Jan Parolek



.

F/O Jan František Parolek (82626)

.

……………* 09/06/17, Jaroměřice, Czechoslovakia

……………† 16/11/41, Irish Sea




Jan František Parolek se narodil v Jaroměřicích 9.6.1917. Jeho dětství bylo určitě šťastné i když vyrůstal jen s matkou Marcelou Parolkovou. Jeho otec nebyl znám a bylo i období kdy to malému Janovi hodně vadilo. Jeho matka však byla vzácná žena, která ho vychovávala k víře, k poctivému životu a k lásce k bližním a bez tělesných trestů protože věřila na dobré slovo. Jeho otec byl snad Ital či Chorvat, o nějž se paní Parolková starala jako o zraněného v první světové válce. Možná i proto byl Jan od malička velmi temperamentní. Měl rád písničky, zajímal se o různé strojky a vynálezy a také rád sportoval. Prostě správný kluk. Po vychození obecné školy nastoupil na gymnázium v Jevíčku.

Jan František Parolek was born in Jaroměřice on 9th June 1917. His childhood was without a doubt happy, even though he was growing up only with his mother, Marcela Parolková. His father was unknown, and there were times when little Jan was very upset about this. His mother, however, was a precious woman who educated him in faith, to lead an honest life, to love people around him and without corporal punishment, because she believed in goodness. His father was possibly an Italian or a Croat soldier whom Mrs. Parolková took care when he was wounded in WWI. Maybe that´s also the reason why Jan was so very temperamental as a child. He enjoyed songs, he was interested in various tools and inventions and he also enjoyed sports. Simply a proper lad. After finishing his elementary schooling, he enrolled at the High School in Jevíčko.

I když nebyl nejlepší student, školu zdárně zakončil maturitou a rozhodl se pokračovat v řadách Československého vojenského letectva. Chtěl se stát vojákem z povolání a proto absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Vše ovšem ukončila okupace naší země a mladý Jan již nedokázal dokončit pilotní kurs a stát se tak pilotem. Rozhodl se pro odchod do zahraničí. Když jednou jeho maminka našla doma na stole jeho foto i s věnováním bylo jí zřejmé co se stalo. Jan utíkal přes Polsko do Francie, kde si také prošel martýrium Cizinecké legie. Zde se mu hodně hodilo jeho vzdělání, protože celkem slušně ovládal francouzštinu a tak někdy fungoval i jako tlumočník.

Even though he was not a star student, he successfully graduated from school and decided to join the Czechoslovak Air Force. He wanted to become a professional soldier, and therefore he completed the Military Academy in Hranice na Moravě. Of course, everything ended with the German occupation of our country and young Jan was not able to finish the pilot´s training course and become a pilot. He decided to leave and go abroad. When one day his mum found his photo with a written dedication on the table at home, it was clear to her what had happened. Jan escaped via Poland to France, where he also suffered the hardship of the French Foreign Legion. There his education was very beneficial for him, because he spoke French reasonably well and therefore he sometimes acted as interpreter.

Než došlo ke zpětnému převodu našich vojáků do armády a než stačili absolvovat odborné kurzy, bylo již kolem tolik zmatků a byrokracie, že mnozí již odjížděli dále do Anglie. Tak i Jan Parolek přijel do Anglie 14.7.1940 ve skupině štábního kapitána Emila Bušiny. Asi týden byl na různých místech aby se nakonec vrátil do Cholmodeley a zahájil výcvik a hlavně se naučil řádně anglický jazyk, což mu dělalo velké potíže. Koncem července byl zařazen do asi osmdesátičlenné skupiny radiotelegrafistů, která mířila do školy v Yatesbury. Výuka byla velmi intenzivní a J. Parolek patřil mezi nejlepší. Škola byla zakončena slavnostní přísahou. Byl zařazen k naší 311.peruti, která se v té době formovala v Honingtonu a zde opět absolvoval základní výcvik. Již potřetí.

Before the reversed registration of our soldiers into the French Army could be completed and before they managed to pass special training, there was already so much confusion and bureaucracy about, that many had already departed for England. Jan Parolek arrived to England on 14th July 1940, in the group of Staff Captain Emil Bušina. He spent about a week at various locations, only to return to Cholmondeley to commence training and to learn better English, which had caused him great difficulties. He was placed into a group of about 80 wireless operators, which was sent to the training school at Yatesbury. The training was very intensive and Jan Parolek belonged to the best. On completion of the training course the trainees attended a ceremony where they swore a solemn oath. He was posted to our 311 Sqn, which was forming in Honington at that time and here he again went through basic training. This was for the third time.

Školu oficiálně dokončil 28.12.1940 a jeho uniforma,n a kterou si velmi potrpěl mohla být označena telegrafistickým odznakem. V Honingtonu se formovaly jednotlivé posádky. Cvičně spolu létaly aby si na sebe zvykly a vše aby při bojových letech automaticky fungovalo. A tak si Jan Parolek zvykal na své nové kamarády. V East Wrethamu, kam se naše peruť přesunula se letcům moc nelíbilo,nevyhovovala strava,u bytování ani prostředí. Vše se ale časem dobudovávalo i když s podmínkami v Honingtonu se to srovnat nedalo. V té době se J. Parolek hodně spřátelil s perutním knězem Františkem Pouchlým. Určitě k tomu přispěl i fakt, že krajina kolem jim připomínala jejich rodný kraj a také to, že byli oba silně věřící lidé.

He finished his training officially on 28th Dec 1940 and on his uniform, of which he was very fond of, could be displayed with a wireless operator´s badge. Individual crews were formed in Honington. They flew training flights together to get used to each other and to ensure everything would function automatically during operational flights. Thus Jan Parolek was getting acquainted with his new colleagues. The airmen did not enjoy East Wretham, where our squadron was now based; neither the food, nor the accommodation or the environment were satisfactory. Everything there had been completed in due time, but it was incomparable with the living conditions in Honington. Jan Parolek made good friends with František Pouchlý, the squadrons padre. The fact, that the surrounding countryside reminded them of their home, as well as that they both were strongly religious people, certainly must have helped.

K prvnímu operačnímu letu Jan odstartoval v posádce V. Kordy a úspěšně se též vrátil. Bylo to 28.4.1941. Poté již následovaly další cíle. Brémy, Kiel, Berlín a pod. Většinou ve stejné posádce. Nebylo z čeho vybírat, byly to cíle velmi těžké a často RAF přicházela o celé posádky.Skutečně to nebyl lehký život. Všichni věděli, že mají jen malou šanci odlétat celých 200 hodin.

Jan took off on his first operational flight in the crew of V. Korda from which he successfully returned. That was on the 28th April 1941. Further targets followed: Bremen, Kiel, Berlin and similar. Usually with the same crew. They didn´t have much choice, the targets were very difficult and the RAF often lost entire crews. It really was not an easy life. They all were aware that their chances of finishing the full 200 hrs of their tour were slim.

Podle toho také žili. Museli žít. Museli strach a stres ze sebe nějak dostávat. Pomáhal alkohol, pomáhaly ženy, není se čemu divit a ani tyto nebeské jezdce za to odsuzovat.A takto na rozmezí mezi životem a smrtí žil svůj válečný život i J. Parolek. Pak ale přišel patnáctý listopad 1941. Ve 21:29 odstartoval Wellington KX-E (Z 8866) do nevlídné noci a zamířil na tolik neoblíbený cíl Kiel. Posádku tvořili Sgt Stanislav Linka, první pilot, Sgt Jan Lenc, druhý pilot, F/O Jiří Engel, navigátor, F/O Jan Parolek, radiotelegrafista, Sgt Pavel Skutek, přední střelec a Sgt Arnošt Václavek, zadní střelec.

Hence they lived accordingly. They had to vent their fear and stress somehow. Alcohol helped as did the women, one can not be surprised or condemn the riders of the sky for this. This way Jan Parolek also lived his war life – on the borderline between life and death. Then the 15th November 1941 arrived. Wellington KX-E (Z 8866) took off into the harsh night at 21:29 and headed for the ever so unpopular target of Kiel. The crew was composed of Sgt Stanislav Linka – 1st pilot, Sgt Jan Lenc – 2nd pilot , F/O Jiří Engel – navigator, F/O Jan Parolek – wireless operator, Sgt Pavel Skutek – front gunner , and Sgt Arnošt Václavek – rear gunner.

Let se od samého začátku nevyvíjel příznivě. Hned nad kanálem je napadl německý Me-109. Protože zadní střelec jej neviděl, probrala je až dávka střel, která proletěla pilotní kabinou. Německý stihač zaútočil ještě jednou, to se mu však stalo osudným a skončil po dávkách zadního střelce v moři. Letoun byl lehce poškozen, to posádku neodradilo a pokračovala v cestě nad cíl. Kolem čtvrté hodiny ranní vyslal Jan Parolek hlášení, že právě odbombardovali. Při zpáteční cestě byli zasaženi těžkým flakem a letadlo již značně poškozené se jen velmi složitě prokousávalo tmou a oblačností k domovu.

The flight didn´t go well from the very start. Already above the English Channel, they were attacked by a German Me-109. Because the rear gunner didn´t see it, they were only alerted to it by a salvo of bullets whizzing through the cockpit. The German fighter pilot attacked once more, which however proved fatal for him, as he finished in the sea after being hit by a salvo´s from the rear gunner. The aircraft was slightly damaged, but that did not discourage the crew and they continued towards their target. Jan Parolek sent a message at about 4 am, that they just dropped the bombs. They were hit by heavy flak on the return journey and the aircraft – by now considerably damaged – was finding its way home with great difficulty through the darkness and the layers of cloud.

Dva členové posádky byli lehce zraněni a benzín docházel. Velmi těžká situace. Nevěděli kde se nacházejí. Byla to shoda nešťastných náhod. Byli po Irském moři, přibližně mezi Skotskem a Irskem.Když motory definitivně ztichly nezbývalo nic jiného než se připravit na přistání do moře. To se podařilo nad očekávání hladce, ovšem moře bylo rozbouřené a okamžitě je zalila ledová voda až po pás.

Two members of the crew were lightly wounded and duel was running low. Very difficult situation indeed. They did not know where they were. It was a coincidence of series of bad luck. They were approximately between Scotland and Ireland. When the engines finally went silent, there was nothing else left but to get prepared for landing at sea. That went smoothly beyond expectations, however the sea was stormy and they were immediately engulfed by icy water in the aircraft up to their waists.

Chvíli trvalo než se vzpamatovali, než se zorientovali a již se hrnuli k astrokopuli, kterou se jim podařilo s problémy otevřít a vylézt na rychle se potápějící vrak letounu. Jiří Engel naštěstí stačil odjistit záchranný člun, který se poslušně nafoukl a přivázaný na laně skýtal pro posádku jistou naději. Bohužel moře bylo jiného názoru a hned další vlna lano přetrhla.

It took them a a few seconds to recover from the forced landing before they got their bearings and then they moved quickly towards the aircrafts astrodome, which they opened with difficulties and climb up onto the quickly submerging wreck of the aircraft. Fortunately Jiří Engel managed to release the dinghy, which inflated as expected and tied on a rope offered the crew some hope. Unfortunately, the sea was of a different opinion and the next wave tore the rope away.

Další však člun přeci jen opět přiblížila. J. Engel bez váhání skočil do ledové vody a se štěstím se mu podařilo se do člunu vyšplhat. K jeho velkému překvapení v něm již v bezvědomí ležel Jan Lenc. Na vraku tak zůstaly stát dvě postavy, dva kamarádi, které štěstí definitivně opustilo. Ani člun neposkytoval záruky záchrany. Byli úplně jinde než by mohl kdokoli předpokládat.

The following wave moved the dinghy closer again. J. Engel jumped into the icy waters without hesitation and with luck managed to climb into the dinghy. To his great amazement, he found unconscious Jan Lenc already lying in there. That left two persons, two mates, standing on the wreckage, whose luck definitely ran out . However, the dinghy didn´t guarantee their rescue either. They were at a location where nobody would ever expect them to be.

Měli však štěstí. Zachránila je dánská rybářská loď. To byli na moři již čtvrtý den. Díky J. Engelovi jsou známé podrobnosti tohoto letu, ale jak zemřel Jan Parolek se již nedozvíme nikdy. Možná že mohl být zabit již při ostřelování letadla nad cílem, ale pravděpodobně zahynul až při nárazu letadla na hladinu a omráčen již nestačil opustit svou kabinu. Možná se také modlil za své přátele smířen s osudem. Nevím.

They were lucky, however. They were rescued by a Danish fishing boat. That was during their fourth day at sea. The details of this flight are known thanks to Jiří Engel, but we will never find out how Jan Parolek died. He could have been killed by the flak already above the target, but with all probability he didn´t die until the aircraft hit the surface of the sea and as he was stunned, he didn´t have time to leave his cabin. Maybe he also prayed for his friends, at peace with his fate. I don´t know.

Jeho jméno je připomenuto na panelu č.30 v Runnymede, mezi tisíci mladými muži, kteří nemají svůj hrob, kteří spočinuli na dně moří a oceánů. Jan Parolek byl 26.10.1946 posmrtně povýšen na štábního kapitána a po roce 1990 na plukovníka in memoriam.

His name is remembered on Panel no. 30 at Runnymede, amongst thousands of young men, who don´t have a grave, who rest at the bottom of the seas and oceans. Jan Parolek was promoted posthumously to Staff Captain on 26th Oct 1946 and to Colonel In Memoriam after 1990.

Byl nositelem dvou Československých válečných křížů, naší i britskou medailí Za chrabrost a medailí Za zásluhy.

He was awarded two Czechoslovak War Crosses and the British Gallantry Award and Medal For Merit.

Pro pořádek bych ještě uvedl, že Jan Lenc se vrátil po delší rekonvalescenci k létání, ale ani on neměl štěstí a jeho život skončil v Biskajském zálivu v srpnu 1942. K létání se vrátil i Jiří Engel. Dokončil turnus, dožil se konce války a vrátil se po ní domů do Opavy, kde však již 26.10.1945 zemřel na zánět slepého střeva.

For the record, I would like to mention that Jan Lenc returned to flying after an extended convalescence, but he ran out of luck as well and his life ended in the Bay of Biscay in August 1942. Jiří Engel returned to flying as well. He completed his tour of duty, lived to see the end of the war and returned home to Opava, where however he died of appendicitis on 26th Oct 1945 .

Pomník letců v Praze-Dejvicích a panel se jménem J. Parolka.
The J. Parolka name panel at the Airmen's Memorial at Prague-Dejvice.

Pomník letců v Praze-Dejvicích
Airmen's Memorial at Prague-Dejvice.

Mé hledání připomínek Jana Parolka začalo vlastně cestou na svatbu do Letovic, které jsou od Jevíčka jen „co by kamenem dohodil“. Dle pana Louckého měla být ve zdejším gymnáziu Síň tradic, ve které je letec připomínán. Na místním hřbitovu jsem hledal také hrob J. Zapletala. Bylo hodně sněhu, což stěžovalo hledání, ale stejně jsme nic nenašli i když jsme celý hřbitov prochodili křížem krážem. Nakonec jsem přeci jenom jeden hrob vyfotografoval, ale nevím jestli je to ten pravý. Je na něm sice malá fotka a nad ní je otisk po leteckém odznaku, ale jméno je nečitelné. Asi to je někdo jiný.

My search for memorials to Jan Parolek actually started on the way to a wedding at Letovice which is only “a stone’s throw away” from Jevíčko”. According to Mr. Louka it would in the Hall of the local High School where traditionally the aviators are remembered. At the local cemetery, I was looking for the grave of J. Zapletal. There was a lot of snow, which complicated the search, but we found nothing and having walked the entire length and breadth of the cemetery. Finally, after all of this, I was able to photograph a grave, but I do not know if it’s the right one. It showed a photo and above it is a small imprint of the aviators badge, but the name is illegible. Perhaps it is someone else.

Pomník v Jaroměřicích.
Memorial in Jaroměřice.

Při obědě v nedaleké restauraci jsme zjistili, že ředitel místního gymnázia, kde má být foto J. Parolka a stručný popis jeho válečné činnosti v síni bojových tradic, bydlí hned proti hřbitovu a jmenuje se Dag Hrubý. Proto jsme za ním zašli. Bohužel byl v nemocnici, takže jsme mluvili jen s jeho manželkou, která též na gymnáziu vyučuje. Byla velmi ochotná a zavolala mu do nemocnice, ale ta Síň už dávno ve škole není a tak jsme odešli s nepořízenou.

At lunch at a nearby restaurant, we found out that on display in the Hall of the local High School school was a photo of J. Parolka and a brief description of his wartime activities, and that the school’s Director Dag Gross, lived just opposite the cemetery. So we went to visit him. Unfortunately he was in the hospital, so we just talked with his wife, who also teaches at the school. She was very helpful and telephoned him at the hospital, but the display was no longer in the Hall and so we left empty-handed.

Pomník v Jaroměřicích, detail.
Memorial in Jaroměřice, detail.

Přeci jen byla ta návštěva k něčemu dobrá, protože nám paní Hrubá dala telefon na starostu Jaroměřic pana Grulicha. Když jsem mu po návratu zavolal bylo to příjemné překvapení. Byl velmi ochotný s velkým zájmem o tuto moji činnost. Poslal mi o J. Parolkovi knihu,na které i on Byl spolupracoval a hlavně mi sdělil, že v Jaroměřicích má tento letec dvě p. desky. O Jaroměřicích se pan Loucký v „Mnozí nedoletěli“ vůbec nezmiňuje.

Something good however came from this visit because Mrs Hrubý gave us the telephone number for the Mayor of Jaroměřice Mr. Grulich. When I returned home, I called him and was pleasantly surprised as he was very helpful and showed great interest in my search and my activities. He sent me a book about J. Parolek on which he worked and most importantly told me that this airman has two Memorial plaques in Jaroměřice. In his book “Many did not reach”, Mr. Louka made no mention of Jaroměřice.

Takže v mém dlouhém seznamu přibylo další místo, které navštívím. Rodinný hrob Zapletalů jsem nakonec našel v jiném kraji naší vlasti. Už po rozhovorech s panem Grulichem (starosta Jaroměřic) jsem poznal, že zde jsou na svého rodáka opravdu hrdi. Nejen, že vydali o něm knihu, ale je připomenut na pomníku padlých v obou válkách a jeho pamětní deska je na budově základní školy.

So to my long list I added another place you visit. The Zapletal family grave, I eventually found in another region of our country. Even after discussions with Mr. Grulich (the Mayor of Jaroměřice) I know that they are indeed proud of its native son. Not only that, a book was published about him, but is commemorated on the villages Monument to the Fallen of both World Wars, and a also a memorial plaque on the building’s primary school.

Je zde uvedeno vše jak má být a to vždy potěší.Paní Parolková nikdy nezapomněla v den synových narozenin přinést k pomníku kytičku Zároveň mě velmi zaujala skutečnost,že když dostala od gen. Vicherka dopis, v němž jí oznamuje posmrtné povýšení do hodnosti št. kapitána, je tento dopis opatřený adresou do Dolních Mokropes, dnes část Černošic, což je nedaleko od mého bydliště. Je datován 31.12.1946. Podařilo se mi kontaktovat paní Křížovou,která se zabývá historií Černošic. Slíbila mi pomoc při zjišťování za jakých okolností se paní Parolková zde zdržovala.

It is shown here how everything should be remembered. Mrs. Parolková never forgot to bring flowers to the monument on her son’s birthday. I was particularly interested in the fact that in a letter she received from General Vicherka announcing her sons posthumous promotion to the rank of Staff Captain, this letter bears the address of the Lower Mokropes, now part of Černošice, which is not far from my residence. It is dated 31 December. I managed to contact a Mrs Křížová, who deals with the history of Černošice. She promised to me help in identifying the circumstances under which Mrs. Parolková stayed there.

Dále se mi podařilo přes pana Grulicha získat telefon na autora knihy o Janu Parolkovi pana Koudelku. Byl velmi vstřícný a ochotný povyprávěl mi spoustu nových skutečností. Asi nejvíce mě zaujala ta, že honorář za tu knihu věnoval na desku, která je v Jaroměřicích na základní škole. Hluboce před těmito lidmi smekám. Má i nějaké další plány.

In addition, via Mr. Grulich I managed to be able to telephone Mr. Koudelka the author of the book on Jan Parolek. He was very helpful and willing to give me a lot of new facts. Perhaps most impressive for me is that his royalties from the book were donated for the Memorial plaque which is in the primary school at Jaroměřice. I have deep respect for such people. He also has some other plans.

To nám ukáže až čas. Nicméně o pobytu paní Parolkové v Černošicích nic nevěděl. Během války totiž nebyla v Jaroměřicích, takže se klidně mohlo stát, že se skutečně tady nedaleko nás objevila. Po asi čtrnácti dnech se mi znova ozývá paní Křížová. Zjistila mi o vile v Dolních Mokropsích, že patřila panu Bedřichu Kopeckému a v době kdy tam p. Parolková žila byla v majetku rodiny Petránků.

Time will can only tell. However, he knew nothing about Mrs. Parolková staying in Černošice. During the war she was not in Jaroměřice and so it is quite possible that she actually lived near us. After about two weeks, I again heard from Mrs Křížová. She had found out about a property in Dolní Mokropsy that had belonged to Mr Bedřich Kopecký but during the time when Mrs Parolková lived there it had been the Petránků family home.

Dále zjistila, že jeden ze dvou synů manželů Petránkových je primář na onkologii v nemocnici v Praze na Bulovce. Možná, že jeden z rodiny je známý novinář Jan Petránek. Nečekal jsem na nic a hned ten den jsem volal panu Janu Petránkovi. I on byl velmi vstřícný, nicméně mi nijak nepomohl, protože o dané problematice nic nevěděl. Vydal jsem se tedy za druhým člověkem, který byl primář Svajmil Petránek. Na Bulovce mi řekli, že je primář, ale ne na onkologii, ale na neurologii. Měl jsem štěstí a našel jsem jej. Nevěřil svým očím, jak jsem ho objevil. Měl celkem zájem a co bylo hlavní, byl skutečně z rodiny, kterou hledám. Pan Bedřich Kopecký byl jeho pradědeček a maminka pocházela z Jaroměřic, což zřejmě vysvětluje pobyt paní Parolkové tady u nás. Pravděpodobně byly přítelkyně nebo možná i příbuzné, ale to už jsou jen moje domněnky. Bohužel paní Petránková je už dávno po smrti a jak mi říkal pan Petránek, nikdy mu o minulosti moc nevyprávěla, protože byla členkou odboje a radši vše držela pod pokličkou, což bylo asi velmi prozíravé a rozumné.

I also found that one of the two sons of Mr and Mrs Petranek was a Senior Onconology surgeon at the Bulovka Hospital, Prague. Maybe that one of the family members is the well known journalist Jan Petranek. Without any delay I phoned Jan P on the same day. He was also very helpful but he was unable to provide any more information because he did not know anything about this subject. So I went to see Svajmil Petránek, the 2nd person, at Bulovka Hospital. I was lucky and I found him, he could not believe that I had tracked him down. He was quite interested which was the main thing and he was from the family I was trying to find. Mr. Bedrich Kopecky was his great-grandfather and mother was originally from Jaroměřice which probably explains about Mrs Parolkova stayed with them. They were probably friends or related but it is only my assumption. Unfortunately Mrs Petrankova died a long time ago and as Mr Petranek said she never talked about the past because she had been a member of the resistance and did not want to talk about it, which was probably very prudent.

Pamětní deska na škole.
Memorial plaque at the school.

Jsem rád, že na to proč byla maminka Jana Parolka po válce zde, jsem našel uspokojivou odpověď. Rád bych také dodal, že v Jaroměřicích při sedmdesátém výročí smrti J. Parolka uspořádali besedu za účasti studentů i pamětníků kde o jeho životě a smrti promluvil pan PhDr Koudelka. Jsem rád a i patřičně hrdý na to jak si zde váží svého slavného rodáka.

I was glad that I found the answer why Jan Parolka’s mother was here after WW2. I would like to add that in Jaroměřice during the 70th Anniversary of J. Parolka’s death they had a meeting where students and older members of the community attended to a lecture by PhDr Koudelka who talked about the life and death of Jan parolek. I proud and pleased that they hold their famous citizen in such a high esteem.

© Jan Pašek 2012




This entry was posted in 311 Sqd, Biography, Not Forgotton. Bookmark the permalink.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s