Arnost Valenta – One of the Fifty



The early years.
Raná léta.

Arnošt Valenta was born on 25 October 1912 in the small mountain village of Svébohov, near Zábřeh, which was about 50 km north of Olomouc in the Moravia region of Czechoslovakia. His parents, Adolf and mother Františka were farmers. Arnošt was the 3rd of their three children. On the outbreak of WW1, Adolf enlisted in the Austro-Hungarian Army but was killed in 1915. Some time after Františka married František Večer, also a farmer, and the family remained in Svébohov.

Arnošt Valenta se narodil 25. října 1912 v malé horské vesničce Svébohov, u Zábřehu, který se nachází na Moravě, asi 50 kilometrů severně města Olomouc v bývalém Československu. Jeho rodiče, Adolf a matka Františka byli zemědělci. Arnošt byl posledním z jejich tří dětí. Po vypuknutí první světové války, otec Adolf narukoval do rakousko-uherské armády a v roce 1915 přišel o život. Později po jeho smrti se Františka provdala za Františka, také zemědělce, a rodina zůstala v obci Svébohov.

Arnošt Valenta, school graduation 1933.
Arnošt Valenta ve škole při maturitě 1933.

Arnošt’s elementary education was at the local school at Svébohov, and from 1925 he continued his education, at the Grammar school at Zábřeh. On 23 June 1933 he completed his schooling but despite his grade of ‘very good’, limited family resources precluded his continuing to higher education, where he wanted to study philosophy. Instead, on 31 July 1933 he commenced his compulsory two-year Military Service, electing to join the Czechoslovak Air Force.

Arnošt základní vzdělání získal na místní škole v obci Svébohov a od roku 1925 pokračoval ve vzdělání na gymnáziu v Zábřehu na Moravě. Dne 23. června 1933 s hodnocením “velmi dobrý”, ukončil studium na gymnáziu, ale pro nedostatek finančních prostředků rodiny, nemohl pokračovat ve studiu filosofie na vysoké škole. Místo toho, dne 31. července 1933 nastoupil dvouletou základní vojenskou službu, kde se rozhodl vstoupit do československého vojenského letectva.

Pre-war Military Service.
Předválečná vojenská služba.

Initially Arnošt was assigned to the 81st Bomber Squadron of the 5th Air Regiment based at Prague-Kbely. Unfortunately his aspiration to become an aviator floundered within a few weeks because of his health. Disappointed, he was instead transferred, on 9 September 1933, to the Czechoslovak Army. Arnošt was assigned to 8th Regiment at Opava and attended their School for Infantry Officers for his initial training. He was then posted to the 1st Infantry Company of the 34th ‘Střelce an Capek’ Regiment. Here he was graded as ‘very good’ and promoted to the rank of svobodník (Lance Corporal).

Z počátku byl Arnošt přidělen k 81. bombardovací peruti 5. leteckého pluku se sídlem Praha-Kbely. Ze zdravotních důvodů byl po několika týdnech vyřazen z létajícího personálu a byl přeřazen k pozemní armádě a přidělen k 8. pluku v Opavě, kde studoval na důstojnické škole pěchoty. Poté byl zařazen k 1. pěší rotě 34. pluku “Generál Čapka”, kde s hodnocením “velmi dobrý”, byl povýšen do hodnosti svobodník.

On 28 February 1934 he was posted to the technical platoon of the regiment’s 1st Company. Between 1 March and 30 April 1934, he attended a course at the Military Telegraph School at Turnov, attaining a grade of ‘good’. He then returned to his Regiment where he remained until 14 August 1934, at which stage he had completed his military service achieving the rank of četaře aspirant (Sergeant).

Arnošt Valenta 1934

Dne 28. února 1934 byl zařazen do technické čety pluku 1. V období od 1. března do 30. dubna 1934 absolvoval kurz ve Vojenské telegrafní škole v Turnově, v němž byl hodnocen jako “velmi dobrý”. Poté se vrátil ke svému pluku, u něhož setrval do 14. srpna 1934, kdy dokončil svou vojenskou základní službu v hodnosti četař aspirant.

On finishing his required military service, Arnošt decided to remain in the Army and make it his career. He was posted, on 15 August 1934, for officer training at the Military Academy at Hranice. It was a two-year course which he completed on 1 August 1936, ranked at 41st from a class of 215, with a grade of ‘very good’.

Po ukončení základní vojenské služby, se rozhodl o pokračování ve vojenské kariéře, služby v armádě. Dne 15. srpna 1934 byl vyslán do dvouletého kurzu na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde ze skupiny 215, byl jako 41, hodnocen známkou “velmi dobrý”..

He was promoted to the rank of Lieutenant and posted as a Platoon Leader of the 2nd Company of the 39th Squadron of the ‘Generál Graziani’ Regiment based at Bratislava, Slovakia. Arnošt, was appointed, on 15 September 1937, interim Commander of the Regiment’s 3rd Company and on 31 December 1938 to Commander of the Regiment’s 4th Company.

Po povýšení do hodnosti Poručík, byl ustanoven do funkce velitele čety u 39. perutě pluku “Generál Štefánik”, se sídlem v Bratislavě. Dne 15. září 1937 byl Arnošt jmenován zatímním velitelem části pluku 3. a dne 31. prosince 1938 velitelem pluku 4.

Arnošt was interested in philosophy, history and foreign languages. He was regarded as a personable young man who was intelligent, resourceful, reliable, energetic and a outstanding educator who was always keen to expand his knowledge. His Commanding Officer encouraged this and he was allowed to enrol at Comenius University, Bratislava, where he studied Military History, French and Literature. He soon became a recognised authority on Military History and for the benefit of fellow officers he would give lectures, arranged discussion groups and arranged exhibitions on subjects ranging from the classical strategy doctrines of Carl von Clausewitz, the Prussian military thinker to the 1805 Treaty of Pressburg. In his spare time he also found time to study his favourite subject; philosophy.

Arnošt se zajímal o filozofii, historii a cizí jazyky. Všeobecně byl považován za vzdělaného, inteligentního, vynalézavého a aktivního mladého muže. Dále pak za vynikajícího pedagoga, který měl stálý zájem o rozšiřování svých vědomostí. Jeho velící důstojník jej podporoval a povolil mu zapsat se ke studiu na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde studoval historii, francouzštinu a literaturu. Brzy se stal uznávanou autoritou v oblasti vojenské historie a s podporou kolegy, důstojníka, byly pořádány přednášky, vytvářeny diskusní skupiny a pořádány výstavy o klasický strategických doktrínách pruského vojenského myslitele Carl von Clausewitze a Pressburgské smlouvy 1805. Ve volném čase se věnoval studiu svého oblíbeného předmětu filozofii.

Just prior to when he was due to complete his university course and graduate, Arnošt’s studies were curtailed by the rising threat of Nazi Germany, and the subsequent Czechoslovak Mobilisation of 23 September 1938. He was recalled to his Regiment and posted as a Platoon Commander to Zlutice in northern Bohemia. Following the Munich Agreement of 29 September 1939, the Sudeten region of Czechoslovakia was ceded to Germany; his home village of Svébohov had now become part of Germany.

Těsně předtím, než mohl dokončit a absolvovat, svůj universitní kurz, jeho vysokoškolská studia byla omezena rostoucí hrozbou nacistického Německa a následnou mobilizací v Československu 23. září 1938. Při mobilizaci byl povolán ke svému pluku a vyslán jako velitel čety do Žlutic v severních Čechách. Po Mnichovské dohodě 29. září 1938, byl region Sudety Československem postoupen Německu a také jeho domov obec Svébohov se stala součástí Německa.

The mobilisation was cancelled and Arnošt was re-assigned to 3rd Regiment’s Staff Group at Bratislava where he remained until 12 December 1938. He was then reassigned as a company commander again in Bratislava. In early March 1938 there was unrest from militant Slovaks, covertly supported by Nazi Germany, who were demanding that Slovakia be an independent State from Czechoslovakia. This resulted in martial law being declared and Arnošt’s Regiment had the task of containing those militants.

Po zrušení mobilizace byl Arnošt opět přidělen do štábu skupiny 3. pluku v Bratislavě, kde zůstal do 12. prosince 1938, kdy byl ustanoven do funkce velitele roty v Bratislavě. Na počátku března 1938 byly na Slovensku nepokoje vyvolanýmé militantními Slováky, které skrytě podporovalo nacistické Německo. Slováci usilovali o vyhlášení vlastního samostatného, nezávislého státu Slovensko. Tato politicky složitá situace měla za následek vyhlášení stanného práva a Arnoštův regiment měl za úkol zajistit jeho dodržování.

German Occupation.
Německá okupace.

On 15 March 1939, Germany occupied the Bohemian and Moravian regions of Czechoslovakia and they granted Slovakia ‘independence’ with German ‘advisors’ to ‘assist’ the new Slovak Government. The Germans quickly disbanded the Czechoslovak Military Forces and all personnel were discharged. Many Czechoslovaks refused to accept the German occupation and decided to escape to Poland where there would be the possibility to fight for the freedom of their homeland. Arnošt was one of the first to to do this – the day after the occupation he decided to escape and three days later, with four fellow officers, crossed over the border to Poland.

Dne 15. března 1939 Německo okupovalo české a moravské území Československa a Slovensku udělilo “Nezávislost” s německými “poradci” pro “pomoc” nové slovenské vládě. Němci rychle rozpustili československou armádu a její příslušníci byli propuštěni. Mnoho Čechoslováků odmítlo přijmout německou okupaci a odcházeli, především do Polska, kde existovala možnost bojovat za osvobození své vlasti. Arnošt byl jedním z prvních, kdo již druhý den po okupaci se rozhodl odejít za hranice a se čtyřmi kolegy důstojníky později, za 3 dny překročil hranice do Polska.

Poland.
Polsko.

In Poland, however, they were disappointed – there were no Czechoslovak military units being formed there. Rather than waiting for such units to be established Arnošt, resourceful and determined as ever, consulted with the Czechoslovak Military Attaché in Warsaw, who arranged a meeting for him with Polish Intelligence. On 23 March Arnošt volunteered to work for them and agreed to return to former Czechoslovakia – now known, since the German occupation, as the Protectorate of Bohemia and Moravia – and obtain intelligence information on German military movements in his homeland.

Po příchodu do Polska byli zklamaní – žádné československé jednotky se tam nenacházely a ani se nevytvářely. Než čekat, až se tam takové jednotky začnou tvořit, jako vždy, aktivní Arnošt tuto situaci konzultoval s Československým atašé ve Varšavě, který připravil jeho setkání s polskou tajnou službou. Dne 23. března Arnošt se rozhodl s nimi spolupracovat a souhlasil s návratem do bývalého Československa, nyní již Protektorátu Čechy a Morava- kde měl za úkol získávat zpravodajské informace o německých vojenských silách v jeho vlasti.

Arnošt Valenta, Charles University student 1939.
Arnošt Valenta jako student Univerzity Karlovy 1939.

Arnošt was sent for a two week training course at Cieszyn where he was taught intelligence gathering methods. During the early part of April, with other Czechoslovaks also working for Polish Intelligence, he covertly returned to his homeland. As a cover for his intelligence gathering, he enrolled at the Charles University at Prague where he continued the studies he had started in Bratislava.

Arnošt byl vyslán na dvoutýdenní školení v Těšíně, kde se seznamoval s metodami shromažďování a předávání informací. Počátkem dubna také spolupracoval s polskou inteligencí a tajně se vrátil zpět do vlasti. Aby měl lepší přístup k zpravodajským informacím a mohl je shromažďovat, přihlásil se ke studiu na Universitě Karlově v Praze a pokračoval ve studiu, které zahájil v Bratislavě.

He returned to Poland on the night of 27 August 1939, crossing the border in the Ostrava area. After debriefing with Polish Intelligence officers at Cesky Tesin, he was sent, on 29 August, to the Czechoslovak military transit camp at Male Bronowice, near Krakow where he joined the Czechoslovak military unit formed by General Ludvik Svoboda’s.

V noci z 27. srpna 1939 u Ostravy opět překročil hranici do Polska. Po jednání s polskými zpravodajskými důstojníky v Českém Těšíně, byl dne 29. srpna poslán do československého vojenského tranzitního tábora v Bronovicích, nedaleko Krakova, kde vstoupil do československé vojenské jednotky vytvářené generálem Ludvíkem Svobodou.

The following day they redeployed to another Polish transit camp, at Leśna Baranowicz, arriving there on 1st September where they learned that Germany had invaded Poland that morning. The Czechoslovaks, now some 850 in number, decided to evacuate their camp and head southeast to Romania. They were ill-equipped, had no transport, and with the general confusion caused by the German Blitzkrieg, their progress was slow. By 17 September they had travelled some 600 km and had reached Podhajce, near the Ukraine border. Here, however they were captured by advancing Soviet troops who had begun their invasion of Poland that morning.

Následující den se přemísťovali do jiného polského tranzitního tábora Leśna Baranovicz. Po příchodu do tábora, 1. září ráno se dozvěděli, že Německo napadlo Polsko. Čechoslováci v počtu asi 850 mužů se rozhodli evakuovat tábor a mužstvo na jihovýchod do Rumunska. Byli špatně vybaveni, neměli dopravu a při všeobecném zmatku způsobeného německým Blitzkrieg, byl jejich přesun pomalý. Do 17. září vykonali cestu dlouhou asi 600 km a přišli do Podhajce, nedaleko hranice s Ukrajinou. Zde byli zajati postupujícími vojáky Sovětské armády, kteří ráno zahájili invazi do Polska.

Soviet prisoner.
Sovětský vězeň.

Arnošt and his fellow Czechoslovaks were to spend the next six months as Soviet prisoners. They were first interned at former military barracks at Kamianets-Podilskyi in the Ukraine. Later they were moved to another internment camp at Olchowce and then to the internment camp at Jarmolińce, also in the Ukraine, arriving on 6 November 1939. The conditions in these camps were harsh, food pitiful and they were subjected to inhumane treatment from their captors. That winter was to be one of the most severe of that century and the Czechoslovaks suffered many hardships. Despite the harshness of their condition the Czechoslovaks endeavoured to still celebrate Christmas; a Christmas tree with decorations was drawn on a wall and a midnight mass was held in a ruined, roofless chapel.

Arnošt a jeho kolegové Čechoslováci měli strávit příštích šest měsíců, jako sovětští zajatci. Oni byli nejprve internováni v bývalých vojenských kasárnách v Kamence Podilskyi na Ukrajině. Později byli přesunuti do jiného internačního tábora v Olchowce a pak do internačního tábora v Jarmolińce, také na Ukrajině, kam přijedou dne 6. listopadu 1939. Podmínky v těchto táborech byly tvrdé , jídlo ubohé a byly podrobeny nelidskému zacházení od svých věznitelů . Že zima byla jednou z nejzávažnějších z tohoto století a Čechoslováci trpěl mnoho těžkostí . Navzdory tvrdým podmínkám Čechoslováci se snažili slavít Vánoce ,vánoční strom s dekoracemi byla namalován na zeď a půlnoční mše se konala v troskách kaple bez střechy.

A confidential agreement was arrived at between the Soviets and the exiled Czechoslovak Government in London, regarding Czechoslovak military prisoners captured by the Soviets when they had invaded Poland.. Under its terms the Soviets would release these Czechoslovak military personnel, so they could be taken to France to join Czechoslovak units there. Arnošt’ was amongst the first batch to be released on 17 March 1940. All were thankful to be leaving their Soviet incarceration!

Na základě důvěrné dohody mezi Sověty a exilovou československou vládou v Londýně, týkající se československých vojenských zajatců Sovětskou armádou v Polsku, Sověti souhlasili s propuštěním československého vojenského personálu ze zajetí a umožnili jim odchod, aby se mohli připojit k československým vojenským jednotkám ve Francii. Arnošt byl propuštěn v první skupině 17. března 1940 a odchodu ze sovětských věznic a od svých věznitelů, nelitoval. Všichni byli rádi že opustili sovětské vězení!

This first group was transported from Jarmolińce to Odessa, a port on the Black Sea, nearly 600 km away. Here, on 19 March, they boarded the passenger liner ‘MS Svanetia’ which took them to France. Their voyage initially was to Varna and Constantinople. Here the Czechoslovak Consulate arranged transport on the ‘Adana’, a French cargo ship which took them to Beruit, arriving on the 25 March. There stay here was brief, but were required to enlist in the French Army before they could they could resumed their voyage, departing on 4 April, arriving at Alexandria on the 8 April and finally to Marseille, arriving on 14 April 1940.

Tato první skupina byla převezena z Jarmolince do téměř 600 km vzdálené Oděsy, přístavu u Černého moře. Zde se 19. března nalodili na osobní parník “MS Svanetia” který plul do Francie. Vystoupili ve Varně a v Konstantinopoli. Zde jim československý konzulát zajistil dopravu na francouzské nákladní lodi “Adana”, která připlula 25. března do Bejrútu. Kde na krátký čas zůstali, protože museli narukovat do francouzské armády, než mohli pokračovat v další cestě 4. dubna. V Alexandrii byli 8. dubna a do Marseille dorazili 14. dubna 1940.

France.
Francie.

On arrival at Marseille they were transferred to the Czechoslovak Military Depot at Agde. Arnošt’s organisational and analytical skills had already been observed by his superior officers and were the reason that he was assigned to the Military Department of the Czechoslovak National Committee at Paris. Here his role was to analyse information received from the battle fronts and produce reports for the Czechoslovak National Committee.

Československý vojenský Depot v Agde. Organizační a analytické schopnosti Arnošta jeho nadřízení vzali v úvahu a byly důvodem jeho přidělení k vojenskému odboru Československého národního výboru v Paříži. Zde bylo úkolem analyzovat informace získané z bojů na frontách a připravovat zprávy pro Československý národní výbor.

The Germans invaded France on 10 May. On 15 June, Arnošt requested a transfer back to Agde so that he could join l’armée de l’air. However, before he was able to take a combative role, France capitulated, on 22 June, and Czechoslovak airmen were released from their armée de l’air service so that they could be evacuated to England.

Němci napadli Francii 10. května 1940. Dne 15. června Arnošt požádal o převod zpět do Agde, aby se mohl stát příslušníkem l´Armée de l´Air. Ještě před zařazením do bojové sestavy a zúčastnit se bojů, Francie 22. června kapitulovala a českoslovenští letci byli propuštěni ze služby Armée de l´Air, aby mohli býti evakuováni do Anglie.

They were transported to Port Vendres, near the Spanish border. Here Arnošt,along with 234 other Czechoslovak airmen, boarded the ‘Apada’ which sailed on 24 June for England, arriving at Liverpool on 9 July.

Přemístili se do Port Vendres, poblíž španělských hranic. Zde Arnošt spolu s 234 dalšími československými letci nastoupil na loď “Apada” která 24. června vyplula do Anglie a dne 9. července připlula do Liverpoolu.

The RAF.
RAF.

Arnošt Valenta, October 1940.
Arnošt Valenta, říjen 1940

On 29 July 1940, after a short period in the Czechoslovak transit camp at Beeston Castle, Cheshire, Arnošt was accepted into the RAF Volunteer Reserve, with the rank of P/O. Because of his pre-war military experience as a telegraph operator he was selected for wireless operator training and on 2 August, sent on a course. On completing this training he was posted to the newly formed 311 Czechoslovak Squadron, which was being established at Honnington and was equipped with Welligton 1c twin-engined bombers.

Arnošt byl přijat do dobrovolnické rezervy RAF v hodnosti P/O. Vzhledem k tomu, že před válkou byl také operátorem telegrafu, byl vybrán pro bezdrátové zaškolení obsluhy a dne 2. srpna nastoupil do kurzu. Po absolvování tohoto školení nastoupil do nově vytvořené 311. československé perutě na základně Honnington, vybavené dvoumotorovými bombardovacími letouny typu Wellington 1c.

Here he crewed-up with fellow Czechoslovaks: F/Lt František Cigoš ( pilot); W/O Petr Uruba (co-pilot); P/O Jaroslav Partyk (navigator); P/O Gustav Kopal (air-gunner) and F/Lt Karel Křížek (air-gunner). The squadron then redeployed to East Wretham, the satellite airfield for Honnington. With his methodical approach, he was appointed during this period to maintain the squadrons diary. They crew made their first operational flight on 22 December 1940, a bombing raid on Ostende docks in a Wellington KX-T. Take-off was at 04:30 and they returned safely at 06:28. Later that day they were operational again with a raid on oil installations at Flushing; take-off in the KX-T was at 17:02 returning at 20:17.

Kde byl zařazen do posádky letounu složené z Čechoslováků: F/Lt František Cigoš (pilot), W/O Petr Uruba (co-pilot), P/O Jaroslav Partyk (navigátor), P/O Gustav Kopal (palubní střelec) a F/Lt Karel Křížek (palubní střelec). Peruť byla opět nasazena na východní Wretham, záložním letišti pro Honnington. Pro jeho metodický přístup byl v tomto období pověřen k vedení deníku letky. Jejich osádka byla s Wellingtonem KX-T, nasazena na první operační let 22. prosince 1940, při náletu na doky Ostende. Čas vzletu 4.30 hod. a přistání, po splnění úkolu, v 6.28 hod. Později ve stejný den se opět zúčastnili s letounem KX-T další mise na ropná zařízení v Flushing , čas vzletu 17.02, přistání 20.17.

On 2 January 1941 they bombed the railway junction at Bremen, Germany, taking off at 18:00 returning at 22:50. On 9 January, on a raid to Gelsenkirchen, they took off at 21:15, but due to poor visibility were unable to locate the target and instead diverted to bomb Duisburg. They returned at 01:35.

Dne 2.1. 1941 se účastnili mise při bombardování železničního uzlu v Brémách, v Německu. s časem vzletu vzletu 18.00 hod. a přistání v 22.50 hod.. Dne 9. ledna měli za úkol bombardovat Gelsenkirchen. Čas vzletu 21.15 hod.. K vůli špatné viditelnosti, nebyli schopni najít cíl a proto bombardovali záložní cíl Duisburg. Čas přistání 10. 1. 1941, 01.35 hod.

Captured.
Zajetí.

On the night of 5/6 February 1941 six Wellington bombers of 311 Sqn took-off for a bombing raid on the docks at Boulogne, France. One of these Wellingtons was L7842, KX-T, captained by F/Lt František Cigoš and his crew. P/O Jaroslav Partyk, the usual navigator for Cigos’s crew, was sick and unable to fly on that mission. Instead P/O Emil Bušina, a newly trained navigator took his place on his first operational flight. They took off at 18:06.

V noci z 5. na 6. února 1941, šest dvoumotorových bombardovacích letounů typu Wellington 311. perutě bombardovalo doky v Boulogne, Francie, Jedním z těchto Welingtonu byl L7842, KX-T, s kapitánem F/Lt Františkem Cigošem a jeho posádkou. P/O Jaroslav Partyk, navigátor Cigošovy posádky byl nemocný a nemohl se účastnit této mise. Nahradil jej nově vyškolený navigátor P/O Emil Bušina, pro něhož to byl první operační let. Čas vzletu 18.06 hodin.

All six Wellingtons successfully reached and bombed their target, but on the return flight P/O Bušina suffered from altitude sickness and became too ill to navigate. However, Cigoš was able to check his aircraft’s position by making regular position checks with England by radio. Then the radio malfunctioned and so the pilots had to estimate their position. By now Bušina was recovering a little and was saying that they were flying in the wrong direction. However, the Wellington was now low on fuel and Cigoš, believing that they were near Honnington, Norfolk, saw an airfield and landed.

Všech šest Wellingtonů úspěšně nalezlo a bombardovalo cíl. Při zpátečním letu P/O Bušina trpěl výškovou nemocí a nebyl při vedení letounu po trati schopen správné orientace. Velitel osádky Cigoš se snažil o správnou kontrolu polohy letounu opakovaným vyžadováním polohy pomocí rádiového spojení s Anglii. Podle údajů z Anglie se piloti snažili upřesňovat svoji polohu. Neměli však správný kurs letu na svoji základnu a letěli špatným směrem. Již měli malý zbytek paliva a Cigoš se domníval, že se již nacházejí nedaleko letiště Honnington, Norfolk v Anglii a když uviděl přistávací plochu, tak na ni přistál.

After landing, they were taxi-ing towards the airfield buildings and in the moonlight, they saw armed soldiers running towards their aircraft. But the silhouettes of the soldiers showed that they were wearing coal-scuttle shaped helmets – Germans! Instead of Honnington they had landed at Flers, a Luftwaffe airfield near Caen in Normandy.

Po přistání, při měsíčním světle pojížděli k letištní budově a když viděli ozbrojené vojáky běžící směrem k jejich letounu, podle jejich siluety poznali, že mají na sobě jiné uniformy a podle tvaru přilby to byli – Němci! Místo na letiště v Honnington přistáli v Flers, na letišti Luftwaffe poblíž Caen v Normandii.

Realising their mistake Cigoš attempted to take off but in trying to manoeuvre the Wellington around, it’s wheels became stuck in mud on the grass airfield. In these last desperate moments, Arnošt managed to destroy the aircraft’s IFF device (Identification, Friend or Foe device), which identified the aircraft, and hastily devoured the day’s secret radio code tables which were printed on rice paper. The crew now had little choice but to surrender to the Germans.

Aby napravil svoji chybu Cigoš se snažil vzlétnout, ale při manévrech s letounem uvízl na travnatém letišti v bahně. V těchto posledních zoufalých okamžicích se Arnoštovi podařilo zničit MFF zařízení letadla (identifikace vlastní nebo cizí letoun) a spěšně polykal tajné kódové tabulky pro rádiové spojení na celý den, které byly vytištěny na rýžový papír. Posádka letounu již neměla jinou možnost, než se vzdát Němcům.

Wellington KX-T at Flers Luftwaffe airfield.
Wellington KX-T na letišti Luftwaffe v Flers.

Last page of Arnošt Valenta's RAF log-book.
Poslední stránka v knize letů RAF Arnošta Valenty.

Prisoner of War.
Válečný zajatec.

For newly captured Prisoners of War, they would initially be interrogated by the German authorities who would need to know, under the terms of the Geneva Convention, basic details of their captives. Under that Convention, a captive was only required to give their name, rank and service number But the Germans always tried to obtain military information as well, and the methods used to seek that information not always in accordance with the Convention.

Pro nově zadržené válečné zajatce, které po zajetí byli vyslýcháni německými orgány, bylo důležité znát podmínky Ženevské úmluvy, jaké základní informace od zajatců mohou být požadovány. Podle této úmluvy, zajatci jsou povinní dát své jméno, hodnost a služební číslo. Němci se vždy snažili od zajatců získat vojenské informace a při výslechu pro získání odpovědi na položené otázky, používali metody, které nebyly v souladu s Úmluvou.

But for captured Czechoslovak airmen the situation was more serious. Since the German occupation of their homeland in March 1939, the Germans had declared that Czechoslovakia – now only Bohemia and Moravia since the Germans had declared Slovakia to be a ‘independent’ state – was a Reich Protectorate. The country and its citizens thus were now part of Germany and subject to German law. This meant that any Czechoslovaks fighting for the Allies were deemed to be traitors to Germany, which would result in execution for the captives and severe repercussions for their families in their homeland.

Pro zajaté československé letce byla situace vážnější. V březnu 1939, Slováci vyhlásili samostatný stát Slovensko a Němci okupovali zbytkové území Československa, Čechy a Moravu, které vyhlásili jako říšský protektorát, součást Německa. Občané žijící na tomto území podléhali německému právu. To znamenalo, že Češi a Moravané bojující na straně spojenců byli považováni za zrádce Německa. Pro tyto zajatce to nebyly standartní podmínky a závažné důsledky to mělo i pro jejich rodiny žijících v jejich vlasti.

The day after their capture they were transported to Paris and from there to the transit camp at Dulag Luft at Oberursel, near Frankfurt am Main. Here newly captured RAF airmen were held and interrogated by the Luftwaffe.

Druhý den po jejich zajetí byli převezeni do Paříže a potom do tranzitního tábora v Dulag Luft v Oberurselu, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Zde nově zajaté letce RAF věznila a vyslýchala Luftwaffe.

With clearly non-English accents, Cigoš and his crew initially tried to bluff their German interrogators that they were in fact Canadian airmen. Unfortunately, due to a mistake by the RAF in the summer of 1940, all the Czechoslovak airmen accepted into the RAF at that time were allocated their Service numbers from one batch. By this time the Germans had already captured several Czechoslovak aircrew, and had identified them as Czechoslovak. When the Germans checked the Service numbers of Cigoš and his crew, they found that their Service numbers were from the same batch, and thus quickly established the true nationality of their captives.

S jasně neanglickými přízvuky se Cigoš a jeho posádka snažili blafovat německé vyšetřovatele, že jsou kanadští letci. Bohužel, chybou ze strany RAF v letě1940 bylo, že všem československým letcům byly přiděleny služební čísla z jedné šarže. Němci již do této doby zajali několik československých posádek letounů a identifikovali je jako Čechy a Moravany a tak rychle zjistili skutečnou národnost svých zajatců.

Only the determined intervention by W/Cdr Harry ‘Wings’ Day, the camp’s Senior British Officer, persuaded their Luftwaffe captors to send Cigoš and his crew to a prison camp instead of handing them over to the Gestapo.

Pouze odhodlaný zásah W/Cdr Haryho “Wings´Day, tábora britských starších důstojníků, přesvědčil své věznitele Luftwaffe, že Cigoš a jeho posádka nebyla předána gestapu a byla odeslána do zajateckého tábora.

After his capture Arnošt was initially very disappointed, as he had planned that when his operational tour was completed, that he would volunteer for pilot training.

Po zajetí byl Arnošt velice zklamaný, neboť měl v úmyslu po splnění stanovených operačních letů se dobrovolně přihlásit do výcviku pilotů.

On 15 February 1941 Cigoš and his crew were sent to Stalag Luft I at Barth, Northern Germany. The usual procedure for new PoWs arriving at a camp is that they would be questioned by the Senior British Officers team to ensure the Germans where not trying to infiltrate an informer amongst the PoWs. Following his questioning, Arnošt was advised by the British Senior Officer to keep a low profile and not to try and escape. There were concerns that should the Germans become aware of his intelligence gathering activities for Poland during the spring and summer of 1939, or if he were captured in an escape attempt and interrogated by the Germans, he would probably be handed to the Gestapo and most likely be executed. With reluctance, Arnošt accepted this and instead gave Russian classes and his lectures on Military History to fellow PoWs were always well attended. He also taught himself Chinese from books borrowed from the camp library.

Dne 15. února 1941, Cigoš a jeho posádka byli posláni do Stalag Luft I v Barth v severním Německu. Byl to obvyklý postup pro nové válečné zajatce, kteří přicházeli do tábora a byli vyslýcháni. Starší britští důstojníci je upozornili, že se Němci snaží infiltrovat mezi válečné zajatce informátory. Arnošt byl britským starším důstojníkem poučen, aby se choval nenápadně a nepokoušel se o útěk. Byly oprávněné obavy, že kdyby Němci zjistili, že chce utéci a při výsleších se dozvěděli o jeho zpravodajské činnosti na jaře 1939 pro Polsko, byl by předán gestapu a pravděpodobně popraven. Arnošt toto upozornění přijal s nechutí, ale řídil se jím. Věnoval se kursu ruštiny. Jeho přednášky pro kolegy, válečné zajatce na téma vojenské historie byly hojně navštěvovány. Sám si vypůjčoval v táborové knihovně čínské knihy, které studoval.

In late March 1942, Arnošt, or ‘Wally’ as he was usually called by his fellow PoWs, was one of a group who were transferred to Stalag Luft III at Sagan, Germany – now Żagań in western Poland – about 160 km south-east of Berlin.

Na konci března 1942 Arnošt, také nazývaný svými válečnými kolegy “Wally”, byl jedním ze skupiny, které byla převedena do Stalag Luft III v Sagan, Německo – nyní Źagaň v západním Polsku-asi 160 km jihovýchodně od Berlína.

Stalag Luft III.

Stalag Luft III was a new ‘officers only’ camp with its first compound, the east compound, being completed on 21 March 1942. Its first PoWs were RAF and Fleet Air Arm officers. Later four other compounds – centre, north, south, west were to be built. When completed the camp occupied about 60 acres and held 10,949 PoWs from the various Allied Air Forces. Each compound consisted of 15 single-storey wooden huts with each bunkroom, 3 m by 3.7 m in area, sleeping 15 men in five triple level bunks.

Stalag Luft III byl nový zajatecký tábor “jen pro důstojníky”. 21. března 1947 dokončený, jako prvý ze čtyř táborů budovaných od centra, na východní straně . Byli do něho umístěni zajatci RAF a důstojníci vícemístných letadel. Později se připravovalo vybudování dalších táborů na severu, západě a jihu. Po dokončení se tábor rozkládal asi na 60 akrech a bylo do něho umístěno 10949 zajatců z různých spojeneckých vzdušných sil. Každý tábor se skládal z 15 jednopatrových dřevěných budov a v každé místnosti o rozměrech 3x3x3.7m, bylo umístěno 15 mužů na pěti třílůžkových palandách.

The Germans believed the camp to be escape-proof as it had a number of features that would make escape extremely difficult. The sandy subsoil was a distinct yellow colour, unlike the grey surface soil and thus would be easily noticed on tunellers’ clothes or if dispersed on the ground. It was also loose and collapsible making it unstable for tunnel-building. To pick up any sounds of tunnelling activity seismograph microphones, were placed around the perimeter of the camp. All huts were built on 60 cm stilts as a further deterrent to tunnelling.

Němci byli přesvědčeni, že se z tábora nedá uniknout a to z mnoha důvodů. Písečné podloží mělo na rozdíl od šedé barvy na povrchu odlišnou žlutou barvu a proto by při budování tunelu toto lehce zjistili na oděvech a rozptýlené zemině z tunelu. Písečné podloží bylo nestabilní pro budování tunelu. Po obvodu tábora byly umístěny seismografy a mikrofony a všechny chaty byly postaveny na kůlech 60 cm nad zemí, což byl další odstrašující prostředek od tunelování.

Despite these deterrents the first successful escape – the ingenious ‘Wooden Horse’ – was achieved in October 1943 when all three escapers successfully managed to reach a neutral territory and return to England.

Navzdory všem těmto odstrašujícím opatřením se v říjnu 1943 podařil první úspěšný útěk – s nápaditým využitím švédské bedny – když se všem třem uprchlíkům podařilo dosáhnout neutrálního území a vrátit se do Anglie.

Czechoslovak RAF PoW’s at Stalag Luft III.
Českoslovenští váleční zajatci RAF v Stalag Luft III.

Early Days.
V prvních dnech.

One other early arrival at Stalag Luft III was S/Ldr Roger Bushell, a 33 year old South-African born, Cambridge-educated London barrister, who had been shot down in his Spitfire on 23 May 1940. By the time of his arrival at the camp he was already a hardened escaper with two attempts to his credit. Bushell was a determined escaper and a formidable leader. In conjunction with the Senior British Officer Gp/Cpt Harry ‘Wings’ Day, he swiftly organised an Escape Committee so that escape preparations could be investigated.

Jedním z dalších předčasných příjezdů do Stalag Luft III, byl příjezd S/Ldr Roger Bushell, ve věku 33 let, narozeného v Jihoafrické republice, absolventa Cambridgské University, povoláním advokát, který byl 23. května 1940 sestřelen ve svém letounu Spitfire. Před příchodem do tábora se již dvakrát pokusil o útěk ze zajateckého tábora. Bushell se stal přirozeným a impozantním vůdcem pro zajatce se snahou o útěk. Ve spojení s Day Senior British Officer GP/CPT Harry Wings, rychle zorganizoval útěkový výbor, tak aby mohly být zkoumány únikové možnosti a prostředky.

As previously at Barth, Arnošt continued to maintain his low profile as far as the Germans were concerned, taking part in sports, studying, giving educational lectures and perfecting his English. Within the camp a Staff College had been organised, which Arnošt attended and as a diligent student. As far as the Germans were concerned Arnošt was a model prisoner.

Stejně, jako tomu již bylo v Barth se Arnošt snažil býti Němcům nenápadným účastí na sportovních aktivitách, studiu, vzdělávacích přednáškách a zdokonalování v angličtině. Byl pilným studentem v táborové štábní akademii a Němci jej považovali za vzorného vězně.

But Arnošt was also amongst the most active Czechoslovak PoWs in the camp. He followed both German and English newspapers, listened on the camp’s secret radio, keeping track of the latest developments on the European political and military situation resulting in him being the camps authority on these subject. He was a popular speaker who gave lectures on these subjects as well as on Czechoslovak history. His ability to correctly analyse military developments during the most significant phases of the war – and correctly predict their outcome – ensured that his lectures were particularly well attended. His linguistic skills, being fluent in French, German, English, Russian as well as his native Czech, coupled with his organisational ability and intelligence experience, made him a natural choice as the Escape Committee’s Intelligence Officer.

Arnošt patřil také mezi nejaktivnější československé válečné zajatce v táboře. Sledoval německý a anglický tisk, poslouchai tajné rádio tábora, a sledoval nejnovější vývoj evropské politické a vojenské situace, což o něm bylo známo v celém táboru. Byl oblíbeným řečníkem, který přednášel na tato téma a československé dějiny. Jeho schopnosti správně analyzovat vojenský vývoj v nejvýznačnějších etapách války – správně předpovídat jejích výsledek – zajišťovaly velkou účast na jeho přednáškách. Stal se uznávaným odborníkem těchto subjektů a přednášel o nich. Hovořil plynně francouzsky, německy, anglicky, rusky, stejně dobře jako svým rodným českým jazykem. Tyto přednosti ve spojení s jeho inteligencí, organizačními schopnosti a zkušenostmi zajistily, že se stal přirozenou volbou zpravodajským důstojníkem Únikového výboru.

Czechoslovak RAF PoW’s at Stalag Luft III.
Arnošt Valenta jako válečný zajatec v Stalag Luft III.

Arnošt immediately assembled a team of fellow PoWs to be intelligence gathers; covertly watching and recording all movements of any German inside the camp. In his persona of being a model and an amiable PoW, he was, during friendly conversations with German guards or other German personnel working in the camp, discretely evaluating that person’s susceptibility and weakness to establish their potential as a suitable source of information or materials which would be of use to the Escape Committee.

Arnošt ze svých kolegů zajatců, vytvořil zpravodajský tým, který shromažďoval zprávy, sledoval a nahrával všechny pohyby Němců v táboře. V jeho osobnosti byla při rozhovorech s německými strážemi a německými pracovníky přirozená přívětivost. Důkladně se seznamoval s jejich slabostmi a náchylnostmi, které vyhodnocoval pro jejich stanovení jako potenciálního vhodného zdroje informací nebo materiálu, které by mohly být užitečnými pro útěkový výbor.

Such ‘suitable’ Germans would then be targeted by one of his team who would then work on their ‘target’ and encourage them to supply information or to procure equipment needed by the Escape Committee.

Na vytypované vhodné Němce by se zaměřili někteří z týmu a pracovali s nimi v zájmu stanoveného “cíle” a povzbuzovali je k předávání informací, nebo obstarání potřebného vybavení podle požadavků Útěkového výboru.

During casual and friendly conversation between one of the team and the German – sometimes over a cup of real coffee, or a American cigarette in the team member’s hut – useful information could be learnt from apparently innocent questions. For example: if the German mentioned forthcoming leave he would casually be asked was he going home for his leave, how was he getting there etc., and so train routes and timetables would be learnt.

V průběhu neformální a přátelské konverzace mezi jedním členem týmu a Němcem nad šálkem pravé kávy, nebo při kouření americké cigarety, člen týmu – při použití zdánlivě nevinné otázky, získal užitečné informace. Například: pokud se Němec zmínil, že pojede domů na dovolenou, jakoby mimochodem se zeptal, jak je to daleko a čím pojede atd…. a tak se seznámil s vlakovými spoji a jízdním řádem.

Other times it was a case of weakening the German. This was achieved by giving the German a friendly gift from the POWs Red Cross parcels like coffee, cocoa, chocolate, cigarettes, which were now no longer available in Germany and thus an irresistible temptation. Once a gift was accepted the German was compromised and was open to blackmail to obtain items needed by Arnošt’s team.

V jiném, případě to bylo zavázání si Němce. Toho bylo dosaženo tím, že Němec neodolal pokušení a přijal přátelský dar, který zajatci dostali od červeného kříže, jako kávu, kakao, čokoládu, cigarety, jež byly v Německu nedostatkovým zbožím. Po přijetí daru se Němec cítil ohrožen možností vydírání a tak se otevřela cesta k získávání potřebných předmětů pro Arnoštův tým.

On one occasion a camera was needed by the forgers for the documents they were producing. Arnošt innocently asked a new young German officer if he could obtain a German newspaper for him. The German was happy to oblige with this innocent request and a few days later the German came to Arnošt with the newspaper. The amiable Arnošt was overjoyed to receive it and insisted the he must reciprocate the German’s kind gesture by giving him a gift. The gift was a Red Cross food parcel. Arnošt innocently just asked that the German sign a receipt for the parcel just to keep all the Red Cross paperwork in order,which the German was happy to do. Shortly after this Arnošt asked him for a camera, the officer had little choice. Any trade with PoWs was illegal and punishment would almost certainly be sending the Russian front if his superiors were to find out.

Při jedné příležitosti bylo nutné získat fotoaparát pro padělatele vyrábějící dokumenty. Arnošt se nevinně jednoho mladého německého důstojníka zeptal, zda by pro něho mohl získat německé noviny. Němec byl šťastný, že může vyjít vstříc a splnit tuto nevinnou žádost a za několik dní přinesl Arnoštovi noviny. Milý a vždy příjemný Arnošt neskrýval před ním velikou radost, kterou mu tím udělal a trval na tom, že mu musí oplatit toto německé laskavé gesto dárkem. Dárek byl od Červeného kříže s označením příjemce balíku a to pouze z administrativních důvodů, kterého z Němců potěšil. Krátce poté jej Arnošt požádal o fotoaparát a důstojníkovi nezbývalo než mu jej poskytnout. Neboť každý obchod s válečnými zajatci byl nezákonný a pokud by to jeho nadřízení zjistili, následoval by téměř jistý trest, odeslání na ruskou frontu.

Another method was the ‘borrowing’ of documents. A German would be invited into one of the huts for a coffee and a cigarette and encouraged to make himself comfortable by taking his jacket off. After that he would be distracted and one of the PoWs would discreetly remove any documents from the jacket. After he had left the hut the German would realise that his documents were missing. He would be too scared to report this to his superiors, and would return to his friendly PoW and ask his help to find them. The understanding PoW would be sympathetic to the German’s plight and would agree to help find them. Usually after a couple of days the documents were ‘found’ and returned to the grateful German. During that time the PoW forgery team had produced copies.

With fellow Czechoslovak RAF PoW’s at Stalag Luft III, Ivo Tonder, Arnošt Valenta and Jiří Maňák.
S Kolegy, československými válečnými zajatci RAF v Stalag III, Ivo Tonder, Arnošt Valenta a Jiří Maňák.

Další metodou bylo “půjčovaní” dokumentů. Němec byl pozván do jedné chaty na kávu a cigarety. A doporučili mu, aby si udělal pohodlí a sundal si sako. Ve vhodném okamžiku a jeho rozptýlení, jeden z válečných zajatců mu nenápadně vzal ze saka dokumenty. Když Němec po opuštění chaty zjistil, že nemá dokumenty, měl příliš velký strach tuto skutečnost oznámit svým nadřízeným a vrátil se ke své sympatizující společnosti přátel a seznámil je s nepříjemnou situací, která se mu stala. Za krátký čas byly dokumenty “nalezeny” a vráceny vděčnému Němci. Během této doby POW padělali a vytvořili kopie dokumentů.

Pens and ink for the forgers, civilian buttons for the tailors who would use them to replace the usual military buttons when converting RAF jackets to a more civilian style jacket, tools for the various teams involved in tunnel construction, and German currency were amongst the many items that Arnošt and his team would obtain from their ‘tame’ Germans

Od podobně zkompromitovaných Němců, získávali pera a inkoust pro padělatele dokladů, civilní knoflíky pro krejčí, kteří je používali při přešívací úpravě stejnokrojů RAF na civilní bundy. Veškeré potřebné nářadí pro různé týmy podílejících se na výstavbě tunelů a německou měnu.

Operation Escape 200.
Operace Únik 200.

Roger Bushell, as Escape Officer, had very ambitious escape plans. He was a firm believer in that realistically the chances of an PoW escaper reaching a neutral country were very slim, but that having escaped prisoners on the loose would cause tremendous disruption to the Germans. It would involve them in considerable use of man-power to try and capture the escapers. He devised a very ambitious plan to maximize that disruption – an escape by a large number of PoWs. The plan, codenamed ‘Operation Escape 200’. was aimed at 200 PoWs escaping. In presenting his plan to the Escape Committee he declared:

Roger Bushell, důstojník připravující útěk, měl velmi ambiciózní únikové plány. Byl pevně přesvědčen o tom, že existuje reálná šance pro uprchlé zajatce, dostat se do některé z neutrálních zemí, i když jsou malé. Předpokládal, že uniknuvší vězni na útěku, by způsobili Němcům veliké problémy, protože by museli pro jejich zachycení vynaložit značné úsilí a do akce zapojit velký počet lidí. Vymyslel ambiciózní plán, jak maximalizovat tyto problémy – únikem velkého množství válečných zajatců. Plán s kódovým označením “Operace Únik 200” byl předpokládal současné uprchnutí 200 válečných zajatců. V prezentaci jeho plánu Útěkovému výboru, prohlásil:

“Everyone here in this room is living on borrowed time. By rights we should all be dead! The only reason that God allowed us this extra ration of life is so we can make life hell for the Hun. In North Compound we are concentrating our efforts on completing and escaping through one master tunnel. No private-enterprise tunnels allowed. Three bloody deep, bloody long tunnels will be dug – Tom, Dick, and Harry.. One will succeed!”

“Každý, kdo v této místnosti žije ve vypůjčeném čase. Správně bychom měli být všichni mrtví! Jediný důvod, proč nám Bůh dovolil tento zvláštní příděl života, že musíme udělat ze života peklo Hunum. V severní části tábora, soustředíme své úsilí na dokončení jednoho z hlavních únikových tunelů. Žádné soukromé podnikání při stavbě tunelů není povoleno. Vykopou tři zatraceně hluboké a dlouhé tunely – Tom, Dick a Harry ….Jeden se podaří!”

‘Tom’ was started in the hallway of hut 123. ‘Dick’ from the drain sump in the washroom in hut 122 and ‘Harry’ under the stove in hut 104. In each case the tunnellers were having to chip through a masonry plinth on which the huts were raised by 60 cm. Then they were into the sandy soil and dug down 30 ft.At that depth they started to dig horizontally in the direction of the perimeter trees. In each case the tunnel was projected to be about 100mtrs long. The sandy soil dictated that the tunnels were shored up with wood; bed boards were just the right length. Tunnelling was dangerous and as the tunnels got longer they were supplied with lighting and ventilation. Sand removal in the tunnel became a problem, but with ingenuity were overcome.

Stavba tunelu “Tom” byla zahájena v chodbě chaty 123. Dick z odtokové jímky v umývárně v chatě 122 a “Harryho”, pod kamnama v chatě 104. V každém případě musely tuneláři tunely dělat přes zdivo soklu vysokém 60 cm, na němž byly chaty postaveny. Následovala písčitá půda, v níž se kopalo do hloubky 30ft a v této hloubce začali kopat vodorovně ve směru obvodu stromů do vzdálenosti nejméně 100 m. Písčitá půda byla nebezpečná a vyžadovala zajištění dřevěnými podpěrami a deskami z postelí se správnou délkou. Tunelování bylo nebezpečné a proto tunely byly osvětleny a větrány ventilací. Odstraňování písku z tunelu bylo problematické, ale vynalézavě byly překonávány.

The simultaneous construction of three tunnels was a huge logistical undertaking with some 230 tons of yellow sand had to be ‘lost’ after it had been dug- ut of the tunnels. Each tunnel was 2 ft wide and 2 ft high (the length of a bed board) and each yard of tunnel dug yielded approximately 1 ton of sand which needed to be dispersed around the camp.

Současná výstavba tří tunelů byl obrovský logistický podnik, neboť muselo být uklizeno z tunelu přibližně 230 tun žlutého písku. Každý tunel byl 2 stopy široký a 2 stopy vysoký (délka desky postele). a z každého metru délky vykopaného tunelu byla vytěžena 1 tuna písku, který musel být rozptýlen po celém táboře.

Bushell’s orderly and disciplined approach harnessed the skills of those in the camp and focused them on these tunnels. No other tunnelling activities were permitted. More than 600 prisoners were involved in the logistics of the plan, either as tunnellers, sand disposers, tailors, forgers, intelligence and security. In addition to Arnošt, amongst them were other Czechoslovaks including Bedřich Dvořák, František Cigoš, and Václav Kilián who worked in the tailor workshop, while Ivo Tonder, with his slight build was a natural and very enthusiastic tunneller.

Řádný a disciplinovaný Bushellův přístup umožnil využívání dovedností všech zúčastněných vězňů v táboře a zaměřil je na budování tunelů. Žádné další tunelářské aktivity nebyly povoleny. Více než 600 vězňů bylo zapojeno do logistického plánu, a to buď jako tuneláři, drtiče písku, krejčí, padělatelé, zpravodajce a zajišťující bezpečnost. Kromě Arnošta, mezi nimi byli další Čechoslováci, včetně Bedřicha Dvořáka, Františka Cigoše a Václava Kiliána, který pracoval v krejčovské dílně, zatímco Ivo Tonder, se svojí drobnou postavou, byl přirozeným a velmi nadšeným tunelářem.

They had setbacks. In June 1943, tunnelling on ‘Dick’ had to be aborted as the Germans started to clear the woodlands where the tunnel would exit and began to build the Southern compound there. Instead ‘Dick’ was used as a storage and workshop area for the escape team. During the summer, one of men disposing tunnel sand in the camp’s compound made a costly mistake by leaving traces of the yellow sand on the ground. This alerted the Germans that tunnelling was taking place and they made vigorous searches in the camp; on 8 September they discovered ‘Tom’. It was just 20 mtrs short of its planned exit point. Bushell ordered an immediate cessation of tunnelling activity so as to mislead the Germans into thinking that there had been only one tunnel.

Měli také nezdary. V červnu 1943, muselo být přerušeno tunelování “Dick,” protože Němci začali čistit lesy v místech, kde měl tunel končit a začali tam budovat jižní část tábora. Místo toho, “Dick” byl používán jako sklad, dílny a prostor pro únikový tým. Během léta jeden z mužů, kteří umisťovali písek z tunelu v prostoru tábora se dopustil vážné chyby tím, že zanechal stopy žlutého písku na zemi. Toto upozornilo Němce, že se v táboře provádí tunelování a zahájili intenzivní vyhledávání. Dne 8. září objevili tunel “Tom”. Bylo to pouhých 20 m od plánovaného vyústění tunelu. Bushell nařídil okamžité zastavení činnosti tunelování, aby tak oklamal Němce a oni se domnívali, že jde pouze o jeden tunel.

A view in 'Harry'.
Pohled na vozík u tunelu 'Harry'.

After a cooling-off period, tunnelling on ‘Harry’ resumed – with vigour. In January 1944; their most successful day, their digging accomplished 14 ft. As snow was now on the ground, sand dug from ‘Harry’ was now placed in ‘Dick’

Po uklidnění situace, byly práce s elánem obnoveny na tunelování “Harryho”. V lednu 1944, měli nejúspěšnější den, kdy při zasněžené zemi vykopali za jeden den 14 stop tunelu. Vykopaný písek byl umístěn v tunelu “Dick”.

‘Harry’ was completed on 14 March 1944. The next moonless night was on the 23, 24 and 25th March, with the camp meteorologists forecasting that the weather that night would be ‘reasonable’

“Harry” byl dokončen 14. března 1944. Další bezměsíčné noci nastanou 23. 24. a 25. března a meteorologové předpovídali, že počasí bude “rozumné”.

Velký útěk, tunel 'Harry'.

The Escape.
Útěk.

The Escape Committee selected 25 escapers; these were to be first out of ‘Tom’ as they were considered to have the best chance of successfully getting out of Germany. They were generally fluent in French or German and be able to reasonably blend in as foreign workers as they travelled, by train, across Germany. The mainline railway station was at Sagan, about a mile away from the camp, but less than 50% chose to travel by train fearing that it was too risky. Instead they would walk south by night, and try and reach the Swiss border. The other 175 escapers were selected by their names being picked out of a hat.

Útěkový výbor se skládal z 25 zvolených členů, kteří měli jako první utéci tunelem “Tom”, neboť se předpokládalo, že tak budou mít nejlepší šanci úspěšně se dostat z Německa. Všichni plynně hovořili francouzsky a německy a byli schopni přirozeně splynout se zahraničními pracovníky, kterých bylo v Německu mnoho. Hlavní železniční stanicí byla Sagan, asi kilometr do tábora. Ale méně než 50% útěkářů se rozhodlo cestovat vlakem, neboť se obávali, že by to bylo příliš riskantní. Místo toho chtěli v noci jít jižním směrem na švýcarskou hranici. Ostatních 175 uprchlíků bylo vybráno podle jména losováním z klobouku.

Usually the escapers would travel in pairs or singly. Arnošt teamed up with Henry ‘Johnny’ Marshall, a fervent tunneller and they were allocated 2nd and 3rd place in the queue to escape. Bushell had teamed up with Bernard Scheidhauer, a Free French pilot and together were 4th and 5th in the queue.

Obvykle uprchlící cestovali v párech nebo jednotlivě. Arnošt se spojil s Henrym ´Johnny´Marshallem, zaníceným tunelářem a bylo jim přiděleno druhé a třetí pořadí útěku. Bushell se spojil s Bernardem Scheidhauerem, pilotem svobodných Francouzů a měli přidělené 4. a 5. pořadí.

Arnošt and ‘Johnny’ Marshall planned to travel north to Gdansk, a shipping port on the Baltic coast of Poland. From here they would try and smuggle themselves aboard a neutral ship which would take them to Sweden. Their forged documents where in the names of Müller (Arnošt) a German architect, whilst Marshall was Rougier, a French entrepreneur, and the story was that they were making an important business trip to Gdansk.

Arnošt a ´Johnny´ Marshall měli v plánu cestovat do Gdaňského přístavu na pobřeží Baltského moře v Polsku, kde se chtěli propašovat na neutrální loď, kterou by se dostali do Švédska. V jejich padělaných dokumentech byla uvedena jména Müller (Arnošt), německý architekt a Marshall Rougier, francouzský podnikatel a že jsou na důležité služební cestě do Gdaňska.

Stalag Luft III watch-tower and German guards.
Stalag Luft III. Strážní věž německé hlídky.

At about 10:00 pm on the night of the escape. Leslie ‘Johnny’ Bull, a tuneller, dug the final part of the exit shaft and broke through to the surface. On looking out was he shocked to see that the tunnel was short of the tree-line by some 20 ft, within sight of one of the German watch-towers and still not clear of the perimeter floodlights. With hasty ingenuity, a makeshift signalling system was set up and the problem was overcome and the escapers started to leave the tunnel but at a much slower pace than had been originally planned because the tunnel exit was not hidden amongst the trees.

V noci stanovené pro útěk, asi v 22.00 hod., Leslie ´Johny´Bull, tunelář, kopal polední část výstupu a když tunel prorazil na povrch, byl šokovaný tím co uviděl. Tunel byl krátký a od stromu vzdálený asi 20 ft, na dohled z jedné ze strážních věží a stále nebylo jasné, kde je obvodový světlomet. S ukvapenou vynalézavostí, byl tunel provizorně prodloužen a problém byl překonán. Uprchlíci začali opouštět tunel, ale mnohem pomalejším tempem, než bylo původně plánováno, neboť výstup z tunelu nebyl skrytý mezi stromy.

At around 02:00 air-raid sirens started as the RAF were commencing an air raid on Berlin. All the camp lights and floodlights were switched-off. This gave the escapers an ideal opportunity to rapidly exit the tunnel, however the air raid was shortly to have dire consequences for them.

Ve 2.00 hod. v celém táboře se rozezněly protiletecké sirény, neboť RAF zahájila nálet na Berlín. Všechna táborová světla a světlomety byly vypnuté. To uprchlíkům poskytlo ideální příležitost k rychlému opuštění tunelu, ale nálet měl mít brzy katastrofální následky také pro ně.

With their luggage it was taking each escaper around ten minutes to travel through and exit the tunnel, and despite the advantage gained by the air raid the escape was progressing slowly. It was evident by 4 am that it would be impossible for all 200 airmen to escape and so the controller in hut 104 decided that they would close the tunnel at 5 am with the 87th escaper being the last. Despite these setbacks 76 airmen managed to travel through the tunnel and get away from the camp. At around 4.55am, a shot was heard at the tunnel exit. S/Ldr Leonard Trent VC, the 77th escaper had just exited the tunnel and was heading for the tree-line when he was seen by a guard who fired his rifle. Trent was not hit and immediately surrendered and the escape was over.

Každému uprchlíkovi se zavazadlem trvala cesta tunelem asi 10 minut a i přes výhody, které jim poskytl nálet, byl útěk velice pomalý. Ve 4 hodiny ráno již bylo zřejmé, že je nemožné, aby se všem 200 letcům podařilo uniknout a tak regulátor v chatě 104 rozhodl, že po posledním 87. uprchlém vězni se v 5 hodin ráno tunel uzavře. Přes tyto překážky se podařilo tunelem uniknout a vzdálit se od tábora 76 letcům. Kolem 4.55 hod. byl slyšet u výjezdu z tunelu výstřel. S/Ldr Leonard Trent VC, 77 vystoupil z tunelu a byl na cestě ke stanovenému stromu, když jej uviděl strážný a vystřelil ze své pušky. Trent nebyl zasažen, okamžitě se vzdal a útěk tím skončil.

Apart from Arnošt, two other Czechoslovaks; Ivo Tonder and Bedřich Dvořák, were amongst the 76 who escaped. S/Ldr Thomas Kirby-Green, an Englishman who had served with 311 Sqn (Czechoslovak) was also one of the 76.

Kromě Arnošta a dvou dalších Čechoslováků se Ivo Tonderovi a Bedřichovi Dvořákovi ze 76 unikajících tunelem útěk podařil. Útěk ze 76, se také podařil S/Ldr. Thomasu Kirby-Green, Angličanovi, který sloužil u 311. perutě (československé).

Out of the Camp.
Z tábora.

With the escape being delayed, by the time Marshall and Arnošt had exited the tunnel, made their way through the trees and walked the mile to Sagan railway station, they were already behind schedule. By now the air raid sirens had already started and a ticket inspector stopped them entering the station, telling them to go to the air raid shelter instead. Despite Arnošt’s pleading that they had a train to catch, the ticket inspector refused to let them into the station. They missed their train and their escape plan had been compromised. The next train they could catch would be at 01:00 but this would arrive too late for their 03:00 train connection to Gdansk.

Při opožděném útěku, po vystoupení z tunelu mezi stromy, Marshall a Arnošt šli míli na vlakové nádraží v Saganu, kam přišli se zpožděním v době, kdy se rozezněly sirény ohlašující nálet. Před vstupem na stanici je zastavil revizor a řekl jim, aby šli ven a schovali se do úkrytu. Ani přes Arnoštovi námitky, že potřebují stihnout vlak, je do stanice nevpustil. Vlak jim ujel a únikový plán byl ohrožen. Další vlak jel až za jednu hodinu, ale tím by již nestihli přípoj vlaku ve tři hodiny do Gdaňska.

Sagan railway station.
Vlakové nádraží v Saganu.

As Marshall’s German was poor and fearing the possibility that escape would soon be discovered, with the station being telephoned and warned to look out for escapers, they decided not to risk lingering at the station. Instead they left the station and discussed what alternative options they had. As they left they saw other escapers, who had also been unable to enter the station, having discussions about revising their escape plans.

S ohledem na Marshallovu nedokonalou německou výslovnost. Z obavy, že by se tím mohl prozradit jejich útěk a také bylo nebezpečí, že by ze stanice mohli telefonicky na ně upozornit jako na uprchlíky, rozhodli se, že nebudou riskovat dalším setrváním na stanici a stanici opustili. Potom projednávali další alternativní možnosti, které měli. Když odcházeli, viděli ostatní uprchlíky, kteří také chtěli vstoupit do stanice, jak diskutují o revizi svých únikových plánů.

Reluctantly Marshall and Arnošt realised that it would be too risky to return to the station. Instead Arnošt suggested walking to the Czechoslovak border which was about 120 km away. They started walking south, along a snow-covered road, but as the road went just west of the camp, they decided to go avoid the road and go across the fields instead. However the snow and mud soon forced them back onto the road so that they could resume their journey. Just before dawn, on the 25 March, they had reached the Breslau-Berlin autobahn, about 20 km from the camp, crossed over it and hid deep in the forest until nightfall.

Ač neradi si Marshall a Arnošt uvědomovali, že návrat na stanici by byl příliš riskantním a Arnošt navrhl chůzi směrem na československou hranici, vzdálenou asi 120 kilometrů. Vydali se na cestu po zasněžené vozovce na jih. Cesta posléze směřovala na západ od tábora a tak se rozhodli sejít s cesty a přejít přes pole. Pro velké bláto a sníh, nemohli pokračovat v chůzi a byli nuceni vrátit se zpět na silnici. Těsně před svítáním dorazili do Breslau k dálnici na Berlín, asi 20 km od tábora. Zamířili do lesa a až do setmění se schovali v hlubokém v lese.

That night they resumed their walk south until dawn, again hiding in the forest during the day. That evening they continued their journey. Near the village of Kolfurtu, now Węgliniec about 40 km from Sagan, three German soldiers emerged unexpectedly from the trees and pointed their guns at them.

Další noc až do rána pokračovali v chůzi a ve dne se opět schovali v lese. Večer pokračovali v cestě. Nedaleko vesnice Kolfurtu, nyní Wegliniec, asi 40 km od Saganu se nečekaně vynořili mezi stromy ozbrojení němečtí vojáci a namířili na ně zbraně.

Caught totally by surprise Arnošt and Marshall tried to bluff their way out. Arnošt could speak the local German dialect fluently and his forged papers were excellent (after the war ended it was learnt that Arnošt’s false documents had been so good that not even the Gestapo had been able to detect that they were forgeries). Whilst Arnošt was doing all the talking, Marshall was remaining quiet. Before Arnošt could explain why ‘Müller and Rougier’ were walking near the village at night, the Germans became suspicious of Marshall and started to ask him questions. Whilst Marshall’s German was poor, he spoke reasonable French and tried to pretend he was French. Unfortunately one of the Germans spoke the language better than him.

I přes velké překvapení se Arnošt s Marshallem snažili blafovat o jejich cestě. Arnošt mluvil plynule místním německým dialektem a jeho doklady byly vynikající (po skončení války bylo zjištěno, že ani gestapo nebylo schopné rozpoznat, že to jsou padělky). Zatímco Arnošt se snažil hodně mluvit, Marshall ztrácel klid a vložil se také do řeči při Arnoštovým zdůvodňování , proč se “Müller a Rougier” v noci nacházejí u obce. Přitom se jednomu z Němců stal podezřelým a začal mu klást otázky. Marshallova němčina byla špatná, proto začal hovořit francouzsky a předstíral, že je Francouz. Ještě předtím, než mohli vysvětlit, proč “Müller a Rougier” se v noci pohybovali v blízkosti obce, Marshall při předstírání, že je Francouz, byl odhalen. Bohužel jeden z Němců mluvil francouzským jazykem lépe než on.

They were arrested and taken by car to the police station at Kolfurtu, where 19 other escapers were already being held. The following morning they all loaded onto a lorry and taken to a detention centre at Görlitz for further questioning. On arrival they found that other cells contained numerous others who had also been captured after the escape. During the day more escapers arrived, finally reaching a total of 36.

Byli zatčeni a přepraveni automobilem na policejní stanici v Korfurtu, kde již bylo zatčeno dalších 19 uprchlíků. Druhý den ráno je všechny odvezli do detenčního centra v Görlitz k dalšímu výslechu. Po příjezdu zjistili, že v dalších celách se nachází mnoho uprchlíků zatčených při útěku. Během dne přivezli opět další uprchlíky a jejich konečný stav dosáhl počtu 36.

The arrival of Arnošt and Marshall was a big blow for the other escapers there, as these two had been amongst the very first to leave the tunnel and by going by train were regarded as having the best chance of reaching freedom.

Příchod Arnošta a Marshalla, byl pro ostatní uprchlíky velkou ranou a překvapením. Tito dva jako první opustili tunel a měli cestovat vlakem, což byl způsob útěku považovaný za největší možnou šanci k dosažení svobody.

The Gestapo.
Gestapo.

At the Görlitz detention centre all the escapers were subjected to interrogations by the Gestapo and then returned to their cells. When Arnost returned from the first of his interviews he was grim and told his fellow escapers that he expected that captured Polish and Czechoslovak officers would be subjected to a rough time during their interrogations. After another interrogation he mentioned that he had been told that he would never escape again. More newly captured escapers were still arriving.

V záchytném centru Görlitz byli všichni uprchlíci podrobeni výslechu gestapem a potom se vrátili do svých cel. Přitom přicházeli další zadržení uprchlíci. Když se Arnošt vrátil výslechu byl zachmuřený a svým kolegům uprchlíkům řekl, že očekává, že při útěku zachycení čeští a polští důstojníci, budou vystaveni těžkému období svých výslechů. Dále uvedl, že mu bylo řečeno, že on by nikdy neunikl. Přitom přicházeli další zadržení uprchlíci.

On 31 March, F/Lt Arnošt Valenta along with Pole F/O Wlodzimierz Kolanowski, Britons F/Lt Charles Hall, F/Lt Brian Evans, F/O Robert ‘Bob’ Stewart, F/Lt Cyril Swain and Canadians F/Lt George McGill, F/Lt Patrick Langford, F/Lt Edgar Humphreys and F/O Henry ‘Hank’ Birkland were loaded onto a army truck. Accompanied by an escort of cars, they were driven away, under the command of Kriminal Obersekretaer E. Lux, who had received his instructions from Oberreigierungsrat Wilhelm Scharpwinkel, Gestapo, Chief at Breslau

Dne 31. března, F/Lt Arnošt Valenta s Polákem F/O Wlodzimierz Kolanovski a Angličany F/Lt Charles Hall, F/Lt Brian Evans, F/O Robert “Bob” Stewart, F/Lt Cyril Swain, Kanaďany F/Lt George McGill, F/Lt Patrick Langford, F/Lt Edgar Humphreys a F/O Henry “Hank” Brikland dostali od Obersekretae E. Luxe příkaz nastoupit s doprovodem eskorty na korbu nákladního automobilu. E. Lux tyto pokyny přijal od Oberregierungsrat Wilhelma Scharpeinkela, šefa gestapa v Breslau.

To the escapers remaining at Görlitz it was assumed that the ten were being returned to Sagan. Unbeknown to them, an enraged Hitler had ordered that all of the captured escapers were to be shot. Only after Gestapo Chief Heinrich Himmler convinced him that this would irreparably damage Germany’s relations with neutral countries, Hitler rescinded his order and compromised, directing that only 50 be executed.

Ostatní uprchlíci zůstali v Görlitz a domnívali se, že deset z nich Němci odvezli zpět do tábora Sagan. Když se o úniku dozvěděl Hitler, rozzuřil se a nařídil, že všichni zachycení uprchlíci musí být zastřeleni. Teprve poté, když mu šéf gestapa Heinrich Himmler vysvětlil a přesvědčil jej, že by to nenapravitelně poškodilo vztahy Německa s neutrálními zeměmi, Hitler odvolal svůj rozkaz a dal příkaz k zastřelení pouze 50 uprchlíků.

The ten were never seen alive again. On the road between Görlitz and Sagan, near the intersection of the Berlin-Breslau autobahn, the convoy stopped along the forest road and the ten PoWs were told to relieve themselves in the adjacent field. Emerging from the cars numerous Gestapo men also went into the field and executed the ten PoWs.

Nikoho z uprchlíků, kteří nastoupili na korbu nákladního automobilu, již nikdo nikdy neviděl na živu. Na silnici mezi Görlitz a Sagan, v blízkosti křižovatky dálnice Berlín – Breslau, konvoj zastavil na lesní cestě a zajatcům bylo řečeno, aby si šli ulevit v přilehlé oblasti. Spolu s nimi také do pole odcházeli příslušníci gestapa a zastřelili všech deset válečných zajatců.

The ten bodies were then loaded onto the truck and driven to the crematorium at Legnica. The staff at the crematorium were instructed that there was to be no record kept of these ten cremations.

Deset těl bylo potom naloženo na korbu nákladního automobilu a odvezeno do Krematoria v Legnici. Personál krematoria dostal příkaz, že nesmí být o těchto deseti kremacích vedeny žádné záznamy a musí mlčet.

Arnošt Valenta had become the only Czechoslovak RAF prisoner of war in WW2, to die in German captivity.

Arnošt Valenta byl jediným československým RAF válečným zajatcem v 2. světové válce, který zemřel v německém zajetí.

Arnošt Valenta’s RAF identity tags.
Arnošt Valenta, identifikační štítek RAF.

From a German viewpoint the three Czechoslovak escapers – Arnošt, Dvorak, and Tonder – were ‘traitors’ to Germany. Yet paradoxically Valenta was not executed because he was a Czechoslovak but because of his participation in the escape. In contrast, Dvorak, and Tonder were to be the only non-British who were captured and not executed. Instead they were to be sent to Prague to be tried for high treason in Court, where a guilty verdict would have resulted in their execution. Due to the intervention of the Red Cross, the trial of Czechoslovak RAF PoWs was suspended until after the war. With other Czechoslovak RAF PoWs they were then held at Coldiz from where they were liberated by the US Army in April 1945.

Z německého pohledu tři českoslovenští uprchlíci – Arnošt, Dvořák a Tonder – byli “zrádci” Německa. Přesto Arnošta Valentu, Němci nepovažovali za Čecha, který zradil Německo, a jako utečenec ze zajateckého tábora, byl zastřelen. V kontrastu Dvořák a Tonder jako jediní, nebyli považováni za Angličany, ale ,jako Češi “zrádci” Německa, kteří byli zajati a nebyli zastřeleni. Místo toho měli být převezeny do Prahy, a soudem obviněni a odsouzeni za velezradu k trestu smrti. Vzhledem k zásahu Červeného kříže, soud s válečnými zajatci, kteří byli v československé RAF, bylo pozastaveno až do doby po vítězství Německa ve druhé světové válce. Ostatní českoslovenští váleční zajatci z RAF byli vězněni v Coldiz, až do doby osvobození americkou armádou v roce 1945.

S/Ldr Thomas Kirby-Green, the English RAF officer who had served with 311 Sqn, escaping with F/O Gordon Kidder, a Canadian, were captured near Zlin, Czechoslovakia, after Gestapo interrogations both were taken on 28 March by two Gestapo cars to Ostrava, Czechoslovakia. Near Frydek, about 10km from Ostrava, the cars stopped and Kirby-Green and Kidder were instructed to get out of the car to relieve themselves. Whilst outside, both were murdered from behind by the Gestapo, their bodies then taken for cremation.

S/Ldr Thomas Kirby -Green, důstojník anglické RAF, který sloužil u 311. perutě, unikl s F/O Gordon Kidder, kanadský, a byli chyceni u Zlína, Protektorát Čechy a Morava, dříve Československo. Po výslechu gestapem, 28. března byli eskortováni dvěma vozidly gestapa v Ostravě, Protektorát Čechy a Morava. Nedaleko Frýdku auta zastavila a Kirby-Green a Kidder dostali pokyn, aby vystoupili z auta a ulevili si. Po vystoupení z auta, byli gestapem oba zezadu zavražděni. Jejich těla pak odvezli do krematoria.

Post WW2.
Po druhé světové válce.

After the end of the war, the urns of the 50 murdered RAF escapers, held at Sagan, were transferred to the Commonwealth War Graves Commission section at the Old Garrison Cemetery, Poznan, Poland. There Arnošt’s urn was re-interred at grave 9. A.

Po skončení války, bylo 50 uren s ostatky zavražděných uprchlíků RAF ze Sagan, převezeny a pohřbeny do sekce hrobů Commonwealth War Graves, na starém vojenském hřbitově v Poznani, Polsko. Arnoštova urna byla uložena do hrobu č. 9 A.

He was promoted ‘in memorium’ in 1947 from the Czechoslovak Air Force rank of nadporučík (F/O) to štábní kapitán (Sqd/Ldr). In 1991, following the ‘Velvet Revolution’ he was promoted to the rank of plukovník (Group Captain).

V roce 1947 byl Arnošt povýšen in memoriam z nadporučíka československého letectva (F/O) na štábního kapitána (SQD/Ldr). V roce 1991 po “sametové revoluci”, byl povýšen do hodnosti Plukovník (Group Captain).

Posthumously he was awarded the awarded the Válečný kříž 1939, Za zásluhy I. st and the Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). In 1946 he was awarded the Vojenský rád Za svoboda (zlatá hvězda), which was established that year and became one of only a handful of Czechoslovak airmen to be awarded this high honour.

Byl mu in memoriam udělen Válečný Kříž 1939, medaile Za zásluhy I. st. a Pamětní medaile Československé Zahraniční armády (se štítky F a VB). V roce 1946 mu byl udělen Vojenský Řád Za Svobodu (Zlatá hvězda), který byl zaveden v tomto roce a Arnošt se stal jedním z mála československých letců, kterému byl udělen.

Medals.
Medaile.

Válečný kříž 1939
Za chrabrost (1941)
Za zásluhy I. st.
Pamětní medaile čs. zahraniční armády (se štítky F a VB)
Vojenský Řád Za svobodu (zlatá hvězda).

Memorials.
Památníky.

On 22 July 1973 a memorial plaque was unveiled at the Svébohov Municipal Office:

Dne 22.července 1973 mu byla odhalena Obecním úřadem v obci Svébohov, pamětní deska :

To commemorate the 100th anniversary of his birth, a memorial stone, by the memorial plaque, was unveiled on 8 September 2012 :

U příležitosti 100. výročí narození, mu byl postaven pamětní kámen a 8. září 2012, odhalena pamětní deska :

a delegation from Svébohov, his birthplace, went to the Poznam cemetery to lay a wreath by his grave:

Delegace z obce Svébohov, jeho rodiště, na hřbitově v Poznani, položila věnec na hrob:

and a commemorative stamps was issued by the Czech Post Office:

a Českou poštou mu bylo vydáno pamětní razítko :

In the Černý Most district of Prague 9 a street is named after him:

Ve čtvrti Černý Most v Praze 9, je jeho jménem nazvaná ulice:

He is also commemorated at a memorial commemorating the 50 murdered RAF officers at the site of Stalag Luft III, Sagan:

Jeho památka spolu s památníkem 50 důstojníků RAF zavražděných v Stalag Luft III. Sagan, byly připomenuty na internetových stránkách :

and also on a Memorial plaque in the museum at that site:

a připomíná je také pamětní deska umístěna v Muzeu :

To commemorate The Great Escape at the Stalag Luft III site, the route of the tunnel ‘Harry’ is marked. Along its length commemoration stones are laid which are inscribed with the names of the 76 RAF airmen who made their escape through it on the night of 24/25 March 1944. The names of the 50 murdered RAF officers are marked in black :

Kde je popsán Velký útěk z tábora Stalag Luft III. (The Great Escape Stalag Luft III a na stránkách je vyznačena trasa tunelu “Harry”. Spolu s informační a komunikační technologií, jsou položeny vzpomínkové kameny na nichž jsou jména 76 letců RAF, kteří v noci z 24. na 25. března 1944, tímto tunelem utíkali z tábora. Jména 50 zavražděných důstojníků RAF, jsou označena černou barvou:

A remembrance tribute to the 50 murdered RAF officers is also at the RAF Museum, Hendon, London :

Vzpomínkový hold 50 zavražděným důstojníkům RAF, je také v muzeu RAF, Hendon, v Londýně :

Aftermath of The Great Escape.
Následky Velkého útěku.

Three of the 76 escapers, Per Bergsland , Jens Müller, both Norwegians and Bram van der Stok, a Dutchman, successfully reached neutral countries and freedom.

Tři z 76 uprchlíků, Norové, Petr Bergsland, Jens Müller a Holanďan Bram van der Stok, se úspěšně dostali do neutrální země, kde získali svobodu.

In the aftermath of the escape, the camp commandant, Fritz von Lindeiner, was removed and court-martialled by the Gestapo for not preventing the escape. His successor, Oberst Braune, equally shocked by the Gestapo executions, discretely permitted the prisoners to build a memorial to their memory and to hold the 50 urns.

V důsledku útěku byl velitel tábora, Fritz von Lindeiner zbaven funkce a souzen vojenským soudem za to, že nezabránil útěku. Jeho nástupce, Oberst Braune byl šokován popravami provedených gestapem a vězňům diskrétně povolil postavit padesáti popraveným spoluvězňům pomník a na památku uchovat jejich urny.

The urns of 50 of the 76 escapers were returned to Stalag Luft III, the Senior British Officer being advised that all had been ‘shot whilst trying to escape’. The urns were initially held at the memorial. After the war the urns were interred at the CWGC cemetery at Poznam.

Do Stalag Luft III, se vrátili žijící uprchlíci a 50 uren bylo doporučeno aby starší britský důstojník a všichni “při pokusu o útěk byli zastřeleni”.Urny byly uloženy u památníku. Po válce byly urny pohřbeny na hřbitově v CWGC v Poznani.

Seventeen of the escapers were returned to Stalag Luft III. Two Czechoslovaks, Bedřich Dvořák and Ivo Tonder, were went to Colditz to be tried for high-treason, along with other Czechoslovak RAF PoWs. The remaining four escapers were sent to Sachsenhausen concentration camp. All 23 survived the war. ‘Johnny’ Marshall, Arnošt’s escape companion was one of the four sent to Sachsenhausen.

Sedmnáct uprchlíků se vrátilo do Stalag Luft III. Dva Čechoslováci, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder, byli spolu s dalšími československými válečným zajatci RAF v Colditz souzeni za vlastizradu. Zbývající 4 uprchlíci byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Všichni z těchto 23 uprchlíků přežili válku. Johny “Marshall”, Arnoštův společník při útěku byl jedním ze 4, kteří byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Some 5 million Germans were involved in trying to re-capture the 76 escapers.

Do akce pro zachycení 76 uprchlíků, bylo zapojeno asi 5 milionů Němců.

Upon learning of the murders, the British government was incensed and the killing of the 50 was among the war crimes charged at Nuremburg after the war.

Odhalení těchto vražd britskou vládu rozlobilo a zavraždění 50. utečenců, bylo zařazeno do válečných zločinů při účtování s německými zločinci v Norimberku.

Kriminal Obersekretaer E. Lux who murdered 27 of the 50 escapers was killed in the fighting at Breslau at the end of the war. His superior, Oberreigierungsrat Wilhelm Scharpwinkel was captured alive by the Russians. After considerable delays, British investigators of The Great Escape murders were able to interview him, under Russian supervision. Subsequently the Russians refused to release him to the British so that he could be tried for his involvement in the murders. Instead, with the complicity of the Russian authorities, he lived on, working for their security services.

Kriminální Obersekretaer E. Lux, který zavraždil 27 z 50 zavražděných útěkářů, byl na konci války zabit v bojích u Vratislavi. Jeho nadřízený Oberreigierungsrat Wilhelm Scharpwinkel byl živý zajat Rusy. Až po velmi dlouhé době, bylo pod ruskou kontrolou povoleno britským vyšetřovatelům vražd The Great Escape (Velkého útěku), jej vyslechnout. Následně Rusové odmítli jej předat Britům, aby mohl býti souzen za jeho účast na vraždách. Místo toho se spoluúčastí ruských úřadů, žil svobodně a pracoval v bezpečnostních službách.




This entry was posted in 311 Sqd, Biography, POW. Bookmark the permalink.

5 Responses to Arnost Valenta – One of the Fifty

  1. Petra Tonderova says:

    Excellent article! Thank you for giving me more insight into this, and I actually do not know, or have, some of those photos. (My father is in each of them).
    Best wishes and thanks,
    Petra Tonder

  2. flyer1958 says:

    Excellent supplement to Canadian historian Ted Barris book “The Great Escape a Canadian story” (ISBN 978-1-77102-272-9)

  3. John Rennison says:

    An excellent and detailed tribute to an outstanding member of 311 Squadron. It provides a good insight into the ‘Great Escape’ and I was pleased to see that the other 311’ers involved, Tonder (who I met several times in the 1980’s), Dvorak and of course Kirby-Green are mentioned also. Amongst his other attributes, Valenta was an accomplished linguist and an effective intelligence officer, who used his skills to the full in pursuit of freedom and ultimate victory. We should always seek to preserve his memory.

    John Rennison

  4. pickledwings says:

    Reblogged this on Pickled Wings and commented:
    A very good article chronicling a participant of “The Great Escape”.

  5. Marcus Russell says:

    What an incredible article – well written. I am honoured you were able to use my photo from RAF Hendon. Marcus Russell.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s