311 Sqn Never Regard Their Numbers – Bomber Command – Free Czechoslovak Air Force Associates ltd

PART I – Bomber Command
1. CÁST – Bombardovací letectvo

1940

The story of 311 Squadron is unique in many ways, not only was it the first and only Czechoslovakian bomber squadron in the RAF, it was also the first non-British bomber unit to attack Hitler’s Third Reich. In addition, it is also unique, in that although its flying personnel came from a landlocked nation, the unit was still able from 1942 onwards to make a major contribution to maritime air operations during World War Two.

Historie 311. peruti je v mnoha směrech ojedinělá, protože to nebyla jen první a jediná československá bombardovací perut v rámci RAF, ale byla to také první nebritská bombardovací perut, která zaútočila na Hitlerovu Třetí Říši. Nadto, což je rovněž ojedinělé, i když její letecký personál pocházel z vnitrozemí, byla tato jednotka schopna od r. 1942 výrazně přispět k námořním opearcím v průběhu 2. světové války.

The squadron’s story actually begins in 1940 in southern France, when some 200 Czechoslovak airmen gathered at the port of Vendre towards the end of June. The defence of France was crumbling and they knew that they had to make every effort to get to Britain and continue the fight against the Nazis. They had been serving with the French Air Force mainly in the Agde and Bordeaux areas. Together with a number of other ‘refugees’ including a group of Belgian airmen, they boarded a freighter, the SS Apapa and began the journey to Britain, arriving at Liverpool on July the 9th. Prior to this another group of some thirty Czechoslovaks had arrived at Falmouth, they had sailed from, Bordeaux with a group of Poles in two small Dutch coasters, the Ary Scheffer and the Nettie. The ships had escaped from Bordeaux days earlier in the company of the Berenice, the Orpheus and a tugboat, the Seine. They split up and unfortunately the Berenice was later torpedoed by the U-65. Nine survivors were picked up and later landed at Falmouth. The Czechoslovak personnel that had arrived at Liverpool were initially accommodated under canvas at Beeston Castle in Cheshire. Once the numbers grew the majority of soldiers and airmen were accommodated temporarily at Cholmondely Park in Cheshire, again under canvas. The camp was visited by President Beneš on the 27th of July 1940, a parade was held and Beneš spoke to the soldiers and airmen which greatly boosted morale.

Historie peruti ale začala už v r. 1940 v jižní Francii, kde se koncem června v přístavu Vendre shromáždilo kolem 200 československých letců. Obrana Francie se rozpadala a oni věděli, že musí vynaložit veškeré své úsilí, aby se dostali do Británie a pokračovali v boji proti nacismu. Sloužili do té doby ve francouzském letectvu v oblasti Agde a Bordeaux. Společně s dalšími „utečenci“, mezi nimi skupiny belgických letců, se nalodili na nákladní lod SS Alpaca a započali cestu do Británie, do které dorazili přes přístav Liverpool 9. července. Před nimi už dorazila do Falmouth další skupina asi 30 čechoslováků, která společně se skupinou poláků vyplula z Bordeaux na dvou malých holandských pobřežních lodích Ary Scheffer a Nettie. Tyto dvě lodi úspěšně opustily Bordeaux v doprovodu nákladních parních lodí Berenice, Orpheus a remokréru Seine. Ty se rozdělily a Berenice byla bohužel později torpédována ponorkou U-65. Skupina devíti trosečníků byla zachráněna a dorazila do Falmouth později. Čechoslováci, kteří přistáli v Liverpoolu, byli nejdříve ubytováni ve stanech na zámku Beeston v hrabství Cheshire. Jak jich přibývalo, většina vojáků a letců byla přechodně ubytována, opět pod stany, v Cholmondely Park ve stejném hrabství. President Beneš navštívil tento tábor 27. července 1940 a promluvil k všem nastoupeným příslušníkům, což velmi pozvedlo jejich morálku.

President Eduard Beneš with escaped Czechoslovak military personnel, Cholmondely Park 1940. / *President Beneš v rozhovoru s uprchlými československými příslušníky, Cholmondely Park 1940*

Much thought was being given to organising the growing numbers of refugee airmen that were turning up in Britain and Air Ministry document No.2514/PDO made reference to forming new squadrons from allied personnel who had been evacuated from France and detailed the fact that three bomber squadrons were to be formed; 304 and 305 Squadrons with Polish personnel and 311 Squadron with Czechoslovak personnel. On the 12th of July a further group of Czechoslovak servicemen arrived at Liverpool aboard HMS Neuralia. They were followed the next day by another group aboard the Egyptian freighters Rod el Farag and Mohamed el Kebir.

Hodně se uvažovalo o tom jak organizovat narůstající počet uprchlých letců, kteří přicházeli do Británie a dokument ministerstva letectví č. 2514/PDO zminuje založení nových perutí ze spojeneckého personálu, který byl evakuován z Francie a specificky zminuje vytvoření tří bombardovacích perutí: 304. a 305. perutí z polského personálu a 311. perutě z československého. 12. července přistála další skupina českých příslušníků v Liverpoolu na palubě HMS Neuralia. Za nimi následovala další skupina, která připlula na palubě egyptských nákladních lodí Rod el Farag a Mohamed el Kebir.

*Commanding Officers / Velitelé:*

*Officer / Důstojník* :**	*Rank / Hodnost* :**	From / Od:	To / Do:
GRIFFITHS John, DFC	W/Cdr	27/07/40	15/11/40
TOMAN-MAREŠ Karel, DFC	W/Cdr	29/07/40	19/03/41
SIMONDS W.S.P.	S/Ldr	15/11/40	24/02/41
SCHEJBAL Josef	W/Cdr	19/03/41	30/06/41
OCELKA Josef, DFC	W/Cdr	30/06/41	20/04/42
ŠNAJDR Josef, DFC	W/Cdr	20/04/42	31/01/43
BREITCETL Jindřich, DFC	W/Cdr	31/01/43	21/08/43
NEDVĚD Vladimír, MBE, DFC	W/Cdr	22/08/43	03/02/44
ŠEJBL Josef, DFC	W/Cdr	03/02/44	01/09/44
KOSTOHRYZ an, DSO	W/Cdr	02/09/44	13/08/45
ŠNAJDR Josef, DFC	podpolkovnik	14/09/45	31/12/45

After a brief stay at the RAF station at Innsworth Lane in Gloucestershire, most of the airmen moved to RAF Cosford, which was to become the Czechoslovak Depot (it was to move to Wilmslow in December 1940 and to St Athan in February 1942). At Cosford they were billeted in Fulton Block, this huge edifice was at the time the largest barrack block in Europe. Here, the airmen were sworn in as members of the Royal Air Force Volunteer Reserve (RAFVR), the officers were formally commissioned and they began to attend classes in the English language. A number of personnel were detached for training as wireless operators to No.1 Signals School (previously No.1 Electrical & Wireless School) at RAF Cranwell and for bombing and gunnery training to No.4 Bombing and Gunnery School at RAF West Freugh.

Po krátkém pobytu na RAF Innsworth Lane v hrabství Gloucestershire, byla většina letců přemístěna na RAF Cosford, které se stalo československým depem (v prosinci 1940 bylo depo přemístěno do Wilmslow a následně v únoru 1942 do St Albans). V Cosfordu byli ubytováni ve rozsáhlém bloku Fulton, který byl v tu dobu největšími kasárnami v Evropě. Tady složili letci přísahu jako příslušníci dobrovolných záloh britského královského letectva (RAFVR), důstojníci byli formálně pověření a začali docházet na výuku angličtiny. Část personálu byla zařazena do radiotelegrafistického výcviku v č. 1 Signals School (původně č. 1 Electrical &Wireless School) v RAF Cranwell a do bombardovacího a střeleckého výcviku v č. 4 Bombing and Gunnery School v RAF West Freugh.

Wg/Cdr Griffiths, Wg/Cdr Toman-Mareš and Czechoslovak airmen, some still in French l’Armée d’Air uniform, stood under wing of a Wellington at Honington in 1940

All but ‘formed’ the embryo squadron moved to the RAF station at Honington, near Thetford in Suffolk, where it was officially established as No. 311 (Czechoslovakian) Squadron, part of No.3 Group of Bomber Command on the 29th of July ( in contradiction of this ‘paper date’ the squadron always held that its actual date of formation was 2nd of August). The unit was initially under joint command, with Wing Commander Karel Mareš (who chose to change his surname to Toman to protect family and relatives who remained in the former Czechoslovakia), together with Wing Commander John Griffiths DFC, a Canadian serving in the RAF. (Griffiths had been a pilot in the first World War and had received his DFC following one of the earliest forays by the RAF against German warships in the Schillig Roads, north of Wilhelmshaven, Germany, in December 1939).

Čerstvě vytvořená embryonální perut byla přesunuta na RAF Honington poblíž města Thetford, hrabství Norfolk, kde byla 29. července ustavena jako 311. (československá) perut v rámci 3. skupiny bombardovacího letectva (v rozporu s tímto “papírovým datem” perut se vždy držela 2. srpna jako data svého založení). Jednotce zpočátku veleli společně Wing Commander Karel Mareš (ten se rozhodl změnit příjmení na Toman, aby uchránil svoji rodinu a příbuzné, kteří zůstali v bývalém Československu) a Wing Commander John Griffiths DFC, kanadský příslušník RAF. (Griffiths sloužil jako pilot v 1. světové válce a dostal DFC za jeden z prvních útoků na německé válečné lode v Schillig Roads severně od Wilhelmshavenu v prosinci 1939).

Vickers Wellington Mk Ic, R1378 as flown by Sgt Leo Anderle. / *Vickers Wellington Mk Ic, R1378 Sgt. Lea Anderleho*

For initial training the unit employed four Anson aircraft (three new aircraft R9600, R9648 and R9649, plus K6296 an older aircraft delivered to the RAF pre-war), with the addition of ten early model Vickers Wellington IA and 1C twin-engined bombers. This was a comparatively modern airplane, having entered RAF service in the late 1930’s, it Bristol Pegasus radial engines giving it a maximum speed in the region of 230 miles per hour and its power operated gun turrets providing it with a good defensive capability in comparison with its contemporaries.

V první fázi výcviku jednotka používala čtyři letouny Anson (tři nové R9600, R9648, R9649 a jeden starší, K6296, který byl dodán RAF ještě před válkou), ke kterým přibylo deset dvoumotorových letounů Vickers Wellington prvních modelů 1A a 1C. Toto byl relativně moderní letoun, který byl zařazen do služby v RAF koncem 30. let a který, díky svému hvězdicovému motoru Bristol Pegasus, dosahoval maximální rychlost kolem 230 mil za hodinu a jehož motorem poháněné věže poskytovaly dobré obranné schopnosti v porovnání s jinými typy té doby.

The training of Czechoslovak personnel continued with No.2 Signals School at Yatesbury and the School of Technical Training at Henlow being used, not least by army personnel volunteering for service in the newly established Czechoslovak squadrons. By early August the unit had a strength of some 269 airmen. Griffiths remained in joint command until November, he was to survive the war only to be killed in an unfortunate road accident in Belgium just after the cessation of hostilities in May 1945.

Výcvik českého personálu pokračoval v č. 2 Signal School in Yatesbury a ve School of Technical Training in Henlow, které byly v neposlední řadě také využívány armádním personálem, který se dobrovolně hlásil do služby v nově vytvořených československých perutích. Na začátku srpna měla jednotka sílu okolo 269 letců. Griffiths zůstal ve společném velení do listopadu ale, i když přežil válku, zahynul při neštastné automobilové nehodě v Belgii krátce po ukončení nepřátelských akcí v květnu 1945.

*Aircraft / Letoun:*	From / Od:	To / Do:
Wellington Ic	Aug 1940	June 1943
Wellington III	Feb 1942	May 1943
Wellington X	Feb 1943	May 1943
Liberator V	June 1943	Feb 1945
Liberator VI	Feb 1945	Aug 1945

By the early part of August the unit comprised 56 officers, 51 NCO’s and 162 airmen. The first training flights taking place on the 13th of August using Anson aircraft. Honington was an excellent base for 311 Squadron if only for the fact that 9 Squadron (a Wellington equipped bomber unit) which was also based there, was one of Bomber Command’s top squadrons and the Czechoslovaks were able to learn of the workings of an operational RAF squadron at first hand. The period of ‘work up’ with the Wellingtons occupied some weeks and included a good deal of night flying, for which purpose the unit utilised the satellite airfield at East Wretham. To begin with six operational aircrews were brought together to form ‘A’ Flight, to commence operations using the squadron’s Wellington aircraft. A number of RAF personnel were involved in bringing the unit up to operational standard. They included Sqn/Ldrs Geoffrey Amison, Henry Graham and ‘Percy’ Pickard DFC, Flt/Lt Norman Samuels DFC, Flt/Lt A Macnicol, P/O W. Morrison, P/O Albert Roman, F/Sgt Alexander Gordon, F/Sgt Patrick Hennigan DFM, Sgt George Powis and numerous other aircrew and ground staff. Pickard was already well known in RAF circles, not only for his operational feats, but also for his habit of wearing ‘cowboy style’ boots with his uniform and the fact that he was accompanied everywhere by his sheep dog ‘Ming’. He had been on 214 Squadron before the war and it was likely that he would have contacted some of his former colleagues with a view to their joining him.

V první polovině srpna se jednotka skládala z 56 důstojníků, 51 poddůstojníků a 162 letců. První cvičné lety se uskutečnily 13. srpna s Ansonem. Honington byla pro 311. perut vynikající základna už i proto, že zde byla rovněž dislokována 9. perut (bombardovací jednotka vybavená Wellingtony), která byla jednou z nejlepších perutí a češi se tak mohli naučit jak pracuje operační perut RAF z první ruky. Období “zapracování se” s Wellingtony trvalo několik týdnů a zahrnovalo hodně nočního létání, pro kterýžto účel jednotka používala satelitní letiště East Wretham. Na počátku byl vytvořen roj A ze šesti operačních posádek, které zahájily opearační činnost na existujících Wellingtonech. Řada příslušníků RAF byla zapojena do přivedení jednotky na operační úroven. Mezi ně patřili Sqn/Ldrs Geoffrey Amison, Henry Graham a ‘Percy’ Pickard DFC, Flt/Lt Norman Samuels DFC, Flt/Lt A Macnicol, P/O W. Morrison, P/O Albert Roman, F/Sgt Alexander Gordon, F/Sgt Patrick Hennigan DFM, Sgt George Powis a řada dalších příslušníků létajících posádek a pozemního personálu. Pickard byl už velmi znám v RAF, nejen pro jeho operační úspěchy, ale také pro jeho zvyk nosit k uniformě boty v kovbojském stylu a také proto, že byl vždy doprovázen svým ovčáckým psem Ming. Před válkou sloužil u 214, perutě a je velmi pravděpodobné, že zkontaktoval některé ze svých dřívějších kolegů s tím, aby se k němu přidali.

Later in the year others such as Flt/Lt Thomas Kirby-Green, F/O James Robinson, F/Sgt ‘Jack’ Rennison (also with 214 Squadron before the war) and Sgt Ernest Robb arrived. Kirby-Green had already completed 27 Operational sorties and was to be with the squadron for just less than a year, before moving on to 40 Squadron. He was shot down on 16/17 October 1941 during a raid (his 37th operation) on Duisburg and became a Prisoner of War. He was later to die at the hands of the Gestapo in April 1944, following the ‘Great Escape’ from Stalag Luft III at Zagan. A second 311 Squadron member, navigator Flt/Lt Arnošt Valenta was also involved in the ‘Escape’ and died in similar circumstances. By the end of August nearly 900 Czechoslovaks had arrived in Britain and the figure was to rise to well over one thousand by the end of the year.

Později v roce se připojili další, mezi nimi Flt/Lt Thomas Kirky-Green, F/O James Robisnon, F/Sgt “Jack” Rennison (který před válkou rovněž sloužil u 214. peruti) a Sgt Ernest Robb. Kirby-Green, který už odlétal 27 operačních letů, měl u perutě zůstat téměř jeden rok, než byl převelen ke 40. Peruti. Byl sestřelen v noci ze 16 na 17 října 1941 při náletu (jeho 37. operačním letu) na Duisburg a stal se válečným zajatcem. V dubnu 1941 zahynul v rukou Gestapa po “Velkém útěku” z tábora Stalag Luft III v Saganu. Flt/Lt Arnošt Valenta, druhý příslušník 311. perutě, zahynul za podobných okolností. Téměř 900 čechoslováků přijelo do Anglie do konce srpna a do konce roku jejich počet dosáhl hodně přes tisíc.

The squadron’s first operational sorties were carried out on the night of the 10th of September, when three crews took off from Honington to attack the railway marshalling yards near Brussels. The three aircraft were captained by Sqn/Ldr Josef Schejbal in Wellington L7778 KX-U, Sgt Václav Korda in Wellington P9235 KX-C and Sgt František Taiber in Wellington L7785 KX-R. Two of the aircraft (L7788 and P9235 both bombed the marshalling yards at Brussels, observing hits in the target area. The third aircraft L7785 KX-R was unable to attack the primary target because of cloud and bombed a canal to the north of Brussels instead. This latter aircraft had as its second pilot Flt/Lt Josef Ocelka who would later become the squadron’s commanding officer. One of the gunners in Korda’s aircraft (P9235) was Sgt Vilém (Vilda) Jakš, who in the nineteen thirties had been the Czechoslovak middle-weight national boxing champion. In 1935 he had fought Frenchman Marcel Thil for the world championship, but unfortunately was not successful.

První operační let perutě se uskutečnil 10. září v noci, když z Honingtonu odstartovaly tři posádky s cílem zaútočit na seřadovací nádraží u Bruselu. Třem letounům veleli Sqn/Ldr Josef Schejbal s Wellingtonem L7778 KX-U, Sgt Václav Korda s Wellingtonem P9235 KX-C a Sgt František Taiber s Wellingtonem L7785 KX-R. Dvě za tří letadel (L7788 a P9235) bombardovaly seřadovací nádraží v Bruselu a zaznamely zásahy v cílové oblasti. Třetí letoun L7785 KX-R nebyl schopen zasáhnout vytčený cíl vzhledem k oblačnosti a místo toho bombardoval kanál severně od Bruselu. V tonto letounu letěl jako druhý pilot Flt/Lt Josef Ocelka, který se později stal velitelem perutě. Jedním ze střelců v Kordově letounu(P9235) byl Sgt Vilém (Vilda) Jakš, který byl ve 30. letech českým mistrem republiky v boxu střední váhy. V r. 1935 boxoval proti francouzi Marcelu Thilovi o titul mistra světa, ale bohužel neúspěšně.

Shortly after this on the 16th of September at fourteen hundred hours, the six crews of ‘A’ Flight said farewell to Honington and set off for the nearby grass airfield at East Wretham. Situated on heath-land to the north east of Thetford, the grass landing ground was already familiar to the Czechoslovak airmen, as they had used it in previous weeks as a satellite for training (night flying) purposes. Ground crew and other personnel were transported by lorry and just as the vehicles were being unloaded, a lone Dornier bomber appeared and circled the airfield. The alarm was raised and the enemy aircraft was greeted with a hail of machine gun fire. This had the required effect and the Luftwaffe’s representative decided to seek easier pickings. Unfortunately he was out of luck, as his next choice of target was Honington, where he was later damaged and brought down by anti-aircraft fire.

Brzy poté, 16. září ve 14.00 hodin se šest posádek roje A rozloučilo s Honingtonem a namířilo na travnaté letiště v East Wrethamu. Travnatá přistávací plocha na vřesovišti severovýchodně od města Thetford byla československým letcům již velmi známá, protože ji používali v předchozích týdnech jako satelitní letiště pro výcvik v nočním létání. Pozemní a další personál byl převezen nakládním vozem a právě v momentě, kdy vozy byly vykládány, zakroužil nad letištěm osamělý bombardér Dornier. Byl vyhlášen poplach a nepřátelský letoun přivítala palba z kulometu. To mělo žádoucí účinek a představitel Luftwaffe se rozhodl pro jednodušší cíl. Ale bohužel pro něj štěstí na jeho straně nestálo, protože jeho dalším cílem byl Honington, kde byl o něco později zasažen a sestřelen protiletadlovou palbou.

Conditions at East Wretham were somewhat primitive, with many personnel having to be housed under canvas. The airfield suffered from poor drainage often becoming waterlogged in winter. Various attempts were to be made to improve things, but without much success. The situation was eventually remedied in 1943 (long after 311 Squadron had left) by the use of a PSP (Perforated Steel Planking) surface. The accommodation problem was somewhat alleviated when a number of personnel moved to the nearby ‘Manor Farm’, just to the north of the airfield. The overnight rise in the population must have been a traumatic event for the villagers of East Wretham, but they soon took the Czechoslovaks to their hearts. Nearby Wretham Hall (which had been rebuilt following a fire in 1914), just a mile west of the village church, was taken over to provide additional accommodation . This old country house set in acres of park land, had previously been the home of Sir John Dewrance CBE. From 1939 it had been used by Barnardo’s as a Children’s Home. In October 1940 they handed it over to the RAF and the children were moved to Wangford Hall in Suffolk.

Podmínky v East Wrethamu byly poněkud primitivní a četný personál musel být ubytován pod stany. Letiště trpělo špatným odvodněním a často bylo v zimě podmáčené. Několik pokusů o zlepšení situace nepřineslo velký úspěch. Situce byla nakonec vyřešena v r. 1943 (dlouho po odchodu 311. perutě) s použitím PSP (děrované ocelové pláty). Problém ubytování se poněkud zmírnil poté, co se část personálu přemístila do blízké Manor farm, severně hned za letištěm. Náhlý nárůst populace musel mít traumatický dopad na obyvatele vesnice East Wretham, ale oni přijali čechoslováky s otevřenou náručí. Nedaleká Wretham hall (která byla znovu vybudována po požáru v r. 1914) jen míli západně od vesnického kostela, se stala zdrojem dalšího ubytování. Toto staré venkovské sídlo bylo původně domovem Sira Johna Dewrance CBE. Od r. 1939 ji užívala charita Barnardos jako dětský domov. Ta ji předala v r. 1940 RAF a děti byly přestěhovány do Wangford Hall v hrabství Suffolk.

Excitement was high on the evening of the 23rd of September when the squadron discovered that it was detailed to take its bombs to the heart of the Third Reich, they were to attack Berlin. Three aircraft were listed for the raid, captained by Wg/Cdr Karel Toman, P/O Karel Trojáček and P/O Bohumil Landa. On the return flight, whilst over Holland P/O Trojáček’s Wellington (L7788 KX-E) began to have engine problems. Knowing that he would be unable to make it back to England, Trojáček decided to make a forced landing in a snow covered field not far from the Hague (near the village of Leidschendam).

Velké vzrušení nastalo, 23. září večer, když se perut dozvěděla, že byla vybrána, aby dopravila bomby přímo do srdce Třetí říše, protože měla za úkol zaútočit na Berlín. Pro nálet byla vybrány tři letouny pod velením Wg/Cdf Karla Tomana, P/O Karla Trojáčka a P/O Bohumila Landy. Na zpátečním letu, v prostoru nad Holandskem, začal Wellington (L7788 KX-E) began to have engine problems. Knowing that he would be unable to make it back to England, Trojáček decided to make a forced landing in a snow covered field not far from the Hague (near the village of Leidschendam).

Realising that they would be coming down in enemy occupied Holland, the crew set about destroying the radio and navigational equipment, which might be of benefit to the enemy. Trojáček managed to get the aircraft down in good shape and none of the crew were injured. The crew all survived the crash landing and having exited the stricken aircraft they tried without success, to set it on fire to prevent it from falling into enemy hands. They split into two groups and set off in the darkness heading for the coast, with visibility limited to a few yards, they plodded on with the mist swirling around them, leaving a tell-tale trail of footprints in the snow. Just before midday on the 25th Trojáček’s group was discovered by the German military using tracker dogs. Sgt Karel Kunka, the aircraft’s wireless operator, was unable to accept the idea of capture and tragically put the Verey pistol to his head and shot himself in a granary in Wassenaar. He was taken to hospital in the Hague where he died the following day (He was buried in The Hague [Westduin] General Cemetery).

S vědomím, že přistanou v nepřítelem okupovaném Holandsku, posádka začala ničit radio a navigační pomůcky, které by mohly být nepříteli užitečné. Trojáčkovi se podařilo dobře s letadlem přistát a nikdo z posádky nebyl zraněn. Celá posádka přežila a po opuštění letadla se snažili neúspěšně letadlo zapálit, aby se nedostalo do rukou nepřítele. Rozdělili se do dvou skupin a ve tmě namířili k pobřeží, ale při viditelnosti jen na vzdálenost několika metrů, se plahočili v mlze, zanechávaje za sebou stopy ve sněhu. Těsně před polednem 25. Trojáčkovu skupinu objevili němečtí vojáci s pomocí stopařských psů. Sgt Karel Kunka nebyl schopen přijmout možnost zajetí a střelil se do hlavy pistolí Verey v sýpce ve Wassenaaru. Byl převezen do nemocnice v Hague, kde následující den zemřel (byl pohřben na The Hague [Westduin] General Cemetery).

The Germans were able to repair the Wellington at nearby Schipol and after having re-marked it with Luftwaffe crosses (although the aircraft strangely still retained it squadron codes of KX-E !), they carried out a series of test flights using the aircraft.

Němcům se podařilo Wellingtona opravit na nedalekém letišti Schipol a přeznačení kříži Luftwaffe (i když letoun stále nesl kod perute KX-E!), s ním provedli řadu zkušebních letů.

L7788 at Schipol airport. / *L7788 na letišti Schipol*

The captured airmen were initially taken to be Polish and were sent to a PoW camp near Frankfurt. However, it was here that their true nationality was discovered, their RAF numbers (in the 78 series) letting the cat out of the bag. Czechoslovakia had been split following the Nazi invasion into the so called ‘protectorates’ of Bohemia and Moravia and the a separate Nazi governed state set up in Slovakia and this created a problem for any of the squadron’s personnel that fell into the hands of the Nazis. The Czechoslovaks in particular were considered by the Germans to have committed an act of treason by flying with the enemies of the ‘Third Reich’ and for that reason the Germans didn’t want to treat shot down airmen as PoWs.

Zajatí letci byli nejprve považováni za poláky a byli proto posláni do zajateckého tábora nedaleko Frankfurtu. Zde však byla jejich skutečná národnost objevena díky číslům RAF, jejichž začáteční dvojčíslí 78 je prozradilo. Československo bylo po nacistické invazi rozděleno na tzv „protektorát“ Čech a Moravy a samostatný slovenský stát s nacistickou vládou, což představovalo problém pro všechny příslušníky perutě, kteří padli do rukou nacistů. Podle němců se češi dopouštěli zrady, tím že sloužili u nepřítele Třetí říše a z tohoto důvodu němci nechtěli považovat sestřelené letce za válečné zajatce.

Some of those who initially found themselves in captivity ended up in ‘Concentration Camps’. Trojáček and his colleagues were taken in early 1941 under armed guard to Gestapo Headquarters in Berlin. They were kept in solitary confinement for many months and subjected to all manner of indignity and degradation. In April 1942 they discovered that they were to be sent to Prague and tried with treason. Early in May they arrived at the infamous ‘Petschkův palác, the notorious Gestapo HQ, where they were interrogated by a member of the Gestapo and a Czechoslovak ‘collaborator’ (this may have been Augustin Přeučil, who was a Nazi spy who had masqueraded as an escaping airman in 1940 and had been accepted into the RAFVR. In September 1941 whilst serving with 55 OTU at RAF Usworth, he faked his death supposedly having crashed into the sea in his Hurricane (W9147) during a practice dog-fight. However, he flew the aircraft to Belgium and handed it over to his Nazi masters. He went on to assist the Gestapo in interrogations and played the part of a captured flyer in order to get intelligence from captured airmen. His British wife of three months, Muriel, believed that he had died and didn’t discover that he had been a Nazi spy and had survived until many years later. Within three weeks all their relatives had been arrested.

Někteří z prvních zajatých skončili v koncentračních táborech. Trojáček a jeho posádka byli začátkem r. 1941 pod ozbrojenou stráží odvezeni na veliteství gestapa v Berlíně. Tam byli drženi v samovazbě několik měsíců a byli vystaveni všem možným druhům ponížení. V dubnu 1942 se dozvěděli, že mají být odvezeni do Prahy a obviněni ze zrady. Začátkem května dorazili do neslavného Petschkova paláce, notoricky známého veliteství gestapa, kde byli vyslýcháni příslušníkem gestapa a českým kolaborantem (tím mohl být Augustin Přeučil, který byl nacistickým vyzvědačem, který se ale v r. 1940 vydával za uteklého letce a byl přijat do RAFVR. V září 1941, kdy sloužil u 55. OTU RAF Usworth, předstíral svou smrt, když se údajně zřítil do moře ve svém Hurricane (W9147) během cvičného souboje. On však doletěl do Belgie a letoun dal jeho nacistickým pánům. Od té doby pomáhal němcům s výslechy zajatých letců a sám hrál roli zajatého letce za účelem získání informací od jiných. Jeho britská manželka Muriel, se kterou byl ženatý tři měsíce, věřila, že zahynul a objevila skutečnost, že přežil a byl nacistickým vyzvědačem až o mnoho let později. Během třech měsíců byli všichni jejich příbuzní zatčeni.

They were told that they had been found guilty of treason under German Military Law and that they had been sentenced to death by hanging. The sentence was to be carried out at the notorious Pankrác prison in Prague, in the presence of their relatives. Many months were to pass before the intervention of the International Red Cross with the backing of Churchill himself, pushed the Germans into treating Czechoslovak airmen as PoWs. The sentence imposed upon Trojáček and his crew was postponed on a number of occasions. Fortunately because of the pressures the Germans relented before the sentence was carried out and the prisoners were moved to a PoW camp (Stalag Luft III) in February 1943. Přeučil l was sentenced to death for his wartime treachery and was perhaps ironically in Pankrác prison in April 1947.

Zajatí letci byli informováni, že byli shledáni vinnými ze zrady podle německého vojenského zákona a že byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Trest měl být proveden v notorickém pražském vězení Pankrác za přítomnosti jejich příbuzných. Uběhla řada měsíců, než intervence mezinárodního Červeného kříže spolu s podporou samotného Churchilla donutila němce, aby se k českým letcům začali chovat jako k válečným zajatcům. Trest udělený Trojáčkovi a jeho posdáce byl několikrát odložen. Naštěstí němci pod nátlakem ustoupili ještě před vykonáním rozsudku a letci byli v únoru 1943 převezeni do zajateckého tábora Stalag Luft III. Přeučil byl nakonec odsouzen k smrti za jeho válečnou zradu a, možná ironicky, právě ve vězení na Pankráci v dubnu 1947.

On the afternoon of October the 1st 1940 the unit suffered its first casualties as a result of a non-operational accident. An Anson (R9649) trainer aircraft of the squadron crashed at Elton near Peterborough following an on-board fire, caused by the negligent discharge of a Verey-Light Pistol, which some sources state was the fault of the wireless instructor, RAF Sgt George Powis. He did not survive and three of the squadron trainees, Sgt František Koukol, P/O Jaroslav Skutil, P/O Josef Slovák and the second pilot, Sgt Oskar Valošek, also died in the subsequent crash. P/O Ludvik Němec, the pilot and P/O Jaroslav Kula managed to parachute to safety.

1.října 1940 odpoledne jednotka utrpěla první oběti následkem nehody při neoperačním letu. Anson (R9649) havaroval u Eltonu nedaleko od Peterborough po vypuknutí požáru na palubě následkem neopatrného zacházení se signální pistolí Verey, ke kterému došlo podle některých zdrojů vinou RAF Sgt George Powise, instrukotra výcviku radiotelegrafistů. On sám nepřežil, stejně jako tři příslušníci letky ve výcviku, Sgt. František Koukol, P/O Jaroslav Skutil, P/O Josef Sovák a druhý pilot Sgt. Oskar Valošek. Pilotovi P/O Ludvíku Němcovi a P/O Jaroslavu Kulovi se podažilo z letounu vyskočit.

Just over two weeks later, on the morning of October the 17th, Wellington L7786 came to grief whilst on a training flight, when it struck power cables near Needham Market. Sgt Karel Lang and Sgt Oldřich Tosovšký both died in the crash. The aircraft came down at Pipps Farm, Coddenham. On the night of October the 16/17th the squadron had despatched several aircraft to bomb Bremen and Kiel. One of these, Wellington KX-T L7844, became the first aircraft from the squadron to fall victim to an enemy night fighter. The aircraft was shot down by Lt. Ludwig Becker of 4/NJG1 over western Holland. Becker attacked the bomber from behind setting the starboard engine on fire. The stricken Wellington began to lose height before spinning into the ground and bursting into flames. Only two of the crew; Sgt Emanuel Novotný and Sgt Augustin Šesták managed to bale out in time and were later captured by the Germans, the rest of the crew (the pilot P/O Bohumil Landa, the navigator P/O Hubert Jarošek, Sgt Ottoák and Sgt Karel Klimt) all perished. They are now interred at the CWGC cemetery at Oosterwolde General Cemetery, Holland.

O dva týdny později, 17. října ráno havaroval Wellington L7786 poté, co při cvičném letu narazil do elektrických rozvodů poblíž města Needham Market. Oba letci, Sgt Karel Lang a Sgt Oldřich Tošovský při havarii zahynuli. Letoun se zřítil u Pipps Farm v Coddenhamu. V noci ze 16/17. října vyslala perut několik letadel bomardovat Brémy a Kiel. Jedno z nich, Wellington KX-T L7844 se stal první obětí útoku německého nočního stíhače. Letoun sestřelil nad severním Holandskem Lt. Ludwig Becker ze 4/NJG1. Zasažený letoun začal ztrácet výšku, než se ve vývrtce zřítil na zem, kde vzplanul. Pouze dvěma členůn posádky, Sgt Emanuelu Novotnému a Sgt Augustinu Šestákovi se podařilo včas vyskočit a později byli zajati němci, zbytek posádky (pilot P/O Bohumil Landa, navigátor P/O Hubert Jarošek, Sgt Otto Jirsák a Sgt Karel Klimt) zahynuli. Jsou pohřbeni na hřbitově CWGC v Oosterwolde General Cemetery, Hollandsko.

A second aircraft (Wellington KX-K N2773) under the captaincy of Flt/Lt Josef Šnajdr, was returning to base from the raid, when it became iced up. The radio failed and due to the ground being totally obscured by, cloud the crew were unable to get a positional fix. Hoping for a break in the cloud, Šnajdr decided to stay airborne to the limit of his fuel. He took the aircraft down to below five hundred feet and the crew had a brief glimpse of a strange piece of coastline, but were still uncertain as to where they were. Sometime later with the fuel rapidly running out and no break in the overcast, Šnajdr reluctantly ordered the crew to prepare to jump. After a quick round of handshakes and good luck wishes, the crew one by one leapt out into the blackness. It was raining heavily, thus the crew got a soaking to add to their misfortune. One crew member, after a safe landing, knocked at a cottage door and requested help. He was promptly held up at gun point by the irate cottager. For him this was the last straw and he fainted! He came-to some time later comfortably ensconced in an arm chair and had his spirits revived with a mixture of tea and whisky. He was then collected by the village policeman and spent the remainder of the night at his home. A second crew member arrived at the village doctor’s home, having spent an hour trying to get down from a tree in which his parachute had become entangled. Unfortunately things did not go well for P/O Miloslav Vejražka, the wireless operator, officially it was reported that his parachute had failed to open properly and that he fell to his death (although other accounts suggest that he was shot and killed by members of the local Home Guard, who mistook him for a German paratrooper!). The aircraft came down near Blidworth in Nottinghamshire.

Druhý letoun (Wellington KX-K N2773), kterému velel Flt/Lt Josef Šnajdr, se vracel po náletu zpět na základnu, když se na něm vytvořila námraza. Radio přestalo fungovat a vzhledem k tomu, že zemi úplně zakrývaly mraky, posádka nebyla schopna zaměřit přesnou polohu. Šnajdr se rozhodl zůstat ve vzduchu, pokud mu palivo dovolovalo,doufaje, že se mraky protrhají. Sestoupil pod pět set stop a posádce se tak naskytl na chvíli pohled na neznámou část pobřeží, ale stále si nebyli jisti, kde vlastně jsou. O něco později začalo palivo rychle docházet a obloha byla stále zatažena, Šnajdr neochotně nařídil posádce připravit se ke skoku. Po rychlém podání rukou a přání štěstí, posádka jeden po druhém vyskočila do tmy. Silně pršelo a tak posádka navíc ještě promokla, což přidalo k jejich smůle. Jeden z členů posádky po úspěšném seskoku zaklepal na dveře blízkého domku a požádal o pomoc. Rozlobený majitel jej však okamžitě zadržel se zbraní v ruce. To byla ta poslední kapka do poháru a letec omdlel! Když po nějaké době nabyl vědomí, byl pohodlně usazen v křesle a jeho nálada byla vylepšena čajem s whisky. Později pro něj přišel místní policista a tak strávil zbytek noci u něj doma. Druhý člen posádky dorazil k domu místního lékaře poté, co se hodinu snažil dostat na zem ze stromu, do kterého se jeho padák zamotal. Bohužel věci nedopadly dobře pro radiotelegrafistu P/O Miloslava Vejražku, kteerému se podle oficiální zprávy neotevřel padák a on se při pádu zabil (ovšem podle jiných zdrojů měl být údajně zastřelen členem místní domobrany, který jej mylně považoval za německého parašutistu!). Letoun se zřítil poblíž Blidworth v hrabství Nottinghamshire.

A third Wellington N2771 KX-H, having been hit by flak over Kiel, also became iced up on the return to base. The aircraft suffered radio and compass failures and the crew were unable to obtain an accurate positional fix. Way off course in the darkness they collided with a barrage balloon cable. This mangled one of the bomber’s wings and it crashed close to the RAF Fighter Command’s headquarters at Bentley Priory. The only crew member to escape from the stricken aircraft was the front gunner P/O František Truhlář, who was none the less badly burnt (He later returned to operational flying, having retrained as a fighter pilot and served with 312 (Czechoslovak) Squadron). The others who died in the crash were the pilot, Sqn/Ldr Jan Veselý; the second pilot Sgt František Zapletal; the navigator P/O Jaroslav Slabý; the wireless Operator, P/O Jaroslav Matoušek and rear gunner Sgt Josef Albrecht.

Na třetím Wellingtonu N2771 KX-H, který byl nad Kielem zasažen flakem, se při zpátečním letu začala rovněž tvořit námraza. Radio a kompas přestaly fungovat a posádka nebyla schopna zaměřit přesnou polohu. Daleko mimo kurz ve tmě narazili do kabelu barážového balonu. Náraz poškodil jedno z křídel letounu, který se zřítil nedaleko od velení stíhacího letectva RAF v Bentley Priory. Jediný člen posádky, který se ze zasaženého letadla dostal, byl přední střelec P/O František Truhlář, který ale utrpěl těžké popáleniny (Později se vrátil k operační činnosti poté, co se přeškolil na stíhacího pilota a sloužil u 312. (československé) peruti. Při havárii zahynuli pilot Sqn/Ldr Jan Veselý, druhý pilot Sgt František Zapletal, navigátor P/O Jaroslav Slabý, radiotelegrafista P/O Jaroslav Matoušek a zadní střelec Sgt Josef Albrecht.

Because of the losses suffered by the squadron it was temporarily withdrawn from operations during the last week of October and commenced some seven weeks of intensive training. Wg/Cdr Griffiths, the RAF Squadron Commander, was posted away at this time and replaced by Wg/Cdr William Simonds. On the 15th of November, the squadron was called upon to perform a task, which in the light of future events could be considered somewhat prophetic. A Wellington of 115 Squadron from Marham, had ditched in the North Sea and 311 Squadron was asked to assist in the search for the crew, who it was thought had taken to their dinghy. Three Wellingtons were supplied for the search and took off shortly after sunrise. The downed crew were eventually found by the Wellington captained by Sgt Jan Hrncir. The crew of the ditched aircraft were later picked up and brought ashore.

Vzhledem k vysokým ztrátám byla perut ztažena z operací v posledním týdnu října a po sedm týdnů prováděla intenzivní výcvik. Wg/Cdr Griffiths, britský velitel perutě, byl přeřazen jinam a na jeho místo nastoupil Wg/Cdr William Simonds. 15. listopadu byla perut vyzvána k provedení úkolu, který by ve světle budoucích událostí mohl být považován za poněkud protetický. Wellington ze 115. peruti v Marhamu ztroskotal v Severním moři a 311. perut byla požádána o pomoc při hledání posádky, o které se předpokládalo, že se dostala do dinghy. Tři Wellingtony byly vyčleněny k hledání a odstartovaly krátce po východu slunce. Ztroskotanou posádku našel posléze Wellington, kterému velel Sgt Jan Hrnčíř. Trosečníci ze ztroskotaného letounu byli později vyzvednuti a dopraveni na pevninu.

The loss of Karel Trojáček and his crew was at this stage having a marked effect on squadron morale. All the crews knew that if captured they were likely to be subjected to torture and that any family still in Czechoslovakia would suffer. It was quite seriously suggested by some members of the squadron that it would be better if they flew without parachutes! Certain death being preferable to torture and imprisonment by the Gestapo should they have to abandon their aircraft. Another suggestion was that the unit should be sent to the middle-east theatre. On the night of the 8th/9th of December Sqn/Ldr Pickard and his crew in Wellington R1021 KX-W accompanied by Wellington L7842 KX-T carried out a raid on Boulogne. This was intended as a morale booster, but more difficulties were to come. Refusals to fly led in one case (787564 Sgt Karel Novotný) to a court martial and in at least one other (787620 Sgt Karel Fák) to transfer to the army.

Ztráta Trojáčka a jeho posádky měla v tomto stádiu výrazný dopad na morálku perutě. Všechny posádky věděly, že v případě zatčení budou velmi pravděpodobně mučeni a že jejich rodiny v Československu rovněž utrpí. Někteří příslušníci perutě zcela vážně navrhli, že by bylo lepší, kdyby létali bez padáků! Jistá smrt byla preferována před mučením a výslechy gestapa v případě nuceného opuštění letadla. Jiný návrh byl dislokovat perut na dějiště války na Středním východě. V noci z 8. na 9. prosince provedl Sqn/Ldr Pickard s posádkou Wellingtonu R1021 KX-W, společně s Wellingtonem L7842 KX-T nálet na Boulogne. Toto mělo za účel pozvednout morálku, ale přišly další potíže. Odmítnutí létat skončilo v jednom případě (787564 Sgt Karel Novotný) u válečného soudu a minimálně u jednoho (787620 Sgt Karel Fák) v převedení k pozemnímu vojsku.

The squadron was eventually declared fully operational once more in December 1940, attacking half a dozen targets by the end of the month. The return to operational status was marred by the loss of Wellington KX-G T2577 on the 16th when it crashed just after taking off for a raid on Mannheim (This raid was code named ‘Operation Abigail’ and was intended to be in retaliation for the bombing by the Luftwaffe of Coventry and Southampton). Eye witnesses described how the aircraft, under the command of Sgt Jan Křivda, circled the airfield at a height of about a hundred feet. Suddenly, the Wellington appeared to collide with some tree tops, it heeled over and crashed on the road between East Wretham village and Wretham Hall, bursting into flames.

Perut byla nakonec znovu prohlášena za plně operační v prosinci 1940 a do konce měsíce provedla šest náletů. Návrat k operační činnosti byl poznamenán ztrátou Wellingtonu KX-G T2577 16.t.m., který havaroval hned po startu na nálet na Manheim (Tneto nálet měl kodové jméno „Operace Abigail“ a měl být odplatou za bombardování měst Coventry a Southampton Luftwaffe. Očití svědci popsali, jak letadlo, pod velením Sgt Jana Křivdy, obkroužilo letiště ve výšce kolem 100 stop. Najednou to vypadalo, že Wellington zachytil za vrcholky stromů, převrátil se a dopadl na silnici mezi vesnicí East Wretham a Wretham Hall, kde vzplanul.

The tree clipped by Q-Queen. Wellington was flying from right to left. / *Strom, o který Q – Queen zavadila. Wellington letěl zleva doprava.*

The navigator, P/O Vladimír Nedvěd was shocked but uninjured, he realised that Sgt Křivda was dead and set about extricating himself from the burning wreck. He discovered that Sgt Josef Pavelka although badly injured was still alive and dragged him from the stricken aircraft. As he staggered away from the wreck he heard a scream and despite his exhaustion began to turn back towards the inferno. At that moment he stumbled and under the weight of Pavelka’s body, fell to the ground. It was a fortunate trip, as both men lay on the ground the bomb load of ‘Q’ Queen began to explode, the stumble had probably saved both their lives. Nedvěd got back to his feet and began to make his way back to the aircraft to free P/O Jaromí Toul , who was trapped in his gun turret. With its bomb load exploding, the aircraft was a sea of flame. The violence of the explosions threw Nedvěd to the ground several times, but he still tried to smash his way into the turret to extricate his badly injured comrade. Toul was eventually freed when help arrived from the airfield but was later to die of his injuries. Nedvěd was himself burnt as a result of his courageous actions and was to be awarded the MBE in recognition of his gallantry. He survived the war and finally settled in Australia.

Navigátor , P/O Vladimír Nedvěd který byl v šoku, ale nezraněn, si uvědomil, že Sgt Křivda je mrtev a začal se vyproštovat z hořícího vraku. Našel Sgt Josefa Popelku, kerý byl těžce zraněn, ale naživu a ze zničeného letounu jej vyprostil. Když vrávoral pryč od vraku, uslyšel křik a bez ohledu na své vyčerpání se začal vracet zpět k hořícímu peklu. V té chvíli zavrávoral a pod váhou Pavelkova těla spadl na zem. Bylo to štastné zakopnutí, protože zatímco leželi oba muži na zemi, náklad bomb na palubě “Q” Queen začal explodovat a tak jim jejich pád pravděpodobně zachránil život. Nedvěd se zvedl a vracel se k letounu, aby vyprostil P/O Jaromíra Toula, který byl zaklíněn ve své věži. Explodující bomby proměnily letoun v moře plamenů. Síla výbuchů Nedvěda několikrát srazila k zemi, ale stále se snažil prorazit si cestu do věže, aby z ní vyprostil svého těžce zraněného kamaráda. Toul byl nakonec vyproštěn, když z letiště přijela pomoc, ale později na následky svých zranění zemřel. Nedvěd utrpěl popáleniny následkem svého odvážného činu a za svoji galantnost byl vyznamenán řádem MBE. Válku přežil a usadil se v Austrálii.

Vladimir Cupák and Antis. / *Vladimír Cupák s Antisem*

On the 22nd of the month the squadron operated against Ostend Docks and Flushing. The crews hardly had time to recover from their post Christmas headaches, before they were again in action on the 27th of December against the ‘U’ Boat pens at Lorient. The New Year having been duly consecrated, the squadron began to prepare for a raid on Bremen on the night of the 1st/2nd January 1941. It was Christmas-card weather, there had been a light fall of snow during the evening. As preparations were underway a new crew arrived in their aircraft from Honington. With them was an Alsatian dog named ‘Antis’, who was to become on of the squadron characters. From the purists point of view he could not be thought of as ‘human’, but he was most definitely ‘one of the boys’. As a detector of aircraft, whether friend or foe, he ranked supreme through using a combination of hearing and sixth sense. He was to become a familiar sight at the dispersal point, head on paws, awaiting the return of his master Sgt Václav Bozděch. Even when nothing was audible to the human ear, Antis would raise his head and prick up his ears and the ground crews would know that the aircraft would soon be back at base. Antis actually flew on operations and was even wounded over Germany by a flak splinter. After the war he was awarded the ‘Dickin Medal’, the Victoria Cross of the animal world.

22. dne v měsíci perut bombardovala doky v Ostende a Flushing. Posádky měly sotva čas se zotavit ze svých povánočních bolehlavů, když byly 27. prosince vyslány zaútočit na ponorkové doky v Lorientu. Nový rok byl řádně posvěcen a perut se začala připravovat na nálet na Brémy v noci z 1. na 2. ledna 1941. Počasí bylo vánoční a během večera napadl poprašek sněhu. V průběhu příprav přiletěla se svým letounem do Honningtona nová posádka. S nimi přiletěl vlčák Antis, který se stal jedním z charakterů perutě. Z puristického hlediska nemohl být považován za “člověka”, ale zcela určitě byl “jedním z nich”. Jako detektor letadel, vlastních či nepřátelských, byl na prvním místě díky kombinaci sluchu a šestého smyslu. Stal se neodmyslitelnou součástí stojánky, když,, s hlavou na packách, čekal na návrat svého páníčka, Sgt Václava Bozděcha. I když lidské ucho nemohlo nic slyšet, Antis by pozvedl hlavu a nastražil uši, takže pozemní personal už věděl, že se brzy nad základnou objeví letadlo. Antis se zúčastnil operačních letů a byl dokonce zraněn střepinou z flaku na Německem. Po válce mu byla udělena Dickinova medaile, kříž královny Viktorie ve světě zvířat.

1941

On 2 January the squadron raided Bremen where they met with a warm reception. On his return P/O Antonín Kubizňák counted eleven flak holes in his Wellington (R1022 KX-K). His front gunner, Sgt Rudolf Bolfík, had a lucky escape when a flak splinter tore through the leather of his flying boot (Bolfík had served in the infantry in the Spanish Civil War). Luck is at best a fickle thing ! some two weeks later Bolfík together with the rest of Kubizňák’s crew (Second pilot Sgt Bohuslav Baumruk; navigator F/O Josef Hudec; air-gunner P/O Jaromir Král and wireless operator P/O Jindřich Leskauer) went missing in Wellington T2519 KX-Y during a raid on Wilhelmshaven. The aircraft was thought to have experienced engine trouble and to have ditched in the North Sea (the last message was an SOS at 2218 hours, placing the aircraft over the North Sea and flying on one engine), there were no survivors and they are commemorated on the RAF Memorial at Runnymede.

2. ledna zaútočila perut na Brémy, kde byla “vřele” přivítána. Po návratu napočítal P/O Antonín Kubiznák jedenáct děr ve svém Wellingtonu (R1022 KX-K). Jeho přední střelec Sgt Rudolf Bolfík měl štěstí, když střepina z flaku prořízla jeho koženou leteckou botu (Boflík předtím sloužil u pěchoty v občanské válce ve Španělsku). Štěstí je v nejlepším případě vrtkavé! O nějaké dva týdny později se Boflík a ostatní členové Kubiznákovy posádky (druhý pilot Sgt Bohuslav Baumruk, navigátor F/O Josef Hudec, střelec P/O Jaromír Král a radiotelegrafista P/O Jindřich Leskauer) s Wellingtonem T2519 KX-Y ztratili během náletu nad Wilhelmshaven. Předpokládalo se, že letoun měl potíže s motorem a nouzově přistál v Severním moři (posledním zprávou byl nouzový signal SOS ve 2218 hodin, který umístil letoun nad Severní moře a letící na jeden motor). Nikdo nepřežil a jejich jména jsou na památníku RAF v Runnymede.

It wasn’t only aircrew that were risking their lives, a young Czechoslovak airmen (AC.2 Jindřich Liebold who was only 19 years old) was killed by bomb splinters when Honington was raided by a lone Dornier on the 5th of January. On the 18th of January the weather closed in, a blanket of fog settling over the airfield. It was however a ‘Red Letter Day’ for East Wretham as the Squadron was visited by no lesser personages than King George VI and Queen Elizabeth. The weather remained poor until the 28th and operations were suspended.

Nejen posádky riskovaly své životy, Mladý český letec (AC.2 Jindřich Liebold, teprve 19tiletý), byl usmrcen střepinami bomby, když byl Honnington napaden osamělým Dornierem 5. ledna. 18. ledna se změnilo počasí a letiště pokryla mlha. Pro perut to byl i presto sváteční den, protože East Wretham navštívil sám král Jiří and královna Alžběta. Počasí bylo nepříznivé až do 28.t.m. a operace byly zrušeny.

On the 3rd of February a lone enemy bomber carried out a sneak raid on the airfield dropping some twenty bombs. Most of the hardware fell on the north side of the field. Only one aircraft was slightly damaged and no casualties were recorded. Three days later a series of events began to unfold when P/O František Cigoš, the captain of Wellington L7842 KX-T had to replace his normal navigator P/O Jaroslav Partyk, who had been taken sick shortly before the aircraft was due to take off for a raid on Boulogne. The last minute replacement was Flt/Lt Emil Bušina, it was to be his first operation with the squadron. The outward flight provided little trouble, the aircraft cruising well at an altitude of 18,000 feet. Cigoš made the run into the target and within a few minutes the wireless operator, P/O Arnošt Valenta was able to contact base with the news that the bombs had been dropped on target. Cigoš set course for home and handed over control of the aircraft to the second pilot, Sgt Petr Uruba. After half an hour or so, a correct course and bearing were requested from East Wretham by the radio operator. Bušina was apparently not feeling well and at this point there was some argument with regard to the aircraft’s position and heading. Unfortunately, the radio failed at this crucial moment and although Valenta attempted to get it working again he was unable to do so. Cigoš continued on what he considered was a correct course of 270 degrees and began to descend through the cloud. On breaking through the overcast he saw only a vast expanse of water. Some thirty minutes later a flashing beacon was dimly seen through the encroaching mist. With the weather deteriorating and the fuel getting lower and lower the situation was becoming desperate. The general opinion was that the aircraft was somewhere over Britain, possibly Norfolk or over the Wash. Just before midnight a small airfield was sighted. Cigoš circled once and switched on the navigation lights. A signal was flashed to the ground requesting that the runway lights be switched on. Two rows of yellow lights flickered on and the runway was bathed in light. The strip was short but Cigoš made a good landing and brought the aircraft to a stop just off the end of the runway.

3. února se nad letištěm objevil osamělý nepřátelský letoun, který shodil na letiště okolo dvaceti bomb. Většina jich dopadla na severní část letiště. Jeden letoun byl lehce poškozen a nebyly zaznamenány žádné ztráty na životech. O tři dny později se události začaly odvíjet, když P/O František Cigoš, kapitán Wellingtonu L7842 KX-T musel kvůli náhlému onemocnění nahradit svého obvyklého navigátora P/O Jaroslava Partyka těsně před startem na nálet na Boulogne. Nahradil jej v poslední chvíli Flt/Lt Emil Bušina, pro kterého to byla první operace v peruti. Let tam proběhl bez větších potíží, letoun letěl dobře v letové hladině 18 000 stop. Cigoš namířil přímo na cíl a po několika minutách mohl radiotelegrafista P/O Arnošt Valenta informovat základnu o shození bomb na cíl. Cigoš nasadil směr domů a předal řízení letadla druhému pilotovi Sgt Petru Urubovi. Asi po půl hodině si radiotelegrafista z East Wrethamu vyžádal správný kurz a směr. Bušinovi nebylo dobře a v tu dobu došlo k rozporu o správné poloze a kurzu letounu. Bohužel, radio v tuto kritickou dobu selhalo a Valentovi se ho přes veškerou snahu nepodařilo opravit. Cigoš pokračoval v kurzu 270 ⁰, který považoval za správný a začal sestupovat v mracích. Po prolomení mraků viděl pod sebou jen vodní plochu. O nějakých třicet minut později bylo v narůstajícím oparu matně vidět světlo majáku. Při zhoršujícím se počasí a rapidně klesající hladině paliva, Situace se stávala kritickou. Převládal názor, že se nacházeli někde nad Británií, pravděpodobně nad hrabstvím Norfolk nebo nad Wash. Chvíli před půlnocí spatřili malé letiště. Cigos udělal jeden okruh a zapnul navigační světla. Světelným signálem na zem žádal o rozsvícení dráhových světel. Dvě řady žlutých světel zablikaly a dráha se rozzářila. Byla krátká, ale Cigoš přistál dobře a zastavil letoun těsně před jejím koncem.

The fuselage door was opened and the crew gathered in the entrance. A group of about twenty men was approaching from a nearby hangar. Gustav Kopal, the front gunner stared with disbelief; some of the group were wearing ‘coal scuttle’ helmets ! … they were Germans ! The crew scrambled hastily back to their positions. With a sudden jerk the aircraft began to pull away but in the darkness and confusion it left the runway and sank up to is axles in the soft turf. Arnošt Valenta grabbed his coded list of frequencies, which was printed on rice paper and was still chewing madly as the German soldiers surrounded the aircraft. Fate had played a cruel trick on them they had landed at Flers near Caen in occupied France. The future held only imprisonment and humiliation at the hands of the Nazis. It was only in post war years that an enquiry was held and the full details of their capture became known. Arnošt Valenta became one of the airmen who took part in the ‘Great Escape’ from Zagan. He was recaptured and shot by his captors in an act of revenge. The aircraft was salvaged by the Germans, re-marked with Luftwaffe crosses and swastikas, although strangely it retained its 311 Squadron codes. It was later flown to the Luftwaffe experimental base at Rechlin for testing and evaluation and was given somewhat garish yellow undersides.

Posádka se shromáždila u otevřených dveří trupu. Od blízkého hangáru se k nim blížila skupina asi dvaceti mužů. Přední střelec Gustav Kopal nevěřil svým očím; někteří z nich měli na hlavách „kotlík na uhlí“jak se přezdívalo německé přilbě…Oni to byli Němci! Posádka se rychle vrátila na své pozice. Letadlo se náhlým trhnutím začalo vzdalovat, ale ve tmě a zmatku sjelo z dráhy a zabořilo se až po osy do měkké půdy. Arnošt Valenta popadl svůj seznam kodů a frekvencí, který byl vytištěn na rýžovém papíře a začel ho usilovně žvýkat, zatímco němečtí vojáci letadlo obestoupili. Osud si s nimi krutě pohrál a oni přistáli v okupovaé Francii u Flers poblíž Caen. Budoucnost slibovala jen zajetí a pokoření v rukou nacistů. Detaily jejich zatčení vyšly najevo až při bádání v poválečných letech. Arnošt Valenta byl jedním z letců, kteří se zůčastnili Velkého útěku ze Saganu. Byl znovu chycen as zastřelen v aktu pomsty. Němci letadlo zprovoznili a přeznačili křiži Luftwafe a hákovými, i když letoun stále nesl kod 311. perutě. Později letoun přemístili na zkušební základnu Luftwayfe v Rechlinu k testům a hodnocení a spodní strana letoun dostala poněkud křiklavý žlutý nátěr.

Throughout the spring months the squadron operated at full strength carrying out a succession of raids (comprising a total of nearly two hundred sorties), taking in such targets as Bremen, Cologne, Calais and Lorient together with three trips to Berlin. The night of the 8th of April brought a narrow escape for Wellington P9230 KX-X, when it was attacked by a marauding Ju.88, whilst on a night training flight. The c aptain of the aircraft, P/O Jaroslav Hrnčíř was wounded in the head and the trainee pilot Sgt Jaroslav Nýč took over and made a forced landing with the damaged aircraft near Mundford. It is possible that the enemy pilot was Hptm Karl Hulshoff of NJG2, who claimed a Wellington as shot down some 30 miles east of Bridlington.

Po dobu jarních měsíců perut operovala v plné síle a provedla řadu náletů (čítajících dohromady téměř dvěstě bojových letů), nad cíle jako Brémy, Cologne, Calais a Lorient, včetně tří náletů na Berlín. Noc 8. dubna znamenala těsný únik pro Wellington P9230 KX-X, když byl napaden nepřátelským Ju.88 během cvičného letu. Kapitán letadla P/O Jaroslav Hrnčíř utrpěl zranění hlavy a tak pilot ve výcviku Sgt Jaroslav Nýč převzal řízení a nouzově přistál v poškozeným letounem poblíž Mundfordu. Je možné, že nepřátelským pilotem byl Hptm Karl Hulshoff z NJG2, který si Wellington připsal jako sestřelený přibližně 30 mil východně od Bridlingtonu.

Wellington R1599 KX-J took off at 2055 hours on the night of the 17th to carry out a raid on Berlin. Nothing was heard other than an SOS, sent shortly after the aircraft had come under attack by an enemy fighter. The aircraft had dropped its bombs on target and was returning to base when it was attacked. It was shot down by Hptm Werner Streib of St1/NJG1, five miles east of Weert in Holland at 2339 hours. The crew of Sgt František Kráčmer comprised second pilot F/O František Sixta, navigator F/O Vladimír Kubíček, wireless operator P/O Václav Košulič and gunners Sgt Rudolf Lifčic and Sgt Václav Štětka; all were listed as missing and are now interred at Jonkerbos War Cemetery, Nijmegen, Holland.

Wellington R1599 KX-J odstartoval k náletu na Berlín ve 2055 hodin 17 t.m. Nebylo slyšet nic jiného než nouzové SOS, odvysílané brzy poté, co letadlo napadl nepřátelský stíhač. Letoun shodil bomby na cíl a byl na zpáteční cestě, když byl napaden. Byl sestřelen Hptm Wernerem Streibem od St1/NJG1 ve 2339 hodin pět mil od holandského Weertu. Posádku Sgt Františka Kráčmery tvořili druhý pilot F/O František Sixta, navigátor F/O Vladimír Kubíček, radiotelegrafista P/O Václav Košulič a střelci Sgt Rudolf Lifčic a Sgt Váslav Štětka. Všichni byli prohlášeni za nezvěstné a jsou nyní pohřbeni na Jonkerbos War Cemetery, v holandském Nijmegenu.

On the 11th of May the squadron’s target was Hamburg. When his aircraft was hit by flak over the target , Sgt Benedikt Blatný the pilot was wounded in the head. Despite his injury he insisted on piloting the aircraft away from the danger and once he felt that they were safely on their way back to base he handed over control to the second pilot, Sgt Adolf Musálek, who was on his first operational flight! Blatný was later awarded the DFM for his bravery. On Friday the 20th of June the squadron was visited by their President Dr. Beneš, Jan Masaryk (the Czechoslovak Defence Minister) and AVM Karel Janoušek, the Commander of the Czechoslovak Air Force Units plus various other senior military personnel. It was to be a month of VIP visits; on the 24th the whole squadron paraded before AVM Baldwin, who presented Sqn/Ldr Josef Ocelka with the DFC in recognition of his leadership and courage, and also presented the MBE to P/O Nedvěd in recognition of the bravery he displayed the previous December. The very next day the squadron was visited by HRH The Duke of Kent in the company of AVM Baldwin, whilst the squadron was preparing for a raid on Bremen that night.

11. května zaútočila perut na Hamburg. Když byl jeho letoun zasažen protiletadlovou palbou nad cílem, pilot Sgt Benedikt Blatný utrpěl úraz hlavy. I přes své zranění trval no tom, že bude letoun nadále pilotovat, aby se dostali z nebezpečného prostoru a když usoudil, že byli bezpečně na zpátečním letu na základnu, předal řízení druhému pilotovi Sgt Adolfu Musálkovi, pro kterého to byl jeho první operační let! Blatný za svou statečnost později obdržel DFM. V pátek 20. června perut navštívili president Dr. Beneš, Jan Masaryk (československý ministr obrany), AVM Karel Janoušek, velitel československého letectva a další příslušníci vyššího vojenského personálu. Byl to měsíc významných nášvtěv.; 24 t.m. nastoupila perut před AVM Baldwinem, který předal Sqn/Ldr Josefu Ocelkovi DFC jako uznání jeho velení a odvahy a MBE P/O Nedvědovi jako uznání jeho hrdinství v minulém prosinci. Den poté perut navštívil HRH Vévoda z Kentu v doprovodu AVM Baldwina v době přípravy perutě na nálet na Brémy ten samý večer.

On the night of the 1st/2nd of July the squadron sent eight aircraft against Brest. The ‘Prinz Eugen’ was in port. She had arrived after leaving the ill fated ‘Bismark’, which had been sunk on the 27th of May. The aircraft began to get airborne at 2145 hours and the attack was made in the company of Wellingtons of No.9 Squadron from Honington. In spite of heavy ground fire the attack was pressed home and at least one direct hit was scored. A bomb crashed through the deck of the ‘Prinz’ and destroyed the radio room. Fifty one members of the crew were killed and the damage was serious enough to prevent the ship from sailing the next day. There was some controversy as to whether 9 Squadron or 311 Squadron had scored the hit. However, it is of note that upon his return, P/O Václav Korda reported that the first bomb of his stick had fallen on the base area of Number Eight Dock. If this was in fact the case then it is probable that the last bomb of the stick would have struck the stern of the warship. All the aircraft had returned by twenty minutes to five in the morning with one exception; Wellington R1516 KX-U was shot down in error by a Beaufighter (T4638) of 604 Squadron at Lower Park Farm near Mere in Wiltshire. The Wellington had suffered the failure of both its radio and IFF installation and the night-fighter pilot took it to be an enemy intruder. Wellington R1516 was a presentation aircraft, known as ‘Broughton Wellington’ (the second aircraft to be so named) and had been paid for by the workers of the Vickers factory at Chester. The crew (pilot Sgt Oldřich Helma; second pilot Sgt Antonín Plocek, navigator P/O Richard Hapala, wireless operator Sgt Adolf Dolejš and air-gunners Sgt Jaroslav Petrucha and Sgt Jaroslav Lančík) all perished.

V noci z 1. na 2. července vyslala perut osm letadel na Brest. Prinz Eugen byl v přístavu. Doplul tam po opuštění osudného Bismarku, který byl potopen 27. května. Letouny začaly startovat ve 2145 hodin a útok byl proveden společně se skupinou Wellingtonů 9. perutě z Honingtonu. Navzdory silné pozemní palbě byl útok splněn s minimálně jedním přímým zásahem. Bomby prorazily palubu Prinze a zničily komunikační místnost. Padesát jedna členů posádky zahynulo a poškození bylo natolik vážné, že lod nemohla další den vyplout. Došlo k určitým sporům o to, zda přímý zásah provedla 9. perut nebo 311. Nicméně je pozoruhodné, že po svém návratu vypověděl P/O Václav Korda, že první bomba dopadla na základnu v prostoru doku číslo osm. Pokud tomu tak bylo, je pak pravděpodobné, že poslední bomba by zasáhla zád válečné lodi. Všechny letouny se vrátily dvacet minut před pátou hodinou ranní s jednou vyjímkou: Wellington R1516 KX-U byl omylem sestřelen Beaufighterem (T4638) 604. perutě u Lower Park Farm poblíž Mere v hrabství Wiltshire. Ve Wellingtonu nefungovalo ani radio, ani instalace IFF a noční stíhací pilot ho považoval za nepřátelského vetřelce. Wellington R1516 bylo darované letadlo, známé jako „Broughton Wellington“ (druhý v pořadí, který byl takto pojmenován), které financovali zaměstnanci továrny Vickers v Chesteru. Posádka (pilot Sgt Oldřich Helma, druhý pilot Sgt Antonín Plocek, navigátor P/O Richard Hapala, radiotelegrafista Sgt Adolf Dolejš a střelci Sgt Jaroslav Petrucha a Sgt Jaroslav Lančík) zahynuli.

Two days later five aircraft were despatched against the Krupp armaments factory at Essen. All had safely returned by a few minutes after five in the morning. A further two aircraft operated against the Gilze-Rijen airfield, in Holland and they too had returned safely to base by four thirty. At quarter past eleven in the evening of the 5th of July 1941, the first of ten aircraft clambered into the air and set course for the German city of Munster. It was to be a night during which gunners would play their part to the utmost and enemy fighters would be much in evidence. F/Sgt Karel Schoř, in Wellington R1451 KX-P turned on course for home with ‘Bombs Gone’. Suddenly out of the blackness an enemy fighter appeared. The Wellington resounded to the clatter of gunfire as the gunners let fly. The Me.110 night-fighter broke off its attack only to reappear within minutes for a second try. Sgt Ladislav Kadlec, the rear gunner, rapidly swung his turret and opened fire. The stream of tracer from the fighter suddenly converted into pain and noise and Kadlec realised that he had been hit in the leg. Things were becoming increasingly difficult for F/Sgt Schoř as he fought to keep the aircraft on course for home. The aircraft had been damaged by flak; the starboard wing had a large hole in it and the flap was all but shot away. The final act of the drama came just when things appeared to be coming to a satisfactory conclusion. Schoř was worried about the starboard undercarriage, which had probably been damaged. On the landing approach with wheels down everything looked to be in order. At the moment of touch down the aircraft suddenly slewed across the runway, the tyre of the starboard wheel was flatter than an English pancake. Using every ounce of his strength, Schoř brought KX-P to a grinding halt. They had managed to get back in one piece. As a result of the night’s action Kadlec had to have his leg amputated. Nine months later however, he was back in action with the squadron, the first and only one legged Czech airman in RAF service.

O dva dny později byly letouny vyslány zaútočit na zbrojní továrnu Krupp v Essenu. Všechny se vrátily bezpečně na základnu v rozmezí několika minut po páté hodině ráno. Další dva letouny zaútočily na holandské letiště Gilze-Rijen a také se vrátily bezpečně do půl páté ráno. Patnáct minut po třiadvacáté hodině 5. července 1941 večer odstartovalo první z deseti letadel a namířilo na německý Munster. Byla to noc, ve které střelci sehráli svou roli na maximum a ve které byli nepřátelští stíhači velmi aktivní. F/Sgt Karel Schoř s Wellingtonem R1451 KX-P nasadil zpáteční kurz po signálu „Bomby shozeny“. Najednou se ze tmy vynořil nepřátelský stíhač. Wellington se rozezněl rachotem střelby od obou střelců. Me110 přerušil útok, ale vrátill se po několika minutách. Palba od stíhače se najednou proměnila v bolest a hluk a Kadlec si uvědomil, že dostal zásah do nohy. Letoun byl poškozen protiletadlovou sřelbou. V pravém křídle byla velká díra a klapka byla téměř odstřelena. Poslední dějství dramatu začalo právě ve chvíli, kdy se zdálo, že se vše obrací dobrému konci. Schoř měl obavu o podvozek na pravé straně, který byl pravděpodobně poškozen. V okamžiku přístání se letoun najednou začal nekontrolovatelně řítit po dráze, pneumatika pravého kola byla tenčí než anglická palačinka. S využitím všech svých sil Schoř dokázal skřípající letoun zastavit. Podařilo se jim vrátit se na základnu v jednom kuse. V důsledku noční akce musel Kadlec podstoupit amputaci nohy. O devět měsíců později se však přesto znovu zapojil do aktivity perutě a stal se tak jediným jednonohým českým letcem ve služách RAF.

That same night the ‘Reaper’ was to stretch out his hand again, but the courage of the young Czechoslovak airmen would once again frustrate his attempts to add them to his tally. Wellington R1532 KX-R was bound for home, cruising quite happily, when the blackness of the night was split by the bright splotch of tracer bullets. The shells smashed into the aircraft and immediately a fire started in the lower inboard and centre section of the port wing. Sgt Stanislav Linka was at the controls and speedily took evasive action. The wing fabric was blazing merrily and the fuselage and the cabin curtain behind Linka were also afire. Feverishly the first pilot F/Sgt Josef Bernát, the navigator P/O Jaroslav Kula and the wireless operator F/Sgt Rudolf Haering, set to work on this latest threat. Linka and Bernát changed places and finally the fire was extinguished. Unfortunately, more ill fortune was in store, the hydraulic system was not functioning and the rear turret had been hit and disabled. The enemy night-fighter was coming in for another attack. The rear gunner, Sgt Jindřich Beneš managed to manipulate the turret by hand and get the enemy fighter in his sights. He saw a splatter of sparks as his shells struck home and watched with satisfaction as the enemy aircraft dived away. With the hydraulic system out of action, the aircraft had no flaps and no undercarriage, thus there was no choice but to make a belly landing when they arrived back at East Wretham. Incredibly, when the aircraft came to a halt having gauged its way across the turf of the airfield, nobody was injured ! A special order of the day later commended the first pilot F/Sgt Bernát for his airmanship and both Bernát and Haering later received the DFM for their part in the incident.

Ve stejnou noc Smrt opět zkusila své štěstí, ale odvaha mladých českých letců opět zmařila její snahu připsat si je na svoje konto. Wellington R1532 KX-R byl na zpáteční cestě a letěl si spokojeně, dokud noční tmu nenarušila jasná stopa stopovacích střel. Náboje letoun zasáhly a vypukl požár ve spodní vnitřní a střední části levého křídla. Sgt Stanislav Linka byl u řízení a promptně zahájil uhybný manévr. Potah křídla silně hořel a trup i závěs kabiny za Linkou byly rovněž v plamenech. První pilot F/Sgt Josef Bernát, navigátor P/O Jaroslav Kula a radiotelegrafista F/Sgt Rudolf Haering se horečně pustili do hašení této nejnovější hrozby. Linka a Bernát si vyměnili místo a ohen byl konečně uhašen. Další neštěstí bylo bylo v záloze: hydraulický systém nefungoval a zadní věž byla po zásahu vyřazena z provozu. Nepřátelský stíhač se vrátil k druhému útoku. Zadnímu střelci Sgt Jindřichu Benešovi se podařilo otočit věž manuálně a dostat tak nepřátelského stíhače do hledáčku. Uviděl rozprsk jisker, když jeho střely zasáhly cíl a s uspokojením sledoval, jak se nepřátelský letoun odklonil. S nefungující hydraulikou letoun neměl ani klapky, ani podvozek a tak nezbylo nic jiného než po návratu do East Wrethamu sednout na břicho. Bylo neuvěřitelné že, když letoun poté, co za sebou nechal brázdu v travnatém povrchu letiště, zastavil, nikdo na palubě nebyl zraněn! Ve zvlášntím příkazu dne byl první pilot F/Sgt Bernát pochválen za své letecké schopnosti a oba, Bernát a Haering později pbdrželi DFM za svoji roli v tomto incidentu.

Between the 6th and the 16th July 1941, the squadron carried out attacks on Cologne, Munster, Bremen and Hamburg. It was on this latter raid on the night of the 16th/17th, that Wellington R1718 KX-N was lost in somewhat strange circumstances. The aircraft took off at 2307 hours and nothing was heard thereafter. It would seem that the bomber was attacked by an Me.110 flown by Lt. Rudolf Schoenert of 4/NJG1, who claimed to have downed a Wellington at 0050 hours just west of Lemmer, south of Heerenveren in the Netherlands. However, the crew (pilot F/Sgt Jaroslav Nýč, second pilot Sgt Karel Šťastný , navigator P/O Jaroslav Zafouk, wireless operator P/O Otakar Černý plus gunners Sgt František Knap and Sgt Jiří Mareš) later reported that there had been an explosion in the nose of the aircraft, which they thought might be the result of ‘sabotage’. Karel Šťastný decided to change his name when he arrived in Liverpool to protect family members who remained in enemy hands. Originally a Zemánek, he chose to use the name Šťastný which was his mother’s maiden name and also translated as ‘happy’. Whatever the cause of the explosion, the crew baled out of the stricken aircraft. The pilot, Jaroslav Nýč, was briefly trapped by a jammed hatch cover, but was able to break free and deploy his parachute. He, together with all but one of the crew, became a POW. The rear gunner Sgt Jiří Mareš was later found to have drowned in the Zuider Zee after baling out (he was buried at the Lemmer General Cemetery on the 24th of December 1941).

Mezi 6. a 16. červencem 1941 perut zaútočila na Kolín, Munster, Brémy a Hamburg. Na tom posledním náletu ze 16/17 se ztratil Wellington R1718 KX-N za poněkud podivných okolností. Letoun odstrartoval ve 2307 hodin a od té doby se neozval. Zdálo by se, že letoun byl napaden Me110 pilotovaným Lt. Rudolfem Schoenertem z 4/NJG1, který si nárokoval sestřel Wellingtonu v 0050 hodin západně od Lemmeru, jižně od Heerenverenu v Holandsku. Nicméně posádka (pilot F/Sgt Jaroslav Nýč, druhý pilot Sgt Karel Štastný, navigátor P/O Jaroslav Zafouk, rediotelegrafista P/O Otakar Černý a střelci Sgt František Knap a Sgt Jiří Mareš) později vypověděli, že došlo k explozi v nosu letounu, o které si mysleli, že mohla být způsobena sabotáží. Karel Štastný se po přistání v Liverpoolu rozhodl změnit své jméno, aby uchránil členy své rodiny, kteří byli v rukách nepřítele. Místo původního jména Zemánek si zvolil Štastný, což bylo jméno jeho maminky za svobodna. At už byla příčina exploze jakákoliv, posádka z poškozeného letoun vyskočila. Pilot Jaroslav Nýč byl nejprvě zachycen zaseknutým krytem otvoru, ale podařilo se mu uvolnit a otevřít svůj padák. On a ostatní členové posádky, s jednou vyjímkou, se stali válečnými zajatci. Později se zjistilo, že zadní střelec Sgt Jiří Mareš se po výskoku z letadla utopil v Zuiderském moři (byl pohřben obecném hřbitově Lemmer General Cemetery 24. listopadu 1941).

*Bases / Základny:*
*Group / Skupina:*	*Base / Základna:*	*Map key / Mapa:*	From / Od:	To / Do:
12	Predannack, Cornwall.	1	23/02/44	09/08/44
11	Beaulieu, Hampshire.	2	26/05/43	23/02/44
11	Blackbushe, Hampshire.	3	Post WW2 repatriations	Post WW2 repatriations
11	Manston, Kent.	4	04/06/45	??/08/45
13	Talbenny, Pembrokeshire.	5	10/06/42	26/05/43
13	Pershore, Worcestershire.	6	Post WW2 repatriations	Post WW2 repatriations
11	Honnington, Suffolk.	7	29/07/40	16/09/40
13	East Wretham, Suffolk.	8	16/09/40	28/04/42
13	Aldergrove, Antrim.	9	28/04/42	10/06/42
14	Tain, Highland.	10	09/08/44	04/06/45

In the small hours of the 17th of July the quiet of the airfield was shattered, when an enemy intruder decided to pay a visit. A number of bombs were dropped and the airfield was out of action for a short while. Two nights later on the night of the 19th/20th of July, eight Wellingtons took off to attack Hannover, one Wellington R1371 KX-F failed to return. It had taken off at 2252 hours and was later observed apparently in combat with an enemy aircraft. Both were seen to crash into the sea. The crew of the ill fated ‘F’ consisted of the pilot Sgt Václav Netík, second pilot Sgt Miroslav Jindra, navigator P/O Jaroslav Partyk; wireless operator Sgt Jan Čtvirtlík and air-gunners Sgt Pavel Babáček and Sgt Václav Valeš. The body of P/O Partyk was later washed up on the Dutch coast and he is buried at Grave. Once again, at 0020 hours the airfield was raided, on this occasion the bombs fell amongst the dispersal in the south east corner of the aerodrome. By the close of the month the squadron had operated against Hamburg and Mannheim completing twelve operations and 101 sorties. During the month the Czechoslovak Initial Training Flight was transferred to East Wretham from Honington and became known as 1429 Czechoslovak Operational Training Flight (COTF). The early part of August 1941 was taken up with raids on Hamburg, Mannheim and Hamm. The enemy returned the complement on the 7th, when a lone raider dropped ten bombs on the western side of the airfield. In the early hours of the 13th of August, a number of aircraft were circling the airfield, having returned from a raid on Hannover, Suddenly their thoughts of fried eggs, tea and bed were shattered. An enemy intruder, a Ju.88, had sneaked into the circuit. Three aircraft were attacked and one, Wellington R1777 KX-M was badly shot up but managed to make a safe landing. The following day the target was again Hannover and by the end of the month attacks had been mounted against Cologne, Duisburg, Kiel and Mannheim despite very poor weather.

Klid na letišti byl v brzkých ranních hodinách 17. července narušen návštěvou nepřátelského vetřelce. Letiště zasáhlo několik pum a bylo na nějakou dobu mimo provoz. O dvě noci později, 19/20. července odstartovalo osm Wellingtonů k náletu na Hannover a jeden, Wellington R1371 KX-F se nevrátil. Odstartoval ve 2252 hodin a byl později spatřen, podle všeho, v souboji s nepřátelským letounem. Obě letadla se zřítila do moře. Posádku neštastného „F“ tvořili pilot Sgt Václav Netík, druhý pilot Sgt Miroslav Jindra, navigátor P/O Jaroslav Partyk, radiotelegrafista Sgt Jan Čtvirtlík a střelci Sgt Pavel Babáček a Sgt Václav Valeš. Tělo P/O Partyka bylo později vyplaveno na holandské pobřeží a bylo pohřbeno v Grave. Letiště bylo opět napadeno v 0020 hodin a tentokrát bomby dopadly na stojánky v jihovýchodním rohu letiště. Do konce měsíce perut napadla Hamburg a Mannheim a provedla dvanáct operací, do kterých bylo zapojeno celkem 101 letounů. V průběhu měsíce byl česká výcviková letka přesunuta z East Wrethamu do Honingtonu a stala se z ní 1429 česká operační výcviková letka (COTF). V první dny srpna 1941 byly provedeny nálety na Hamburg, Mannheim a Hamm. Nepřítel se revanšoval 7 t.m., kdy osamělý nájezdník shodil deset bomb na západní straně letiště. V ranních hodinách 14. srpna kroužilo nad letištěm několik letadel po návratu z náletu na Hannover. Z ničehonic byly však jejich myšlenky na smažená vajíčka, čaj a postel narušeny. Nepřátelský vetřelec, Ju.88, se dostal do kruhu letadel. Tři byla napadena a Wellington R1777 KX-M byl hodně zasažen, ale podařilo se mu bezpečně přistát. Následující den se letělo opět na Hannover a do konce měsíce, i přes nepřiznivé počasí, proběhly další nálet na Kolín, Duisburg, Kiel a Mannheim.

On the 21st of August a team from the BBC visited the unit and interviewed a number of personnel. Some of this material was later broadcast on the Home Service. Shortly after this ‘British Movietone News’ arrived on the station with their cameras and filmed the unit at work and play. The following day (the 27th) personnel were treated to a film show in the NAAFI, which included a showing of ‘Target for Tonight’. This was an RAF training film in which Sqn/Ldr ‘Percy’ Pickard (formerly part of the squadron’s attached RAF staff) played a leading role. Other high points of the month were the award of the DFC to Wg/Cdr Backler, the Squadron Liaison Officer and the formal promotion to Wg/Cdr of Josef Ocelka, the commanding officer. Although the squadron was to operate on only nine occasions during September, seventy two sorties were accomplished. The flights were to be some of its longest. Within the first seven days, Cologne, Bremen, Berlin and Kiel had been hit.

21. srpna navštívil základnu tým z BBC a provedl rozhovory s několika příslušníky. Část rozhovorů později vysílal Home Service. Nedlouho poté přijel na základnu tým z British Movietone News, který natočil jednotku při práci a zábavě. Následující den (27 t.m.) mohli příslušníci perutě shlédnout několik filmů na kanálu NAAF1, mezi kterým byl také „Cíl pro dnešní noc“. Toto byl instruktážní film RAF, ve kterém hrál hlavní roli Sqn/ldr „Percy“ Pickard (původně jeden z přidružené skupiny personálu RAF). Dalším význačným okamžikem měsíce bylo udělení DFC styčnému důstojníkovi perutě Wg/Cdr Backlerovi a oficiální povýšení do hodnosti Wg/CDr velitele Josefa Ocelky.. I když perut byla v září aktivní jen devětkrát, provedla sedemdesát dva bojových letů. Lety byly jedny z nejdelších. Běhen prvních sedmi dnů byl napadeny Kolín, Brémy, Berlín a Kiel.

*‘A’ Flight Commanders / Velitelé letky „A“* :**

*Officer / Důstojník* :**	*Rank / Hodnost* :**	From / Od:	To / Do:
SCHEJBAL Josef	S/Ldr	02/08/40	19/03/41
ŠNAJDR Josef, DFC	S/Ldr	20/03/41	20/04/42
NÁPRSTEK Karel	S/Ldr	21/10/41	15/02/42
SVÁTEK Lubomír	S/Ldr	15/02/42	27/04/42
ŠEJBL Josef, DFC	S/Ldr	27/04/42	14/01/43
NEDVĚD Vladimír, MBE, DFC	S/Ldr	01/11/42	22/08/43
KOSTOHRYZ Jan	S/Ldr	22/08/43	01/09/44
ŠEDIVÝ Alois, DFM	S/Ldr	07/09/44	13/08/45

Then on the 10th came a trip to pastures new, Turin in northern Italy. A similar trip took place towards the end of the month, when the unit raided Genoa. A further lengthy operation was added to the list on the last day of the month, when Stettin on the Baltic coast was the target. On the night of 15th/16th September the squadron put up ten aircraft for a raid on Hamburg. The weather was clear, but searchlight glare over the target caused problems for the crews and enemy night-fighters were in action. Sgt Vilém Soukup and his crew (second pilot Sgt Jan Miklošek, navigator P/O Mojmír Sedláček, wireless operator P/O Antonín Zimmer and gunners Sgt Zdeněk Babíček and Sgt Alois Jarnot) took off at 1955 hours and nothing further was heard from them and they were all listed as missing in action and are commemorated on the RAF Memorial at Runnymede. It is possible that this aircraft is the Wellington claimed as shot down by Gefr Rudolf Frank of 1/NJG3 to the north west of Meppen at 2330 hours.

10. t.m. přišel útok nad dosud neznámý cíl, Turin v severní Itálii. Stejně tak jako druhý koncem měsíce, kdy jednotka bombardovala Janov. Další dlouhý operační let byl přidán na seznam cílů v poslední den měsíce, kdy byl cílem Štětín na pobřeží Baltského moře. V noci z 15/16. září vyslala perut 10 letadel na Hamburk. Počasí bylo jasné, ale oslnující světlomety posádkám ztěžovaly život a nepřátelští noční stíhači byli v akci. Sgt Vilém Soukup a jeho posádka (druhý pilot Sgt Jan Miklošek, navigátor P/O Mojmír Sedláček, radiotelegrafista P/O Antonín Zimmer a střelci Sgt Zdeněk Babíček a Sgt Alois Jarnot), která odstartovala v 1955 hodin, nenavázala spojení a všichni byli prohlášeni za pohřešované v boji a jsou vzpomenuti na památníku RAF v Runnymede. Je možné, že tento letoun byl Wellington, který si připsal jako sesgtřelený Gefr Rudolf Frank z 1/NJG3 severozápadně od Meppenu ve 2330 hodin.

The elements were to play a major part during October 1941, with cloud obscuring the targets on a number of occasions and icing causing difficulties. The first day of the month saw ‘freshman’ crews being initiated with attacks on Channel ports. On the 20th Sgt Václav Proházka in Wellington R1046 KX-E and his crew failed to return from a raid on Bremen. Nothing was heard after take off until an SOS was received at 2201 hours. Following engine problems the aircraft came down on a sandbank 4 ½ miles south of Schiermonnikoog in the Frisian Islands. The crew (pilot Sgt Václav Proházka, second pilot Sgt František Petr, navigator P/O Erazim Veselý, and Sgts Josef Sůsa, Bedřich Valner and Jozef Zvolenský) were later picked up and became Prisoners of War.

Počasí sehrálo hlavní roli v průběhu října 1941, kdy velká oblačnost v několika případech zahalila cíle a námraza způsobovala potíže. První den v měsíci se zapojily nové posádky v útocích na přístavy v kanálu La Manche. 20. října se nevrátila z náletu na Brémy posádka Sgt Václava Procházky s Wellingtonem R1046 KX-E. Od startu od nich nebylo slyšet, dokud ve 2201 hodin nebyl přijat signál SOS. Letadlo přistálo pro poruchu motoru na písčině 4.5 míle jižně od Schiermonnikoog na Fríských ostrovech. Posádka (první pilot Sgt Václav Procházka, druhý pilot Sgt František Petr, navigátor P/O Erazim Veselý a Sgt Josef Sůza, Bedřich Valner a Jozef Zvolenský) byli později nalezeni a stali se válečnými zajatci.

On the 23rd tragedy struck the squadron when Wellington T2624 crashed into the Irish Sea of Cardigan with the loss of Sgt Karel Hurt and all of his crew (Sgt Otakar Janůj, Sgt Jaroslav Poledník, Sgt Jaroslav Rolenc and P/O František Dittrich) whilst on a cross country training flight (Base-Llangolen-Maughold Head-10 miles-Aberystwyth-Banbury-Base). As the end of the month approached the squadron personnel celebrated their national day (28th) with a parade, a sports meeting and a remembrance service (the Squadron Padre, Sqn/Ldr František Pouchlý officiated), the service being particularly poignant in the light of the loss of T2624 only days before. The event was attended by the Air Officer Commanding No.3 Group Bomber Command, AVM Baldwin and other senior officers. There was an unfortunate sequel to the loss of T2624 on the 23rd when the squadron was asked to send someone to Newquay in Cornwall, to identify the body of an airman. It turned to be that of P/O František Dittrich, the navigator in Karel Hurt’s crew. (Dittrich was originally buried in Cardigan, but after the War his remains were transferred to Czechoslovakia).

23. října zasáhla tragedie, když Wellington T2624 havaroval v Irském moři u Cardigan Bay se ztrátou Sgt Karla Hurta a celé jeho posádky (Sgt Otakar Janůj, Sgt Jaroslav Poledník, Sgt Jaroslav Rolenc a P/O František Dittrich) při cvičném letu (základna – Llangolen – Maugold Head – 10 mil – Aberystwyth – Banbury – základna). S blížícím se koncem měsíce oslavila základna státní svátek 28. října nástupem, sportovním dnem a pietou (pietu vedl kaplan základny Sqn/Ldr František Pouchlý), která byla o to dojemnější s ohledem na ztrátu T2624 jen pár dnů předtím. Akce byl přítomen důstojník velící 3. skupině bombardovacího letectva AVM Baldwin a další vyšší důstojníci. Ztráta T2624 23. října měla další smutné pokračování, když byla základna požádána, aby vyslala někoho do Newquay v Cornwallu k identifikaci těla letce. Jednalo se P/O Františka Dittricha, navigátora z posádky Karla Hurta. (Dittrich byl původně pohřben v Cardiganu, ale po válce byly jeho ostatky převezeny do Československa).

The month of November saw the squadron operate on eight occasions, making a total of 53 sorties. The targets included Berlin, Hamburg, Kiel and Dusseldorf. With the onset of December the weather deteriorated and the squadron was only able to operate on five nights putting in a total of 36 sorties. The month was brightened somewhat by the news that the USA had entered the war after the treacherous attack on Pearl Harbour by the Japanese. Christmas Eve 1941 was a day to remember, AVM Baldwin visited the unit to present the recently approved squadron crest to Wg/Cdr Ocelka. The station paraded for the presentation and a ‘Dining-In Night’ took place afterwards in the Officers’ Mess. During the year the squadron had attacked 192 targets and carried out 715 sorties. The unit had suffered 43 aircrew fatalities on operations and had seen 21 airmen become Prisoners of War.

V listopadu perut provedla osm náletů, s 53 letouny . Cíli byly Berlín, Hamburk, Kiel a Dusseldorf. Počasí se zhoršilo začátkem prosince a perut mohla operovat pouze pět nocí s celkovým počtem 36 bojových letů. Ponurý měsíc poněkud rozjasnila zpráva, že USA v stoupilo do války po zrádném japonském útoku na Pearl Harbour. Štědrý večer 1941 se zapsal do historie perutě, když AVM Baldwin navštívil jednotku a předal Wg/Cdr Ocelkovi nově přiznaný znak perutě. Základna nastoupila k této prezentaci, po které následovala slavnostní večeře v důstojnické jídelně. Během roku perut napadla 192 cílů a provedla 715 bojových letů. 43 letců perutě při operacích zahynulo a 21 se stalo válečnými zajatci.

On the night of the 28th/29th of December 1941, Bomber Command despatched 86 Wellingtons to bomb Wilhelmshaven. Only one aircraft was lost, T2553 KX-B. The aircraft took off from base at 1716 hours and nothing further was heard. It apparently came down in the North Sea some 12 miles south west of Den Helder and west of Petten in Holland. It is possible that this aircraft was the one claimed as shot down by Oblt Egmont Prinz zur Lippe-Weissenfeld of 5/NJG2, south west of Petten at 2146 hours. Wesseinfeld claimed to have downed a Whitley bomber, but that could simply be a case of poor target identification in the darkness and the excitement of the moment. Five of the crew the crew (the pilot Sgt Alois Šiška, second pilot Sgt Josef Tománek, navigator F/O Josef Mohr , the wireless operator P/O Josef Ščerba and gunner Sgt Pavel Svoboda) survived and managed to get into the dinghy. Unfortunately the rear gunner Sgt Rudolf Skalický was unable to get out of the aircraft and went down with it. The remaining crew were adrift in their dinghy until the 2nd of January, when they finally came ashore in Holland. Both Sgt Tománek and F/O Mohr had died of exhaustion and hypothermia whilst adrift in the dinghy. The remaining three crew members became PoWs. Mohr’s body was later recovered and he is buried in Bergen General Cemetery.

V noci z 28/29. prosince 1941 vyslalo bombardovací letectvo 86 Wellingtonů k útoku na Wilhelmshaven. Pouze jedno letadlo se nevrátilo, T2553 KX-B. Letoun odstartoval ze základny v 1716 hodin a víc nebylo slyšet. Zřejmě se zřítil do Severního moře přibližně 12 mil jihozápadně od Den Helderu a západně od Pettenu v Holandsku. Je možné, že letoun byl jeden z těch, které si nárokoval jako sestřel Oblt Egmont Prinz Weissenfeld z 5/NJG2 jihozápadně od Pettenu ve 2146 hodin, ale mohlo jít o špatnou identifikaci cíle ve tmě a vzrušení okamžiku. Pět členů posádky (první pilot Sgt Alois Šiška, druhý pilot Sgt Josef Tománek, navigátor F/O Josef Mohr, radiotelegrafista P/O Josef Ščerba a střelec Sgt Pavel Svoboda) přežili a podařilo se jim dostat se do dinghy. Bohužel, zadní střelec Sgt Rudolf Skalický se nebyl schopen z letounu dostat a potopil se s ním. Zbývající posádka byla v dinghy zmítána mořem do 2. ledna, kdy byli konečně vyplaveni na holandské pobřeží. Sgt Josef Tománek a F/O Josef Mohr podlehli vyčerpání a podchlazení na dinghy. Zbývající tři členové posádky se stali válečnými zajatci. Mohrovo tělo bylo později pohřbeno na Bergen General Cemetery.

Vickers Wellington Mk Ic, T2553 as flown by Sgt Alois Šiška. / *Vickers Wellington Mk Ic, T2553, jak ho pilotoval Sgt Alois Šiška*

1942

The poor weather continued into the New Year, severely restricting the operations of Bomber Command. None the less in January 1942 the squadron was able to carry out 83 sorties against eight targets (including Brest on the 8th, Bremen on the 17th and Bremen again on the 21st). Wellington T2971 KX-J with Sgt Jindřich Svoboda at the controls, was lost on the 17th when it crashed north east of Tilburg at 2317 hours as a result of losing an engine to flak damage (Jindřich Svoboda perished together with P/O Jaromír Brož and Sgt Rudolf Mašek. The second pilot Sgt Zdeněk Sichrovský, Sgt Karel Batelka and Sgt Josef Šnajdr were captured). Wellington DV515 KX-D under the command of Sgt Miroslav Plecitý, was lost on the 21st. He and the rest of the crew; second pilot Sgt Karel Weiss, navigator F/O Zdeněk Skořepa, wireless operator Sgt Stanislav Rouš and gunners, Sgt Čeněk Král and Sgt Ladislav Němeček, were all listed as missing and are commemorated on the RAF Memorial at Runnymede. The Wellington had possibly been damaged as a result of an attack by Ofw Hans Rasper of 5/NJG2, who claimed to have downed a Wellington at 2230 hours three to four miles north east of Harlingen.

Špatné počasí přetrvalo až do Nového roku a operace bombardovacího letectva byly značně omezeny. Přestovšak vyslala perut v lednu 1942 cellkem 83 ledadel na 8 cílů ( mezi jinými Brest 8.1., Brémy 17. a znovu 21.1.). 17.1, perut ztratila Wellington T2971 KX-J. Pilotovaný Sgt. Jindřichem Svobodou poté, co letoun havaroval východně od Tilburgu ve 2317 hodin, po ztrátě protiletadlovou palbou poškozeného motoru (Jindřich Svoboda zahynul společně s P/O Jaromírem Brožem a Sgt Rudolfem Maškem. Druhý pilot Sgt Zdeněk Sichrovský, Sgt Kartel Batelka a Sgt Josef Šnajdr upadli do zajetí). Wellington DV515 KX-D pod velením Sgt Miroslava Plecitého byl ztracen 21.1. On a jeho posádka ve složení druhý pilot Sgt Karel Weiss, navigátor F/O Zdeněk Skořepa, radiotelegrafista Sgt Stanislav Rouš a střelci Sgt Čeněk Král a Sgt Ladislav Němeček byli prohlášeni za nezvěstné a jsou vzpomenuti na památníku RAF v Runnymede. Wellington byl pravděpodobně poškozen po útoku Ofe Hanse Raspera z 5/NJG2, který tvrdil, že sestřelil Wellington ve 2230 hodin tři až čtyři míle severovýchodně od Harlingenu.

In February 1942 the squadron received some much needed replacement aircraft from 218 Squadron at Marham in Norfolk. The bad weather continued causing the airfield to be badly waterlogged and making continuation training all but impossible. During the early part of February the squadron operated from Stradishall, personnel travelling back and forth by road. Fortunately during the month there were no losses due to enemy action. Unfortunately though technical problems exacted a toll; Wellington L7841 KX-S was on a training flight with a student pilot and it crashed whilst overshooting at East Wretham. The aircraft had engine control problems and nearly stalled, the starboard wing caught the ground on the airfield boundary. As a result the aircraft bellied onto the grass, fortunately the crew were able to get clear. The rear gunner Sgt Gustav Michalec was thrown out of his turret and injured his back. The rest of the crew consisted of the instructor P/O Josef Čapka, the pupil pilot Sgt Josef Laichter and Sgt Jan Neradil.

V únoru 1942 dostala perut velmi potřebné náhradní letouny od 218. perutě z Marhamu v hrabství Norfolk. Špatné počasí způsobilo silné podmáčení letiště, následkem kterého byl výcvik v podstatě nemožný. Na začátku února perut operovala ze Stradishallu, kam se personál přemístoval po silnici. Naštestí v tomto měsíci nedošlo ke ztrátám následkem nepřátelských útoků. Bohužel technické problémy způsobily škody. Wellington L7841 KX-S havaroval po přeletění dráhy při cvičném letu s pilotem-žákem. Letoun měl problém s ovládáním motoru, téměř se zastavil a zavadil pravým křídlem o zem na obvodu letiště. Letadlo následně sedlo na břicho do trávy, ale posádce se naštěstí podařilo letadlo opustit. Zadní střelec Sgt Gustav Michalec vyhozen ze své věže a utrpěl zranění zad. Zbytek posádky tvořili instruktor P/O Josef Šapka, pilot-žák Sgt Josef Laichter a Sgt Jan Neradil.

Raid on Renault Works, Billancourt, France, 3-4. 3.1942.

Raid on Renault Works, Billancourt, France, 3-4. 3.1942. / *Útok na továrnu Renaultu v Billancourt, Francie, 3- 4..3.1942.*

The weather improved during March and the squadron’s sortie count began to rise. During the month attacks were carried out on Emden, Essen, Kiel and the Renault factory at Billancourt in France and the total of sorties at the end of the month was 62. Unfortunately the unit suffered losses; Wellington Z1167 KX-A and the crew of Sgt Karel Danihelka (second pilot Sgt Vladimír Hanzl, navigator F/O Ladislav Říha, wireless operator Sgt František Janča and gunners Sgt Adolf Podivínský and Sgt Dobromil Špinka) and are commemorated on the RAF Memorial at Runnymede, and Wellington Z1070 KX-Y and the crew of Sgt Bohuslav Hradil (second pilot Sgt Jan Kotrch, navigator Sgt Alois Tolar, wireless operator Sgt Josef Svoboda, plus gunners Sgt Imrich Kormanovič and Sgt Pribyslav Strachoň) were both lost on the night of the 3/4th 1942 and are buried at Creil Communal Cemetery, Oise, France.

Počasí se zlepšilo během března a počet útoků perutě začal narůstat. V průběhu měsíce byly provedeny útoky na Emden, Essen, Kiel a továrnu Renaultu ve francouzském Billancourtu, do kterých bylo zapojeno celkem 62 letounů. Bohužel jednotka utrpěla ztráty: V noci ze 3/4 byly ztraceny dva letouny, Wellington Z1167 KX-A s posádkou Sgt Karla Danihelky (druhý pilot Sgt Vladimír Hanzl, navigátor F/O Ladislav Říha, radiotelegrafista Sgt František Janča a střelci Sgt Adolf Podivínský a Sgt Dobromil Špinka), kteří jsou vzpomenuti na památníku RAF v Runnymede a Wellington Z1070 KX-Y s posádkou Sgt Bohuslava Hradila (druhý pilot Sgt Jan Kotrch, navigátor Sgt Alois Tolar, radiotelegrafista Sgt Josef Svoboda a střelci Sgt Imrich Komanovič a Sgt Přibyslav Strachon), kteří jsou pohřbeni na Creil Communal Cemetery, Oise, France.

Wellington R1802 KX-P and the crew of Sgt Jiří Fína (second pilot Sgt Oldřich Soukup, navigator F/O Jaroslav Kula, wireless operator Sgt Josef Cibulka, plus gunners Sgt Alois Mezník and Sgt František Raiskup) was lost on the night of the 12th. The aircraft was last heard sending an SOS at 2053 hours followed by a message saying that the aircraft was going to ditch in position 53.17N 03.07E. A search of the area was carried out, but nothing was found and they are commemorated on the RAF Memorial at Runnymede.

Wellington R1802 KX-P s posádkou Sgt Jiřího Finy (druhý pilot Sgt Oldřich Soukup, navigátor F/O Jaroslav Kula, radiotelegrafista Sgt Josef Cibulka a střelci Sgt Alois Mezník a Sgt František Raiskup) byl ztracen v noci 12. Poslední kontakt bylo volání SOS ve 2035, s následným sdělením, že letadlo bude nouzově přistávat na poloze 53.17N 03.07E. Oblast byla prohledána, ale bez úspěchu a všichni jsou vzpomenuti na památníku RAF v Runnymede.

In addition to the losses, a number of crews were reaching the end of their tours (200 Operational hours at that point in time) and would be screened from operations. That coupled with the fact that replacement Czechoslovak aircrew were becoming harder to find made it clear that the squadron was going to struggle to remain viable as an operational unit within Bomber Command.

Kromě ztrát se řada posádek blížila ke konci svých turnusů (200 operačních hodin v daném okamžiku), což znamenalo vyčlenění z operační činnosti. Toto ve spojitosti se skutečností, že najít náhradní československé posádky bylo stále obtížnější, znamenalo, že pro perut bude obtížné pokračovat jako operační jednotka v rámci bombardovacího letectva.

A further loss was experienced in April, when Wellington Z8838 KX-Z failed to return from a raid on Essen on the night of the 10th/11th. The aircraft had taken off at 2201 hours and a last message was received at 0001 hours indicating engine problems. Shortly afterwards the aircraft exploded in the air and crashed 2 ½ miles east of Kolhorn in the Northern Netherlands (at 0020 hours). It had apparently been attacked and shot down by a night-fighter. The enemy aircraft was probably being flown by Hptm Helmut Lent of 11/NJG2, who claimed a Wellington shot down at 0023 hours south east of Den Helder. F/Sgt Josef Kalenský and his crew; F/Sgt Josef Hrdina, F/O Karel Rychnovský, Sgt Karel Kodeš, Sgt Jan Peprníček and Sgt Josef Politzer all perished. They are interred at the Bergen-op-Zoom CWGC War Cemetery at Noord-Brabant, Holland.

K další ztrátě došlo v dubnu, kdy se Wellington Z8838 KX-Z nevrátil z náletu na Essen v noci z 10/11. Letoun odstartoval ve 2201 hodin a poslední komunikace byla přijata v 0001 hodin, která signalizovala problém s motorem. Nedlouho poté letoun vybuchl ve vzduchu a havaroval 2.5 mil východně od Kolhornu v severním Nizozemsku (v 0020 hodin). Zřejmě byl napaden a sestřelen nočním stíhačem. Je pravděpodobné, že nepřátelský letoun pilotoval Hptm Helmut Lent z 11/NJG2, který si připsal sestřelený Wellington ve 0023 hodin jihovýchodně od Den Helderu. F/Sgt Josef Kladenský s posádkou F/Sgt Josefa Hrdiny, F/O Karla Rychnovského, Sgt. Karla Kodeše, Sgt Jana Peprníčka a Sgt Josefa Politzera zahynuli. Jsou pohřbeni na Bergen-op-Zoom CWGC War Cemetery v holandském severním Brabantu.

A similar fate awaited Sgt Vladimír Pará and the crew of Wellington Z1098 KX-U, when it was brought down by a night-fighter on the night of 14/15th April during a raid on Dortmund. When ‘U’ arrived overhead the target was well alight. With the bombs released the Sgt Para turned for base. Unfortunately on the way back they were caught by searchlights and enemy anti-aircraft fire damaged one of the engines. Sgt Milan Zapletal was wounded by flak splinters and Sgt Josef Taláb did his best to staunch the bleeding, whilst Pará managed to break away from the searchlights. Once again cloaked in darkness they thought they were safe when suddenly out of nowhere an enemy night fighter attacked. The second pilot, Sgt Oldřich Havlík was killed in the attack and the second engine was hit and began to burn. Pará desperately tried to make a forced landing but struck trees as he got near to the ground. The aircraft crashed at Boshoven, Limburg, 2 miles west of Weert in the Netherlands. Sgt Pará and two of his crew (F/O Milan Zapletal and Sgt Jaroslav Klvaňa) managed to escape the stricken aircraft and became PoWs, whilst the other three crew members died (Sgt Oldřich Havlík as a result of the fighter attack and Sgt Josef Taláb and Sgt Pavel Varjan who perished in the crash). They are buried at the CWGC section at Woensel General Cemetery, Eindhoven, Holland. It is thought that the enemy pilot who attacked the Wellington was Oblt Wandham of 1/NJG1. This aircraft was to be the last loss whilst the unit was part of Bomber Command.

Podobný osud čekal Sgt Vladimíra Paru a jeho posádku Wellingtonu Z1098 KX-U, když byl v noci ze 14/15 dubna sestřelen nočním stíhačem při náletu na Dortmund. Když „U“ dosáhl cile, ten byl už v plamenech. Po svržení bomb namířil Sgt Para zpět na základnu. Bohužel je na zpátečním letu zachytily světlomety a střelba z nepřátelského letounu poškodila jeden z motorů. Sgt Milan Zapletal byl zraněn střepinami a Sgt Josef Taláb udělal co mohl, aby zastavil krvácení, zatímco se Sgt Parovi podařilo dostat z dosahu světlometů. Opět zahaleni temnotou měli pocit bezpečí, když z ničeho nic je napadl nepřátelský stíhač. Druhý pilot Sgt Oldřich Pavlík byl při útoku zabit a zasažený druhý motor začal hořet.Para se beznadějně snažil o nouzové přistání, ale zavadil o stromy když se přiblížil k zemi. Letoun havaroval v Boshovenu, Limburg, 2 míle západně od Weertu v Nizozemsku. Sgt Parovi a dvěma členům jeho posádky (F/O Milanu Zapletalovi a Sgt Jaroslavu Klvanovi) se podařilo dostat z havarovaného ketadla a padli do zajetí, zatímco další tři členové posádky zahynuli (Sgt Oldřich Pavlík následkem útoku stíhače, Sgt Josef Taláb a Sgt Pavel Varjan při havárii letounu). Ti jsou pohřbeni v oddělení CWGC na Woensel General Cemetery, v nizozemském Eindhovenu. Je pravděpodobné, že nepřátelský pilot, který Wellington napadl, byl Oblt Wandham z 1/NJG1. Tento letoun byl poslední ztrátou perutě v rámci bombardovacího letectva.

A few days later the unit’s popular commanding officer Wg/Cdr Josef Ocelka DFC was posted to the Office of the Czechoslovak Inspectorate General and his post was taken over by Wg/Cdr Josef Šnajdr DFC. Ocelka had been with the squadron since its birth and took part in its first operational sortie in 1940. He was held in high regard by all on the squadron and many were sorry to see him depart. He had completed 45 sorties which accounted for some 224 operational hours, the most flown by any airman in 311 Squadron. Unfortunately, he was to die in an aerial accident when the Beaufort (DD938) he was flying crashed on take off from Brize Norton on the 21st of July 1942, whilst he was serving with No.6 MU (Maintenance Unit).

O několik dní později byl oblíbený velitel perutě Wg/Cdr Josef Ocelka převelen na Československý generální inspektorát a na jeho místo nastoupil Wg/Cdr Josef Šnajdr DFC. Ocelka byl u perutě od jejího začátku a zůčastnil se jejího prvního operačního letu v r. 1940. Byl respektován všemi u perutě a mnohým bylo líto, že odchází. Odlétal 45 operačních letů, což představovalo 224 operačních hodin, které povětšině odlétali přislušníci 311. peruti. Bohužel však zahynul při letecké nehodě, když jeho|Beaufort (DD938) havaroval při startu z Brize Norton 21. července 1942, kdy sloužil u č. 6 MU (Maintenance Unit).

*‘B’ Flight Commanders / Velitelé letky „B“* :**

*Officer / Důstojník* :**	*Rank / Hodnost* :**	From / Od:	To / Do:
VESELYÝ Jan	S/Ldr	02/08/40	17/10/40
OCELKA Josef, DFC	S/Ldr	17/01/41	02/07/41
BREITCETL Jindřich	F/Lt ??	02/07/41	20/08/41
ŠEJBL Josef, DFC	S/Ldr	20/08/41	03/01/42
STRÁNSKÝ Josef, DFC	S/Ldr	27/03/42	01/02/43
LIŠKA Bohumil	S/Ldr	01/02/43	27/05/43
KORDA Václav, DFC	S/Ldr	01/06/43	30/01/44
TOBYŠKA Bohuslav, AFC	S/Ldr	03/01/43	06/11/44
KVAPIL Karel	S/Ldr	06/11/44	10/01/45
ONDRŮJ Vlastimil	S/Ldr	11/01/44	13/08/45

By mid April the squadron only had four operational bomber crews, insufficient for the proper conduct of operations. The situation was somewhat resolved when five new ‘freshman’ crews arrived on the 18th. However, they would still need to gain experience ‘on the job’ under an experienced pilot. Towards the end of the month they carried out so called ‘freshman operations’ against the Channel ports of Le Havre and Dunkirk. These were to be the last operations undertaken by the squadron as part of Bomber Command. The decision had been taken to move the unit into Coastal Command. During its time as part of Bomber Command the unit had completed 1,029 sorties against 77 targets, dropping nearly two and a half million tons of high explosive bombs and over 95,000 incendiaries and operating on average every fourth day. The price had been high however, 94 aircrew had died on operations and a further 34 had been taken prisoner. On the 24th of April the new Squadron Commander, Sqn/Ldr Josef Šnajdr flew, together with other officers, to Aldergrove, Northern Ireland to make arrangements for the move of the squadron into Coastal Command. However, Bomber Command had not quite seen the last of 311 Squadron, they would be back for a ‘swan song’ in a few weeks time.

V polovině dubna měla perut jen čtyři operační posádky, což bylo nedostačující k řádnému provádění operací. Situace se poněkud zlepšila, když 18. dubna přibylo 5 začátečnických posádek. Ty však vyžadovaly získání praktických operačních zkušeností pod dohledem zkušeného pilota. Ke konci měsíce provedly tzv. „začátečnické operace“ na přístavy Le Havre and Dunkirk v kanálu La Manche. Tyto operace byly ve skutečnosti poslední, které perut provedla v rámci bombardovacího letectva. Bylo rozhodnuto přesunout perut k pobřežnímu letectvu. V době působení v rámci bombardovacího letectva perut provedla 1,029 bojových letů na 77 cílů, svrhla dva a půl milionu tun vysoce výbušných pum a víc než 95,000 zápalných pum a operovala v průměru každý čtvrtý den. Její ztráty však byly vysoké, 94 letců zahynulo a dalších 34 bylo zajato. 24. dubna odletěl nový velitel perutě Sqn/Ldr Josef Šnajdr DFC s dalšími důstojníky do Aldegrove v Severním Irsku, připravit přesun perutě k pobřežnímu letectvu. Nicméně to však nebylo naposled, kdy bombardovací letectvo vidělo 311. perut, která se pro svou „labutí písen“ vrátila za pár týdnů.

23 thoughts on “311 Sqn Never Regard Their Numbers – Bomber Command”

Chris Hunter says:

24 December 2024 at 8:54 am

My wife’s maternal grandfather was Sgt Vilem Soukup, shot down over Germany in 1941and buried in the Kleve war cemetery, which we have visited. He was pilot of the KX-L. Great reporting.

Jana Kacur-Prah says:

30 May 2023 at 6:44 am

Thanks so much for researching and reporting on the activities of the squadrons. I sit here entranced! I had no idea about their day-to-day actions, and how many of these brave men were captured or did not survive the war. My father, Frantisek Kacur, was in 312, I believe, but entered the war at the end of it and so never saw active duty. The only picture I have of his wartime effort is sitting on a beach in the Bahamas with a few buddies, Emil Durica among them. Did the RAF/RCAF members train there?

1. Jon says:
  
  28 June 2025 at 7:06 pm
  
  The Czech RAF did their OTU there. Not a bad place to do training during the war. My Dad was in 311 Squadron and trained in the Bahamas and was in Coastal command and operational in Tain in Scotland
  
Libor Hrbek says:

26 April 2022 at 4:53 pm

Great summary, thank you.

Anne panayides says:

12 November 2021 at 10:11 pm

My family had hanus auer billeted with them during ww2. He was either with 310 or 311 squadron. I loved him I was only a little girl but he was like my big brother, I have a lot on info on him . I would love to know what happened to him

Petr Doktor says:

29 July 2021 at 2:28 pm

Thank you for interesting story which is part of the time when czech citizens were warriors. They were the last heroes of their homeland. But the communist regime awarded them by humiliation and hardship of their life… Greetings from Canada Petr Doktor

Paul McCue says:

29 July 2021 at 7:49 am

So many fascinating stories – and tragic losses.

Many thanks.

Mary Skeels says:

1 March 2021 at 10:25 am

Thanks for the article – very interesting. I’m looking for any info on my father – who I think was with 311 Squadron – in both East Wrexham and Northern Ireland. His name was Joseph Skeels? Many thanks.k

Doug says:

3 February 2021 at 4:27 pm

My Father was James Hesketh a RAF Medic who was in 311 Squadron around April/May 1944 I think I would desperately like to find some information / pictures please

Hannah Lowy says:

19 December 2020 at 5:43 pm

Hello does anyone know anything about my father Jack Lowy (311 Czech Coastal Command 1942-1944 ? I would be thrilled if anyone can remember him. He was a radio mechanic who doubled up as a rear gunner.

Peter Rendell says:

21 June 2020 at 5:06 pm

I believe my Grandfather (Josef Doubrava) served with 311 Sqn.
I would incredibly grateful to anyone who has any information about him.

1. Steven Paul Liska says:
  
  7 September 2024 at 3:36 pm
  
  Hello Peter, I’m Steven Liska, son of F/Lt Jaroslav Liska of 311, I’m writing Dad’s story at the moment and have been checking on the circumstances of the crash of Wellington T2577 on tuesday December 17th 1940. Your grandfather was the Wireless Operator and one of the three survivors. My Dad heard the crash from where he was at the airfield, East Wretham. There is a lot of information about the crash on line which hopefully you will have found by now, if you’d like to get in touch please do, best wishes, Steven Liska.
  
Renzo Paganuzzi says:

16 May 2020 at 4:30 pm

Hello All. Very interesting article!I have a book signed by various members of 310, 311 and 312 squadrons. I think I have identified a few of these signatures. Does anyone have any ideas as to how I can try to identify more? Many thanks!

Jaroslava says:

29 December 2019 at 5:27 pm

Děkuji za článek. Zase jsem se něco dozvěděla. Můj otec Jaroslav Doktor letál u 311 sq. Děkuji.

Annabel Vnoucek says:

2 December 2019 at 10:50 pm

Thank you for your interesting article which has filled in some blanks for me. I know most of the location and a lot of the names of personnel. My father didn’t talk unless he was asked questions – and I used to ask a lot but regret that I didn’t ask enough while he was still here. All of the information you provide adds to what I already know and I find it helps to keep his memory alive.

Jana Hasíková says:

12 November 2019 at 10:40 pm

Hana – the Czechoslovak – to 311 Squadron.
Hradec Králové ? ( merid Fišlová ) Kanada

Antony Minx says:

27 July 2017 at 3:47 pm

Lovely stuff and very interesting. My Dad was Flight Sergeant Jaroslav Minx – WOPAG. He flew mostly in Liberators and took part in the famous “Let’s add some oil to the fire” attack on German warships protecting a submarine. As a child I remember him telling me about this event. I now have a framed print of the famous painting hanging in my living room. He married my Mum Doreen Tweed who was a WAAF telephonist attached to 311 Squadron. I would like to learn more about the switch from Bomber Command to Coastal Command. I was born in 1945 when my Dad was somewhere over the North Atlantic!

[Moderators note: Part II of 311 Squadrons history covering their Coastal Command period is here: https://fcafa.com/2015/09/12/311-sqn-never-regard-their-numbers-coastal-command/%5D

Jeanette Strutt-Shotton says:

21 October 2016 at 6:59 am

This is an amazing article. At the age of 70 yrs, I have found out about my father. Beaulieu 1943. His name is Stefan Fonta 788217. I have just obtained a photograph,but would love any information. I am very proud to find that he served for this wonderful squadron.

Caleb Shaw says:

29 June 2016 at 11:12 pm

Awesome! I’m Australian, but have read War Dog about Antis and Robert Vaclav Bozdech. One of the most touching stories I have ever read. I am really drawn to the very brave Czechs. I do RAF reenacting over here, and now am going to sew Czech shoulder titles on my uniform! I really enjoyed reading this article. Most intriguing.
Thanks,
Caleb

Nina Buckley says:

18 November 2015 at 7:33 pm

I enjoyed reading this very interesting and highly informative article, and was very happy to see a piece written about my father Václav Bozděch and his dog Antis. We need articles like this to remind ourselves and the generations of what our brave servicemen and women went through during and after the war.

1. Shaun says:
  
  14 April 2019 at 10:32 pm
  
  Good evening Nina,
  
  My great Uncle was Jo Capka, your father was in 311 with him and they crewed on the same plane C KX (Jo was the pilot)
  
  Just wondering if you have any old pictures of them?
  
  Best wishes
  
  Shaun
  
Anna Hradsky says:

3 August 2015 at 7:33 am

Thank you . my grandad was navigator in the squ .He never spoke about the war
What I know is patchy. Although I know he was based at Honington for a time 🙂

czechsix says:

30 July 2015 at 6:52 am

Terrific article, many, many thanks for researching and writing it. I’m always interested in any anecdotes or history regarding the 311th, since my dad was a member of it also.

	John Walker on Information please – W/C…
	Lubor E Mrazek on Karel Mrázek – One of th…
	Milan Dana on Red Sky at Night by Jo Capka
	martin sulc on Karel Körber – One of th…
	John Walker on Remembered – 2025

311 Sqn Never Regard Their Numbers – Bomber Command

Like this:

23 thoughts on “311 Sqn Never Regard Their Numbers – Bomber Command”

Leave a reply to Doug Cancel reply

Like this:

23 thoughts on “311 Sqn Never Regard Their Numbers – Bomber Command”

Leave a reply to Doug Cancel reply

Widgets