Karel Šeda – Moje cesta do války.

The German occupation of Czechoslovakia on 15 March 1939, meant that the Bohemia and Moravia regions of the country were now the Reich Protectorate of Bohemia and Moravia (Protektorat Böhmen und Mähren), while Slovakia in return for their allegiance to Nazi Germany, had become the ‘puppet’ independent state of Slovakia.

Německá okupace zbytku Československa dne 15. března 1939 znamenala, že regiony Čech a Moravy se staly říšským Protektorátem Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren), zatímco Slovensko získalo za svou věrnost nacistickému Německu vlastní “loutkový” Slovenský stát.

Germanisation of Bohemia and Moravia began immediately. But by 19 March 1939, former Senior officers of the now-disbanded Czechoslovak military had started to form an underground army, known as Obrana Národa [Defense of the Nation]. One of their objectives was to assist as many airmen and soldiers to get to neighbouring Poland where they could be formed into military units to fight for the liberation of their homeland. Within Czechoslovakia, former military personnel and civilian patriots covertly started to arrange for former Air Force and Army personnel to be smuggled over the border into Poland to join these newly formed Czechoslovak units.

Germanizace Čech a Moravy začala okamžitě. Ale již 19. března 1939 začali bývalí vyšší důstojníci, v té době již rozpuštěné československé armády, formovat podzemní armádu, známou jako Obrana Národa. Jedním z jejich cílů bylo pomoci co největšímu počtu letců a vojáků dostat se do sousedního Polska, kde se soustřeďovali, aby z nich bylo možné později vytvořit vojenské jednotky, bojující za osvobození své vlasti. V Protektorátu tak začali bývalí příslušníci armády, letectva i prostí občané – vlastenci, tajně organizovat letce a vojáky a zajišťovat jejich přechod přes hranice do sousedního Polska, aby se připojili k těmto nově se formujícím československým jednotkám.

Karel Šeda, RAF Battle of Britain pilot, Summer 1940.

Obrana Národa also worked in co-operation with Svaz Letců, the Airman Association of the Czechoslovak Republic. These two organisations provided money, courier and other assistance to enable airmen to escape to Poland. Usually, this was by crossing the border from the Ostrava region into neighbouring Poland. The majority of the border crossings took place near Ostrava because of the close proximity of the ‘new’ Polish border since Poland had occupied the Český Těšín region of Czechoslovakia on 10 October 1939.

Obrana Národa také spolupracovala se Svazem Letců, Leteckým sdružením Československé republiky. Tyto dvě organizace poskytovaly peníze, kurýry a další pomoc, aby umožnily letcům uprchnout do Polska. Obvykle se tak stalo překročením hranice na Ostravsku do sousedního Polska. Většina přechodů hranice se uskutečnila právě na Ostravsku díky těsné blízkosti „nových“ polských hranic, protože Polsko 10. října 1939 vojensky obsadilo region sousedního Těšínska.

One of those airmen was Karel Šeda, a pre-war fighter pilot with the Czechoslovak Air Force between 1929 and 1935 and then a pilot with Československé Státní Aerolinie (ČSA), the national airlines where he remained until the German occupation on 15 March 1939. The Germans immediately disbanded the Czechoslovak Air Force and all civilian air-fleets and all personnel dismissed. He had achieved a total of 3029 flying hours.

Jedním z těchto letců byl také Karel Šeda, předválečný stíhací pilot u československého letectva v době mezi roky 1929 – 1935, a poté jako pilot u ČSA – státní civilní letecké společností, kde zůstal až do německé okupace 15. března 1939. Němci poté okamžitě rozpustili nejenom československé vojenské letectvo, ale i veškeré letectvo civilní a všechen personál propustili. V té době měl už nalétáno celkem 3029 letových hodin.

He recounts his escape from the Protectorate to Poland:

O svém útěku z Protektorátu do Polska vypráví:

_______________________________________________________________

After the Nazi take-over, the Czech people began to leave the country. The ways were various, individual or in groups. I was in a group of seven people. Our escape was organised by Svaz Letců, the Association of Czechoslovak pilots. We (mostly the staff of ČSA, České Aerolinie the Czechoslovak National Airlines) were members.

Po obsazení nacisty, začali Češi opouštět svoji vlast. Způsoby byly různé, buď jednotlivě nebo v organizovaných skupinách. Já byl ve skupině sedmi lidí. Náš útěk organizoval Svaz Letců, asociace československých pilotů. My jsme byli jejími členy (většinou zaměstnanci ČSA).

I took home – East Bohemia – some clothing and personal things. bade a farewell and returned to Prague. There I sold my car – a brand new Tatra 57 for next to nothing. We were instructed also to dress like tourists and assemble on a certain day at the office. There we were very consciously inconspicuous tourists, all wearing the same plus-fours, jackets, rucksacks et, bought at the well-known shop “Nahera’, only an idiot would believe we were genuine tourists. Also, we were instructed not to take any money as everything was prepared for us. We obeyed and lived to regret it, the lack of money in the following months was pinching.

Vzal jsem si z domova – Východní Čechy – nějaké oblečení a pár osobních věci. Rozloučil se a vrátil do Prahy. Tam jsem prodal svoje auto, zbrusu novou Tatru 57, za kterou jsem dostal jen pár šupů. Instrukce pro útěk nám ukládala obléknout se jako turisté a shromáždit se v určený den v jakési kanceláři. Museli jsme vypadat skutečně nenápadně, protože jsme měli na sobě všichni stejné pumpky, bundy i ruksaky, zakoupené ve známém obchodě se sportovním vybavením „Nahera“, a jenom idiot by si mohl pomyslet, že jsme skuteční turisté. Stejně tak jsme byli vyzváni, abychom s sebou nebrali žádné peníze, všechno bude pro nás zajištěno. Uposlechli jsme, abychom toho potom po celou dobu naší cesty litovali.

Roman Novotný was appointed as the leader of our group. He received a page from a book which was to be an identification document for our contact – a waiter in the railway station restaurant at Frýdek-Místek – a town about 17km south of Ostrava and in the Český Těšín region near the border with Poland, our destination. We said farewell to friends at the train – all in one compartment – against the advice of the organisers – and set off to the great unknown.

Vedoucím naší skupiny byl vybrán Roman Novotný. Dostal stránku, vytrženou z nějaké knihy, která měla sloužit jako poznávací znamení (Dobrý voják Švejk) pro naše další kontakty. Tím prvním měl být číšník v restauraci železniční stanice ve Frýdku-Místku – město asi 17 km jižně od Ostravy v regionu Těšínska, poblíž hranic s Polskem, cíle naší cesty. Rozloučili jsme se srdečně s přáteli ve vlaku, se kterými jsme sdíleli, v rozporu s radami organizátorů, stejný oddíl a vyrazili do velkého neznáma.

At Frýdek-Místek railway station restaurant we ordered a beer and made contact with the waiter. He checked the page from the book but told us he could not do anything as the Gestapo was already after him. He suggested that we return to the town of Palkovice, also a border town and march therefrom to an inn on Lysá hora mountain. That meant negotiating a steep slope ascending about 1000 metres. None of us knew the way, nevertheless, we set off. The night was dark and the path almost non-existent. We were stumbling over the roots and boulders. At about 3 am we arrived at the inn. We found the waiter who should have helped us to cross the border. He could not do it and sent us to yet another waiter in a mountain hotel at Bílý kříž, about 22km from Palkovice. We refreshed ourselves with a few cups of tea and then continued on our journey. It began to dawn when we arrived at that hotel. On our way, we encountered four German Border Guards. Why they didn’t arrest us nobody knows even today.

V restauraci nádraží Frýdek-Místek jsme si objednali pivo a navázali kontakt s číšníkem. Zkontroloval si stránku z knihy, ale řekl nám, že nám nemůže pomoci, protože už po něm jde gestapo. Navrhoval, abychom se vrátili do městečka Palkovice, také na hranicích a odtud pak mašírovali do hostince na Lysé hoře. To ovšem znamenalo vystoupat strmý svah s převýšením téměř 1000 metrů. Nikdo z nás neznal cestu, ale přesto jsme vyrazili. Noc byla temná a cesta téměř neexistovala. Klopýtali jsme přes kořeny a balvany. Asi ke 3. hodině nad ránem jsme k hostinci dorazili. Číšníka, který nám měl pomoci překročit hranici jsme objevili, ale nebyl toho schopen. Poslal nás k dalšímu číšníkovi v horském hotelu na Bílém kříži, asi 22 km od Palkovic. Osvěžili jsme se několika hrnky čaje a poté pokračovali v naší cestě. K hotelu jsme dorazili právě když začínalo svítat. Cestou jsme narazili na čtyřčlennou hlídku německé pohraniční stráže. Proč nás vlastně tenkrát nesbalili si dodnes nikdo neumí vysvětlit.

We met the waiter and succeeded this time. During the day we rested in a room. The waiter came by that evening, gave us a password (for the country) and instructions to leave one by one and assemble near a dead tree used in the mountain for drying hay. The operation did not go at all that smoothly – someone forgot the password, the Guardsmen again, etc, but eventually we were there. The only one who was absent was our guide. He came after a while and we set off through a thick forest. The way for him was a piece of cake, less so for us. Soon it started to rain and very heavily for luck. Drenched to the skin we came to a halt on a small glade. There we were to wait till dawn and then we’d cross the border through a gorge of a dry brook. We had to be very quiet as the Slovak Border Guards were nearby.

Zde jsme se setkali s číšníkem a tentokrát už jsme byli úspěšní. Během dne jsme odpočívali na pokoji. Večer číšník přišel a řekl nám heslo pro další kontakty (za vlast) a vyzval nás, abychom jeden po druhém postupně opustili objekt a shromáždili se na místě poblíž konstrukcí, používaných na horách k sušení sena. Samotná operace vůbec neproběhla hladce – někdo zapomněl heslo, znovu se objevily pohraniční hlídky, atd. Ale nakonec jsme se tam sešli. Jediný kdo chyběl, byl náš průvodce. Ale i ten se nakonec objevil a my jsme mohli vyrazit hustým lesem. Cesta pro něj byla hračka, méně už pro nás. Brzy začalo pršet a to velmi silně, zřejmě pro štěstí. Promočení na kůži jsme se zastavili na malé pasece. Tam jsme zůstali čekat až do úsvitu a pak jsme překročili hranici přes rokli vyschlého potoka. Museli jsme být velmi zticha, protože slovenští pohraničníci byli nablízku.

Czechoslovak escapees near Bílý Kříž en-route to Poland, Summer 1939.
Českoslovenští uprchlíci poblíž Bílého Kříže na cestě do Polska, léto 1939.

Then the guide fell asleep. We tried to wake him up at a certain hour but almost to no avail. He was like dead. Eventually, we brought him back to life, he was shaking like a leaf and speechless. Fortunately, someone had a bottle of brandy and that put him on his feet again. We walked for a few minutes then he told us we were in Poland. He collected his fee from us, indicated the direction and left. A thick fog descended and we lost our direction. Luckily we met a girl and she showed us the way.

Potom se průvodce svalil a usnul. Snažili jsme se ho ve stanovenou dobu vzbudit, ale bezvýsledně. Vypadal jako mrtvý. Nakonec jsme ho přivedli zpět k životu, ale třásl se jako osika a nebyl schopen slova. Naštěstí někdo vytáhl láhev brandy a její obsah ho znovu postavil na nohy. Šli jsme pár minut pěšky, když se nám svěřil, že už jsme v Polsku. Zkasíroval nás, rukou naznačil směr a zmizel. V tu chvíli padla hustá mlha a ztratili jsme směr. Naštěstí jsme potkali nějaké děvče a to nám cestu ukázalo.

We arrived at the previously Czech now Polish village of Dolní Lomná, about 13 km from Bílý Kříž and reported to the Polish Guard. They wrote a protocol, loaded us on a cart and sent us to the town of Jablunkov, about 5km away. There we stayed for about a week then someone had a good idea to phone the Czech Consul at Krakow (The Consulate has not surrendered to the Nazi after the takeover of Czechoslovakia). They told us to come immediately.

Dorazili jsme tak do Dolní Lomné, dříve české, nyní polské vesnice, ležící asi 13 km od Bílého Kříže a hlásili se na polské strážnici. Sepsali s námi protokol, naložili nás na vůz a poslali do asi 5 km vzdáleného Jablunkova. Tam jsme zůstali trčet asi týden, než dostal kdosi spásný nápad zavolat českému konzulovi do Krakova (Konzulát se po převzetí Československa nevzdal nacistům). Bylo nám řečeno, abychom se okamžitě přihasili.

Soon thereafter we were informed that there were two possibilities for us: either to join the Polish Air Force or to sign a provisional 5-year contract with the French Foreign Legion, i.e. until the war broke out. A few joined the Polish Air Force, the rest travelled on board the SS Kastelhome, a Swedish ship to France.

Brzy potom jsme byli informováni, že pro nás existují pouze dvě možnosti: buď vstoupit do polského letectva, nebo se upsat na dobu 5 let francouzské cizinecké legii, přinejmenším do doby, než vypukne válka. Několik se jich připojilo k polskému letectvu, zbytek odcestoval na palubě švédské lodi SS Kastelhome do Francie.

_______________________________________________________________

Karel Šeda arrived in France on 21 August 1939 and joined l’Armee d’Air. Following the French capitulation, in June 1940, was evacuated to England, where he joined the RAF. With the RAF he fought in the Battle of Britain and later as a night-fighter with 68 Sqn. He survived the war and returned to Czechoslovakia.

Karel Šeda přijel do Francie 21. srpna 1939 a připojil se k l’Armee d’Air. Po kapitulaci Francie byl v červnu 1940 evakuován do Anglie, kde vstoupil do RAF. Ve službách RAF bojoval v Bitvě o Británii a později jako noční stíhač v 68. peruti. Válku přežil a vrátil se do Československa.

_______________________________________________________________

More examples of Czechoslovak airmen escaping to Poland during the Summer of 1939 here.

Další případy útěků československých letců do Polska během léta roku 1939 zde.