Josef Balejka – My Early Days


An extract from ‘A Flier of Broomsticks no Longer – the autobiography of Josef Balejka’ where he recalls his training to be a pilot, becoming a pilot in the Czechoslovak Air Force and fighting with the Polish Air Force, in Poland, during September 1939.

As I grew up, as all young men do, I dreamed of my future. When I was thirteen years old, I dreamed of being a pilot. Whilst lying on my back in the fields with a goats halter rope tied to each foot so they would not wander too far while I dreamed, I gazed up at the sky. I saw a plane flying in the clouds and at that moment I knew that my goal in life was to become a pilot. In those days it was very difficult to become a pilot and even harder for a poor farm boy. I wrote to the Czechoslovakian Air Force applying to go to the Airforce College. I was turned down. There were too many applicants and although my education had been good, it was not good enough. I was not beaten. I decided to learn to fly privately. What an ambition !

Jako chlapec jsem stejně jako ostatní chlapci, snil o své budoucnosti. Ve třinácti letech, když jsem pásl kozu, které jsem ohlávkou svázal nohy, aby mi nikam neutekla a lehl si na záda, uviděl jsem na obloze mezi mraky letět letadlo, které se na chvíli ztrácelo za mraky a opět objevilo. V této chvíli jsem si uvědomil, že bych chtěl také tak svobodně létat a rozhodl se, že udělám vše proto, abych se stal pilotem. Bylo to však v době, kdy pro chlapce z chudé zemědělské rodiny bylo zvlášť obtížné absolvovat pilotní výcvik. Proto jsem podal žádost o přijetí do letecké školy Československého letectva. Moje žádost pro velký počet uchazečů a moji zemědělskou odbornost, jakož i nedostatečné vzdělání, byla zamítnuta. Z toho důvodu jsem se rozhodl naučit se létat soukromě. Jaké jsem měl ambice!

I left school when I was fourteen and became an apprentice motor mechanic. I loved to help my uncle who was the Chief Engineer in a factory in Eastern Czechoslovakia in Užhorod where they built big electricity power units for a canal. In any spare time that I had, I loved to watch the steam engines and machines. When I finished my apprenticeship at the age of 17 in 1934, Hitler had started to build a large army and air force. We in Czechoslovakia were surrounded by Germans and wanted to build up our Air Force. Our target was one thousand pilots in the airforce supported by the government. Every private flying school was teaching young men to be pilots. In Eastern Czechoslovakia, in the town of Užhorod my uncle was working as the driver of a small engine in a large hydro electric plant. One of his colleagues was learning to fly in a private school and he wrote to me telling me about it. He also told me to come and see him and he might be able to help me. I decided to leave home. I had had a bicycle from the age of fourteen and had won road races in the mountains. I even won the Championship. My bicycle was very old, with racing bike handlebars and everyone had laughed at me, but I had shown them, I had won. I cycled to my uncles home which took me three days from my own home. I arrived in the evening and saw the planes landing and taking off at the flying school. A few days later, I met the man who had so kindly written offering me help and he advised me to see the director of the flying school to obtain an application form. Two weeks later I received a letter telling me to go to the military hospital for a check up. The hospital was about one hundred miles away and I cycled there and back

Po ukončení základní školní docházky jsem vstoupil do učebního oboru automechanik. Můj strýc byl hlavním inženýrem v továrně ve městě Užhorod, na východní části Československa, kde se budovaly na vodních tocích elektrárny. Při učení jsem si ve volném čase chodíval prohlížet a obdivoval parní stroje a motory. Když jsem v 17 letech dokončil učení, Hitler v roce 1934 začal budovat velkou armádu a letectvo. Československo sousedilo s Německem a pro zajištění bezpečnosti, československá vláda vyhlásila akci vycvičit 1000 pilotů pro republiku. Každá soukromá letecká škola zahájila pilotní výcvik mladých mužů, kteří měli zájem o létání. Můj strýc v té době pracoval v Užhorodě ve velké vodní elektrárně a jeden jeho spolupracovník byl instruktorem létání v soukromé letecké škole. Strýc mi o tom napsal a pozval mě, abych za ním přijel, že mi pomůže dostat se k létání. Rozhodl jsem se odejít z domova. Od čtrnácti let jsem závodil na kole a několikrát vyhrál silniční závody v horách. Moje kolo bylo velmi staré a všichni co měli závodní kola se mi smáli, ale já jsem na něm dokonce vyhrál i šampionát. Na kole jsem jel k mému strýci tři dny. Když jsem k němu přijížděl, viděl jsem vzlétat a přistávat na letišti pilotní školy letadla. Za několik dní jsem se setkal s mužem, který se mnou velmi laskavě jednal a ode mne převzal písemnou žádost o přijetí do letecké školy. Současně mi poradil, abych navštrívil ředitele pilotní školy a získal formulář žádosti. Za dva týdny jsem dostal dopis, že se mám dostavit do vojenské nemocnice na lékařskou prohlídku. Nemocnice byla asi 100 km vzdálená a já jsem tuto cestu tam a zpět vykonal na kole.

Two or three weeks later, I heard I had passed the medical. I had to pass the intelligence test in the aerodrome. I was accepted on the condition that when I had finished training I would go into the AirForce. Would I! I was over the moon. My first flying lesson was early one morning. I was up at 4am cycled the three and a half miles from where I was staying with my uncle to the aerodrome. We all lived in one room, he, I and his wife.

Za dva až tři týdny jsem absolvoval lékařskou prohlídku a na letišti jsem se podrobil testu inteligence. Byl jsem přijat s podmínkou, že po skončení leteckého výcviku musím nastoupit k letectvu. Byl jsem v sedmém nebi. Moje první lekce létání se uskutečnila brzy ráno. Ve čtyři hodiny ráno jsem jel na kole z místa bydliště mého strýce na letiště vzdálené 3,5 míle.U strýce jsme žili v jedné místnosti. Strýc, já a jeho manželka.

There were several of us it the aerodrome, the hangar doors were opened, and we pushed the planes out. We wore old fashioned helmets and goggles. We took off and I watched. the engine in fascination, the valves going up and down with smoke trailing from the exhaust. We had been flying for a few minutes when I was allowed to take over the controls. I began my lessons in navigation the hard way. Where was the aerodrome I was asked. Look for it fly towards it. We were given one hour’s flight and made to do aerobatics to cure us of any air sickness we might have. We flew until 8am, washed the planes, put them away in the hangar and then I cycled to work. My uncle had found me a job because I needed to live and pay for my flying lessons. The job was driving a tractor from 8am to 4pm with only a quarter of an hours break.

Na letišti nás bylo několik. Po otevření vrat hangáru jsme vytlačili ven letadla. Nosili jsme staromódní kukly a brýle.Po spuštění motoru jsem fascinovaně sledoval pohyby nahoru a dolu ventilů a vycházející kouřové zplodiny z výfuku. Po vzletu za několik minut letu mi bylo umožněno převzít řízení letadla. Začala tvrdá lekce z navigace. Instruktor se mne zeptal, kde je letiště. Podívejte se a leťte k němu. Po jedné hodině letu jsme prováděli akrobacii, abychom si vyzkoušeli zda nedostaneme nějakou leteckou nemoc. Létali jsme do osmé hodiny. Po skončení létání jsme umyli letadla a dali je do hangáru. Potom jsem jel na kole do práce. Práci mi našel strýc, protože jsem potřeboval peníze abych měl za co žít a platit lekce za mé létání. V práci jsem jezdil se čtvrthodinovou přestávkou až do šestnácti hodin.

Earth was brought to the site and I had to flatten it with the tractor. It was hard work but I was happy because at 4pm I washed, grabbed a sandwich and went flying again. I returned home at 10pm where I did one hours studying from my books, navigation, Morse code etc.

S traktorem jsem převážel zeminu na místo určení. Byla to těžká práce, ale byl jsem rád, že ji mám. V šestnáct hodin jsem se umyl, snědl sendvič a šel opět létat. Domu jsem se vrátil ve 22 hodin a jednu hodinu jsem se věnoval studiu z knih navigacie,morseovi abecedy atd…

On Sunday there was no flying, so I took my instruments and books into the fields to learn there. It took six months before my first examination. I passed second in a class of six. There were six young cadet pilots. I’ll never forget my first take off, the propellor in front of me and I was going up and down, twisting and turning. It was like being given a divine gift. I learnt fast and was soon ready to go solo. I took off and circled and landed. It was no good, too bumpy. I did the same manoeuvre three times. In my heart I was a pilot.

V neděli se nelétalo a tak jsem si vzal letecké knihy a šel do přírody, kde jsem se učil. Za šest měsíců jsem dělal přezkoušení. Ve třídě bylo šest pilotů a já byl druhý. Nikdy nezapomenu na svůj první vzlet s vrtulí přede mnou a já prováděl stoupání, klesání, zatáčky a vertikální obraty. Připadalo mi to jako dar od bohů. Létal jsem dobře a v krátké době jsem byl připraven na první sólo. Při prvním samostatným letu jsem provedl vzlet, zatáčky a přistání. Vzletová a přistávací dráha byla hrbolata a tak přistání nebyla zrovna ukázková. Provedl jsem tři lety. Po třetím přistání jsem se cítil jako opravdový pilot.

One afternoon I took a plane out for training, wanting to fly over my student girlfriend’s house and also that of my uncle.

Na závěr leteckého výcviku se provádělo vypnutí motoru za letu a přistání bez motoru na bílým terčem označené místo v poli.

On the first of October, we had to report to the Air Force school in Piešťany in Slovakia. When we became pilots we received our diplomas as private pilots.

1. října jsme se hlásili do letecké školy v Piešťanech na Slovensku. Když jsme zvládli předepsaný pilotní výcvik, dostali jsme diplomy soukromých pilotů.

I dived over and over, again and again. I thought I was really great. However, my Chief pilot had other ideas. He took a plane up and brought me back. After landing, he took me into his office and struck me across the face saying angrily, ” I did not train you as a flier in order for you to kill yourself with a silly stunt. I trained you to be a useful pilot for the Czech nation. Until you are in the Airforce, you are only a pilot who can take off and land. Your silliness today is the same sort of silliness that has killed so many young pilots before they can even help their country.”

Opakovaně jsem nalétával a prováděl průlety a přitom jsem si myslel, jaký jsem skvělý pilot. Můj šéf pilot měl však o mne jiné smýšlení a představy. Sedl do letadla, přiletěl za mnou a přivedl mne zpátky na letiště. Po přistání mne vzal do své kanceláře, udeřil do tváře a přitom mi rozlobeně řekl: “Já jsem Vás netrénoval jako pilota, aby jste se pro své hloupé senzační předvádění zabil. Trenoval jsem Vás, aby jste byl užitečným pilotem pro Československou republiku a národ. Dokud jste pilotem Československého letectva můžete vzlétnout a přistát jen na pokyn nadřízeného. Vaše hloupost je stejná, jako hloupost jiných mladých pilotů, kteří při ní přišli o život dříve, než se mohli stát obránci své země.

I remembered those words all my life. I even used the very same words myself to young impetuous pilots when I became an instructor.

Jeho slova jsem měl po celý život stále na paměti. Dokonce jsem stejná slova použil, když jsem se stal instruktorem, při leteckém výcviku mladých pilotů.

Although I had my private pilots licence and the gold wings on my badge, at home they all thought that my dream to be an Airforce pilot was just that a dream. However, in 1935 I went into the third wing of the Czech Airforce. We all arrived feeling full of confidence but we were soon put in our place. Every morning at 5am we were up with rifles and shorts in order to exercise until we steamed. It was a tough life. Our instructors were non pilots and were great disciplinarians. As with all junior menbers of any large group, the senior officers made fun of us, giving us the dirty jobs such as sweeping and cleaning to do. Flying was definitely different here. We were taught aerobatics and I loved it.

Přestože jsem měl pilotní průkaz a zlatá křídla na mém odnaku, doma si všichni mysleli, že můj sen být pilotem letectva byl právě jenom snem. Nicméně, v roce 1935 jsem byl zařazen do třetího křídla Československého letectva. Všichni jsme nastoupili s pocitem plné důvěry na svá přidělená místa. Každé ráno v 5 hodin jsme cvičili s šortkách s puškami, až se z nás kouřilo. Byl to těžký život. Naši instruktoři bývalí piloti od nás vyžadovali přísnou disciplinu. Stejně jako u všech juniorských čísel jakékoliv velké skupiny si vyšší důstojníci z nás dělali legraci a přidělovali nám podřadnou práci, jako zametání a čištění, kterou jsme museli vykonávat. Létali jiní. Učili se akrobacii a já jsem ji tak rád dělal.

On the 28th of October there was a big parade of young recruits, pilots and national servicemen. After the parade we were given our first weekend pass and I rushed home in my airforce uniform. Once again in our village they laughed, at me saying that I only fly broomsticks around the hangar. My confidence and pride were hurt. Most other weekends we guarded the airfield with rifles. In November the real work started, flying, learning about engines and guns. After six months we were sorted out, some being sent to bomber school and some to fighter schools.

Na státní svátek 28. října se konala velká přehlídka mladých rekrutů, pilotů a vojáků základní služby. Po průvodu jsem přijel domu v uniformě letectva. V naší obci se mi opět smáli a říkali mi, že létám jen kolem hangáru s koštětem. Moje sebevědomí a pýcha, byly tak zraňovány. Většinu ostatních víkendů jsem s puškou střežil přistávací plochu. V listopadu jsme zahájili vyučování leteckých motorů, zbraní a začali jsme létat. Po šesti měsících jsme vykonali zkoušky a byli rozděleni na bombardovací a stíhací piloty a odeslány do školy.

It took two hard years of learning and eventually I came second in my class in examinations. My happiest days were the flying exercises when we flew for one and a half hours for navigational training, stayed for one hour’s lunch and then flew back. One day whilst flying I looked at the map and saw the Hostyn mountain. I asked. for permission to fly over the mountain and my home town. Far away I saw the mountain and the copper dome of the church shining in the sunlight. We flew over my hometown and my instructor allowed me to fly closer and then he took over the controls

Na závěr dvouletého školení jsem byl u zkoušek vyhodnocen jako druhý ve třídě. Mými nejšťastnějšími dny bylo, když jsme prováděli navigační lety a při přeletu jsme letěli půl druhé hodiny na jiné letiště. Po přistání jsme měli hodinu na oběd a potom jsme letěli zpátky na vlastní letiště. Jednoho dne při navigačním letu jsem uviděl Hostýn. Viděl jsem hory a měděnou kopuli kostela zářící ve slunečním světle. Trať jsme měli naplánovanou nedaleko mého rodného města a instruktor mi dovolil letět přes město.

I wanted to prove to all those who laughed at me and said that I only flew a broomstick. All the children in the school ran out into the yard to wave to me and my grandmother came out of the house to wave. We circled the village once more and then flew back to base. On Saturday morning I got a pass home. I was welcomed by the whole village. I was not a flier of broomsticks any longer.

Chtěl jsem ukázat všem, kteří se mi posmívali, že nelétám s koštětem kolem hangáru ale, že skutečně létám. Děti ve škole vyběhly na dvůr a mávaly mi a babička vyšla z domu, aby se na mne také podívala. Udělali jsme přes město ještě jeden oblet a letěli jsme na vlastní letiště. V sobotu ráno jsem dostal povolení jet domu. Přivítalo mě celé městečko. A již si nikdo nedovolil mi říci, že létám s koštětem.

Next I was sent to Advanced Fighter Pilot school in Prague. From our airfield, I was the only one sent there and I was extremely proud. Others on the base had been very boastful about their talents but I knew I was good and kept quiet. At the Prague school I did more aerobatics. We were taught by famous pilots who had won aerobatic championships. I can still see in my mind the large white private house over which I practised my aerobatics. Six months later I was sent back to my squadron in Slovakia having learned all I could.

Potom jsem byl odeslán do školy pro pokročilý výcvik pilotů v Praze. Z našeho letiště jsem byl jediný a byl jsem na to pyšný. Ostatní se na letišti vychloubali svým nadáním k létání, já však věděl, že jsem dobrý a mlčel jsem. Ve škole nás učili slavní piloti, kteří vyhrávali v letecké akrobaticii mezinárodní soutěže. V mých vzpomínkách na tuto dobu mi zůstal velký bílý soukromý dům, nad níž jsem cvičil leteckou akrobacii. Za šest měsíců jsem byl odeslán zpět ke své letce na Slovensku, kde jsem mohl při létání provádět vše, co jsem se naučil.

The war begins – 1938
Počátek války – 1938

It was now the end. of 1937 and the beginning of 1938 and Hitler was mobilising. In Slovakia the people were becoming hostile towards us because they were very pro-German. At the time of the Munich crisis, our squadron was ready on the Czech- German border. However although we too were mobilised and ready for any German advance we, the Czech people were betrayed by England, and France and her allies. Slovakia became a ‘free state’ and we were thrown out, leaving our planes behind. Bt 1938 only Moravia and Bohemia were left of the old Czechoslovakia and our squadron was reformed near to my mountain in Hostyn.

V roce 1937 se zhoršila mezinárodní politická situace a v pohraničním území Československa se mezi německým a českým obyvatelstvem zvýšilo napětí. Počátkem roku1938, v důsledku stahování Německé armády k Československým hranicím, byla vyhlášena mobilizace. Na Slovensku jsme ocitli v nepřátelském prostředí vůči nám, protože zde nastalo proněmecké smýšlení. V době Mnichovské krize, byla naše letka na česko-německé hranici , byla vyhlášena mobilizace a chtěli jsme bránit republiku. Naši spojenci, Anglie a Francie nás však Mnichovskou smlouvou zradily. V roce 1939 Slovensko vyhlásilo “samostatný stát” a my jsme museli bez letadel Slovensko opustit. Naše letka byla reorganizovaná a umístěna na Moravě, nedaleko mé milované hory Hostýn.

Dark clouds were gathering and in March 1939 the Germans occupied Moravia and Bohemia. We woke up and there were Germans everywhere. We had been betrayed by the Western powers and now we were even being betrayed. by our own people. We were locked out of our airfield and then finally we were dismissed from the airforce and sent home. I packed my wings and. hung up my uniform. I could not bear to stay and see a German flag hoisted daily in the market.

Nad naší zemí se stahovaly temné mraky a v březnu 1939, Němci obsadili zbytkové území, již dříve okleštěné o pohraniční území, Moravu a Čechy. Ráno jsme se probudili a všude byli Němci. Zradili nás západní spojenci i vlastní lidé. Museli jsme opustit naše letiště, krátce poté jsme byli propuštěni od letectva a navrátili se domů. Sbalil jsem svá křídla a uniformu pověsil do skříně. Nesnášel jsem pohled na stále vyvěšenou německou vlajku na našem trhu.

A few of our pilot group met and did some planning in secret. We knew we had to leave Czechoslovakia until it would be free again. We sat and planned our escape, but where could we go? There was only Poland. Hitler was already making planes in Danzig. I knew I had to go first. When we failed to attend our daily muster, the German army and airforce would search for us. A few weeks later I escaped to Poland. I said goodbye to my friends and family and cycled to the frontier town of Ostrava. My school pal František was working there as a tailor. He showed me around the area, indicating the best places to escape over the border. On Monday morning with nothing in my pockets except my pilot’s log book I walked into the forest, one side of which was in Czechoslovakia and the other side of which was in Poland. I heard someone else walking nearby and panicked in case I had been discovered so soon. However, it was a young woman of about twenty five. We sat and talked. I was cautious in case she was a spy planted by the Gestapo although she spoke Czech with a Moravian accent. She asked if I was going to Poland and I said yes. She said she wanted to go tool but wasn’t sure if I trusted her. I had no choice, so we walked together. She whispered that behind the bend in the road was Po1and. Then we saw two German guards patrolling and we lay down in the long grass, pretending we were lovers. I was terrified, but the guards merely passed by laughing. When they had gone we continued walking. We were in Poland.

Tajně jsem se setkal s některými svými kamarády a plánovali jsme, co budeme dělat dál. Věděli jsme, že pokud je to ještě možné, musíme opustit Protektorát a připravovali jsme útěk. Jako nejvýhodnější jsme vybrali útěk do Polska. Hitler již umístil výrobu letadel do Gdaňska. Věděl jsem, že musím jít první, neboť když se nezúčastníme každodenního nástupu, bude po nás německá armáda a letectvo pátrat. O několik týdnu později jsem utekl do Polska. Rozloučil jsem se s přáteli a rodinou. Poté jsem jel na kole do Ostravy, kde byla hranice s Polskem. Můj kamarád František tam pracoval jako krejčí a ten mi ukázal místa nejvhodnější pro překročení hranice do Polska. V pondělí ráno s prázdnými kapsami, s vyjímkou zápisníku letů jsem šel do lesa, na jehož jedné straně byl Protektorát Čechy a Morava a na druhé straně Polsko. Uslyšel jsem, že někdo jiný se pohybuje na blízku a zpanikařil jsem, neboť jsem měl obavy, že mne objeví a můj útěk tak záhy skončí . Byla to však mladá žena ve věku kolem 25 let. Seděli jsme a povídali si. Byl jsem opatrný, neboť byla zde možnost, že může být napojena na gestapo, mluvila však česky s moravským přízvukem . Zeptala se, jestli se chystám jít do Polska a já odpověděl, že ano. Ona mi řekla, jestli ji důvěřuji, abych šel s ní. Neměl jsem na vybranou a tak jsme šli spolu. Náhle mi zašeptala, že za zatáčkou je Polsko. Potom jsme viděli německé vojáky z pohraniční stráže, dívka mne strhla do trávy a zašeptala, abychom předstírali milence. Měl jsem veliké obavy jak to dopadne, ale stráže přešli kolem nás se smíchem. Potom jsme pokračovali v chůzi a překročili hranice do Polska.

We walked to the nearest village, which had originally been in Czechoslovakia, but at Munich Poland took it from us. The woman told me to register at the police station as a refugee and she would wait for me but when I came out she was gone and I never saw her again.

Šli jsme do nejbližší vesnice, která byla původně v Československu, ale po Mnichovské dohodě se nacházela v Polsku. Dívka mi řekla, že se musím přihlásit na policejní stanici jako uprchlík, že na mne počká. Když jsem se vrátil z policejní stanice byla pryč a již jsem se s ní nikdy nesetkal.

Perhaps she was as suspicious of me as I was of her. To my disappointment the police told me to go back to Czechoslovakia as there was no Czech Legion in Poland to fight for Czech freedom. I stayed in jail overnight and was escorted to the frontier. I walked towards a house and then I saw two German guards coming out of it. I rushed to them waving my arms. Luckily for me they were Sudetan citizens who had become German when Germany had taken the Sudetan land. Therefore they spoke Czech and I explained that I’d walked and got lost over the new frontier finding myself in Poland. Of course I assured them that when I found out my mistake I rushed back to Czech soil. They believed me and we talked, smoking cigarettes. I left them a while later and made my way back to František. I was back in Czechoslovakia. It had been a close call.

Je možné, že když jsem s ní byl, zdál jsem se ji podezřelým. K mému zklamání mi na polici sdělili, že v Polsku není žádná česká legie k boji za svobodu Československa, abych se vrátil domu. Přes noc jsem zůstal ve vězení a ráno jsem byl eskortován za hranice. Šel jsem směrem k nedalekému domu a pak jsem viděl vycházet dva německé vojáky. Spěchal jsem k nim a mával rukama. Naštěstí pro mě, to byli sudetští Němci, do Mnichovské dohody občané Československa. Proto jsem s nimi mluvil česky a vysvětlil jim, že jsem se omylem přes nově vytýčené hranice dostal do Polska a když jsem zjistil svůj omyl, tak jsem se rychle vrátil zpět do Protektorátu. Uvěřili mi a setrval jsem s nimi při cigaretě v hovoru. Po chvíli jsem se s nimi rozloučil a vydal na cestu zpět k Františkovi. Byl jsem opět v Protektorátě a bylo to o fous.

František and I discussed fighting but we were two alone and so I cycled home again. Whilst there I visited other pilots and two months later I heard that a Czech legion had ben formed in Cracow. There was a possibility that they might make their way to France to fight. I decided to take Oldřioh Hlobil my friend who was also a pilot. I managed to find the way back to the frontier town again. We waited for the patrol to pass and then once again I set foot on Polish soil with Oldřioh.

Františka jsem tajně seznámil s tím, co mi bylo sděleno v Polsku, že se tam žádna česká legie nebuduje a že jsem byl jen sám a jel jsem na kole domu. Navštívil jsem další kamarády a za dva měsíce jsem se dozvěděl, že česká legie v Polsku byla založena. Tím nastala možnost, dostat se do Francie a příležitost bojovat zam osvobození vlasti. S Oldřiohem Hlobilem, také pilotem a kamarádem se nám podařilo najít opět cestu do pohraničního města, kde jsme počkali, až přešla německá hlídka a opět jsme překročili hranice do Polska.

I had little money, approximately fifteen shillings, my log book, a toothbrush, toothpaste and a mackintosh. We want to register at the police station. Of course they remembered me and said I must love my country. The next day they sent us to a woman who looked after Czech refugees. At her house we met two other friends from the Fighter School in Prague. There were ten of is staying in the house, sleeping everywhere, mostly on the floor. I helped. in the kitchen, serving the others. After a week, the police put us on a train for Cracow where there was a meeting of pilots and mechanics. We reported to the Czech Consul who put us in Malý Bronowice, a centre for refugees from all the armed forces. There I met many old friends from the squadron and fighter school. I also met my old instructor.

Měl jsem málo peněz, přibližně 15 šilinků, můj zápisník letů, kartáček na zuby, zubní pastu a plášť. Při registraci na policejní stanici v Polsku si mě policista pamatoval a řekl mi, že musím milovat svou vlast. Další den nás poslali k ženě u níž byli čeští uprchlíci. U jejího domu jsme potkali další dva kamarády ze stíhací školy v Praze. V domě bylo deset uprchlíků, spalo se všude, většinou na podlaze. Já jsem pomáhal v kuchyni a sloužil ostatním. Po týdnu, nás policie poslala na vlak a jeli jsme do Krakova, kde jsme se setkali s dalšími piloty a mechaniky. Český konzul nás informoval, že jsme postaveni do centra pro uprchlíky ze všech ozbrojených sil v Malé Bronovice. Tam jsem se setkal s mnoha starými přáteli z letky a stíhací školy, Setkal jsem se také se svým starým instruktorem.

Czechoslovak military escapers, Malý Bronowice, August 1939.
Letiště Deblin po náletu na 2.9.1939.

Time passed quickly in Cracow but soon we had to leave. Gynia wept at the station as I left. It was the 25th of July 1939. We arrived at the port of Gdynia where we were to board a ship for France. All the pilots reported to a large warehouse where two pilots from the Polish Air Force in Warsaw asked us if any of us would volunteer to join the Polish Air Force. No-one wanted to because we all, believed that Czech freedom fighters must go to France to continue the fight there. However the Poles said that if they didn’t get at least ten volunteers, no-one would be allowed to leave. Our Commanding Officer told us to volunteer to stay in Poland. I did. Maybe it was because of the Polish girl Gynia or maybe it was because I thought that Poland would be first in the war with Germany before France. Only thirteen of us, out of hundreds of Czech’s volunteered, most of them from my squadron. We decided to stick together. All the others boarded the ships and sailed for France. As they left the band played the Czech and Polish national anthems. I wondered how many of us would survive to hear the anthem again.

V Krakově nám čas rychle ubíhal a nadešel doba odchodu. Když jsem odcházel Gynia na nádraží plakala. Bylo to 25. července 1939. Přijeli jsme do přístavu Gdyně, kde jsme měli nastoupit na loď plující do Francie. Všichni piloti se hlásili ve velkém skladu, kde dva piloti z polského letectva ve Varšavě nám položili otázku, jestli by z nás nechtěl někdo dobrovolně vstoupit do polského letectva. Nikdo se nepřihlásil, protože jsme všichni věřili, že čeští bojovníci, aby mohli pokračovat v boji za svobodu, musí odejít do Francie. Nicméně polští letci řekli, že pokud se nepřihlásí alespoň deset dobrovolníků, nedovolí nikomu odejít do Francie. Náš velící důstojník řekl, abychom dobrovolně zůstali v Polsku. Já jsem se přihlásil. Udělal jsem to možná proto, že budu nablízku své polské dívky Gynie a také proto, že jsem si myslel, že Polsko bude první ještě před Francii, ve válce s Německem. Ze stovek Čechů se nás dobrovolně přihlásilo třináct. Ostatní se rozhodli nastoupit na loď a plout do Francie. Domluvili jsme se, že budem stále pohromadě. Když Češi nastupovali na loď, zahrála jim kapela české a polské národní hymny. Uvažoval jsem, kolik z nás bude těch šťastných, že přežijí a opět uslyší naší národní hymnu.

Two days later, after a medical in Warsaw we were sent to the Polish Flying School in Dęblin. We were all very happy because we could see and touch planes again. We were in a modern aerodrome with each of us having a separate room. We had to become cadets again and were asked to solo again. The Polish pilots took us as brothers and the Polish people were so kind to us that we forgot we were in a foreign country. Every day we went to the river Vistla where we swam and boated in kayaks and then we flew again until dark. I stayed home in the evenings writing letters to my girlfriend. She came to see me several times and was very proud of me. All the time I was waiting for the time when we could fight for the freedom of Czechoslovakia. There was never any doubt in my mind that the Germans would attack Poland.

O dva dny později, po lékařské prohlídce ve Varšavě jsme byli posláni do polské letecké školy v Deblíně. Všichni jsme byli velice spokojeni, protože jsme mohli vidět a opět se dotknout letadla. Byli jsme na moderním letišti a každý z nás měl samostatnou místnost. Byli jsme opět jako kadeti a museli vykonat opět první sólo let. Polští piloti se k nám chovali jako bratří a Poláci k nám byli laskaví, že nám to ani nepřipadalo, že se nacházíme v cizí zemi. Každý den jsme šli si zaplat k řece Visle a také na lodičky a kajaky. Domu jsme se navraceli až za tmy. Zůstal jsem doma a ve večerních hodinách jsem psal dopisy své přítelkyni. Několikrát za mnou přijela a byla na mně hrdá. Celou dobu jsem čekal na chvíli, abychom mohli bojovat za svobodu Československa. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že Němci zaútočí na Polsko.

On the 30th August a bitter blow was dealt to our group. Two of the Polish pilots were killed in a mid air crash. We were deeply upset by their loss, both as fighting man power, but also as friends.

30. srpna naší skupinu postihla krutá rána. Při leteckém neštěstí zahynuli dva polští piloti. Jejich tragickou smrtí jsme byli rozrušeni hluboce se nás všech dotkla.

On the 1st of September 1939 we arrived for flying but it was foggy and we were told to put our planes on the other side of the airfield in case we were attacked. On the 2nd, of September at 9am fifty German Ju 88’s flew over and by 10am they had dropped three hundred bombs. We were near our planes in readiness but the craters made by the bombs in the runway made taking off impossible. Four pilots had been killed and planes and hangars were burning ferociously. I had put my helmet and goggles on at the beginning of the attack, but all I could think of was that it seem so silly to sit there and. be killed by a bomb. I crossed I myself. I didn’t think I’d ever see my mother again. Twenty minutes later and it was all over.

Dęblin airbase after the air raids on 2 September 1939.
Letiště Deblin po náletu na 2.9.1939.

1.9.1939 jsme měli létat. Když jsme přišli na letiště, bylo mlhavo a bylo nám řečeno, že z důvodu možného napadení letiště, máme letadla rozmístěna na druhé straně letiště. V 9.50 Přiletěli nad letiště Ju-88 a v 10 hodin zaútočili na letiště 300 pumami. Byli jsme v pohotovosti u našich letadel, ale krátery vytvořené na rozjezdové dráze znemožnily vzlet letounu. Čtyři piloti byli zabiti, letadla a hangáry byly v plamenech. Na začátku útoku jsem si dal na hlavu přilbu a na oči brýle, ale vše, na co jsem mohl myslet bylo, že zde hloupě sedím a mohu být zabit pumou a jestli znovu uvidím svoji matku. Za dvacet minut bylo po všem.

Dęblin airbase after the air raids on 2 September 1939.
Letiště Deblin po náletu na 2.9.1939.

Houses all around were burning and there were bodies everywhere. The Red Cross came to help but there was little they could do. We got orders to fly to a small emergency airfield at Góra Puławska There we counted our losses four of us had been killed and others had vanished. There were seven of us left. We stayed there one day and then received orders to fly away again. There was one Polish officer with us, a navigator called Osukovski. From day to day we flew to other emergency airfields one step ahead of the Germans. There were were too many German spies around sending signals to German fighters and bombers for us to stay in one place for long. Even the Poles themselves were suspicious of any Polish plane. The German propaganda machine had told the locals that Germans were putting Polish markings on their machines. It told of Germans who spoke no Polish and were pilots. They were obviously out to get us.

Domy na celém letišti byly v plamenech a všude byla lidská těla. Červený kříž přišel na pomoc, ale nebylo toho mnoho, co mohli ještě zachránit. Dostali jsme rozkaz k přeletu na malou nouzovou přistávací plochu Góra Pulavska. Tam jsme vyhodnotili naše ztráty, čtyři byli zabiti a další zmizeli. Bylo nás sedm. Zůstali jsme na místě jeden den a pak jsme dostali rozkaz provést další přelet na jinou přistávací plochu. Byl s námi jeden polský důstojník, navigátor, který se jmenoval Osukovski. Ze dne na den jsme krok před postupujícími Němci prováděli přelety na další přistávací plochy. V celém okolí bylo mnoho německých vyzvědačů, kteří podávali zprávy německým štábům velení, bombardovacím a stíhacím letadlům a proto jsme nemohli zůstat delší dobu na jednom místě. Dokonce i polské obyvatelstvo zpracované německou propagandou a také proto, že některá německá letadla létala s polskými znaky, se chovalo podezíravě, i vůči nám. Němečtí vyzvědači uměli mluvit plynně polsky a to jsme my Češi nedovedli. Což mnohdy bylo příčinou nedorozumění.

One day I had a rather nasty experience. We had gathered other pilots from other squadrons along the way and on this particular day sixteen of us took off. One of our planes had to make an emergency landing and I circled over him to see if he was O.K. He was, but by then I had lost the rest of the squadron and it was getting dark. I flew north hoping to see a railway line. I saw a small station called Grudenka. I made a forced landing between the station and another village. All the villagers surrounded the plane armed with syckles and sticks. When I told them I was a Czech flying with the Polish Air Force, the German propaganda had worked so well that they took me for a German. I climbed. onto the wing of the plane with my gun in my hand. The station master arrived and I told him who I was. I even threw him my identity card. He guaranteed my safety until the police arrived. The people surrounded me and escorted me to the station. There they found our Commanding Officer who had been looking for me. There were real celebrations in the village when they found out that I was really a Czech. A plane arrived next day witb Lt. Osukovski who escorted me to the airfield. Then we moved further eastward.

Jednou jsem měl ošklivý zážitek. Přistáli jsme s ostatními piloty jiných letek nedaleko cesty a letadla jsme měli rozmístěny podél této cesty. V tomto dni nás vzlétlo šestnáct. Jedno naše letadlo bylo nuceno nouzově přistát a já jsem kroužil nad ním, abych zjistil, jestli je pilot v pořádku. Byl, ale přitom jsem ztratil kontakt s letkou a již se stmívalo. Letěl jsem na sever a doufal, že uvidím železniční trať. Uviděl jsem malou stanici a názvem Grudenka. Provedl jsem nouzové přistání mezi stanici a další vesnicí. K letadlu přišli a obklíčili jej místní vesničané vyzbrojení klacky a holemi. Když jsem jim řekl, že jsem český pilot a příslušník polského letectva, v důsledku německé propagandy, mne považovali za Němce. Vylezl jsem na křídlo letadla s pistolí v ruce až přišel vedoucí stanice, kterému jsem řekl kdo jsem. Dokonce jsem mu hodil dolu svůj průkaz totožnosti a tak jsem si zajistil bezpečnost do příchodu policie. Vesničané mne potom doprovodili na nádraží. kam přišel náš velící důstojník, který mne hledal. Když zjistili, že jsem skutečně Čech, nastaly v obci oslavy. Další den přiletěl Lt. Osukovski, který mne doprovodil na letiště. Pak jsme letěli dále na východ.

One evening as we were putting our planes in the forest to camouflage them, a man, on horseback who had been working in the fields nearby, rode up to tell us he had seen a man with binoculars watching us landing I volunteered to ride the horse to the village to confront the man. I soon found him and took him prisoner with my gun. However, I had left my identity card in my plane and wore only my shirt and trousers without the rest of my uniform. I told the villagers that he was a German spy but to my astonishment he spoke Polish fluently and told them that I was a spy. They took me to a tree yelling “hang him!”. They tied my hands together and hung a rope around my neck. In the confusion the real spy disappeared. One ran asked me if I had any last wish. I asked for confession as I was a Catholic telling them to open my shirt to see the medallion with the words written in Czech not German – ‘Ave Maria please pray for us’ They sent for the priest who took one look at the words on the medallion and untied me. Then a policeman on a bicycle rode up after having seen my Commanding Officer. Once again they found out that I was Czech and they all kissed me and we celebrated all the other pilots came and we sang and drank until 3am. The next afternoon the Germans strafed our planes. There were only six of us left. I had been lucky. My plane had been on the other side of the two square mile forest.

Jednou večer jsme ukrývali a maskovali letadla na kraji lesa. Nedaleko lesa pracoval muž na poli a přijel za námi na koni a upozornil nás, že viděl muže, který nás při přistání pozoroval a nyní také pozoruje dalekohledem. Protože jsem jezdil na koni, nabídl jsem se, že na koni tohoto muže vyhledám a odvedu do vesnice k zjištění jeho totožnosti. Našel jsem jej a jako vězně pod mou pistolí jsem jej odvedl do vesnice. Zapomněl jsem však svůj průkaz totožnosti ve svém letadlea, neboť na sobě jsem měl jenom košili a kalhoty bez ostatních částí uniformy. Vesničanům jsem řekl, že je to asi německý špion. K mému údivu však mluvil plynně polsky a řekl jim, že špionem jsem já. Vesničané mě postavili ke stromu a křičeli, “pověsit!” Svázali mi ruce a provaz kolem krku. V tomto zmatku skutečný špion zmizel. Jeden z vesničanů se mne zeptal, jaké mám poslední přání. Odpověděl jsem, že jsem katolik a žádám kněze ke zpovědi. Přitom jsem si rozhrnul košili u krku na němž jsem měl medailon s českým, ne německým, psaným -“AVe Maria Prosím, modlete se za nás”. Poslali pro kněze, kterému stačil jedinný pohled na medailonek a přikázal, aby mě rozvázali. Pak přijel policista na kole a přišel můj velící důstojník. Když vesničané zjistili, že jsem Čech, začali mě oslavovat a líbat. Do vesnice přišli i ostatní piloti a oslava při zpěvu a pití pokračovala až do 3 hodin ráno. Druhý den odpoledne, Němci bombardovali naše letadla a šest jich zničili. Moje letadlo bylo ukryto na druhé straně, asi dvě čtverečné míle lesa. Byl jsem šťastný, že nebylo zasaženo.

We then flew further eastward. When we landed there were only four of us plus an officer. The others had made forced landings. We all still believed that France and England would, help us, but we were wrong.

Potom jsme letěli dál na východ. Když jsme přistáli, tak jsme byli jen čtyři a důstojník. Ostatní museli během letu provést vynucené přistání. Všichni jsme věřili, že nám Anglie a Francie pomůže v boji proti Němcům, ale mýlili jsme se.

The next day we saw Polish soldiers and landed near them. They were from General Kulesza’s brigade near the Ukraine border at Łuck.

Druhý den jsme uviděli polské vojáky a přistáli v jejich blízkosti. Byli z brigády generála Kulesza, naštěstí nedaleko hranic Ukrajiny.

Lt. Osuchowski reported to him and the General took us over. We were to be reconnaissance planes but we had no ammunition or guns to defend ourselves. Eventually we were issued with hand grenades which we put in our pockets and in a bucket at our feet. We flew low over the German lines throwing the hand grenades from the planes on the advancing German columns creating panic and destroying ammunition lorries. We managed to destroy seventy lorries

Poručík Osuchowski mu podal hlášení a generál nás přijal do své brigády. Měli jsme letouny vhodné pro průzkum, ale letadla neměla žádnou výzbroj, ani střelivo, abychom se mohli bránit. Ve prospěch brigády jsme prováděli průzkumné lety. Byly nám vydány ruční granáty, které jsme si dali do kapes a kbelíků a při letu v malé výšce nad německým vojsky jsme z letadel házely granáty na vozidla, které v postupujících německých kolonách při zasažení nákladních automobilů s vojáky, palivem a municí, vytvářely paniku. Podařilo se nám tak zničit sedmdesát nákladních vozidel.

I had to make a forced landing thirty miles inside territory occupied. by the Germans. The cause was a cracked propellor and as I had my mechanic with me at the time we tried to repair it. It was a difficult job and at one time I wrote a last letter to my mother as I thought I’d never see my home again. However we fixed it and eventually took off. After destroying the lorries we began to run out of fuel but found a train going from Brody with a tanker attached. I landed. near the station and told the stationmaster that the tanker must be detached and left for us as we needed petrol. This was done, but the problem was that there was plenty of petrol but nothing to put it in.

Pro poškození vrtule jsem musel provést nouzové přistání třicet mil v území obsazeném Němci. Příčinou byla poškozená vrtule, kterou jsme se snažili opravit. Byla to velmi těžká práce a v této bezvýchodné situaci jsem napsal poslední dopis své matce, neboť jsem si myslel, že již nikdy svůj domov neuvidím.Vrtuli se nám podařilo opravit a vzlétnout. Podařilo se nám zničit ještě nákladní automobily, ale docházely nám pohonné hmoty. Našli jsme však vlakovou soupravu jedoucí od Brodyho v níž byla cisterna. Přistáli jsme v její blízkosti a s přednostou stanice jsem se domluvil, že potřebujeme benzin, aby byla odpojena, což se stalo, ale problém byl jak benzin z cisterny přepravit na naše letiště.

I flew back to my friend Pavlovič and all three of us flew to fill our planes full. Then we requisitioned twelve beer barrels, gave the beer to the villagers who carried it home in buckets. We filled the beer barrels with petrol, transporting them to the airfield in the farmer’s lorries and then returning for our planes which were still near the railway station.

Letěl jsem zpátky pro svého přítele Pavloviče a všichni tři jsme letěli k cisterně doplnit svá letadla benzinem. Ve vesnici jsme pak sehnali pivní sudy, které jsme s pomocí vesničanů vyprázdnili a ty s jejich pomocí automilem dopravili k cisterně a naplnili benzinem. Potom jsem odletěli na své letiště. Automobilem a povozy byly sudy přepraveny na letiště.

On the 18th of September 1939 we were told that the Russians had invaded Poland. Three Russian fighters circled around my plane but to my relief they did not fire on me. I reported this to the General who directed his army to move to Warsaw which was fighting hard to repel the invaders. On my return flight to the General, I spied German lorries and tanks unable to move because of an agreement being discussed between the Russians and the Germans as to the division of Poland. The General decided we should use this situation to our advantage. We tied five hand grenades together with wire, put them in a bucket, taking out the safety pins. We had twenty five in each bucket and at 4am we took off flying low over the estate containing the lorries and tanks. We threw the hand grenades in the direction of the lorries. As they hit the ground, the wires burst and the grenades rolled under the vehicles. They exploded in huge balls of flames.

Dne 18. září 1939, nám bylo sděleno, že Rusové napadli Polsko. Tři ruská bojová letadla kroužila v mé rovině, ale k mé úlevě na mne střelbou nezaútočili. Nahlásil jsem to generálovi, který dal příkaz k přesunu j armády do Varšavy a tvrdým bojem chtěl odrazit útočníky. Při mém zpatečním letu z generálního velitelství jsem viděl německé nákladní automobily a tanky, které se na základě dohody mezi Němci a Rusy o rozdělení Polska zastavily. Velení polské armády rozhodlo, využít této situace v náš prospěch. Svázovali jsme pět ručních granátů drátem k sobě a dali je do kbelíku. V každém segemntu jsme jich měli dvacet pět. Ve ctyři hodiny ráno, jsme v nízkém letu nad shromaždištěm nákladních automobilů a tanků ve směru nákladních automobilů vyhodily drátem svázané granáty na vozidla. Svazky granátů po dopadu explodovaly a vytvářely obrovské koule plamenů.

For this deed General Kulesza congratulated us and decorated us with the Polish Krzyż Walecznych [Cross of Valour]. Included in this ceremony were the four mechanics who had volunteered to hold the buckets containing the grenades between their knees. It was an act of extreme bravery. In times of war there is often a fine line between bravery and madness. There was both.

Za tento čin generál Kolesza nám vyslovil blahopřání a dekoroval každého z nás vyznamenáním, polským válečným křížem za chrabrobrost. Součástí tohoto aktu byli také čtyři mechanici, kteří si v letounu dali dobrovolně kbelíky s granáty mezi kolena. Byl to extrémní akt statečnosti. V době války je často elmi tenká hranice mezi odvahou a šílenstvím. Tam jsme se tak zachovali.

It was sad to see Poland dying, cut off by the Russians in the East and the Germans in the West. There were a few braves Poles left fighting. On September 22nd, we saw Russian troops near us. General Kulesza gave us written orders to fly to Romania. He didn’t want us to be captured by the Russians or the Germans. We were very sad to leave Poland which we had come to regard as our second home. We made arrangements to fly South. Lt Osuchowski and Sgt Kosarz would lead us. When they landed and switched off their engines it would mean we were over the border and could land in Romania.

Bylo smutné vidět umírající Polsko, které si mezi sebe rozdělili Rusi a Němci. Část Polska na východě zabrali Rusové a ostatní část na západě bojovými akcemi obsadili Němci. Bylo tam mnoho statečných Poláků, kteří bojovali. 22. září jsme viděli ruská vojska u nás. Generál Kolesza nám dal písemné rozkazy pro odlet do Rumunska. Nechtěl, abychom byli zajati Rusy a Němci. Smutně jsme opouštěli Polsko, za které jsme přišli bojovat a které jsme považovali za náš druhý domov. Udělali jsme opatření pro let na jih . Lt. Osuchowski a Sgt. Kosarz budou vedoucími skupiny. V případě vysazení motoru a nouzového přistání, bychom je vzali do letounu a přistáli s nimi v Rumunsku.

We flew South and saw thousands of Cossack horsemen riding through the fields. Once more Russian fighter planes circled us but then waved us on with their wings. We approached the Carpathian Mountains which were very high. we were immediately aware of the intense cold up there. We were frozen. We crossed the mountains and at 17:35 we landed in Romania.

Letěli jsme na jih a viděli tisíce kozáckých jezdců na koních jedoucích přes pole. Ještě jednou se k nám přiblížily ruské stíhačky, kroužily kolem nás a pak zamávaly na nás svými křídly. Letěli jsme přes Karpaty, které byly velmi vysoké. O tom jsme byli okamžitě informováni intenzivní zimou. Byli jsme zmrzlí. Po přeletu horského masivu, v 17.35 jsme přistáli v Rumunsku.


This extract from ‘A Flier of Broomsticks no Longer – the autobiography of Josef Balejka’ courtesy of Anne Balejka-Hutton, daughter of Josef Balejka.




This entry was posted in 311 Sqd, Autobiography, Poland. Bookmark the permalink.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s