Frantisek Fajtl



.
Generálporučík Ing.
Lieutenant General
.
František Fajtl
.
.
..*  20 August 1912
†  4 October 2006
.
.

Patřil a bude patřit k legendárním postavám československého letectva. V jeho osobě jakoby se promítaly celé jeho dramatické válečné dějiny, ale i trpké poúnorové osudy. Je zřejmě i naším nejznámějším válečným letcem. Pokud si každý jen trochu zasvěcený nevzpomene na jméno žádného z nich, pak na generála Františka Fajtla patrně ano. Především proto, že měl dostatek talentu na to, aby své válečné zážitky přetavil do literárních děl, díky nimž jeho jméno proniklo k širší veřejnosti. A dodejme, že i díky tomu se povědomí o čs. válečných letcích nevytratilo ze všeobecného povědomí ani v dobách normalizace.

Lieutenant General František Fajtl was and always will be a legend in Czech aviation. His life unfolded with all the drama of a Hollywood movie, including in the years after the Communist takeover of 1948. He may be the most well-known pilot, not only by aviators but also by the Czech public. He wrote about his memories in popular books that were widely read by the public, and it is due to him that not everything about the pilots of the Second World War has been forgotten. His books alone, however, do not account for his fame.

To vše však k oné „legendárnosti“ samo o sobě nestačí. Zesnulý generálporučík ve výslužbě František Fajtl byl totiž skutečně významnou osobností čs. letectva jak na západní, tak i na východní frontě. Zúčastnil se bitev o Francii i o Británii. Byl prvním z pouhých tří Čechoslováků, jimž štáb britského Královského letectva (RAF) svěřil velení nad vlastní perutí. Po svém sestřelení nad okupovanou Francií se dokázal neuvěřitelně dobrodružnou cestou vrátit přes frankistické Španělsko zpátky do Anglie – jen „aby sám sebe zachránil pro další boj,“ jak říkával. Až do konce svého působení v RAF velel 313. čs. stíhací peruti, pak se dobrovolně přihlásil na východní frontu a až do konce války velel 1. čs. stíhacího leteckého pluku, jednotky proslulé svým statečným bojem na ze všech stran obklíčeném území povstaleckého Slovenska.

He was renowned on the Western front as well as the Eastern. He fought for the French and the British. He was the first of only three Czechoslovakians to be given the command of a fighter squadron in the RAF. After he was shot down over German-occupied France, he was able to get back to England through fascist Spain, saving himself, he said, for another fight. He was the commander of the 313 Fighter Squadron. In the war, he volunteered for the Eastern front, where he commanded the first Czech fighter wing under Soviet authority. At the end of the war, this wing fought uprising in central Slovakia, surrounded by German units.

Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku. Po vychození měšťanské školy studoval na obchodní akademii v Teplicích, kde 24. června 1932 úspěšně maturoval. Poslechl moudré rady svého angličtináře a za první vydělané peníze cestoval. Nejprve do Nizozemska, po stopách Jana Amose Komenského, poté do Německa, Itálie a především do Velké Británie. Na jazyky byl talent už ve škole – německy uměl dokonale, anglicky a rusky dobře a zdokonaloval se ve francouzštině. Lepší jazykovou průpravu pro budoucí časy si snad ani přát nemohl.

Fajtl was born August 20, 1912 in Donín in the county of Lounsk. After completing grade nine in public school, he attended a business college in Teplice, from which he graduated on July 24, 1932. Under the advice of his English teacher, he travelled with his first earnings through the Netherlands, Italy, Germany, and Great Britain. He had a talent for languages, speaking excellent German and English, as well as good Russian, and improved his understanding of French, which later proved very useful.

Po maturitě narukoval na vojnu, kde nejprve absolvoval Školu pro důstojníky pěšího vojska v záloze v Praze a pak vojákoval u horských pěších jednotek ve slovenském Bardějově a Sabinově. Protože se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání, přihlásil se na Vojenskou akademii, z níž byl slavnostně vyřazen v roce 1935 jako novopečený poručík letectva. Nacistická okupace jej zastihla na letišti v Přerově, kde namísto nemocného velitele letky musel ke své velké nelibosti předat letouny a další vojenský materiál okupantům. „Prohráli jsme bitvu, kterou jsme vůbec nezačali,“ vzpomínal hořce. „Vítězové, kteří neztratili ani kapku krve, si přišli pro prapory poražených a veškerý jejich majetek.“

After he received his high school diploma from the business college, he joined officers’ school, where he trained in ground warfare and served in different mountain units in Slovakia. He submitted an application to the military academy, which he finished in 1935 with the rank of new lieutenant of the air forces. During the German occupation, he served at a military base in Přerov. When his squadron commander became sick, he was given the responsibility of transferring planes and other military equipment to the Germans. “We lost the war which we never even started,” he said. “The victors, without losing even one drop of blood, took over our military standards and military hardware.”

Z okupované vlasti prchal s devíti jinými mladými důstojníky. Skupina „trampů“, kteří měli v baťozích letecké legitimace, diplomy, odznaky a pistole, přešla u vesnice Velký Polom na polskou stranu a v Krakově se přihlásila ke vznikajícímu zahraničnímu odboji. Pak následoval odjezd švédskou lodí Kastelholm do Francie, která československým dobrovolníkům nedokázala nabídnout nic jiného nežli službu v Cizinecké legii.

He and nine other young officers – the “Group of the Tramps” – escaped from occupied Czechoslovakia. In their backpacks, they carried air force documents, Air Force wings, diplomas, and handguns. They crossed the border to the Polish side at Velký Polom, and in Cracow they formed a military unit to fight Germany. The Swedish ship the ‘Kastelholm’ took them to France, where they were incorporated into the Foreign Legion.

Opravdová válka pro něj začala v květnu 1940, v době, kdy se už spojenecká fronta začala hroutit. Za neustálých ústupových bojů stačil na zastaralých stíhačkách nalétat patnáct operačních hodin nežli ho v Usselu zastihla zpráva o tom, že maršál Pétain začal vyjednávat o příměří. Československá letka pak po přistání na posledním letišti v Bergeraku odevzdala své záplatované Morany 406 Francouzům, které její velitel žádal o další rozkazy: „Už žádné nejsou, mon capitaine. Jste volni, rozhodujte sami.“ Z odpočítávané Francie se pak hrstce českých pilotů podařilo na nákladním autě dostat se do malého přístavu Port Vendres, malého přístavu pod východními Pyrenejemi, kde se atmosféra vařila napětím, obavami a netrpělivostí uprchlíků, toužících uniknout z poražené země. Po složitém vyjednávání, kdy Francouzi odmítli do přístavu vpustit jakoukoli spojeneckou loď, se nakonec 24. června Čechoslováci nalodili na paluby dvou plavidel a pod ochranou děl britského torpédoborce vypluli na širé moře.

The real fighting for Fajtl started in May 1940. When the front crumbled under the force of the German advance, he participated in retreat fighting in old fighter planes, logging fifteen operational hours. When Marshal Petain signed the armistice, the Czech fighter squadron returned their beaten-up Morans to the last airbase in France in Bergerac, and their commander asked for new orders. “There are none, mon capitaine. Do whatever you want,” he was told. Some got to the harbour of Port Vendres, by the eastern Pyrenees, where everyone was trying to get out of German-occupied France. The French were refusing to allow any British into the harbour, but on July 24, under the guns of a British cruiser, the Czechs were taken onto the decks of two British ships.

„Na kotvišti u obrovské hráze nás očekávaly tisíce Liverpoolanů,“ vzpomínal na svůj příjezd do Anglie. „ Asi měli radost, že jsme se z toho všeho potupného dostali, a také proto, že jsme jim přijeli na pomoc, když zůstali proti nacistům sami jediní… Ulice tehdy řvaly víc než je v Anglii zvykem, takže jsme se skutečně cítili jako vítězové, přestože jsme dostali ve Francii obrovský výprask… Měl jsem tehdy dojem, že Angličané i Skotové nám i sobě zvedají morálku. Cítil jsem, že se jim to daří…“

In England, thousands of people in Liverpool greeted them, happy they had escaped from France and were able to assist the British in their solitary fight against Germany. “We were feeling like victors, despite having been beaten so badly by Germany. It felt as though the British and Scots were boosting our morale and lifting our spirits.”

Po krátkém bojovém výcviku na britských Hurricanech zasáhl do zuřící bitvy o Británii, v níž nyní šlo o bytí a nebytí ostrovní velmoci, která tehdy jediná zůstala tváří v tvář dosud vítězícímu nepříteli. Bitvu prodělal ji jako příslušník britských stíhacích perutí č. 1 a 17 a přitom konečně otevřel své bojové skóre – ve spolupráci se svými britskými druhy dva letouny sestřelil a třetí vážně poškodil. Zdaleka nejznámějším se však stalo Fajtlovo působení u 313. československé stíhací peruti, k níž nastoupil v květnu 1941 a u níž sloužil s určitými přestávkami dva a půl roku. Brzy se ujal velení nad jednou z jejích letek, v jejímž čele pak podnikal ofenzivní výpady nad okupovanou západní Evropou. Dobyl přitom další dva potvrzené sestřely a jeden letoun poškodil.

After a short period of training on British Hurricanes, they started to fly in the Battle of Britain. Britain was fighting for its survival alone against the Germans. Fajtl, a member of 1 and 17 Squadrons, shot down his first two planes, and seriously damaged a third. He became known for his flying with the 313 Czech Fighter Squadron to which he was assigned in May 1941, and in which he fought for two and a half years. Very soon he became a commander. As a commander, he flew two offensive flights over German-occupied Western Europe, and achieved two additional confirmed hits, also damaging a third.

Po úspěších následovala nejen první vyznamenání, ale i povyšování a svěřování stále zodpovědnějších funkcí. Dne 27. dubna 1942 se jako první československý důstojník dokonce stal velitelem britské stíhací perutě. Osud mu však dopřál bojovat v čele 122. stíhací peruti City of Bombay pouhý týden. Pátý květen 1942 totiž pro něj znamenal takřka soudný den. Po velké bitvě, která se tehdy nad severní Francií rozpoutala, učinil zpravodajský důstojník u jeho jména zlověstnou poznámku: „missing, presumed killed.“

After these achievements, which were followed with decorations and the appointment to higher ranks and higher functions, he became the commander of the British Fighter Squadron on April 27, 1942. However, through bad luck, he was the commander of the 122. Fighter Squadron – the “City of Bombay” – for only one week. After his mission on May 5, 1942, he did not return, and a British intelligence officer noted beside his name, “Missing, presumed killed.”

Pancíř za jeho zády mu sice zachránil život a jarní oranice, do níž se mu podařilo nouzově přistát, uhasila oheň na jeho Spitfiru, ale tím veškerá pozitiva skončila. Havaroval totiž u Hazebroucku, tedy v nacisty okupované severní Francii. „… Nejdřív jsem je neviděl, slyšel jsem jen ve sluchátkách výstrahy, „banditi nad námi jedenáct hodin,“ „banditi pod námi dvě hodiny“ a tak,“ vyprávěl později. „A najednou někdo vykřikl česky, někdo od Třistatřináctky: „Venco, pozor, za tebou!“ A už to jelo…Kolem se mihnul Spitfire a za ním Messerschmitt, piloti se honili po vertikále. Nečekal jsem, vykopl jsem dvakrát kormidlo a už jsem seděl Němci za ocasem…Byl přede mnou jako na dlani, po dvou dávkách šel dolů v kouři. Pak bylo zle. Chytla nás hlavní skupina, rozrazila horní sestavu a vrhla se na bombardovací Bostony. Takový tanec jsem ještě neviděl. V malém prostoru se křižovaly desítky letounů, každý se bil s každým. Němci měli nasazeny jednotky ze St. Omer – tam byla samá esa – a tak se asi chtěli pochlubit. Slyšel jsem jen: „Uhni, pozor, hořím!“ Po mně šli dva, jako vosy. Na křídle mi několikrát zabubnovalo. Hlavní skupina se vzdálila, zůstal jsem sám. Měl jsem jednu možnost, střemhlavý let. Utekl jsem do dvou tisíc, v křídlu díry a rádio hluché. Motor táhl dál a byl bych snad doletěl domů, ale…

The armour behind his back, and the wet spring ground on which he force-landed in German-occupied northern France, stopped the fire in his Spitfire. “I had never seen such a dance of planes in a such small place,” he said of the many planes fighting in the sky that day, including an elite squadron from St. Omer which was made up of German aces. “I was there fighting alone, trying to run away, but I had a lot of holes in my wing and the radio was dead. The engine was still working, but about six of them jumped on me and took me between themselves.

V tom mě zaskočili. Bylo jich za mnou asi půl tuctu, vzali mě mezi sebe. Dva mně hnali, ostatní mi nadbíhali a řezali dráhu. Hned jsem měl kus křídla pryč, kolem hlavy mi svítily trasírky. V ústech jsem měl sucho, ani polknout jsem nemohl. A srdce bylo až v krku, tepny jen prasknout. Motor začal hořet, kabinu laškovně olizovaly plaménky. Vyskočit jsem nemohl. Kdybych zvolnil, postavil bych se jim do zaměřovačů jako na střelnici, musel jsem pořád k zemi… Těsně nad zemí jsem letoun vybral, začal jsem přeskakovat stromy. V tom něco škytlo, motor dodělal. Praštil jsem s tím na pole. Hlína udusila oheň, nádrž nebouchla. Vyskočil jsem z kabiny, v trupu desítky děr, utíkal jsem…“

Two were behind me, and the rest were on the sides, crossing my path. A piece of my wing flew off. Tracer bullets went over my head. My mouth was so dry I couldn’t even swallow, and my heart was in my neck. My veins were pulsating. My engines caught on fire, and my cabin was in flames. I couldn’t use the parachute because I would have had to slow down, and I would have been a sitting duck to the Germans, so I pushed close to the ground and dodged between the trees. My engine went. There was a field in front of me, and I managed to force land there. The wet ground helped put out the flames in the engine, which didn’t explode. I jumped out of the plane, saw the number of holes in the fuselage out of the corner of my eye, and ran away.”

Němečtí vojáci na něj udělali zátah, ale v noci se mu s bušícím srdcem podařilo dovedně proklouznout řetězem jejich stráží a vydal se jižním směrem. Po osmi dnech nabitých mnoha dobrodružstvími a s nezbytnou dávkou štěstí dorazil konečně 14. května do Puteaux v okupované Paříži, k rodině svého známého, kde se dva týdny zotavoval a připravoval k další cestě – nejprve do neokupované části Francie, spravované pétainovskou vládou ve Vichy, a pak do neutrálního Španělska. Za cenu vlastního zranění se mu zdařil náročný přechod Pyrenejí, ale pak už mu nezbylo nežli zvednout ruce před namířenými zbraněmi frankistických vojáků. Po mnoha bezútěšných týdnech a měsících ve věznicích a koncentračních táborech jej nakonec britský konzul v Madridu vyreklamoval a přes Gibraltar odeslal zpátky do Anglie.

The Germans sent a unit to look for him, but he succeeded in getting through the patrolling soldiers at night, and navigated by the stars in a southward direction. After eight days, and a lot of luck, he finished his journey in occupied Paris on May 14 at the home of a Czech family he knew. He recuperated there for two weeks, and got ready to continue his trip: first through unoccupied-France, which was under the Petain government, and from there to neutral Spain. In spite of being wounded, he succeeded in crossing the Pyrenees. He was captured by Frankist soldiers, and spent a few months in a Spanish jail and in concentrations camps until he was picked up by the British consul in Madrid, which sent him back to England through Gibraltar.

„Po raportu na zpravodajském ústředí mě přijal velitel Fighter Command, maršál Trafford Leigh-Mallory. Srdečně mi gratuloval a nabídl místo velitele jednoho letiště v Kanadě. Poděkoval jsem a odpověděl mu, že bych raději zase vodil squadrony na sweepy.“ Po nějakém čase, vyplněným funkcemi styčného důstojníka a velitelem letiště, se skutečně dočkal a od září 1943 až do konce ledna 1944 bojoval v čele 313. peruti.

“After I reported to the headquarters of intelligence, I was greeted by the commander, Fighter Command Marshal Trafford Leigh-Mallory, who offered me a place as the commander of one of the airports in Canada. I sent him the answer that I would rather stay and take another squadron for sweeps against the Germans.” After some time performing different functions, such as liaison officer and commander of the airport, he finally started to fly, and from September 1943 to the end of January 1944 was fighting as a commander of 313 Squadron.

O měsíc později opouštěl Velkou Británii stejným způsobem, jakým se do ní dostal, tedy na lodi. S dvacetičlennou skupinou dobrovolníků odplul do Sovětského svazu, kde se stal velitelem 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku, jímž pak zůstal až do konce války. Vedl ho nejen v průběhu jeho známých bojů v obklíčení na povstaleckém Slovensku, ale i v závěrečných bojích na Ostravsku. Tam také major Fajtl vykonal svůj poslední bojový let – shodou okolností ve stejných místech, kde svou šestiletou válečnou anabázi zahájil.

Months later, he left Great Britain in the same way as he first arrived. With twenty other volunteers, he shipped to the Soviet Union, where he was a commander of the first Czech fighting wing until the end of the war. After the uprising in Slovakia, they fought for Ostrava City. By some strange fate, he flew his last combat flight in the same place as where he first left for his six-year-long fight against the Germans.

Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou, která mu v nově budované armádě otevírala nové perspektivy. Působil pak jako zástupce velitele 1. letecké divize v Praze. Kromě toho se aktivně zúčastnil na práci obnovené stavovské organizace letců. Na obnovovací schůzi Svazu letců RČS v roce 1945 se stal jeho předsedou. Byl jím až do nástupu akčního výboru v únoru 1948. V následujícím roce však byl jako politicky nespolehlivý z armády propuštěn.

After the war, he graduated from the Military War Academy for high-ranking officers, and his next career grew. After graduating, he was named the first deputy commander of the 1st Air Force Division. He was active in the Czechoslovak Association of Airmen, which started to function again in 1945, and of which he became president. He was its president until February 1948, the year of the communists putsch. The following year, he was declared to be politically untrustworthy and dismissed by the military.

Po sedmnácti letech služby v armádě stál najednou před volbou, co dál. Opětovný odchod do exilu zavrhl. Rodičům, vězněným za války ve Svatobořicích za jeho válečnou činnost slíbil, že je již nikdy neopustí. Navíc byl ženatý a měl malou dcerku. Našel si místo pomocného archiváře, ale jen několik málo týdnů. Za rozbřesku 10. ledna 1950 byl ve svém pražském bytě zatčen a odvezen do Tábora nucených prací (TNP) na Mírově, kde strávil šestnáct měsíců.

After seventeen years in the military, he suddenly had to decide what to do next with his life. He had promised his parents never to leave the Czech Republic, and so decided to stay with his young family – he had a wife and daughter – and not to go into exile abroad. He got a job for a few weeks as an assistant in the archives. In the early morning of January 10, 1950, he was in his Prague apartment when he was taken by secret police and put into a forced labour camp, where he spent sixteen months.

Mezitím byl degradován z podplukovníka na vojína a manželku Hanu s půlroční dcerkou vystěhovali z Prahy. Po propuštění pak nenalezl jinou práci nežli jako pomocný dělník, skladník, později „povýšil“ na účetního. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a nastoupil u Státní letecké inspekce na místo samostatného inspektora pro vyšetřování leteckých nehod.

His military achievements were, of course, taken from him, and he was demoted to the rank of private. His wife Hana and his six-month-old daughter were forced out of Prague. When Fajtl was released from the labour camp, there were no jobs for him other than in non-skilled labour, but he later managed to find work as a book-keeper. In 1964, he was partially rehabilitated by the state, and he was given a job in the state aviation inspection as an inspector for the investigation of airplane crashes.

Listopad znamenal pro něj a pochopitelně i pro další „západní“ letce morální satisfakci. V roce 1990 byl jedním ze tří prvních, povýšených na generálmajory a o dvanáct roků později se stal generálporučíkem ve výslužbě. K jeho dosavadním patnácti československým, francouzským, britským, sovětským, rumunským a jugoslávských vyznamenáním pak v roce 1994 přibyl ještě prestižní francouzský řád Čestné legie a o deset roků později i nejvyšší český vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“.

In November 1989, with the fall of Communism, there was moral satisfaction for Fajtl and for every aviator in the world. In 1990, he was the first of three to be given the rank of Major General, and twelve years later he was made Lieutenant General. To his fifteen Czech, French, British, Soviet, Romanian, and Yugoslavian decorations, was added, in 1994, the French Order of the Honourary Legion, and ten years later, the highest military Order of the White Lion for Victory by the Czech Republic.

Celý poválečný život Františka Fajtla – s výjimkou padesátých a části šedesátých let – doprovází jeho nepřehlédnutelná literární činnost, jak časopisecká, tak zejména knižní, díky níž je znám i v řadách mimoletecké veřejnosti. Určitý čas byl prakticky jediným bývalým západním letcem, jenž mohl v tehdejším Československu publikovat. Svou roli v tom sehrála zejména okolnost, že část války strávil na režimem preferované východní frontě. Nutno však dodat, že pokud mohl, vždy se snažil do svých knih prosadit i „západní“ problematiku, nejednou za cenu nemalých obtíží ze strany nakladatelství či „lektorů“. Jen samotný výčet Fajtlových knih, převážně memoárového charakteru, je úctyhodný.

In his life after the war, excluding the 1950s and part of the 1960s when he had yet to be rehabilitated by the state, he became famous for his literary work in magazines and books, thanks to which he is known by the non-military population. For some time, he was essentially the only pilot from the western front who was able, in Communist Czechoslovakia, to be published, probably because he was considered trustworthy, having fought on the Eastern front and received Soviet decorations.

Jeho knižní prvotinou byly Letecké povídky, vydané v Londýně roku 1944. V upravené podobě a pod názvem Přítel mraků vyšly doma v roce 1946 a znovu v roce 1991.

His first book was published in England in 1944, and was reprinted in Czech in 1946 and again in 1991.

Vysoce ceněna je memoárová kniha Sestřelen, popisující jeho slavnou eskapádu okupovanou Francií a španělskými věznicemi. Vyšla roku 1947 a o její čtenářské oblibě nejlépe vypovídá skutečnost, že byla znovu vydána roku 1969 a pak ještě v roce 2002. Po prvním vydání knihy Sestřelen následovala ona bezmála čtvrtstoletí dlouhá odmlka, vynucená politickou situací v tehdejším Československu. V dobách nejtužší normalizace se Františkovi Fajtlovi podařilo vydat memoárové publikace První doma (1974) a Podruhé doma (1983), a to jen díky tomu, že šlo o jeho vzpomínky na boje na východní frontě. Hold přátelům, kteří válku nepřežili, pak složil v knize Vzpomínky na padlé kamarády (1980). Následovala fikce Boje a návraty (1987), vydaná znovu v upravené podobě pod názvem Pouta nebes (2000).

Novým impulsem pro literární tvorbu se pak stala polistopadová změna společenských poměrů. Kromě již zmíněných reedic publikoval knihy Bitva o Británii (1991) a velice cennou Létal jsem s Třistatřináctkou (1991), reflektující jeho válečnou činnost ve Velké Británii. S březnovým traumatem a poúnorovou perzekucí se vypořádal v publikaci Dva údery pod pás (1993), se svými školními lety a předválečnou leteckou službou v další z memoárových publikací, nesoucí název Z Donína do oblak (2002). Další knihou, Generál nebe (1993) složil hold slavnému, nedávno zemřelému stíhači Františkovi Peřinovi, knihou Hrdina století (1994) pak legendárnímu Douglasovi Baderovi a publikací Velel jsem stíhačům (1997) svému celoživotnímu druhovi Karlovi Mrázkovi. Svým literárním vkladem pomohl na svět memoárům radiotelegrafisty Miroslava Vilda (Osud byl mým přítelem – 1985) a dělostřelce Richarda Zdráhaly (Válčil jsem v poušti – 1990). Do češtiny přeložil i knihu Huberta Griffitha Britští letci v Sovětském svazu (1989) a Manuela van Eycka Zemřeli jsme pro Anglii (1993). Navíc jen pouhý soupis jeho příspěvků do celé řady odborných periodik by vydal na několik stránek.

Between 1947 and 2002, Fajtl wrote, or co-authored more books, published in  Czech,  about his or other Czechoslovak airmens wartime exploits in the RAF. 

Kromě své nepřehlédnutelné činnosti aktivního válečného pilota se tak zařadil i mezi respektované spisovatele a publicisty.

More than a dozen of his books are on sale, and so he was not only one of the best pilots in the war, but also a very successful writer.

Byla mu udělena tato vyznamenání:
The following medals had been awarded to him:

Czechoslovakia:

řád Bílého lva II. tř. „Za vítězství“ (28. 10. 2004)
Order of the White Lion Second Class for Victory

4 x Válečný kříž (8. 10. 1942 a 26. 10. 1942, 20. 6. 1945 a 30. 8. 1945)
4 x Czech War Cross

2x Za chrabrost (25. 7. 1941 a 5. 5. 1943)
2 x Gallantry facing the enemy medal

Za zásluhy I. st.
Merits Medal 1st class

Československá vojenská pamětní medaile se štítky F, VB a SSSR
Memorial Medal of Czechoslovak Foreign Army with France, Great Britain and USSR Bars

řád Slovenského národního povstání I. st. (28. 8. 1945)
Order of the Slovakian Uprising First Class

řád Rudé hvězdy (1965)
Red Army Order of the Red Star

řád Rudé zástavy (1985)
Red Army Order of the Red Banner

France:

Légion d´Honneur – Chevalier (11. 11. 1994)
Order of the Légion d’Honneur

Croix de Guerre avec palme
Croix de Guerre with palm

Great Britain:

Distinguished Flying Cross (10. 11. 1942)
1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp
Air Crew Europe Star

Soviet Union:

Za pobědu nad Germanijej (22. 4. 1946),
Victory Over Germany

Rumania:

Corona Romana

Yugoslavia:

red Partizanskoj zvezdy 3. st. (22. 3. 1946)
Order of the Red Partisans’ Star

He is commemorated, along with the other 2937 Battle of Britain pilots, on the Christopher Foxley-Norris Memorial Wall at the National Battle of Britain Memorial at Capel-le-Ferne, Kent:


He is also commemorated on the London Battle of Britain Memorial.

.

© PhDr. Jiří Rajlich
Translated by Lieutenant Colonel Jaroslav Milek

Article last updated: 1 May 2011


This entry was posted in 313 Sqd, Battle of Britain, Biography, France, Russia, Victim of Communism. Bookmark the permalink.

2 Responses to Frantisek Fajtl

  1. Pingback: Recovery of Karel Pavlik´s Spitfire | Free Czechoslovak Air Force

  2. Jerry Milek says:

    Very nice memorial to our almost forgotten war heroes. Thank you.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s