tam, kde na ně čekalo ostatních osm druhů, Později v noci se deset prchajících vrátilo na místo útěku a opatrně se plížili polem ovsa. Když procházející hlídka se psy zmizela z dohledu, běželi prchající co nejrychleji z obilného pole přes železniční násep a přebíhali řepné pole. Byli zpozorováni hlídkou na blízké strážní věži, která vykřikla ´HALT´, ale pokračovali v běhu. Strážný na ně vystřelil ze svého kulometu a donutil je zalehnout a zůstat v klidu. Když procházející hlídka uslyšela palbu, běžela zpět a pustila psy.

On hearing the barking of the guard dogs, one of the young escapee’s, who had knowledge of military dog training, realised that the guards would not shoot while the dogs were loose. He took command of the escape group and told them to run to the nearest lake and dive into it, which they all did. The guard dogs reached the bank of the pond but did not go in, instead stopped on the bank and barked. The following guards reached the dogs and fired two long machine gun bursts into the water as the escapees disappeared into the darkness of the night.

Jakmile uslyšel štěkání strážních psů, si jeden z mladých uprchlíků, který měl zkušenosti s výcvikem policejních psů, uvědomil, že strážní nebudou střílet, pokud jsou psi puštěni. Převzal velení skupiny a řekl všem, aby běželi k nejbližšímu jezeru a skočili do něj, což všichni učinili. Psi doběhli na břeh rybníka, ale do vody neskočili, místo toho zastavili na břehu a štěkali. Ze strážní věže byly vypáleny směrem na rybník ještě dvě dlouhé dávky z kulometu. Pronásledující strážní doběhli k náspu, ale nepřekročili linii hranice, místo toho zavolali psy zpět a ze strážní věže byly do vody vystřeleny dvě dlouhé dávky, když prchající zmizeli do tmy noci.

The ten escapees all safely reached the far bank of the lake but were unable to climb out over the muddy bank. Fortunately, Jarda, being nearly 2 mtrs tall managed to clamber up the bank and then with the aid of a tree branch that he found, managed to pull his nine colleagues up the bank.

Deset uprchlíků se nemohlo dostat z blátivého dna rybníka. Naštěstí Jardovi dlouhému skoro dva metry se podařilo vyškrábat na břeh a pak tam vytáhl všech devět druhů pomocí nalezené větve.

They then walked to the nearby town of Bohumin, where they were detained at the Police Station, before being taken to Krakow, where they were billeted in the Turystyczny Dom. Here they were confined to the building for four days before being sent to join other Czech escapers at Bronowice Małe. Shortly after, Václav was to be transported to France – having had to agree to enlist in the French Foreign Legion for five years first. He survived the war, his three former cadets; 2 were fighter pilots and the other a bomber pilot were not so lucky and all three were killed during the war.

Poté došli do nedalého Bohumína, kde byli zadrženi na policejní stanici a pak ubytováni v Domu Turystycznom, kde se museli zdržovat čtyři dny, než byli odvezeni do Krakova. Po vybavení dokumenty se tato skupina deseti přidala k dalším Čechoslovákům v Malých Bronovicích. Krátce poté měl být Václav Procházka po odsouhlasení závazku sloužit pět let v Cizinecké legii odvezen do Francie. Válku přežil, jeho tři pilotní žáci, z nichž byli dva stíhači a jeden pilot bombardéru, tolik štěstí neměli a všichni tři během války zahynuli.

Oldřich Hořejší

Travelled to near the Polish border and gradually approached on foot in broad daylight posing as an entomologist. Casually, with a butterfly net in one hand and a book on Entomology in the other, he crossed fields gradually getting closer to the border pretending he was chasing butterflies. As an opportune moment, he crossed over the border into Poland.

Odjel do blízkosti hranice s Polskem a za denního světla k ní pomalu kráčel předstírající entomoga. Bezstarostně, se síťkou na motýly v jedné a knihou entomoga v druhé ruce šel loukami a pomaličku se přibližoval k hranici, když předstíral chytání motýlů. V příhodný okamžik proklouznul do Polska.

Some daring airbourne escapes to Poland also took place.
Uskutečnily se rovněž některé troufalé útěky do Polska.

On 7 June 1939, 3 AS-328 and a Aero 101 military biplane aircraft were flown from Piešťany airbase in Slovakia to Poland. The airmen were all serving members of the new Slovak Air Force. The AS-328’s were crewed by Jan Lazar and Karel Valach, Jozef Kaňa and František Knotek, Imrich Gablech and Josef Řehák, while the Aero 101 was crewed by Jozef Hrala and Ľudevit Ivanič.

7. června 1939 uletěly do Polska tři dvojplošníky Š 328 a jeden Aero 101 z piešťanského vojenského letiště na Slovensku. Všichni letci byli příslušníky Letectva nového Slovenského štátu. Osádky Š 328 tvořili Jan Lazar s Karlem Valachem, Josef Kaňa s Františkem Knotkem a Imrich Gablech s Josefem Řehákem, zatímco v Aeru 101 letěli Jozef Hrala s Ludevítem Ivaničem.

Imrich Gablech recollection of the escape is:
Vzpomínky Imricha Gablecha na úlet :

At the time of the German occupation, Gablech was serving in the 3rd Air Regiment and stationed at Zilina, Slovakia. He was intent on escape but before he could do so the airbase was occupied by the Germans. The Slovak airmen were restricted to two hours of flying and, because of the close proximity of the Polish border, aircraft were only permitted to carry enough fuel for them to make a circuit of the airbase.

V době německé okupace Gablech sloužil u 3. leteckého pluku se základnou v Žilině na Slovensku. Měl v úmyslu utéct, ale dřív, než tak mohl učinit, byla základna obsazena Němci. Slovenským letcům byla omezena doba létání na dvě hodiny a kvůli blízkosti polské hranice bylo jejich letounům dovoleno mít paliva pouze na provádění okruhů okolo letiště.

The unit was disbanded in April 1939 and Gablech and two others were posted to 34th Flight at Piešťany airbase. Lazar and Hrala were already here and shortly after Valach, Ivanič, and Řehák arrived having previously been stationed in the now called Protectorate of Bohemia and Moravia. Here the airmen found that they, and other airmen, had similar intentions of wanting to escape German occupation and began to make their plans.

Jednotka byla v dubnu 1939 rozpuštěna a Gablech se dvěma dalšími byl poslán k 34. letce v Piěšťanech. Lazar a Hrala už tam byli a krátce poté přijeli Valach, Ivanič a Řehák, jenž předtím sloužili na základnách v teď nazvaném Protektorátu Čechy a Morava. Zde letci zjistili, že oni a další mají podobné záměry uniknout německé okupaci a začali své plány uskutečňovat.

The escape was planned for 7 June 1939, because due to the God Body`s Celebration, held on the following day, the Piešťany airbase activities would finish at 10 am and all personnel would leave the airbase and go to the nearby Eva open-air swimming pool.

Úlet byl naplánován na 7. června 1939, protože kvůli svátku Božího těla konanému následujícího dne skončí činnost na základně Piešťany v 10 hodin dopoledne a všichni na zde sloužící z letiště odejdou na blízké koupaliště Eva.

Ivanič was a Chief Mechanic at the airbase and had the keys for the fuel bowser. He filled up all four aircraft with fuel. On the airfield were 3 hangers, one of which was used by a airline company.

Ivanič byl hlavním mechanikem základny a měl klíče od cisterny paliva. Všechna čtyři letadla natankoval. Na letišti byly tři hangáry, z nichž jeden byl používán Aerolinkami.

The escapers planned to take-off within a few seconds of each other. First was Lazar followed by Kaňa, then Hrala and finally Gablech.

Spiklenci plánovali odstartovat během několika sekund mezi jednotlivými letouny. První byl Lazar, za ním Kaňa, pak Hrala a nakonec Gablech.

Lazar took-off and a guard fired a warning shot and there was panic on the airfield. A few seconds later Kaňa had taken-off, Gablech taxied his aircraft to near the Air Lines Comp hanger while Hrala took his turn to take-off.

Jak Lazar odstartoval, strážný vystřelil na výstrahu a na letišti nastala panika. Několik vteřin poté, co se odlepil Kaňův letoun, Gablech odroloval k blízkému hangar Aerolinek, zatímco se startem byl na řadě Hrala.

Hrala was sitting at the controls of a Aero 101 bomber for the first time and had problems to take-off, he aborted his first attempt mid-way down the runway, turned the aircraft around, returned to the start of the runway, gave the engines full power and tried a second attempt to take-off. After 2 bumps he succeeded in getting airborne but only just missing the top of a hanger and narrowly avoided crashing into the Jewish cemetery behind the hanger before he was able to gain altitude.

Hrala seděl za řízením Aera 101 poprvé a měl problémy odstartovat. V polovině ranveje přerušil první pokus o start a vrátil se na začátek dráhy. Dal motoru plný plyn a pokusil se odstartovat podruhé. Po dvou skocích se mu podařilo dostat se do vzduchu, ale střechu hangáru minul jen o vlas a těsně zabránil havarování do židovského hřbitova za hangárem, než byl schopný nabrat výšku.

When Gablech tried to taxi to the runway several of the cadets from the airbase grabbed hold of his aircraft’s wings to prevent it from moving. Gablech applied full throttle to the engine to overcome this resistance and took-off. The 4 aircraft flew north-east and over the town of Zilina, the Germans fired at two of the aircraft. They then headed towards the town of Kralovany and flew, in cloud, over the High Tatra mountains to Poland.

Když se Gablech pokusil zarolovat k ranveji, několik pilotních žáků mu chytlo křídla letounu, aby mu zabránili v pohybu. Gablech dal plný plyn, aby odpor překonal, a odstartoval. Čtyři letadla letěla na severovýchod a nad Žilinou Němci na dvě z nich stříleli. Pak prchající zamířili k městu Kralovany a v mracích letěli nad Vysokými Tatrami do Polska.

Having crossed into Poland Kaňa landed his aircraft near Krakow, whilst the 3 S-328’s, because of their longer range, were able to land at Dęblin military airbase.

Po přeletu polské hranice Kaňa přistál u Krakova, zatímco tři Šmolíky Š 328 byly kvůli svému delšímu doletu schopné přistát na vojenské základně v Deblině.

When they had landed their aircraft they insisted on joining the French Air Force. The following day local newspapers had stories about the Slovaks who came to strengthen the Polish Air Force. This media publicity was not welcomed by the Polish authorities who were keen not to provoke the Germans.

Když přistáli, požadovali stát se letci francouzského letectva. Příštího dne místní tisk uveřejnil články o Slovácích, kteří přiletěli posílit letectvo Polska. Taková popularita ale nebyla polskými úřady vítána, které nechtěly Němce provokovat.

The eight were initially taken to Warsaw, where they were interoggated for three weeks, before they were returned to Dęblin. Here they were persuaded to sign contracts to join the Polish Air Force.

Osm uprchlíků bylo nejpve odvezeno do Varšavy, kde byli tři týdny vyslýcháni, než se vrátili do Deblina. Zde je Poláci přesvědčili, aby podepsali kontrakt na službu v polském vojenském letectvu.

But some ended tragically.
Ale některé skončily tragicky.

On 27 June 1939, Jozef Krošlák and Pavel Rajták, two aviation mechanics in the new Slovak Air Force, took-off in a S-328 bi-plane from Nitra airbase, where they were stationed, with the intention of flying to Poland. Rajták managed to take-off but both had only theoretical flying knowledge. Weather conditions and visibility was poor and after a time they believed they were over Poland. Rajták was not confident in landing the aircraft in those conditions, they chose to abandon the aircraft and parachute instead. As Jozef Krošlák jumped from the aircraft, his parachute got entangled in the aircraft’s elevators and was killed when the aircraft crashed into the ground. Pavel Rajták landed safely, about 300-400 mtrs from where the aircraft crashed, only to find he was not in Poland but in foothills of the Magura mountain region of Slovakia. He was arrested by the Police, tried for desertion and sentenced to 25 years imprisonment. [shortly after being imprisoned he managed to escape to Hungary where he was captured and interred until 1945.]

27. června 1939 dva letečtí mechanici Jozef Krošlák a Pavol Rajták odstartovali na dvouplošníku Š 328 z letiště Nitra, kde sloužili, s úmyslem uletět do Polska. Rajtákovi se podařilo odstartovat, ale znalosti létání měli oba pouze teoretické. Počasí a dohlednost byly špatné, a tak po určité době letu si mysleli, že jsou nad Polskem. Rajták si za těchto podmínek netroufal přistát a tak se rozhodli opustit letoun na padáku. Jakmile Krošlák vyskočil, jeho padák se zachytil o výškovku a Jozef se zabil, když letoun narazil do země. Rajták dopadl bezpečně asi 300 až 400 metrů od místa, kde havaroval Š 328, aby zjistil, že není v Polsku, nýbrž na slovenské straně úbočí pohoří Magura. Byl chycen policií, souzen za dezerci a dostal 25 let / krátce po uvěznění se mu podařilo uprchnout do Maďarska, kde byl chycen a zavřen až do roku 1945/.

By the time when Germany invaded Poland, on 1 September 1939, six ships had sailed from Gydina to France carrying 1212 Czechoslovak military personnel, including 477 pilots.

Do 1. září 1939, kdy bylo Polsko napadeno Německem, odplulo z Gdyně do Francie šest lodí vezoucích 1212 příslušníků československých ozbrojených sil včetně 477 pilotů.

With escape to Poland no longer possible, Czechoslovaks wanting to escape to France to join military units had to use alternative routes, the most common of which was ‘the Balkan route’; through Slovakia, Hungary, Romania and Yugoslavia, where the escapees would be taken by ship to Beruit and then to France.

Když už nebylo možno utéct do Polska, Čechoslováci, kteří se chtěli dostat do Francie, aby se přidali k vojenským jednotkám, museli použít náhradní trasy, nejpoužívanější byla “ Balkánská” přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii, odkud se prchající dostanou lodí do Bejrútu a pak do Francie.

By the end of August 1939 690 airmen had successfully escaped to Poland. Six ships had sailed from Gydina to France carrying 1212 Czechoslovak military personnel, including 477 pilots. With escape to Poland now no longer possible, Czechoslovaks wanting to escape to France to join military units had to use alternative routes, the most common of which was ‘the Balkan route’; through Slovakia, Hungary, Romania and Yugoslavia, where the escapees would be taken by ship to Beruit and then to France.

Do 1. září 1939, kdy bylo Polsko napadeno Německem, odplulo z Gdyně do Francie šest lodí vezoucích 1212 příslušníků československých ozbrojených sil včetně 477 pilotů. S útěkem přes Polsko už nemožným museli Čechoslováci chtějící uniknout do Francie, aby se zde připojili k vojenským silám, zvolit jiné trasy, z nichž nejběžnější byla ´Balkánská cesta´ přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii, kde budou prchající naloženi na loď do Bejrútu a pak do Francie.

In April 1940, Svaz Letců was infiltrated by German agents. Harsh reprisals of execution, imprisonment, and deportations to concentration camps followed. As a result Svaz Letců ceased to exist, but by then it had managed to assist a total of 1,260 airmen – about 50% of the pre-war Czechoslovak Air Force – to escape from their homeland to join military units in Poland, France, and England from where they could fight for the liberation of Czechoslovakia.

V dubnu 1940 se do Svazu letců vloudili němečtí agenti a následovala tvrdá odvetná opatření – popravy, uvěznění a deportace do koncentračních táborů. Svaz letců tím přestal existovat, ale do té doby zvládl pomoci celkovému počtu 1 260 letců – asi polovině předválečného Československého letectva – uprchnout z vlasti, aby se přidali k vojenským jednotkám v Polsku, Francii a Anglii, odkud mohli za osvobození Československa bojovat.

The assistance of Sqd/Ldr Miroslav Liškutin DFC, AFC, Col. Imrich Gablech and Jiři Kašpar with this article is much appreciated.

Velmi jsem ocenil asistenci Sqd/Ldr Miroslava Liškutína DFC, AFC, Plk. Imricha Gablecha a Jiřího Kašpara na tomto článku.

Article last updated : 14 September 2018