Ivo Tonder – last flight


F/Lt Ivo Tonder recalls the day he was shot down and became a prisoner of war :

Kapitán Ivo Tonder vzpomíná na den, kdy byl sestřelen a stal se válečným zajatcem:

_______________________________________________________________

“The 3rd of June 1942 was a beautiful sunny day. The Czech wing was flying from Warmwell to give top cover to several bombers on their way to bomb something in Cherbourg.

“3. června 1942 byl krásný slunečný den. Český wing měl letět z Warmwellu, aby poskytl krytí několika bombardérům, kteří měli provést nálet někde u Cherbourgu. 310. peruť vedená pplk. Vašátkem, byla vedoucí formací s 312. perutí nalevo a 313. perutí na pravoboku.

310 Sqn, led by W/Cmdr Vašátko, was leading the formation with 312 Sqn port and 313 Sqn starboard.

I was leading white section of 312 sq on the port of the leading section and F/Lt Dvořák the green section on starboard. The squadron was led by S/Ldr Cermák.

Vedl jsem bílou sekci 312. perutě nalevo, vedoucí sekce kapitán Dvořák sekci zelenou na pravoboku. Peruti velel major Čermák.

When the bombers crossed the French coast, the wing started the turn for the homerun. We were in a very loose formation as top cover always was. Therefore the squadrons on the wings had to change from port to starboard and vice versa. The same had to be done in each squadron, each section and each pair. You can imagine, that there was a lot of action in the air as 36 aircraft were regrouping. All pilots watching out to avoid collisions.

Když bombardéry překročily francouzské pobřeží, celý wing zahájil obrátku pro cestu zpět. Nacházeli jsme se ve velmi volné formaci, tak jak tomu při krytí shora vždycky bývá. Proto si perutě celého wingu musely prohodit strany zleva na pravou a naopak. Totéž se muselo provést uvnitř každé peruti, v každé sekci i každé dvojici. Dovedete si představit, že to nebylo nic jednoduchého, protože se přeskupovalo všech 36 strojů. Všichni piloti si dávali pozor, aby se vyhnuli případným kolizím.

It was a perfect moment for the Fw-190’s to attack there was no warning on R/T and they came from the sun which at that moment was at 50K. We were taken completely by surprise.

Pro nepřátelské Fw-190 to byla ideální chvíle pro útok, radiem jsme nedostali žádné varování, navíc nalétávali směrem od slunce. Byli jsme zcela zaskočeni.

The first 190 I spotted passed me on the starboard coming down from the sun at considerable speed. I just had time to scream my warning “Breakaway port”, turn on my back and went down. As I did that I saw another 190 which overtook me and started to climb. I followed and was on his tail, I fired a short burst without results. Then I got him perfectly in my sights but was losing speed. Never the less I gave him a very long burst. Unfortunately, the recoil of my canons slowed me down so much that my Spit went into a spin.

První “stodevadesátku” jsem zahlédl, jak se ke mně z pravoboku od slunce blíží značnou rychlostí. Stihnul jsem tak akorát vykřiknout varování “Zdrháme vlevo”, otočit se na záda a jít dolů. Když jsem to udělal, viděl jsem další 190, která šla přede mne a začala stoupat. Sledoval jsem ji za ocasem a vypálil krátkou dávku, ale bez výsledku. Pak jsem ho dostal perfektně na mušku, ale ztrácel jsem rychlost. Přesto jsem vypálil dlouhou dávku. Avšak zpětný ráz mých kanónů mě bohužel natolik zpomalil, že se můj Spitfire začal točit.

I made a few turns and straightened out into the company of four 190s. They were completely unprepared for my recovery, which ended about 60 yards behind the tail of the leader of the second pair. My first burst sent him down in smoke. His No.2 followed him down. The remaining two started a dog fight which lasted about four to five minutes. By then I was out of ammunition but they must also have exhausted theirs as they turned for home. I was left alone trying to control my nerves, circling and looking for friend or foe. There was nothing around! I could still see the coast of France and I turned for home, climbing slightly to recover some height. I was checking my plane for damage but could see none.

Udělal jsem několik obratů a ocitnul se ve společnosti čtyř 190. Nebyli vůbec připraveni na moje znovuvzkříšení, když jsem se zjevil asi 60 yardů za ocasem velitele druhé dvojice. Hned první dávka ho poslala v kouři dolů. Jeho dvojka ho následovala dolů. Zbývající dva se do mne pustili jako psi, honička trvala asi čtyři až pět minut. V té době už mi došla munice, ale i oni toho měli dost a obrátili se domů. Zůstal jsem tam sám a snažil jsem se uklidnit nervy, kroužil a hledal někoho z našich, či nepřítele. Ale kolem nebylo nic! Stále jsem viděl francouzské pobřeží, nabral jsem tedy směr domů a mírně stoupal, abych se vzpamatoval. Zkontroloval jsem svůj letoun, zda nemá nějaké poškození, ale žádné jsem nezaznamenal.

I continued on my way home wondering where everybody was. Suddenly, I heard two loud bangs, it sounded very much like my own canons. Thinking that I must have overlooked somebody, I turned to see behind my tail, but there was nothing – when I turned back, my cockpit was full of fire. I always dreaded fire; In a split second I undid my harness, opened the cockpit and the door and was out before I started to think.

Pokračoval jsem v cestě domů a přemýšlel, kde mohou všichni být? Najednou jsem uslyšel dvě hlasité rány, znělo to velmi podobně jako moje vlastní kánony. Napadlo mne, že jsem musel někoho přehlédnout a otočil jsem se, abych viděl za svůj ocas, ale nic jsem nespatřil – když jsem se však otočil zpět, můj kokpit byl plný ohně. Vždy jsem se ohně bál; během zlomku vteřiny jsem si rozepnul postroj, otevřel kokpit i dveře a byl jsem venku dřív než jsem stačil začít přemýšlet.

Going down head first I could see my aircraft going straight, no smoke, no fire, the biggest shock in my life. I just could not believe it. Also, there was nobody around as far as I could see. This stayed engraved in my memory day and night for many months. I was trying to figure out what happened. Eventually, I came to the conclusion that what happened must have been the explosion of the two wireless sets, which could be destroyed by pressing a button in case of a landing in enemy territory.

Nejdřív jsem padal hlavou dolů a viděl, jak můj stroj pokračuje rovně v letu, žádný kouř, žádný oheň, největší šok v mém životě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Také žádný další letoun, pokud jsem mohl vidět. To se mi vracelo do paměti dnem i nocí po mnoho dalších měsíců. Snažil jsem se přijít na to, co se to vlastně stalo. Nakonec jsem dospěl k závěru, že se muselo jednat o explozi dvou radiových souprav, které měly být zničeny stisknutím tlačítka v případě přistání na nepřátelském území.

Unfortunately, my theory was shattered only last year by my best friend, the chief engineering officer of our squadron, he said that it was not possible and what must have happened was that I was hit by a high explosive shell directly in the cockpit. He did not explain why I was not touched or at least my uniform pierced by the hundreds of splinters that must have been flying around. So here I am back with the mystery.

Bohužel, moji teorii rozbil před rokem můj nejlepší přítel, hlavní technický důstojník naší perutě, když řekl, že to není možné a to, co se muselo stát, byl zřejmě zásah vysoce výbušným granátem přímo do kokpitu. Nevysvětlil však, proč jsem zůstal nezraněn či proč má uniforma nebyla plná střepin, které by musely létat kolem. Takže celá záhada zůstává nevysvětlena.

But I had better go on with my journey down on my parachute.

Ale měl bych se raději věnovat své cestě dolů na mém padáku.

I landed in the drink, blew up my dinghy without trouble, got out my compass and the paddles and started on my journey home. I was not very worried as I thought I must be close to halfway between the Isle of Wight and Normandy and sooner or later some British aircraft will spot me and send rescue.

Přistál jsem do vody, bez problémů nechal nafouknout svůj člun, vytáhl kompas a pádla a vydal se směrem k domovu. Neměl jsem žádné velké obavy, neboť jsem se domníval, že musím být někde v půli cesty mezi Isle of Wight a Normandií a dříve či později mě některé z britských letadel spatří a pošlou záchranu.

It happened almost as I expected, with only a minor variation – it was not a British but a German aircraft. First two FWs 190 and after some time a seaplane. It landed 60 to 80 yards from me, a door opened and down the steps out onto the float came an airman armed with a boathook.

Události se seběhly téměř podle mého očekávání, pouze s tím rozdílem, že ty letouny nebyly britské, nýbrž německé. První dva byly FW 190 a po nějaké době jejich hydroplán. Přistál 60 až 80 yardů ode mě, otevřely se dveře a po schodech dolů na plovák sestoupil letec vyzbrojený hákem.

I was not very keen to becoming a PoW and foolishly decided to capture his plane. I got my gun out of my boots; the canvas paddles strapped to my arms hid them completely and I was slowly approaching my unsuspecting victim. As he started to reach for the dinghy with his boathook another man stepped out of the door, aiming at me with a Tommy gun. I was all the time a little worried whether my gun would fire properly, having been submerged in water, so I decided not to take the risk.

Neměl jsem velkou chuť skončit v zajetí a pošetile zvažoval možnost zmocnit se jejich letounu. Vytáhl jsem pistoli z holínky; plátěná pádla, připevněná na rukou zbraň úplně zakrývala a já jsem se pomalu blížil ke své nic netušící oběti. Když se svým hákem snažil zachytit můj člun, vyšel ze dveří další muž a mířil na mě pistolí. Během celé té doby jsem se trochu obával, zda bude moje zbraň dobře fungovat, protože jsem strávil dost času ponořený ve vodě a tak jsem se rozhodl neriskovat.

I opened my hands and my guns went down to the bottom of the channel. So this is how I finished as PoW.

Otevřel jsem dlaň a pistole se poroučela na dno Kanálu. Tak jsem se stal válečným zajatcem.

Dvořák was shot down sometime during the first attack. His tail was shot off and he had a hard time to get out of the uncontrollable aircraft. He eventually succeeded but on opening his parachute he got entangled in the cord and his arm was broken. He was transferred to a hospital and arrived at Sagan much later.

Dvořák byl sestřelen už během prvního útoku. Dostal zásah na ocas a jen těžko se dostával ven z neřiditelného letadla. Nakonec uspěl, ale při otevření padáku se zamotal do šňůr a zlomil si ruku. Byl převezen do nemocnice a do zajateckého tábora v Saganu dorazil mnohem později.”

He did not get out after the communists took over in Czechoslovakia, was very badly treated and died in the seventies.”

Po převzetí moci komunisty v Československu se mu nepodařilo utéct za hranice, bylo s ním špatně zacházeno a zemřel v sedmdesátých letech.”

_______________________________________________________________

Both Tonder and Dvořák participated in ‘The Great Escape‘ from Sagan on the night of 23/24 March 1944 where 76 Allied RAF officers escaped from Stalag Luft III. Of the escapees, Three managed to successfully reach neutral countries; two to Sweden and one to Spain. Of the 73 who were recaptured 50 were murdered by the Gestapo; Tonder and Dvořák were one of the lucky 23. After their recapture, both airmen were sent to Pankrac prison, Prague where they were tried, along with other Czechoslovak RAF PoW’s for being traitors to the Third Reich and received death sentences. The intervention of the International Red Cross resulted in the Germans agreeing that the sentences being suspended until after the war.

Oba, Tonder i Dvořák se stali účastníky tzv. “Velkého útěku” ze Saganu v noci ze dne 23. na 24. března 1944, kdy ze Stalag Luft III uniklo 76 spojeneckých důstojníků RAF. Třem z těchto uprchlíků se podařilo úspěšně dostat na svobodu v neutrálních zemích; dva do Švédska a jeden do Španělska. Ostatních 73 bylo znovu zadrženo a 50 z nich popraveno gestapem; Tonder a Dvořák patřili mezi oněch 23 šťastnějších. Po svém opětovném zadržení byli oba piloti posláni do vězení na Pankráci v Praze, kde byli souzeni spolu s dalšími čs. RAF válečnými zajatci za zradu Třetí říše a dostali rozsudky smrti. Zásah Mezinárodního červeného kříže však vedl k tomu, že Němci souhlasili s pozastavením trestů až do skončení války.

This entry was posted in 310 Sqd, Biography. Bookmark the permalink.

3 Responses to Ivo Tonder – last flight

  1. Chris Lock says:

    Lest We Forget. Salute!

    • Petra Tonderova says:

      Thank you for posting this.

      • JAROSLAV KYSELAK says:

        Spent some time with Ivo in his IVO shop at Shepherds Bush ,bought my first car, Ford Consul from his partner in cloth printing business, Rudolf Dite, Was lucky to be allowed by him to move to his mansionet flat in Maida Vail when he moved to a new house. Due to my traveling all over Europe I have lost contact with him. Ivo was one of the nicest and gentle man I have ever met. I cherish memory of every minute I have had the fortune to spent in his presence.
        Never met Petra but she looks so much like Ivo and I am sure she is as nice as he was.
        He was one of the finest people this country ever produced.
        Jerry Kyselak.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.