S/Ldr Jiří Hartman DFC

S/Ldr Jiří Hartman DFC was, at that time a F/Lt with 310 Sqn, and was ‘A’ Flight Commander (Red 1) at the time of D-Day – the Allied invasion of Europe on 6 June 1944. At that time all three Czechoslovak fighter squadrons; 310 Sqn, 312 Sqn and 313 Sqn – the Czechoslovak Wing – were deployed at RAF Apuldram, near Chichester, Sussex. His recollections of that time are:

Major Jiří Hartman DFC, v té době kapitán u 310. peruti, byl “A” velitelem letky (červený 1) v “Den D” – invaze spojenců do Evropy, která začala 6. června 1944. V té době byly všechny tři československé stíhací perutě – 310., 312. a 313. – jako československý wing – nasazeny na základně RAF Apuldram poblíž Chichesteru v Sussexu. A tohle jsou vzpomínky Jiřího na některé z dramatických chvil:

_______________________________________________________________

In early Spring 1944 all the signs pointed to an early invasion of Europe. The fighter squadrons were being concentrated in the South of the country facing the relatively near French coast. Our three squadrons were placed on an emergency air-strip right on the coast, South of Chichester. A nearby hamlet gave it it’s name of ‘Apuldram’. It was a large field on which a wire netting provided a reasonable landing surface. We were accommodated in tents. Everything seemed to be pointing to an early trip across the Channel.

Začátkem jara 1944 všechny přípravy ukazovaly na brzkou invazi do Evropy. Většina stíhacích letek byla soustředěna na jihu země, naproti relativně blízkému francouzskému pobřeží. Naše tři letky byly dislokovány na nouzovém letišti přímo na pobřeží, jižně od Chichesteru. Bylo pojmenováno podle nedaleké vesničky “Apuldram”. Jednalo se o širé pole, na kterém drátěná síť poskytovala přiměřenou přistávací plochu. Byli jsme ubytováni ve stanech. Vše nasvědčovalo tomu, že se brzy vydáme přes Kanál.

Tented accomodation at Apuldram, June 1944.Stanové ubytování v Apuldramu, červen 1944.

Our flying schedule was quite hectic. Apart from the usual escort and cover of bombing missions we were engaged in so-called softening up of German defences. It took several forms, according to the purpose of the target. For example, when attacking communication targets like bridges, railways, stations etc, we carried a single bomb attached under the fuselage which was released in a steep dive. We were briefed that the French population was warned of these attacks and were to1d. not to move about by road or rail during daylight hours in the coastal areas. But in one of these attacks a most tragic accident occurred, for which I had to take responsibility as I was leading the Squadron. We were cruising at about 12,000 feet just inland of the French Coast and looking for targets. I spotted what appeared to be an armoured carrier with a platoon of soldiers. This was one of the usual targets and I ordered the Squadron to prepare for bombing. We began to dive, one section followed the others at short intervals. During the dive, aim was taken by using our normal gun sights, which did to give a clear picture of the target, especially at that height. When reaching 4,OOO feet the bomb was released and our pull out of the dive began. This brought the aircraft much closer to the ground and not using the sights any more the pilot could observe the target. On this occasion, when pulling out of the dive, with bomb already released I realised to my horror that the target was not a German column but a funeral procession. I did not observe the result of the attack but feel there must have been some casualties.

Náš letový program byl docela hektický. Kromě obvyklého doprovodu a krytí bombardovacích misí, jsme měli za úkol také tzv. změkčování německé obrany. To mělo několik forem, podle charakteru daného cíle. Například při útoku na komunikace, jako jsou mosty, železnice, nádraží a.p., jsme nesli jednu bombu připevněnou pod trupem, která se uvolňovala až po prudkém sestupu. Byli jsme informováni, že francouzské obyvatelstvo bylo před takovými útoky předem varováno, aby se nepohybovalo po silnicích či železniční trati během denních hodin v pobřežních oblastech. Ale při jednom z těchto útoků došlo k nejtragičtější nehodě, za kterou jsem musel převzít odpovědnost, když jsem vedl letku. Letěli jsme asi 12 000 stop nad vnitrozemím francouzského pobřeží a vyhledávali cíle. Zaregistroval jsem cosi, co mohlo představovat něco jako obrněný transportér s četou vojáků. To bylo časté zjištění a nařídil jsem letce, aby se připravila na bombardování. Začali jsme prudce klesat, jedna letka za druhou následovala ostatní v krátkých intervalech. Během sestupu byl zaměřen cíl pomocí našich běžných mířidel, což poskytlo jasný obraz cíle, zejména v této výšce. Když výška klesla ke 4 000 stop, bomba se uvolnila a letadlo se odlehčilo. Potom mohl pilot ještě blíže k zemi, aby mohl pozorovat cíl bez použití mířidel. Tak jsem měl možnost ke své hrůze zjistit, že to, co jsme považovali za německou kolonu, byl pohřební průvod. Výsledek útoku jsem už nezahlédnul, ale byl jsem si jist, že tam muselo dojít k obětem na nevinných lidech.

I am sure a lot of similar tragic mistakes happened during the war but to be involved personally gave me a 1ot of sleepless nights despite being assured by everybody that I was not at fault in any way. During similar attacks on railway stations and trains there must have also been innocent casualties although not so obvious.

Byl jsem si jistý, že během války došlo k mnoha podobným tragickým omylům, ale moje osobní selhání mi přineslo bezpočet bezesných nocí, přestože mě všichni ujišťovali, že si to nesmím brát osobně. Během podobných útoků na železniční stanice a vlakové soupravy muselo také docházet k civilním obětem, i když to nebylo tak průkazné.

Another form of attack was low 1evel strafing of targets, such as trains motor transport and German airfields. We flew across the Channel at sea-leve1, hoping to minimise the effectiveness of German defences. One day when the target was an airfield in Normandy I crossed the coast without being shot at and this made me believe I was still undetected. However when over the target and having just opened fire on some dispersed aircraft on the airfield, the German gunners sprang into action and I was flying thru a hail of tracer bullets, which was 1ike flying through coloured rain.

Další formou útoku byly pozemní cíle jako nákladní vlaky či nepřátelská letiště. Přelétávali jsme Lamanšský průliv těsně nad hladinou v naději, že tak snížíme účinnost německé protiletadlové obrany. Jednou, když bylo naším cílem jedno z letišť v Normandii, jsem překročil pobřeží, aniž bych vystřelil a domníval se, že o mně stále ještě nevědí. Když jsem však dosáhl cíle a spustil palbu na některé z letounů, rozptýlených po letišti, němečtí střelci to spustili a já se ocitnul v krupobití trasovacích střel, jako bych letěl barevným deštěm.

Subconsciously I pushed the throttle forward to go, faster with such force that after landing back at our base my mechanic ca11ed me to show me what he had done to it. The thick steel bar of the throttle was bent and had to be taken to the workshop to be hammered straight. It is amazing how fear can increase one’s strength beyond what is humanly possibility.

Podvědomě jsem tlačil páku plynu dopředu takovou silou, abych odtud zmizel, že po přistání zpět na naší základně mě můj mechanik donutil, abych se podíval, co jsem způsobil. Silná ocelová tyč ovládání plynu byla ohnutá a musela být odvezena do dílny, aby ji tam mohli srovnat. Je úžasné, jak strach může mobilizovat některé schopnosti člověka nad jeho obvyklé možnosti.

These intensive operations had, of course, to be paid for with considerable losses. The three Czech Squadrons had originally only Czech Pilots but by now there were no more Czechs to replace those who were lost and British pilots had to fill the vacancies. There were a few Czechs who were training from scratch in Canada and Rhodesia and these were mainly selected from Czech army personnel but were not sufficient to cover our losses.

Podvědomě jsem tlačil páku plynu dopředu takovou silou, abych odtud zmizel, že po přistání zpět na naší základně mě můj mechanik donutil, abych se podíval, co jsem způsobil. Silná ocelová tyč ovládání plynu byla ohnutá a musela být odvezena do dílny, aby ji tam mohli srovnat. Je úžasné, jak strach může mobilizovat některé schopnosti člověka nad jeho obvyklé možnosti.

Towards the end of May, we had a visit from the Commander-in-Chief of All Forces, General Eisenhower. He delivered a short blood and thunder speech promising nothing but sweat, blood, and casualties. However, I remember him mostly for his strong grip when he shook hands with me on departing. When returning to the camp after an evening out I had a puncture and pulled out the spare wheel from the boot of the car, a piece of coiled wire sprung out and cut my eye. The Squadron doctor advised me next morning to show an eye specialist and arranged an appointment with one at RAF Halton Hospital. There was an airfield adjoining the Hospital so I flew over and saw the doctor who assured me that the injury was not serious and sprayed some liquid in the eye. I returned right away to my aircraft and took off for the return journey. When airborne I suddenly realised that I had little vision in my injured eye and that the other was becoming tired and was closing despite my efforts to keep it open. After a while, I could not open it more than a fraction of a second. Flying practically blind was not easy and I had to recover the aircraft from some unusual positions during the moments when I could see. Fortunately, I spotted a disused airfield below and managed to make a hair-raising landing. When the plane came to a stop after several hefty bumps I sat in it for a few minutes with my eyes shut until I recovered vision in my uninjured eye. I then taxied to the edge of the field and managed to phone my Squadron for transport and a pilot to fly the Spitfire back. The Squadron doctor explained later that the liquid that had been put in my eye was Atrophine which blurred my vision in the injured eye and that the other got tired. On the ground, it presented no difficulties. He proved to be right when he assured me that the injured eye would be healed within two or three days.

Ke konci května nás navštívil vrchní velitel všech Spojeneckých ozbrojených sil, generál Eisenhower. Pronesl k nám zanícený, hlasitý a krátký projev, v němž nám nesliboval nic jiného než krev, pot a oběti. V paměti mi zůstal také jeho mohutný stisk, když si se mnou při odchodu potřásl rukou. Když jsem se večer vrátil z výletu do tábora, chtěl jsem opravit píchlou duši a po otevření kufru, kde jsem měl rezervní kolo, se vymrštil jakýsi kus stočeného drátu a poranil mi oko. Lékař z naší perutě mi příštího rána poradil, abych se ukázal očnímu specialistovi, a domluvil si u něho schůzku v nemocnici RAF Halton. U nemocnice bylo letiště, kam jsem přeletěl a doktor mne ujistil, že zranění není vážné, a nastříkal mi do oka trochu jakési vodičky. Vrátil jsem se k letadlu a vydal se na zpáteční cestu. Když jsem byl ve vzduchu, najednou jsem si uvědomil, že mým zraněným okem skoro nic nevidím a to druhé začíná být unavené a samo se přivírá, jakkoliv jsem se snažil ho udržet otevřené. Po chvíli už jsem ho nedokázal udržet otevřené déle než zlomek vteřiny. Letět poslepu nebylo snadné a během krátkých okamžiků, kdy jsem trošku viděl, jsem musel rovnat letadlo z neobvyklých pozic. Naštěstí jsem zahlédl dole nepoužívané letiště a podařilo se mi přistát, ale vlasy na hlavě mi přitom hrůzou vstávaly. Když se letadlo po několika mohutných nárazech nakonec zastavilo, zůstal jsem v něm sedět několik minut se zavřenýma očima, dokud se zrak trochu nevzpamatoval. Pak jsem popojížděl k okraji pole a podařilo se mi zavolat na naši peruť, abych požádal o přepravu a pilota, který by odletěl se Spitfirem zpět. Doktor mi později vysvětlil, že kapky které mi byly naordinovány, jsou Atrophine, který způsobil rozostřené vidění a únavu druhého oka. Pro chůzi po zemi to nepředstavovalo žádné riziko. Ukázalo se, že měl pravdu, když mě ujišťoval, že za pár dnů bude vše v pořádku.

I could see that the invasion was imminent. The whole of the South of England was teaming with troops of all nationalities but mainly British and American. Two days before the invasion began we were deployed for convoy duties in the Channel off the Cornish coast. A large fleet of vessels of all sizes and shapes was stretching for miles towards Ireland. There was apparently a days postponement because of bad weather but on the 6th June it was only a litt1e better. Low cloud stretched across the Channel but the visibility was not too bad. (On the evening of the 5th June we had sat outside our tents watching the constant stream of aircraft flying overhead towards France, there were bombers, transport aircraft with paratroops and gliders. Now the show was going ahead.

Bylo jasné, že invaze je na spadnutí. Celá Jižní Anglie byla jedno velké ležení armádních jednotek všech národností, zejména však britských a amerických. Dva dny před zahájením invaze jsme byli nasazeni jako ochrana lodních konvojů v Lamanšském průlivu u pobřeží Cornwallu. Obrovská flotila lodí všech velikostí a tvarů se táhla na míle směrem k Irsku. Datum se několikrát odložilo kvůli špatnému počasí, ale 6. června to bylo jen o málo lepší. Nad Kanálem se táhla slabá oblačnost, ale viditelnost nebyla až tak špatná. Večer 5. června jsme seděli před našimi stany a sledovali neustálý proud letadel letících směrem nad Francii. Byly tam bombardéry, dopravní letadla s výsadkáři a kluzáky. A chystalo se pokračování téhle show.

Our Squadron’s first sortie was to provide cover over the beaches where the British troops were landing. The time was 6 a.m. to 8 a.m. which coincided with the first landing of the British. The Americans began at 6.30 am. About one hour before we were due to take off Group Captain “Sailor” Malan one of the top scoring fighter pilot’s came to visit us. As the overall Commander of several fighter Wings, he was too valuable to risk and was forbidden to f1y on operational sorties. He was however desperately keen to come with us on the first patrol. Knowing of the ban I could not accept his plans but when he apparently made arrangements with the Sergeant and was to fly as my number 2, I turned a blind eye. It did not turn out to be a very clever move on my part, The Group Captain was so determined to see everything that instead. of flying close to me as he was supposed to do he kept on darting away in all directions, I then had to follow him with the who1e squadron in case he ran into some trouble, knowing well that if he got shot down I would be called upon to explain how he happened to be there in the first place.

Prvním operačním nasazením naší perutě bylo poskytnout krytí nad francouzskými plážemi, kde se vyloďovaly britské jednotky. Bylo 6:00 – 8:00, což se shodovalo s prvním přistáním Britů. Američané začali v 6:30. Asi hodinu před tím, než jsme měli vzlétnout, nás navštívil plukovník “Sailor” Malan, jeden z nejlépe hodnocených stíhacích pilotů. Jako hlavní velitel několika stíhacích Wings byl příliš cenný na to, aby směl riskovat, a bylo mu zakázáno létat v operačních bojích. Byl však zoufale natěšený, aby mohl s námi na první hlídku. O jeho zákazu jsem věděl a jeho úmysl jsem nemohl akceptovat, ale když se zjevně dohodl s četařem a měl letět jako moje číslo 2, přimhouřil jsem oko. Ukázalo se, že to nebyl z mé strany příliš chytrý tah, protože plukovník, ve snaze aby mu snad něco neuteklo, lítal po všech čertech namísto toho aby mne kryl. Nakonec jsem já musel následovat jeho pro případ, že by se něco semlelo a dostal se do nějakých potíží, protože bych to byl já, kdo by musel složitě vysvětlovat, jak se vlastně dostal do vzduchu!

310 Sqn D-Day Spitfire.Jeden ze Spitfire 310. perutě “Dne D”

There was very little activity in the air, we had a large number of our planes circling around but there were no German ones in sight.

Ve vzduchu se toho moc nedělo, všude kolem byly naše stroje, ale v dohledu žádné německé.

However, on land and in the sea things were really happening. Our British troops got ashore comparatively easily but on the adjoining sector, I could see the carnage on the beaches. In the sea, there were a number of ships ablaze hit mostly by ground defenses. The spectacle despite its tragic reality was tremendous. Our patrol completed we returned to base and I sighed with relief as I escorted the Group Captain to his car and saw him drive away. I did several more sorties on that and the following day as I didn’t want to miss anything of this momentous operation for which we had waited so long. After the last flight on the second day, I walked over to my tent to wash before going for a late supper. I sat down on my bed and they woke me up the following evening, nearly 24 hours later. I think I was exhausted more mentally than physically.

Zato na souši a na moři se děly věci! Naše britské jednotky se dostaly na břeh poměrně snadno, ale v sousedním sektoru se na plážích odehrávaly masakry. Na hladině bylo několik hořících plavidel, zasažených pobřežní obranou. Jakkoliv se jednalo o tragickou situaci, byla to dechberoucí podívaná. Náš úkol byl u konce, vrátili jsme se na základnu a já jsem si s úlevou oddechl, když jsem doprovázel plukovníka k jeho autu a viděl, jak odjíždí. Udělali jsme pak ještě ten den i den příští několik dalších bojových letů, protože jsem si nechtěl nechat ujít nic z této zásadní operace, na kterou jsme tak dlouho čekali. Po posledním letu druhého dne jsem přišel ke svému stanu, abych se umyl, než půjdu na pozdní večeři. Posadil jsem se na postel a teprve následující večer, téměř o 24 hodin později, mě dokázali probudit. Myslím, že jsem byl vyřízený spíše psychicky než fyzicky.

A few days after D-Day my squadron was detailed to assist the ground for in the British sector by dive bombing a German battery close to their position. As we arrived over the area, the RAF Liaison Officer on the ground, who was to direct us by radio to the target. advised us of the difficulty he had in pinpointing the battery and requested that we land for a detailed briefing. A landing strip was already prepared. We were told by radio that it was about 8OO yards long but due to a heavy shower just before our arrival, part of it was flooded. This left only some 5OO yards on which to land a Spitfire, which was loaded with a bomb and still had nearly all its fuel. Not a task one would undertake every day but in war, things had to be done which normally would seem foolish. Anyway, we all managed to get down safely. Some of the planes ended in a field past the strip but they were undamaged. After several hours of deliberation and still no exact position of the offending battery available – the Germans having craftily stopped firing from it – we were requested to stay the night and try again the next day. Not that we were all that thrilled by the idea. War in the air can be very costly but always seemed to be rather gentlemanly. One does not hear the shooting and does not normally see the dead and injured. So here practically still on the beaches, it was very frightening. From time to time the shells were exploding all around apparently from some distant batteries. Also, the noise of mortar and small-arms fire was deafening. I approached a British Army officer who was sitting on a stool and puffing at his pipe. I asked if there were any trenches for cover as I believed that we ought to be there as we pilots were precious personnel not easily replaceable. Without showing much concern about us and I must admit not even for himself, he pointed to a short distance ahead and said: “I should wait a while before you go there – a mortar just hit the trench and they are clearing out the dead and wounded”. I decided I might just as well be killed in the tents, which had been assigned to us. The small coastal area which was in Allied hands contained a village the name of which I forget. I decided. to explore it and with a few of my fellow pilots we set out to see if we could get some French food and wine. We found the local inn easily but the proprietor was not at all helpful. The British had eaten and drunk everything. My French was still quite fluent in those days and I tried to take advantage of the fact. After a few minutes chatting and having mentioned my service with the French Air Force and being with General De Gaulle in England the patron became much friendlier. On his face I could see the way his conscience was battling – should he safeguard his remaining supplies or show gratitude to an old French pilot. His good nature won in the end. He took; me to his now completely bare cellar but opening a hidden door we entered. another room where a considerable quantity of wine, spirits and some food were stored. I decided not to be greedy and took only enough for our immediate needs but adopted two bottles of old Napoleon brandy to which I was always partial. I offered to pay as in our survival packets we carried some French money. The offer was refused. and the patron, probably regretting his generosity by now, bade me goodbye and good luck with a slightly sad look on his face. I guess he was afraid that I would tell about his cache – but I did not.

Několik dnů po “dni D” byla moje peruť pověřena úkolem, pomoci hloubkovým bombardováním pozemních pozic nepřátelské dělostřelecké baterie v britském sektoru. Když jsme dorazili nad zmíněnou oblast, pozemní styčný důstojník RAF, který nás měl rádiem nasměrovat k cíli, nás informoval o obtížích s přesnou lokalizací místa dislokace nepřátelské dělostřelecké baterie a vyzval nás, abychom přistáli a celou záležitost podrobně na místě připravili. Přistávací dráha je prý již připravena. Rádiem jsme byli vyrozuměni o tom, že délka dráhy je kolem 800 yardů, avšak část z ní je zaplaveno po prudkém dešti před naším příletem. Zbývalo tedy jen asi 500 yardů, na kterých měly přistát Spitfire, nesoucí bombu a jejichž nádrže byly ještě téměř plné paliva. Byl to úkol, před kterým nestojíte každý den, ale ve válce se někdy musely dělat věci, které by se za normálních okolností zdály jako pošetilé. Každopádně se nám všem podařilo bezpečně dostat na zem. Některá letadla ovšem skončila až v poli, za hranicí konce přistávací dráhy, aniž by však byly poškozeny. Po několika hodinách bezvýsledných úvah, kdy stále nebyla přesná poloha nepřátelské baterie známa – Němci z ní chytře přestali střílet -, jsme byli požádáni, abychom zůstali přes noc a zkusili poupravit útok další den znovu. Nedá se říci, že bychom byli touto myšlenkou všichni nadšeni. Ale válka ve vzduchu je nejenom velmi nákladná, ale vždy ji provází jakýsi duch gentlemanství. Člověk už zde nevnímá střelbu a nevidí mrtvé a zraněné. Na všech plážích to bylo stejně děsivé. Každou chvíli explodoval nějaký granát všude kolem, zřejmě z nějakých vzdálených baterií. Také hluk z minometné palby a ručních zbraní byl ohlušující. Přistoupil jsem k důstojníkovi britské armády, který seděl na stoličce a nacpával si dýmku. Zeptal jsem se, zda tu jsou nějaké zákopy pro úkryt, protože jsem měl pocit, že bychom se měli někde skrýt, protože my piloti jsme vzácný personál, který nelze jen tak nahradit. Aniž by o naši bezpečnost projevil nějaké větší znepokojení a musím přiznat, že ani o sebe samého, ukázal kousek před sebe a prohlásil: “Počkal bych než tam vlezete – minomet právě zasáhl zákop a zrovna odtud vynášejí mrtvé a zraněné”. Uvážil jsem, že stejně dobře bychom mohli být zabiti ve stanech, které nám byly přiděleny. Úzký pobřežní pás, který byl ve spojeneckých rukách, zahrnoval také vesnici, jejíž název jsem už zapomněl. Rozhodl jsem se ji se svými několika kolegy prozkoumat a tak jsme vyrazili zjistit, zda bychom si tam mohli dát nějaké francouzské jídlo a víno k tomu. Místní hostinec jsme našli snadno, ale majitel nevypadal moc vstřícně. Britové už mu všechno snědli a vypili. Moje francouzština byla v té době stále ještě docela plynulá a pokusil jsem se této výhody využít. Po několika minutách klábosení a mé zmínce o mé službě u francouzského letectva a setkání s generálem De Gaullem v Anglii, se náš hostitel stal mnohem přátelštějším. Na jeho tváři jsem viděl jak svádí vnitřní boj se svým svědomím – zachránit zbytek svých zásob nebo projevit vděk francouzskému pilotovi. Jeho dobrá duše nakonec zvítězila. Vzal mě do jeho zcela vybíleného sklepa, ale skrytými dveřmi jsme vstoupili do další místnosti, kde bylo uloženo ještě značné množství vína, lihovin a i nějakých potravin. Rozhodl jsem se nebýt chamtivý, a vzal jsem si jen něco pro naši okamžitou spotřebu, ale nepohrdnul jsem dvěmi lahvemi starého koňaku, na který jsem měl vždycky slabost. Nabídl jsem se, že zaplatím, protože v našich nouzových balíčcích jsme měli nějaké francouzské peníze. Nabídka byla odmítnuta a náš příznivec, který touhle dobou už asi lituje své velkorysosti, mi s trochu smutným výrazem ve tváři dal sbohem a popřál hodně štěstí. Myslím, že se bál, že o jeho tajné skrýši nebudu mlčet, ale neudělal jsem to.

Next morning, when I walked to our Spitfires, which were parked on the edge of the landing strip, I was astonished to find them covered with sand. The Germans must have made efforts to destroy them as the vicinity was full of shrapnel holes. However, the sand neutralised the explosive and none of the planes got a direct hit. We brushed the aircraft clean of sand, took-off, carried out our bombarding and returned to England. There we were met on the airstrip by a welcoming party consisting of our Commander-in-Chief, an Air Vice-Marshall and his staff. Apparently, we had been the first Allied squadron to land in France and were being congratulated.

Několik dnů po “dni D” byla moje peruť pověřena úkolem, pomoci hloubkovým bombardováním pozemních pozic nepřátelské dělostřelecké baterie v britském sektoru. Když jsme dorazili nad zmíněnou oblast, pozemní styčný důstojník RAF, který nás měl rádiem nasměrovat k cíli, nás informoval o obtížích s přesnou lokalizací místa dislokace nepřátelské dělostřelecké baterie a vyzval nás, abychom přistáli a celou záležitost podrobně na místě připravili. Přistávací dráha je prý již připravena. Rádiem jsme byli vyrozuměni o tom, že délka dráhy je kolem 800 yardů, avšak část z ní je zaplaveno po prudkém dešti před naším příletem. Zbývalo tedy jen asi 500 yardů, na kterých měly přistát Spitfire, nesoucí bombu a jejichž nádrže byly ještě téměř plné paliva. Byl to úkol, před kterým nestojíte každý den, ale ve válce se někdy musely dělat věci, které by se za normálních okolností zdály jako pošetilé. Každopádně se nám všem podařilo bezpečně dostat na zem. Některá letadla ovšem skončila až v poli, za hranicí konce přistávací dráhy, aniž by však byly poškozeny. Po několika hodinách bezvýsledných úvah, kdy stále nebyla přesná poloha nepřátelské baterie známa – Němci z ní chytře přestali střílet -, jsme byli požádáni, abychom zůstali přes noc a zkusili poupravit útok další den znovu. Nedá se říci, že bychom byli touto myšlenkou všichni nadšeni. Ale válka ve vzduchu je nejenom velmi nákladná, ale vždy ji provází jakýsi duch gentlemanství. Člověk už zde nevnímá střelbu a nevidí mrtvé a zraněné. Na všech plážích to bylo stejně děsivé. Každou chvíli explodoval nějaký granát všude kolem, zřejmě z nějakých vzdálených baterií. Také hluk z minometné palby a ručních zbraní byl ohlušující. Přistoupil jsem k důstojníkovi britské armády, který seděl na stoličce a nacpával si dýmku. Zeptal jsem se, zda tu jsou nějaké zákopy pro úkryt, protože jsem měl pocit, že bychom se měli někde skrýt, protože my piloti jsme vzácný personál, který nelze jen tak nahradit. Aniž by o naši bezpečnost projevil nějaké větší znepokojení a musím přiznat, že ani o sebe samého, ukázal kousek před sebe a prohlásil: “Počkal bych než tam vlezete – minomet právě zasáhl zákop a zrovna odtud vynášejí mrtvé a zraněné”. Uvážil jsem, že stejně dobře bychom mohli být zabiti ve stanech, které nám byly přiděleny. Úzký pobřežní pás, který byl ve spojeneckých rukách, zahrnoval také vesnici, jejíž název jsem už zapomněl. Rozhodl jsem se ji se svými několika kolegy prozkoumat a tak jsme vyrazili zjistit, zda bychom si tam mohli dát nějaké francouzské jídlo a víno k tomu. Místní hostinec jsme našli snadno, ale majitel nevypadal moc vstřícně. Britové už mu všechno snědli a vypili. Moje francouzština byla v té době stále ještě docela plynulá a pokusil jsem se této výhody využít. Po několika minutách klábosení a mé zmínce o mé službě u francouzského letectva a setkání s generálem De Gaullem v Anglii, se náš hostitel stal mnohem přátelštějším. Na jeho tváři jsem viděl jak svádí vnitřní boj se svým svědomím – zachránit zbytek svých zásob nebo projevit vděk francouzskému pilotovi. Jeho dobrá duše nakonec zvítězila. Vzal mě do jeho zcela vybíleného sklepa, ale skrytými dveřmi jsme vstoupili do další místnosti, kde bylo uloženo ještě značné množství vína, lihovin a i nějakých potravin. Rozhodl jsem se nebýt chamtivý, a vzal jsem si jen něco pro naši okamžitou spotřebu, ale nepohrdnul jsem dvěmi lahvemi starého koňaku, na který jsem měl vždycky slabost. Nabídl jsem se, že zaplatím, protože v našich nouzových balíčcích jsme měli nějaké francouzské peníze. Nabídka byla odmítnuta a náš příznivec, který touhle dobou už asi lituje své velkorysosti, mi s trochu smutným výrazem ve tváři dal sbohem a popřál hodně štěstí. Myslím, že se bál, že o jeho tajné skrýši nebudu mlčet, ale neudělal jsem to.

I had to sacrifice my brandy on several rounds of toasts which took place in my tent, after which the Air Vice-Marshall left, on slightly unsteady feet, got in his car and was driven away, back to London. It seems that people in London were not used to drinking genuine, French Napoleon brandy. I must mention another incident which happened about this time. One of the Squadron Commanders, known generally as ‘Hugo’ had been shot down a few days before D-Day and crash-landed in a field, not far from the coast. He managed to avoid being; caught and was hiding on a farm, owned by a friendly Frenchman. A few days after the invasion the farmer assured him that the area was already liberated and Hugo, with his new girlfriend – the farmer’s daughter began marching towards the coast, hoping to find Allied troops and get back to Eng1and. Whilst walking through a small hamlet he encountered a squad of German soldiers who were marching in the opposite direction. Certain that he was in Allied-held territory, he cheerfully ordered the Germans to lay down their arms, saying that it was all- over for them. The Germans obeyed without hesitation and Hugo began to march them in the direction in which he was going. Not long afterwards they met another group of Germans, led by an officer, and during a heated discussion amongst the two parties of Germans, Hugo realised that he was still in enemy occupied territory. In the ensuing confusion, he made himself scarce and, eventually, reached the Allied area and was soon shipped back to England. He came to see us soon afterwards and told us this story which, knowing him well, I believed. In any event, he still had the French girl with him, so parts of his story were true.

Moje brandy padla na několik rund přípitků v mém stanu, z něhož se nakonec vicemaršál letectva vypotácel na nejistých nohách, nasedl do svého auta a byl odvezen zpět do Londýna. Zdálo se, že lidé v Londýně nebyli na pravý francouzský koňak přivyklí. Na tomto místě musím zmínit ještě jeden incident, který se tehdy odehrál. Jeden z velitelů perutě, známý pod přezdívkou “Hugo”, byl sestřelen několik dní před dnem D a nouzově přistál v poli nedaleko pobřeží na francouzské straně. Podařilo se mu, že ho nechytli a skrýval se na statku, který vlastnil sedlák se sympatiemi k nám. Několik dnů po invazi ho venkovan ujistil, že oblast je již Spojenci osvobozena, a Hugo se svou novou přítelkyní, dcerou sedláka, vyrazili k pobřeží v naději, že narazí na spojenecké jednotky a vrátí se do Anglie. Při průchodu malou osadou narazili na skupinu německých vojáků, kteří pochodovali opačným směrem. Jist si tím, že se nachází na území ovládaném Spojenci, zvesela nařídil Němcům, aby složili zbraně a oznámil jim, že právě skončili. Němci bez váhání uposlechli a Hugo je otočil do směru, aby pokračovali s nimi. Nedlouho poté však potkali další skupinu Němců, vedenou důstojníkem, a během bouřlivé diskuse mezi oběma německými oddíly si Hugo uvědomil, že je stále na nepřátelském území. Ve zmatku, který nastal, se mu podařilo po anglicku vytratit, aby nakonec dorazil na území Spojenci skutečně ovládaného a byl pak dopraven zpět do Anglie. Brzy nato za námi přišel a vyprávěl nám tento příběh, kterému jsem byl ochoten uvěřit, protože ho dobře znám. V každém případě měl francouzskou dívku stále u sebe, takže části jeho příběhu musely být pravdivé.

During the invasion, our Wing was operating as part of the Tactical Air Command, and was supposed to provide close support from airfields in Europe when the Allied forces had advanced sufficiently inland. For some reason, which was probably political, the Wing was withdrawn from this task and transferred to Strategical Command,. This meant that we had to revert to our previous role of escorting Allied bombers on their daylight raids, deep into enemy territory. This also necessitated our move from the forward airstrip, so a few weeks after D-Day we were on the move again. After a few days on an airfield at Lympne, Kent, then a few weeks at Digby, Lincolnshire, we eventually settled at Bradwell Bay which was to be our home for a few months, at least.

Během invaze náš Wing působil jako součást taktického letectva a měl poskytovat přímou podporu letišť v Evropě tak, jak spojenecké síly postupovaly úspěšně dál do vnitrozemí. Z nějakého důvodu, který byl zřejmě politický, byl náš Wing z tohoto úkolu stažen a převeden ke Strategickému velení. To pro nás znamenalo, že jsme se museli vrátit k naší předchozí úloze doprovázet spojenecké bombardéry při jejich náletech za dne, hluboko nad nepřátelské území. To také vyžadovalo náš přesun z letišť v přední linii, a tak několik týdnů po dni D jsme se opět stěhovali. Na několik dnů na letišti v Lympne v Kentu, poté několik týdnů v Digby v Lincolnshire, až jsme se nakonec usadili v Bradwell Bay, která se měla stát naším domovem alespoň na několik měsíců.

Whilst in Kent our squadron, whilst not on escort duties took part in aiding defense against the V-1 flyinq-bonbs. Our patrols were quite successful and in the short period that we were at Lydd as we managed to shoot down a few of the raiders over the Channel. However, there was also a tragic incident when one of the flying bombs was damaged by one of our pilots but still flew on for a short distance, eventually crashing in the camp killing one airman and injuring several others. I did not agree with the criticism from some of the ground personne1 who said that the pilot should have left it to fly on inland. Maybe it would have caused much more damage if it had reached London.

V době, kdy jsme pobývali v Kentu, a neměli zrovna nějaké doprovodné úkoly, podíleli jsme se na obraně a likvidaci létajících střel V-1. Naše hlídky byly celkem úspěšné a za krátkou dobu, kdy jsme byli v Lyddu, se nám podařilo sestřelit jich několik ještě nad Kanálem. Došlo však také k tragické události, kdy jedna z létajících střel byla jen poškozena jedním z našich pilotů, pokračovala v letu a po krátké chvíli dopadla do našeho tábora, kde zabila jednoho z letců a zranila několik dalších. Nesouhlasil jsem s kritikou některých osob pozemního personálu, kteří preferovali nechat je létat do vnitrozemí. Střela by mohla způsobit mnohem větší škody, kdyby se dostala až nad Londýn.

The stay at Digby was rather uneventful, apart from a slight misunderstanding with the WAAF personnel in the operations room. The building in which it was housed had a flat roof and in the warm summer days, the young ladies who were off-duty used to sunbathe there; dressed very scantily, if at all. As the house was on the approach to the runway a lot of flying was going on which was much lower than necessary. I had to have strong words with my pilots, to avoid complaints from the shy maidens – At that time, the permissive society was not yet with us.

Pobyt v Digby se nesl bez větších problémů, až na mírné neshody s ženským personálem WAAF, který měl službu v operačním sále. Budova, ve které byl sál umístěn měla plochou střechu a během horkých letních dnů se na ní opalovaly mladé slečny, které zrovna nebyly ve službě a to ve velmi sporém odění, pokud vůbec nějaké na sobě měly. Budova stála blízko přistávací dráhy a bylo velmi časté, že stroje přistávaly s mnohem menší výškou než bylo bezpečné. Musel jsem ke svým pilotům volit velmi přísná slova, abych se vyhnul stížnostem ze strany těch plachých dívek. V té době ještě nebyla společnost tak tolerantní jak ji známe dnes.

_______________________________________________________________

This excerpt from S/Ldr Jiří Hartman DFC autobiography published with the kind permission of Mrs Jennifer Hartman.

Tento výňatek z autobiografie majora Jiřího Hartmana DFC, je publikován s laskavým svolením paní Jennifer Hartman.