The story of W/O Karel Šťastný’s escape from his homeland in 1939 and his road to England, via Poland and France to England where joined the RAF and served as a pilot with 311 Sqn, by M. Vincent:

Příběh W/A Karla Šťastného, který opustil vlast v roce 1939, aby se vydal přes Polsko a Francii do Anglie, kde se připojil k RAF a sloužil jako pilot u 311. perutě, napsaný M. Vincentem:

To Poland Into Exile
Přes Polsko do exilu

Such a crucial decision had not been easy, but doubts no longer assailed him, when, in that Spring of 1939, Karel began furtive preparations to go into exile. The Czechoslovakia, whose being had sprang to life only some few months after his own in 1918; the homeland he had known and loved these twenty years, was irrevocably doomed. German troops were fast infiltrating the land and Karel dare hesitate no longer, if he was to elude them. Whatever his country’s future, his own, as a Kapitán of the Czechoslovak Air Force, was surely in jeopardy, whereas freedom and the probability of a continuing career as a pilot, seemed to beckon him from neighbouring Poland.

Takové zásadní rozhodnutí nebylo snadné, ale veškeré pochybnosti ho opustily na jaře 1939, kdy se Karel začal tajně na útěk z vlasti připravovat. Československo, které se zrodilo jen pár měsíců po jeho vlastním narození v roce 1918; Jeho domov, který znal a miloval po těchto dvacet let, byl neodvolatelně ztracen. Němečtí vojáci rychle obsazovali jeho zemi a Karel se už neodvážil dál váhat, zda má odejít. Bez ohledu na budoucnost jeho země, on sám jako kapitán československého letectva by byl zcela ohrožen, zatímco svoboda a pravděpodobnost pokračovat v kariéře pilota se nabízela v sousedním Polsku.

His reception at the border was far from cordial. Poland herself was a troubled land, internally disrupted by mass Jewish emigration and gripped in tension as to her own territorial fate, such fear and suspicion magnified to an intense degree along her frontiers. Increasing numbers of fleeing Czechs. had become an embarrassing problem for the Polish Authorities and the only sanctuary offered Karel, was admission to a transit camp at Bronowice Małe, on the outskirts of Krakow. It had been an old Army camp, near dereliction, when resurrected, to provide shelter for the sudden influc of Czech fugitives. Here, Karel joined some two hundred of his fellowcountrymen, all servicemen like himself, who had mistakenly assumed Poland might welcome this augmentation to her manpower. Instead, their one salvation seemed to lie in the somewhat desperate measure of enrolment into the French Foreign Legion. This possibility was first mooted by one Czech Army Officer in their midst, a Colonel Schroeder, who subsequently trained in Russia and was to become the first post-war President of Czechoslovakia. But the negotiations took time. Meanwhile the sparse wooden huts at Bronowice Małe afforded little comfort, nor did the limited and fast-dwindling resources they had brought with them, permit of much escapism outwith the confines of the camp. It was a waiting game, leaving plenty of time for thought.

Jeho přijetí na hranici mělo k srdečnosti daleko. Polsko samo mělo vlastní problémy, vnitřně bylo rozvráceno hromadnou židovskou emigrací a bylo v nejistotě, pokud šlo o jejich vlastní osud s vystupňovaným napětím na jejich hranicích. Narůstající počet prchajících Čechů z vlasti se stal nepříjemným problémem pro polské úřady a jediné co bylo Karlovi nabídnuto, bylo přesunutí do uprchlického tábora v Bronovicích poblíž Krakova. Byl to starý, neudržovaný tábor v Axiry, který byl nouzově zprovozněn, aby poskytl útočiště vlně českých uprchlíků. Zde se Karel připojil ke dvěma stovkám svých vojenských kolegů, jako byl on sám, kteří se mylně domnívali, že by Polsko mohlo jimi nabízenou pomoc přivítat. Namísto toho se zdálo, že jedinou spásou v jejich zoufalé situaci bude nechat se naverbovat do Francouzské cizinecké legie. Tato možnost jim byla naznačena českým armádním důstojníkem, plukovníkem Ludvíkem Svobodou, který byl potom internován v Rusku a později se stal také českým presidentem. Ale jednání se vlekla. Mezitím chatrné dřevěné baráky v Bronovicích neposkytovaly žádné pohodlí a taky omezené a rychle se tenčící zásoby, které si přinesli s sebou, je nutily k častému opouštění hranic tábora. Bylo to neustálé čekání, se spoustou času na přemýšlení.

To France
Do Francie

At last, egress from the doldrums of Bronovice promised fulfilment when Colonel Schroeder’s bargain with the French materialised and forms of enrolment for the Foreign Legion were to hand. Almost without exception, they signed this five-year committal to the precarious life of a legionnaire and were soon on their way, first travelling the length of Poland, from Krakow in the South, to the Baltic port of Gdynia. The ensuing voyage took them out of the Baltic, through Denmark’s Kattegat and Skaggerak, to round on and dock in Calais, from whence they entrained for their final destination, Paris.  In the French capital, they quartered in a military barracks, situated on the Left Bank of the Sienne, but for meals they had to cross the river to Air Ministry Dining Rooms. They were divided into three groups, the first two of which embarked for Algiers as soon as they had undergone medical examinations and received all pertinent tropical inoculations.

Konečně odchod z nicnedělání v Bronovicích sliboval naplnění ujednání plukovníka Svobody s Francií, které vyústilo ve smlouvy na zařazení do cizinecké legie. Téměř bez výjimky všichni podepsali tento pětiletý závazek na nejistý život legionáře a brzy nato se vydali na cestu přes celé Polsko od Krakova na jihu až do baltského přístavu Gdyně. Následná plavba je vyvedla z Baltského moře, přes dánský Kattegat a Skaggerak, aby se vylodili v Calais, odkud se pak vydali ke svému konečnému cíli v Paříži. Ve francouzském hlavním městě byli rozděleni do vojenských kasáren na levém břehu Sienny, ale na jídlo museli přes řeku do jídelny ministerstva letectví. Byly rozděleni do tří skupin, z nichž první dvě se vydaly do Alžíru hned poté, co jejich účastníci absolvovali lékařské prohlídky a podstoupili všechna tropická očkování.

August gave way to September as Karel and his friends in Group 3, completed their preparations – meanwhile Europe was plunging headlong into war. Germany had unleashed her armies on Poland that first day of September and two days later, both Britain and France declared war upon the aggressor. It was fortuitous timing, in that Group 3 were granted reprieve from their North African commitment and instead, transferred into the French Air Force, where their trained skills as aircrew, were of more urgent value.

Srpen právě ustoupil měsíci září, když Karel a jeho přátelé ve 3. skupině dokončili přípravu a mezitím se Evropa vrhla do války. Německo nasadilo své vojsko v Polsku od prvního dne září a o dva dny později Británie a Francie vyhlásily agresorovi válku. Byla to souhra náhod, které však vyvázaly 3. skupinu ze závazku v severní Africe a její příslušníci byli převedeni do francouzského letectva, kde jejich dovednosti a zkušenosti leteckých posádek mohly být lépe využity.

A small Squadron, numbering forty-one inclusive of groundstaff, Following the fall of Paris, morale crumbled, communications broke down and in haste, the Czech contingent withdrew to the coast at Bordeaux. Here, in some huts belonging to the French Air Force, Karel was overjoyed to find his friend Zdeněk Sichrovský, in the company of three other Czechs., all newly arrived from Arcashon, just outside Bordeaux, where they had been engaged on live target practice until, they too, had decided they must quit France. The quintet were unanimously in favour of negotiating passages to gland and this they accomplished with the co-operation of the Captain of a Polish vessel named ‘Batory’. The voyage seemed interminable, a devious route taking them far into the North Sea before veering through Scottish coastal waters and entering Liverpool by way of the Irish Sea.

Malá jednotka, zahrnující čtyřicet jedna osob včetně pozemního personálu. Po pádu Paříže se morálka rozpadla, komunikace byla přerušena a český kontingent se ve spěchu přesunul na pobřeží v Bordeaux. Tady v domcích, patřících francouzskému letectvu, byl Karel nadšen ze setkání se svým přítelem Zdeňkem Sichrovským ve společnosti tří dalších Čechů, všech nově přišedších z Arcashonu. Všichni se rozhodli, že musí opustit Francii. Jejich kvintet byl v té věci rozhodný a vyjednal odjezd s kapitánem polského plavidla s názvem “Batory”. Plavba se zdála být nekonečná a ve špatném kurzu je nesla daleko do Severního moře, aby se nakonec přes pobřežní vody Skotska vylodili v Liverpoolu.

It was at this juncture that Karel made a rather momentous decision, the reason for which cannot be conjectured. He elected to change his surname and the propriety of his choice was surely twofold – not only was it the maiden surname of his mother, but translated from Czech, “Šťastný” means “Happy”. Thus, Karel Šťastný came to Britain.

Právě tehdy učinil Karel poměrně významné rozhodnutí, jehož důvody by málokdo pochopil. Rozhodl se změnit své příjmení a důvod toho měl být dvojí – nejenom rodné příjmení matky, ale přeloženo z češtiny, “Šťastný” znamená “Happy” a tak Karel Šťastný se cítil šťastným právě v Británii.

A Member of the Royal Air Force
Příslušníkem R.A.F.

Contact with the Royal Air Force was effected when Karel and the group reported to Headquarters in Gloucester, where, individuals and their records were thoroughly vetted and checked. In due course, the French uniforms they still wore, were exchanged for those of the R.A.F., and at Cosford, near Wolverhampton, on 23rd July, 1940, life began anew for 787170 Flight Sergeant K. Šťastný, R.A.F.V.R. [Royal Air Force Volunteer Reserve].

Ke kontaktu s R.A.F. došlo poté, když se Karel a jeho skupina přihlásili v ústředí v Gloucesteru, kde byl každý z nich a jejich záznamy důkladně prozkoumány a zkontrolovány. Francouzské uniformy, které měli ještě stále na sobě, byly vyměněny za uniformy zaměstnanců R.A.F a v Cosfordu poblíž Wolverhamptonu tak dne 23. července 1940 začal nový život pro číslo 787170, letového seržanta K. Šťastného, R.A.F.V.R. [Dobrovolná rezerva Královských leteckých sil].

The ‘plane they were to fly was the Wellington Bomber and, of necessity, they had to familiarise themselves with its performance. For this training, the group was split up – some, including Sichrovský, went to Brize Norton in Oxfordshire, whereas Karel’s posting was to Honnington in Suffolk. The growing intake of Czech. and Polish recruits (with their attendant language barriers) gave the Air Force cause to establish a Czechoslovak Squadron, affiliated to No. 9 (“mother”) Squadron at Honnington. Consequently No. 311 (Czech.) Squadron was formed and based at East Wretham between Norwich and Bury St. Edmunds – and it was here that Karel, at the end of his two-week Conversion Course, was re-united with Zdeněk Sichrovský, Josef Bernat and his other compatriots.

Stroje, se kterými měli létat, byly bombardéry Wellington a bylo nutné se s jejich řízením a obsluhou nejdříve seznámit. Pro takové zaškolení byla skupina rozdělena – někteří, včetně Sichrovského, šli do Brize Norton v Oxfordshire, zatímco Karel byl vyslán do Honningtonu v Suffolku. Rostoucí příliv Čechů a Poláků s jejich jazykovými bariérami měl za následek zřízení Čsl. perutě, přičleněné ke kmenové Squadron č.9 v Honningtonu. Následně pak byla utvořena 311. peruť a lokalizována ve východním Wrethamu mezi Norwichem a Bury St. Edmunds – a zde se Karel na konci svého dvoutýdenního konverzačního kurzu opět shledal se Zdeňkem Sichrovským, Josefem Bernatem a svými dalšími krajany.

The Station was in its infancy, so much so, that the crews spent that first winter under canvas. War-time menus left much to be desired, but Karel and Zdeněk devised a means of complementing camp meals, with such delicacies as pheasant, rabbit and trout. Adjacent to the aerodrome lay lush woodlands, teeming with game as well as two lakes abundant in fish. At times, the two men would set off after dark, Zdeněk armed with a flashlight to locate the prey, which stood little chance against Karel’s unerring marksmanship with a self-made catapult.

Základna byla v počátku svého zrodu a tak musely posádky strávit první zimu ve stanech. Ani strava válečné doby nesplňovala očekávání, ale Karel se Zdeňkem nalezli způsob, jak si táborové jídlo vylepšit takovými lahůdkami jako byl bažant, králík nebo pstruh. Kolem letiště se táhly svěží lesy, kde se to jimi jen hemžilo, podobně jako ve dvou přilehlých jezerech rybami. Oba muži se tak občas po setmění vypravili si zapytlačit. Zdeněk vyzbrojený baterkou, aby našel kořist, která pak neměla velkou šanci proti nekompromisní střelbě z Karlova podomácku vyrobeného praku.

These forays were rare however, compared to the grim business of retaliation against the enemy. Initially No. 311 Squadron boasted a force of only 9 Wellington bombers, each with a crew consisting of 1st and 2nd Pilots, Navigator, Wireless Operator and two Gunners. These hard-pressed aircraft were airborne almost round the clock. By day, they served to train new crews, but at night-fall, duly re-fuelled and loaded with a full bomb-load, they were manned by their regular crews, on mission to destroy some enemy-held target. As new crews graduated, so the force was increased to a dozen ‘planes, but losses, as there inevitably were, presented great problems.

Tyto jejich lumpárničky však byly zanedbatelné ve srovnání s nasazením, s jakým šli do boje proti nepříteli. Zpočátku se 311. peruť mohla vykázat sílou pouhých 9 strojů Wellington, bombardérů, jejichž každou osádku tvořil 1. a 2. pilot, navigátor, radiotelegrafista a dva střelci. Tyto odolné stroje byly ve vzduchu téměř po celý den. Během dne sloužily pro výcvik nových posádek, ale jak padla noc, po dotankování a přezbrojení bombami, do nich nastoupily jejich pravidelné posádky, aby vyrazily ke zničení nějakého z cílů, které měl nepřítel v držení. Po vycvičení nových posádek se síla perutě zvýšila na 12 strojů, ale ztráty, ke kterým začalo nevyhnutelně docházet, začaly představovat velký problém.

Article last updated 6 August 2017.