Otakar Kresta and the Parker Pen Spitfire



17.9.1918 – 10.10.1992
Klokočov, Nový Jičín, Czechoslovakia

On 12th April 1942 Otakar Kresta, a pilot with 313 (Czechoslovak) Fighter Squadron, took off from Hornchurch, Essex in Spitfire AD384 on a mission to escort a flight of Bostons charged with bombing the Hazebrouck marshalling yards near Cassel in France. The plane Otakar Kresta was flying on this day had been purchased by the management and employees of the Parker Pen Company as part of the “Presentation Aircraft” programme. But let Parker Pen tell the story in their own words :

Dne 12.4.1942 Otakar Kresta, pilot 313. (Československé) RAF perutě, vzlétl z Hornchurch, Essex, se Spitfire AD 384, na misi doprovodu letounů Boston, které měly za úkol provést bombardování seřaďovacího nádraží Hazbrouck v blízkosti Cassel ve Francii. Letadlo s nímž tento den Otakar Kresta letěl, bylo vedením a zaměstnanci společnosti Parker Pen zakoupeno, jako součást prezentace programu “Aicraft”. Dovolte, aby Parker Pen vyprávět tento příběh vlastními slovy:

Reproduced by kind permission of Geoffrey S. Parker and David Ruderman:
Převzato s laskavým svolením Geoffrey S. Parker a Davida Ruderman.

David Ruderman, Director Heritage Products (Retired) and Geoffrey S. Parker, great-grandson of the founder George Safford Parker, under the old Parker Pen entrance located in the Rotary Gardens in Janesville, Wisconsin, the home of Parker Pen.
David Ruderman, ředitel Památek kulturního dědictví (ve výslužbě) a Geoffrey S. Parker, pravnuk zakladatele George Safford Parker, původního Parker Pen, se setkali ve starém vchodu Rotary Gardens v Janesville, domu Parker Pen.

“If you’re wondering how Parker Pen, the respected American business, could possibly be connected to the iconic British WW-2 fighter then keep reading……

“Pokud by vás zajímalo, jak se respektovaný americký obchod Parker Pen připojil k kultovní britské organizaci bojovníků druhé světové války, pak čtěte dál……..

The origin of the story goes back to Kenneth Parker, youngest son of Parker’s founder. On April 6, 1917, the day the U.S. entered the War, and just 2 days before his 22nd birthday, Kenneth dropped out of Brown University and joined the U.S. Naval Reserves. His intention was simple : he wanted to learn to fly and then head “over there” to do his part and join the fighting.

Počátek příběhu sahá až k nejmladšímu synovi Kenneth Parker, zakladatele Parkera, 6. dubna 1917, kdy dva dny před jeho 22. narozeninami, USA vstoupily do první světové války, Kenneth přerušil studium na Brownově Universitě a vstoupil do Americké námořní rezervy. Jeho záměrem bylo, naučit se létat a poté jít bojovat.

That would be the first of a long, long series of aviation stories as Kenneth worked to fuel his passion for flying alongside his very real passion for pens. We’ll write more about these early days later on but for the time being let’s quickly move to the early stages of the Second World War as Britain was struggling against the German air attacks, long before the U.S. entered the War.

To by byl první z dlouhé série leteckých příběhů, jak Kenneth létal s motorovými letadly a jeho vášeň pro létání současně s vášní pro práci výroby psacích potřeb. O těchto raných dobách budeme psát později. V současné době se přesuneme do počátečních fází druhé světové války, kdy se Velká Británie, ještě dlouho před vstupem USA do války, bránila proti německým leteckým útokům.

By the early 1940’s Parker Pen had long since established a successful pen business in the U.K. Indeed Parker had first established a distribution company in London to handle most of its Toronto factory’s production in 1924. Kenneth was anxious to do something …. anything ….. to help his friends and associates suffering under the onslaught of incessant German air raids. The solution came in the form of a Royal Air Force programme, created by Lord Beaverbrook, called ‘Presentation Aircraft’ which sought public/private donations to the war effort to purchase a plane.

Dávno před rokem 1940, Parker Pen začal ve Velké Británii podnikat a pro odbyt své tovární výroby psacích potřeb v Torontu, poprvé založil v roce 1924, distribuční společnost psacích potřeb v Londýně. Kenneth se nemohl dočkat toho, aby mohl něco udělat a pomáhat svým přátelům a spolupracovníkům, kteří trpěli neustálými nálety německého letectva. Řešení se naskytlo v podobě programu britského Královského letectva, který vytvořil Lord Beaverbrook, s názvem “Prezentace letadla”, pro veřejné i soukromé dary válečného úsilí, ke koupi letadel.

And so, on December 20, 1940, Kenneth announced that both Parker’s Canadian and UK businesses had contributed to the Presentation programme. Combined with employee donations it totalled £5000 (today’s approximate value £225k/$350k). For that amount Parker Pen was credited with the donation of a Spitfire fighter, which was to be named after company founder GEO.S.PARKER. A known total of 1574 Presentation Spitfires were built. Of this number only a handful have been traced to American donors. Today just one Presentation Spitfire survives.

A tak 20. prosince 1940, Kenneth oznámil, že oba Parker kanadské a britské podniky, přispěly prezentačnímu programu v kombinaci s dary zaměstnanců ve výši 5000 liber (dnešní orientační hodnota £ 225k / $ 350k). Za tuto darovanou částku Parker Pen, byl zakoupen letoun Spitfire, který měl být pojmenován po zakladateli firmy GEO.S.PARKER. Za dary Prezentace, bylo zakoupeno 1574 Spitfire. Z tohoto počtu bylo vypátráno jenom několik amerických dárců. Dnes však jedna prezentace Spitfire přežije.

That this was an unusual act for an American company to take is a profound understatement, for pre-war sentiment in the U.S. was strongly against U.S. involvement. In fact, American pilots wanting to fly in support of Britain in these early days were faced with charges of treason.

Toto byl pro americkou společnost neobvyklý čin, neboť v předválečné době byl v USA silný odpor proti americké angažovanosti v Evropě. Dokonce, američtí piloti kteří chtěli pomáhat Velké Británii a účastnit se její obrany proti vzdušnému napadení, v prvních dnech čelili obvinění z vlastizrady.

Official RAF records show the plane was damaged in operations on the 12th April 1942, repaired and finally “Struck off Charge” (destroyed) in 1949. But other reports paint a totally different picture. Station Records and Battle Reports stated that the Parker Spitfire had been shot down by a German fighter that same day.

V oficiálních záznamech RAF je uvedeno, že letadlo bylo při operaci 12.4.1942 poškozeno, opraveno a nakonec v roce 1949, vyřazeno z provozu (zrušeno). Avšak podle další zprávy to bylo jinak. V dokladech ‘Záznamy a Bojové zprávy’ je uvedeno, že Parker Spitfire, byl ve stejný den sestřelen německou stihačkou.

So which was it?!
Jak to tedy bylo?

Following the war many independent efforts were undertaken to fully research the Parker Spitfire. Eventually we began to investigate. After some 15 years of work we’ve amassed a considerable volume of information. By scouring RAF records at Kew OPR, Parker Pen archives, and working with many expert contacts through the internet we suspect that the Parker Spitfire had indeed been shot down over northern France on the 12th April 1942 and the pilot parachuted to the ground.

Po válce byla snaha pomocí na sobě nezávislých zkoumání, zjistit osud Parker Spitfire. Nakonec i my, jsme prováděli vyšetřování. Po 15 letech práce jsme nashromáždili značné množství informací. Po prostudování záznamů RAF v Kew OPR, Parker Pen archivů a navázání odborných kontaktů prostřednictvím Internetu, jsme dospěli k podezření, že Parker Spitfire, byl skutečně sestřelen nad severní Francii 12.4.1942 a pilot se zachránil padákem.

And that would seem to be the end of the Parker Pen Spitfire.
A takový byl asi konec Parker Pen Spitfire.

And it was …. until we had the opportunity to meet the noted Spitfire historian Andy Saunders and brief him about the plane and its unusual history.

A to platilo…..až do doby našeho setkání s historikem Andy Saunders a když jsme jej informovali o tomto letadle a jeho neobvyklé historii.

Andy has made a career of locating and recovering WW-II aircraft from crash sites all over the U.K. and France. After reviewing our records and investigating the story himself he contacted us again but now he was telling us that he thought he knew where the Parker Spitfire had crashed! And he wanted our help in digging it up!

Andy určil lokalizaci letadla ve druhé světové válce a místa jeho činnosti po celé Velké Británii a Francii. Po prostudování našich záznamů a dalším vlastním vyšetřování příběhu se na nás opět obrátil s tím, že ví, kde s největší pravděpodobností Spitfire havaroval a požádal nás o pomoc při jeho vykopání ze země.

But first let’s cover some of the basics …
Nejprve se seznámíme se základními zjištěnými údaji …

The Presentation Programme actually specified that the gift was to be applied to a particular aircraft, and in this case the Parker Pen Spitfire was a Mark Vb, serial number AD384. Produced at Supermarine’s Castle Bromwich facility, it was first flown on 10th October 1941 by Chief Spitfire Test Pilot Alex Henshaw.

V předloženém záznamu bylo uvedeno, že dar byl určen na konkrétní letadlo a v tomto případě, Parker Pen Spitfire, Mark Vb, sériové číslo AD384. vyrobený v Castle Bromwich ve výrobním závodě Supermarine a poprvé s ním vzlétl 10.10.1941 Šéf zkušební pilot Spitfiru Alex Henshaw.

Following its successful test flight the plane was delivered to a so called Maintenance Unit where it was fitted with guns and markings. It was then transferred to the RAF’s 313 Squadron. This particular squadron was comprised almost entirely of Czech pilots. Since their country had been overrun by the Germans they sought another opportunity to fight … and the RAF was only too happy to provide the means.

Po úspěšném záletu byl letoun dodán do Maintenance Unit, kde byl vybaven zbraněmi a značením. Poté byl předán 313. Squadron RAF, kterou tvořili výhradně čeští piloti. Jejichž země byla obsazena Němci a ve Velké Británii jim byly ochotně poskytnuty bojové prostředky a umožněno bojovat v řadách RAF.

The primary pilot of AD384, Royal Air Force Sergeant Otakar Kresta, was based at Hornchurch when the plane undertook its last mission.

Prvním pilotem, který létal s letounem AD384 RAF, byl seržant Otakar Kresta a na poslední misi tohoto letadla startoval z letiště Hornchurch.

April 12th, the day before Easter, 1942, began as a warm, sunny, cloudless day. RAF Squadron 313 joined with others on a mission to escort a flight of Boston bombers across the English Channel to the Hazebrouck marshalling yards near Cassel. Two minor skirmishes were reported with German fighters with one Me109 reported shot down. But it wasn’t until they returned to Hornchurch that his fellow pilots noticed that Kresta was missing. Eventually it was learned that the Parker Spitfire had probably become the 13th victim of Staffelkapitan Rolf-Gunther Hermichen of 7/JG-26.

Den před velikonocemi 12. dubna 1942, byl bezoblačný, teplý a slunečný. 313. peruť RAF se spojila s ostatními letouny mise, při níž doprovázely letku bombardovacích letounů Boston přes kanál La Manche na seřaďovací nádraží Hazebrouk, nedaleko Cassel. Byly hlášeny dvě drobné potyčky s německými stihači a jeden Me 109 byl sestřelen. Když se však vrátili k Hornchurch, piloti zjistili, že ve skupině chybí Kresta, který se pravděpodobně stal 13. obětí Staffelkapitána Rolf-Günther Hermichena z 7/JG-26.

This was the last time anyone saw this plane ………
To bylo naposledy, kdy byl spatřen………..

Fast forward now from 1941 to 2011 as an aviation archaeological team accompanied by Dave Ruderman and Geoff Parker, complete with a TV crew, are about to try to finally … definitively ….. solve the riddle. Briefed by an eyewitness, the former Mayor of the village of Hardifort, who saw the crashing Spitfire in exactly the right area where our plane was lost – the excavation began early on a cool, windy, overcast, rainy morning. The date : October 18, 2011. Nearly 70 years had passed.

Nyní se přeneseme v čase . V době od roku 1941 až 2011, doprovází kompletní letecký archeologický tým s TV štábem, Dave Rudeman a Geoff Parker se snahou pokusit se o konečné vyřešení hádanky…..Důležité informace jim podal svědek, bývalý starosta obce Hardifort, který viděl kde se zřítilo Spitffire a určil místo dopadu na zem. Bylo to v místě, kde došlo ke ztrátě našeho letadla a téměř po 70 letech, 18. října 2011, ráno v chladném, deštivém a větrném počasí, jsme zahájili práci na vyproštění letadla ze země.

Within two hours of starting the dig numerous artefacts were recovered including dated RAF ammunition, a rear jockey wheel and assembly, propeller hub and a complete if not smashed Merlin engine. All were unquestionably from a Mark Vb Spitfire.

Za dvě hodiny od zahájení jsme našli a shromažďovali četné artefakty, včetně munice RAF, zadní opěrné kolo, vrtuly a ne zcela zničený motor Merlin. Všechny nalezené věci byly prokazatelně z letounu Mark VB Spitfire.

After nearly 15 years of research it looked as if the puzzle had finally been solved….

Téměř po 15 letech hledání to vypadalo, že konečně je puzzle, vyřešena……..

But was this the Parker Spitfire?

A bylo to skutečně Parker Spitifire?

Well, that will be the subject of another story.”

To se stane předmětem dalšího příběhu”.

Harry Haris ‘Wartime Digs’ series
Harry Haris serie “Dalších vykopávek”

The answer to the above question is that the plane recovered was not the Parker Pen Spitfire, but that of Australian Pilot Sergeant William Smith, who for 70 years was believed to have crashed into the English Channel. The amazing story of the Parker Pen Spitfire and the subsequent discovery of Sergeant William Smith is told as part of the Discovery Channel “Harry Harris Wartime Digs” Series, Episode 3.

Odpovědí na položenou otázku je, že se nejednalo o letadlo Parker Pen Spitffire, ale o australského pilota seržanta William Smith, o němž se předpokládalo, že před 70 lety havaroval v kanálu La Manche. Úžasný příběh Parker Pen Spitffire a následný objev seržanta William Smith o němž se předpokládalo, že zmizel v kanále, uvádí ” Harry Harris Válečné vykopávky”, v třetí epizodě.

But what happened to Otakar Kresta himself?
Ale co se stalo s Otakarem Krestou?

On 12th April 1942 Otakar Kresta bailed out of his damaged plane over France, was captured, and spent the remaining war years as a prisoner.

Dne 12.4.1942 Otakar Kresta byl sestřelen a opustil poškozený letoun pomocí padáku. Byl zajat a zbývající roky války strávil jako vězeň.

The questionnaire completed by Otakar Kresta following his release as a prisoner-of-war shows that he spent six days in the hospital at St. Omer before being sent to “Durchgangslager der Luftwaffe” -known as Dulag Luft – at Oberursel, near Frankfurt-am-Main in Germany. Virtually all captured allied airmen passed through this camp for interrogation before being assigned to a permanent prison camp. The Germans employed various methods – including solitary confinement – to try to obtain operational information from the prisoners although under the Geneva Convention they were required to give only their name, rank, and serial number.

V ‘Dotazníku’ Otakar Kresta po propuštění ze zajateckého tábora uvádí, že po zajetí strávil šest dnů v nemocnici v St. Omer a před odesláním do “Durchgangslanger der Luftwaffe,” známého jako Dulag Luftna Oberurselu, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem v Německu. Stejně jako ostatní zajatí spojenečtí letci před trvalým přidělením do zajateckého tábora byl vyslýchán. Němci, kteří se snažili různými způsoby-včetně samovazby- získat od něho provozní informace. Podle Ženevské úmluvy byli zajatci povinny poskytnout pouze své jméno, hodnost a sériové číslo.

The following account shows the names and dates of the six prisoner-of-war camps in which Otakar Kresta was incarcerated between May 1942 and April 1945, taken from the release questionnaire. The narrative is, however, reproduced from various documented sources and is not offered as a definitive account of Otakar Kresta’s own experiences. It nevertheless serves to illustrate the conditions that Otakar Kresta would have encountered during his years of captivity, revealing these to be increasingly harsh and dangerous as the tide of war turned against the Germans.

V následující části účtu v dotazníku uvádí jména a data šesti zajatců s nimiž byl Otakar Kresta uvězněn v zajateckém táboře mezi květnem 1942 a dubnem 1945. Vyprávění je však reprodukované z různých dokumentovaných zdrojů a nejsou nabízená jako definitivní účet vlastních zkušeností Otakara Kresty. To vše slouží k ilustraci podmínek s nimiž se Otakar Kresta během let v zajetí setkal a napovídá, že byly stále tvrdé a nebezpečné, i když se průběh války obrátil v neprospěch Němců.

May 1942 – October 1942, Stalag Luft III, Sagan then in Lower Silesia, now in Poland
Květen 1942 – říjen 1942, Stalag Luft III Sagan, potom v Dolním Slezsku, nyní v Polsku.

Stalag Luft III, Sagan.

At the time of Otakar Kresta’s incarceration, Stalag Luft III was a Luftwaffe-run prison camp for captured air force servicemen which had opened only 2 months’ earlier, with the centre compound housing British Sergeants.

V době uvěznění Otakara Kresty, byl zajatecký tábor Luftwaffe pro zajaté vojáky vzdušných sil, Stalag Luft III, otevřen pouze před 2 měsíci s určením pro ubytování seržantů britského letectva.

Fifteen men slept in each room in five triple-decked bunks, with a wood or charcoal burning stove in one corner. A high wire fence surrounded the camp buildings with a low strand of wire a few feet inside – the warning wire. Guards were permitted to shoot any prisoner crossing the warning wire. Guard towers, equipped with powerful searchlights were placed at strategic locations along the fences. Armed guards with police dogs patrolled the interior and exterior perimeter of the camp. In spite of this, escape attempts started soon after Stalag III was established with almost everyone involved in one way or another.

V každé místnosti na pěti dřevěných palandách spalo15 mužů v rohu místnosti byly kamna na dřevo a uhlí. Kolem budov byl vysoký drátěný plot, směrem dovnitř tábora byl nízký drátěný plot – varovného drátu. Stráže měly povoleno střílet na všechny vězně, kteří překročili tento varovný nízký plot. Na strážních věžích byly výkonné světlomety umístěné na strategických místech podél plotu. Ozbrojené stráže s policejními psy
střežily vnitřní a vnější obvod tábora. Z toho důvodu všechny pokusy o útěk ze Stalagu III. se uskutečnily jednou, či druhou možnou cestou.

At a later time the camp became known for the two famous prisoner-of-war escapes by tunnelling (29th October 1943 and 24th & 25th March 1944) depicted in the films The Wooden Horse and The Great Escape.

Později se tento zajatecký tábor stal známý pro dva slavné úniky zajatců vybudovaným tunelem (29. října 1943 a 24. a 25. března 1944), zachycených ve filmech Dřevěný kůň a Velký útěk.

October 1942 – September 1943, Stalag Luft I, Barth near Stralsund, Germany
Říjen 1942 – září 1943 Stalag Luft I, Barth poblíž Stralsund, Německo.

Stalag Luft I, Barth.

This camp was reopened in October 1942 when 200 RAF non-commissioned officers were transferred from Stalag Luft III in Sagan.

Tento tábor byl otevřen v říjnu 1942, kdy bylo 200 poddůstojníků RAF, převedeno z Stalag Luft III do Saganu.

Each barracks contained triple tiered wood beds with mattresses filled with wood chips. Stoves for heating and cooking were generally described as inadequate; most buildings were not weather proofed and not properly ventilated making for difficult living conditions in the cold winter and hot summer periods. The perimeter was enclosed with a double set of electrified barbed wire with guard towers and floodlights at strategic locations.

V každých kasárnách byly třílůžkové odstupňované dřevěná lůžka s matracemi naplněnými štěpky. Kamna pro vytápění a vaření byly obecně popsány jako nedostatečná. Většina budov měly nedostatečnou tepelnou izolaci a nebyly řádně větrány, což bylo příčinou těžkých životních podmínek v parném létě a v zimním období. Obvod kolem kasáren byl obehnán dvojitou sadou drátu pod elektrickým napětím se strážními věžemi a reflektory na strategických místech.

September 1943 – February 1944, Stalag IVB, Muehlberg, Brandenburg, Germany.
Září 1943 – únor 1944, Stalag IVB, Muehlberg, Brandenburg, Německo. Stalag IVb, Muehlberg.

Stalag IVb, Muehlberg.

Stalag IVB was one of the largest prisoner-of-war camps in Germany, housing primarily army personnel, but with some captured aircrew.

Stalag IVB, byl jedním z největších zajateckých válečných táborů v Německu, v němž byl především ubytován armádní personál s některými zajatými posádkami letounů.

“WW2 People’s War is an online archive of wartime memories contributed by members of the public and gathered by the BBC. The archive can be found at bbc.co.uk/historyww2peopleswar”. Thomas Emyr Davies, WW2 Peoples War.

Druhá světová válka lidová, je v online archivu válečných vzpomínek, jimiž přispěl a shromáždil BBC, Archiv, lze jej nalézt na bbc.co.uk/historyww2peopleswar“, Thomas Emyr Davies, WW2 Peoples válka.

Non-commissioned Officers had the privilege of remaining in the camp and could not be used for working parties or ‘commandos’ as they were called. This could be quite an arduous and often dangerous experience involving such work as clearing the debris from railway lines, marshalling yards, railway junctions, roadways, bridges and ammunition factories destroyed by the heavy bombing raids which created such devastation in the big towns and cities, as the Allied bombers rained destruction down on all strategic points disrupting the lines of communication. Others were sent out to work in factories engaged in the work of boosting the German war effort. There were of course advantages in going out to work. Firstly, the prisoner was given extra rations of food as the camp rations were just sufficient to keep one alive and were certainly not enough to enable one to cope with a day’s work. Secondly, the chances of making a bid for freedom were greatly enhanced.

Poddůstojník měl výhodu, že zůstával v táboře a nemohl být zařazen do pracovní skupiny nebo “komanda” jak byly nazývány. Což mohlo být docela náročné a často nebezpečné vykonávat takovou práci, jako čištění železničních tratí, seřaďovacího nádraží, železničních uzlů, vozovky, mostů a muničních továren po těžkých náletech, devastovaná velká města spojeneckými bombardéry, zničených dolů a narušených komunikací na strategických místech. Ostatní byly vysílány na práci v továrnách, zajišťujících německé válečné úsilí. Byly tam samozřejmě výhody příchodu do práce. Za prvé vězeň dostal zvláštní příděl potravin, neboť táborové dávky stačily na udržení zajatce při životě a nezabezpečily vykonávat v době pracovního dne fyzickou práci. Za druhé se zvýšily šance na získání svobody.

Red Cross parcels, containing chocolate, cocoa, butter, sweets and many other goodies, which the prisoners of war had previously enjoyed, had ceased coming through from the International Red Cross centre as the Allied air forces concentrated on destroying everything that moved along the lines of communication. As the net slowly closed in on them, it was as much as the Germans could manage to feed themselves and we were considered as just an extra burden on their hands.

Balíky od Červeného kříže, které obsahovaly čokoládu, kakao, sladkosti a mnoho dalších věcí z nichž se zajatci dříve těšili, přestaly od Mezinárodního červeného kříže dostávat. Spojenecké vzdušné síly se soustředily na ničení všeho co se pohybovalo ve vzduchu i na komunikacích. Z toho důvodu se pomalu uzavírala cesta systému dodávky potravin. A zajatci byly považovány jen jako jejich dodatečná zátěž pro zásobování.

Each hut had its own “Hut Commander” who had the responsibility for maintaining discipline and the allocation and issuing of food rations to the men in his charge. Food was issued once a day, around mid-day. It was invariably soup made from horse meat with great chunks of fat floating on the top. In addition to the soup there was a loaf of black bread to every eight men.

Každá chata měla svého “Velitele chaty,” který odpovídal za dodržování kázně a za přidělování a vydáván potravinových dávek na muže, jemu přiznaných. Dávka potravin byla přidělována jednou denně, přibližně v polovině dne. To byla vždy polévka z koňského masa s velkými kusy tuku plovoucími na povrchu. Kromě polévky na každých 8 mužů, byl bochník černého chleba.

Muehlberg was eventually liberated in April 1945 by the Soviet Army, and at this time there were about 30,000 crowded into the facilities. The British and American prisoners were held in the camp for over a month by the Soviet liberators before being repatriated to their homelands.

Muehlberg byl osvobozen v dubnu 1945 sovětskou armádou a v té době bylo v přeplněném zařízení 30.000 vězňů. Britští a američtí vězni byli drženi v táboře po více než jednoho měsíce, než je sovětští osvoboditelé propustili a byli navráceni do své vlasti.

But Otakar Kresta had been moved to another camp long before this time.

Ale Otakar Kesta, byl již dlouhou dobu předtím přesunut do jiného zajateckého tábora.

February 1944 – July 1944, Stalag Luft VI, Heydekrug, now in Lithuania:
Únor 1944 – červenec 1944 Stalag luft VI, Heydekrug nyní v Litvě:

The camp was opened in September 1943 to admit British and Canadian non-commissioned officers who were former POWs at Stalag Luft I, Barth. Otakar Kresta arrived at the same time as the first American enlisted men. There were three compounds – one British, one American, and one joint British/American. The compounds contained 10 stone brick barracks, each with a capacity of 553 men, and 12 wooden huts each housing 54 POWs. The men slept in double-decker bunks; with a barracks capacity of 6,168 the camp came to hold 10,400 men, many of whom were quartered in tents.

Tábor byl otevřen v září 1943 pro britské a kanadské poddůstojníky, kteří byli bývalými válečnými zajatci v Stalag Luft I Barth. Otakar Kresta přišel ve stejné době jako první američtí řadoví vojáci. Byly tam tři skupiny, britská, americká a společná britská/americká.Tři skupiny zajatců byly umístěny v 10 zděných domech, každý s kapacitou 553 mužů a 12. dřevěných chatách, v každé bytové jednotce bylo 54 válečných zajatců kteří spali v patrových postelích s kasárenskou kapacitou 6168 a v táboře bylo 10.400 mužů, z nichž mnozí byli ubytovaní ve stanech.

In July 1944 the camp was evacuated to Gross Tychow, now in Poland:

V červenci 1944, byl tábor evakuován do Gross Tychow, nyní v Polsku:

“WW2 People’s War is an online archive of wartime memories contributed by members of the public and gathered by the BBC. The archive can be found at bbc.co.uk/history/ww2peopleswar”. Jenni Waugh, WW2 Peoples War.

Druhá světová válka je v online archivu, do něhož přispěla válečnými vzpomínkami veřejnost, které shromáždil BBC archiv a lze je najít na: bbc.co.uk/history/ww2peopleswar“. Jenni Waugh WW2 Peoples válka.

We entrained in cattle trucks at Heydekrug station and (were) taken to the port of Memel to embark on a dirty and rusty old tramp steamer called Insterburg. Climbing down vertical steel ladders and packed into the filthy holds like sardines without sanitation or fresh air, conditions were extremely and distinctively uncomfortable. The midsummer heat combined with thirst and the sweltering hold made suffering hardly bearable for several prisoners causing great distress. For 3 nights and 4 days we were held in these conditions and being ever mindful of the mines dropped into the sea made tension even greater for the journey to the Baltic port of Swinemunde.

Přepravovali nás v kamionech pro skot ze stanice Heydekrug do přístavu Memel. Tam jsme nastoupili na špinavý trampský parník Istenburg po svislých ocelových žebříkách a umístěny do špinavého podpalubí jako sardinky bez kanalizace a čerstvého vzduchu. Podmínky byly výrazně nepříjemné. V období letního slunovratu, vysoké teploty v kombinaci s žízní, byly nesnesitelné a několika vězňům způsobily velké utrpení. 3 noci a 4 dny v těchto nesnesitelných podmínkách jsme museli dávat pozor, abychom se nepotopili do moře a ještě větší napětí jsme prožívali při cestě do Baltského přístavu Swinemunde.

The train journey took us to Kiefheide in Pomerania (;) with the camp Stalag Luft IV Gross Tychow, three miles from the station, the worst part of the journey was yet to come. After spending a day and a night in the trucks without water we detrained and were counted and handcuffed in pairs. ……… the guards went among us stabbing with their bayonets and striking with the rifle butts forcing all to run as best as they could. Already exhausted and weary from the journey many fell. With pistol shots being fired and guards running in and out with their bayonets, dogs were then sent in to add to the confusion and misery, being actively encouraged to be vicious and bite. Many who reached the camp had multiple wounds and so we arrived at the gates of what became known as the “notoriously brutal Luft IV”.

V cestě jsme pokračovali vlakem do Kiefheide v Pomořansku (:) kde se nacházel tábor Stalag Luft IV Gross Tychov asi tři míle od nádraží a tato nejhorší část cesty měla teprve přijít. Poté, co jsme strávili den a noc v nákladních vozidlech a bez vody na lodi nás nyní počítali a spoutali po dvojicích…….Stráže nás bodali při stahování bodáky a pažbami nás nutili běžet jak nejrychleji jsme mohli. Již vyčerpaní a unavení z cesty mnozí klesali. S výstřely z pistole je nutili vstát a stráže pak poslali do tohoto zmatku a utrpení psi a pobízeli je aby byli zlý a kousali. Mnozí po cestě do tábora utrpěli několik zranění. A tak jsme přišli k branám toho, co byl známý jako notoricky brutální Luft IV.

July 1944 – February 1945, Stalag Luft IV, Gross Tychow, Pomerania, now in Poland:
Červenec 1944 – únor 1945 Stalag Luft IV, Gross Tychow, Pomoří, nyní v Polsku:

Stalag Luft IV opened in May 1944 to accommodate 6400 prisoners. The report of a visit by the International Committee of the Red Cross to Stalag Luft IV on 5th & 6th October 1944 records that at this time the camp held 7089 prisoners from the U.S.A., 606 from Great Britain, and 280 from other nations, including 5 Czechoslovak nationals. All were non-commissioned officers and were not required to work.

Stalag Luft IV byl otevřen v květnu 1944 pro ubytování 6400 vězňů. Zpráva o návštěvě Mezinárodního výboru Červeného kříže do Stalag Luft IV na 5. a 6. října 1944. V záznamu je uvedeno, že v té době bylo v táboře 7089 vězňů z USA, 606 z Velké Británie. a 280 z jiných národů, včetně 5 československých státních příslušníků. Všichni byli poddůstojníci a nemuseli pracovat.

Stalag Luft IV was described by the Red Cross delegate as a “bad camp”. The report stated that the huts were only partially finished; Camp C (containing American prisoners) had no beds and 1900 had to sleep on the floor – 600 with no mattress lying on a few shavings, and with some lying just on the floor. None of the huts could be properly heated and the delegate saw only five small iron stoves; some of the huts where the British and other nations were accommodated had no chimneys. There were insufficient latrines which were not emptied often enough. The prisoners had no means of washing and fleas and lice were in abundance. The report identified that the German food was no worse than at any other camp, but on the first day of his visit the men had received bad meat. Concern was expressed that distribution of Red Cross and American Food Parcels was at the discretion of the camp authorities. The prisoners’ clothing was in bad condition. The report goes on to say “in this connection it must be mentioned that in many cases, and especially in Camp A, German workmen were met, who wore American effects”.

Delegát Červeného kříže vyhodnotil Stalag Luft IV jako “nevyhovující” tábor. Zpráva uvádí, že chaty byly jen částečně dokončené; V Campu C (v němž byli američtí zajatci), nebyly lůžka a 1900 zajatců spalo na podlaze – bez matrací, v hoblinách a někteří přímo na podlaze. Žádná z chýší nebyly řádně vytápěny. V chýších, kde byli ubytováni Britové a ostatní národy neměly komíny. Latriny byly ve velmi špatném stavu a nebyly podle potřeby vyvážené. Vězni neměli prostředky k mytí a v hojné míře se vyskytovaly blechy a vši. Zpráva dále uváděla, že německé jídlo nebylo horší než v jiných táborech, ale první den své návštěvy, muži dostali špatné maso. Vyjádřil obavy, že o rozdělení dodávek společností Červeného kříže a amerických potravinových balíčku rozhoduje dle svého uvážení vedení tábora. Oblečení vězňů bylo ve špatném stavu. Zpráva dále uvádí:v této souvislosti je třeba zmínit, že v mnoha případech a to zejména v Camp A, byly na německých dělnících zjištěny zjevné americké účinky.

But worse was to come. In late January 1945 the airmen of Stalag Luft IV could see the distant flash of artillery fire from the east. Then came the evacuation order; sick and wounded prisoners departed by train and more men went by rail a few days later. On 6th February 1945 the remaining POWs set out on foot; probably some 6000 in number.

Situace se ještě zhoršila. Na konci ledna 1945 letci ze Staloag Luft IV viděli v dálce záblesky dělostřelecké palby z východu. Potom následoval příkaz k evakuaci. Nemocní a ranění zajatci odjeli vlakem a většina mužů šli po železnici o několik dní později. Dne 6.2.1945, zbývajících 6000 vězňů se vydalo na pochod.

The POWs were divided into groups of 250 to 300; groups took different routes but all walked west (and later south). The prisoners marched by day and by night were herded into nearby barns – or if not available they bivouacked in a field or forest. Snow piled knee-deep at times, and temperatures plunged well below zero. Water (often contaminated) was generally available but frequently resulted in dysentery. Blisters, abscesses and frostbite became epidemic. The Germans provided little food; occasionally red cross parcels arrived but otherwise food was scrounged by the prisoners. It is recorded that some men were even driven to eating uncooked rats. Virtually all the marchers grew gaunt and weak. It is estimated that the prisoners walked some 500-600 miles on what became known as the “Death March”.

Zajatci byli rozděleni do skupin po 250 až 300, které se vydaly po různých cestách na západ a později na jih. Vězni pochodovali ve dne a v noci je nahnali do blízkých stodol a pokud nebyly k dispozici, utábořili se na poli nebo v lese. Sněhu bylo až po kolena a teplota klesala hluboko pod nulu. Vody bylo dostatek, ale často byla kontaminovaná, což mělo za následek epidemii úplavice. Současně při chůzi vznikaly puchýře, abscesy a omrzliny. Němci při nedostatku jídla využívali občasných balíků které přišly od Červeného kříže, jídla však byl nedostatek a tak vězni žebrali. Je zaznamenáno, že někteří muži dokonce jedli tepelně neupravené potkany. Doslova všichni účastníci pochodu byli vyzáblý a slabý. Odhaduje se, že vězni šli asi 500 až 600 mil a tento pochod je obecně nazýván jako “pochod smrti”.

Otakar Kresta’s PoW repatrination questionnaire indicates that he was on the “Death March” until 29th March 1945 when he arrived at Stalag X1-B at Fallingbostel, Lower Saxony, north-west Germany where he remained until 6th April 1945. As Fallingbostel was not liberated until 16th April 1945, it seems likely that Otakar Kresta was then one of the 12,000 British POWs evacuated from this camp in early April 1945. The prisoners marched for 10 days before arriving at Gresse, east of the Elbe, where the RAF camp leader, Sergeant Pilot James “Dixie” Deans, gave the Germans a choice of whether to be captured by the Russians or the British. The Germans provided Sergeant Deans with a pass and a German guard and he was able to make contact with the British 6th Airborne division. Two days’ later the POW column marched back across the British lines.

Otakar Kresta po druhé světové válce v repatriačním dotazníku uvádí, že byl na “pochodu smrti” do 29. března 1945, když přišel do Stalag X1-B v Fallingbostel, Dolní Sasko, v severozápadním Německu, kde zůstal do 6.4.1945. Protože Fallingbostel byl osvobozen až 16. dubna 1945 je pravděpodobné, že Otakar Kresta byl pak jedním z 12.000 britských válečných zajatců evakuovaných z tohoto tábora na počátku dubna 1945. Vězni pochodovali po dobu 10 dnů před příchodem na Gresse, na východ od Labe, kde táborový vůdce RAF pilot James “Dixie” Deans, dal Němcům na výběr, zda chtějí být zajati Rusy a nebo Brity. Němci za předpokladu, že bude schopen navázat kontakt s britskou 6. výsadkovou divizí souhlasili. O dva dny později, celá skupina válečných zajatců pochodovala zpátky britskými liniemi.

After his liberation Otakar Kresta returned to his homeland; we can only guess at the long-term effects that his experiences as a prisoner-of-war may have had on his future life. The men returning home from prisoner-of-war camps mainly kept silent about their experiences. Sadly, many felt shame at being captured and the post-war public did not want to hear that prison camp life had been a humiliating, dreary, demoralising and fearful experience. The popular image emerged of the hero escaper who spent his time tunnelling and taunting the guards – later immortalised in POW epics – even though this was not the experience of the vast majority of prisoners-of-war.

Po osvobození se Otakar Kresta vrátil do vlasti a můžeme se jenom dohadovat o dlouhodobém působení jeho zážitků válečného zajatce na jeho další život. Muži vracející se ze zajateckých válečných táborů převážně mlčeli o tom, co prožili. Je smutné, že mnozí pociťovali stud nad tím, že byli zajati a poválečné veřejné mínění nechtělo slyšet, že život v zajateckém táboře byl ponižující, bezútěšný, demoralizující a strašný zážitek. Populárním obrazem byl hrdina uprchlý z vězení, který strávil svůj čas budováním tunelu a vysmíváním se strážím -později zvěčnil eposy zajatců ve druhé světové válce – i když to nebyla zkušenost naprosté většiny vězňů, zajatců -z- války.

Captured Czechoslovak airmen were at further serious risk as Czechoslovakia was a “Reich Protectorate” – i.e. German territory – and its citizens who took up arms against the Reich were considered as traitors. Initially their British uniforms afforded some protection, but in the summer of 1944 the German security forces took 24 prisoners from the camps of Stalag Luft I (Barth), Stalag Luft III (Sagan) and Oflag IVC (Colditz) to Gestapo Headquarters in Prague. The 24 Czechoslovak airmen were designated for death by capital punishment, but were saved through British protest and the approaching end of the war (see “Czechoslovak Prisoners of War” on this website for a full account.) Otakar Kresta, now deep in the prisoner-of-war system was, at least, spared this particular hazard.

Zajatí českoslovenští letci byli vystaveny dalšímu vážnému riziku, neboť ze zbytku Československé republiky byl vytvořen Protektorát, jako součást Německého území, podléhající říšskému protektoru. Občané, kteří pozvedli zbraně vůči říši, byli považováni za zrádce. Z počátku jejich britské uniformy jim poskytovaly určitou ochranu. V létě 1944, německé bezpečnostní síly z táborů Stalag Luft I (Barh), Stalag Luft III (Sagan) a Oflag IVC (Colditz), předaly na velitelství gestapa v Praze 24 československých letců. Tyto letci byli odsouzeni za vlastizradu k trestu smrti. Po britském protestu jim bylo vykonání trestu smrti odloženo po vítězství Německa ve válce viz “Českoslovenští váleční zajatci” na těchto webových stránkách v plném znění. Otakar Kresta, protože byl dlouhou dobu válečným zajatcem -of-war systém, byl alespoň ušetřen tohoto konkrétního nebezpečí.

A total of 52 Czechoslovakian airmen are recorded as having been captured by the Germans. In October 1942 the 23 non-commissioned officers were segregated from the officers, and in November 1943 the former group were further separated with 11 prisoners remaining at Stalag Luft I at Barth, and the remaining 12- including Otakar Kresta – transferring to Stalag IVB at Muehlberg. By July 1944 Otakar Kresta was at Stalag Luft IV at Gross Tychow where only 5 Czechoslovakian prisoners were recorded. The dispersal through various prisoner-of-war camps, denying a close support system with fellow countrymen, must have been an added ordeal for the Czechoslovakian prisoners.

Celkem Němci zajali 52 československých letců. V říjnu 1942 bylo 23 poddůstojníků odděleno od důstojníků a v listopadu 1943 byla bývalá skupina rozdělena, 11 vězňů zůstalo ve Stalag Luft I v Barth a zbývajících 12, včetně Otakara Kresta byla umístěna do Stalag IVB Muehelberg. Od července 1944 Otakar Kresta byl v Stalag Luft IV, Velký Tychow, kde bylo pouze 5 československých zajatců. Rozptyl mezi různé zajatce válečných táborů, znemožňovalo podpůrný systém krajanů, což zvyšovalo utrpení československých vězňů.

Exhibition Newhaven Fort
Výstava Newhaven Fort

The Parker Pen Company has a long association with Newhaven in Sussex, England and the story of the Parker Pen Spitfire is remembered in the museum at Newhaven Fort. The following photographs illustrate the display which includes a model of Spitfire AD384 GEO.S.PARKER, and a copy of a painting of the presentation Spitfire signed by Geoffrey S. Parker.

Parker Pen Company má dlouhý vztah s Newhavenu v Sussexu, Anglie a příběh Parker Pen Spitfire připomíná Muzeum v Newhaven Fort na displeji, který obsahuje model Spitfire AD 384 GEO.S.Parker a kopie obrazu po celou dobu prezentace Spitffire s podpisem Geoffrey S. Parker.



Article last updated : 9 November 2013


This entry was posted in 312 Sqd, Aircraft, Biography. Bookmark the permalink.

One Response to Otakar Kresta and the Parker Pen Spitfire

  1. W. L. de Lorrell says:

    Fascinating story. Its proof that history is every bit as fascinating as fiction. I recently acquired a Parker Frontier Ballpoint Pen that was issued to commemorate AD384 . It was the impetitus to find out more about the plane and its history.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s