F/Lt Vladimír Julius Kopeček

…………….* 09.08.1917, Kyjov.

…………….† 10.11.1955, Rostrup, West Germany.

Early years:
Raná léta:

Born on 9 August, 1917, Vladimír’s birth certificate gives his name as Ladimír though he was always known as Vladimír, Lad’a or Vlád’a.

Vladimír se narodil 9. srpna 1917, v rodném listě má uvedeno Ladimír, ale vždy byl znám jako Vladimír, Lad’a nebo Vlád’a.

He was born in Kyjov not far from Brno in Moravia. His parents were Julius Kopeček and Terezie (née Vasická) Kopečková. Julius had been one of the Czechoslovak Legionnaires who had served in Russia during the First World War. He returned home several years after the war having made the whole journey on foot, while suffering from dysentery.

Narodil se v Kyjově nedaleko Brna, v regionu zvaném „Dolňácko“. Jeho rodiči byli Julius Kopeček a Terezie (rozená Vasická) Kopečková. Julius byl jedním z československých legionářů, kteří po dezerci z c.k. rakouské armády během 1. svět. války působili v Rusku. Domů se vrátil několik let po konci války, celou cestu absolvoval pěšky a strádal při tom úplavicí.

Vladimír attended the local grammar school between 1929 to 1932 and, on graduating, aged 15, joined the Živnostensko Obchodníčka Bank where he was employed as a clerk. However, Vladimír, soon developed other plans for his future.

Vladimír navštěvoval v letech 1929 až 1932 místní gymnázium a po jeho absolvování, ve svých 15 letech, nastoupil do Živnostenské obchodní banky, kde byl zaměstnán jako úředník. Vladimír však začal plány o své budoucnosti brzy měnit.

Whilst his family expected him to pursue a career in banking, he instead aspired to become a pilot. His father opposed this choice but said he would agree if Vladimír could beat him at chess. This took a year to achieve.

Zatímco jeho rodina očekávala, že se bude věnovat kariéře v bankovnictví, jeho snem bylo stát se pilotem. Jeho otec s takovou volbou nebyl srozuměn, ale souhlasil pod podmínkou, pokud jej syn porazí v šachové partii. Trvalo mu to celý rok.

In October 1936, aged 18, for his compulsory military service, Vladimír joined the Czechoslovak Air Force Military Academy at Prostějov, where he was selected for pilot training. He graduated in 1938, at the rank of Corporal, and subsequently served as a bomber pilot.

V říjnu 1936, ve věku 18 let, nastoupil Vladimír na povinnou vojenskou službu na Československou vojenskou akademii letectva v Prostějově, kde byl vybrán do pilotního výcviku. Absolvoval v roce 1938 v hodnosti desátníka a byl zařazen jako pilot bombardéru.

Escape to Poland:
Útěk do Polska:

Following the German invasion on 15 March 1939, the Czechoslovak military was disbanded and its personnel sent home. Like many of his colleagues in the armed forces, Vladimír chose to leave his home and country to fight against the Nazis. Dressed as a hiker, Vladimír travelled to the Český Tešin region of eastern Czechoslovakia and escaped over the border to Poland and reported for duty at the Czechoslovak Consulate at Krakow. There, he met with many other Czechoslovak escapees when they were temporarily billeted in the nearby former Polish Army camp of Bronowice Małe.

Po německé okupaci 15. března 1939, byla československá armáda rozpuštěna a její personál poslán domů. Stejně jako mnoho jeho kolegů z ozbrojených sil ČSR, se Vladimír rozhodl opustit svůj domov a zemi, aby se zapojil do boje proti nacistům. Oblečený jako turista se vydal do oblasti Českého Těšína, na samé hranici s Polskem, kde také hranici překročil a přihlásil se na československém konzulátu v Krakově, kde se formovaly čsl. jednotky pro odboj. Tam se setkal s mnoha dalšími československými uprchlíky, když zde byli dočasně ubytováni v nedalekém bývalém polském vojenském táboře Małe Bronowice.

It was only when they had arrived in Poland, that the escapees were informed that the Polish authorities would not sanction the formation of Czechoslovak military units on its territory, as they did wish to provoke neighbouring Nazi Germany into attacking them. Instead the Czechoslovak Consulate organised with his counterpart in Paris for the Czechoslovak escapees to travel to France on the basis that they were obliged to enlist on a five year contract with the French Foreign legion. Otherwise they would be returned to German-occupied Czechoslovakia. Nonetheless, the agreement with the French government was that in the event of war being declared, the Czechoslovaks in the Foreign Legion would be released from the contract and returned to France to join French military units.

Teprve po příjezdu do Polska byli uprchlíci informováni, že polské úřady nedovolí formování československých vojenských jednotek odboje na svém území, aby nezavdali příčinu sousednímu nacistickému Německo k vojenskému napadení. Namísto toho zorganizoval československý konzulát se svým protějškem v Paříži přesun československých uprchlíků do Francie s tím, že budou muset splnit podmínku vstupu do francouzské cizinecké legie a to na dobu 5 let. Jinak by museli být vráceni do Němci okupovaného Československa. Nicméně dohoda s francouzskou vládou byla taková, že v případě vstupu Francie do války, budou Čechoslováci v cizinecké legii osvobozeni od smlouvy a vrátí se do Francie k francouzským vojenským jednotkám.

France:
Ve Francii:

Thus Vladimír was one of the first group of Czechoslovak escapees to go to France. Eighteen of them left Bronowice Małe and travelled by train to Gydnia, where they boarded the SS ‘Kastelholm’, a Swedish ship, on 19 May 1939, which took them to Kalmar, Sweden, then they went overland by train to Gothenburg where they boarded the Swedish ship ‘Svesia’ which took them to Tilbury, UK, arriving on 15 May. Here they were not allowed to land but boarded the Polish ship ‘Warsawa’ which took them to Boulogne, France, arriving on 26 May. Here they were met by the Czechoslovak Military Attaché, who provided them with a small amount of money for their onward journey to Place Ballard, the French Foreign Legion recruitment centre in Paris.

Vladimír se tak ocitl v jedné z prvních skupin československých uprchlíků, kteří se přesunuli do Francie. Osmnáct jich opustilo Bronowice Małe, aby odcestovali vlakem do Gdyně, kde 19. května 1939 nastoupili na švédskou loď SS ‘Kastelholm’, která je dopravila do Kalmaru ve Švédsku. Odtud odjeli vlakem do Göteborgu, kde na ně čekala švédská loď „Svesia“, která je dopravila do Tilbury ve Spojeném království, kam připluli 15. května. Zde jim nebylo dovoleno přistát, ale přestoupili na polskou loď ‚Warsawa‘, která je konečně dopravila do francouzského Boulogne, kam dorazili 26. května. Zde se setkali s československým vojenským přidělencem, který jim poskytl menší finanční obnos pro jejich další cestu do Place Ballard, náborového střediska Francouzské cizinecké legie v Paříži.

After documentation, medical checks and elementary French lessons, the Czechoslovaks were transferred, via Fort St Jean, near Marsellies, to the French Foreign Legion training centre at Sidi Bel Abbès, Algeria. In Vladimír’s case, this was on 10 June 1939, and he had the rank of soldat.

Po nezbytné evidenci, lékařských prohlídkách a několika lekcích základů francouzštiny, byli Čechoslováci převezeni přes Fort St. Jean poblíž Marsellies do výcvikového střediska Francouzské cizinecké legie v Sidi Bel Abbès v Alžírsku. Psal se tehdy 10. červen 1939 a Vladimír měl hodnost vojína.

On 1 September 1939, Germany invaded Poland. As there was a trilateral defence agreement between Poland, France and the United Kingdom, this resulted in the United Kingdom and France, on 3 September, declaring war on Germany. He was released from the French Foreign Legion and transferred to Marrakesh, Morocco, to join the Armée de l’Air.

1. září 1939 Německo napadlo Polsko. Vzhledem k tomu, že mezi Polskem, Francií a Spojeným královstvím existovala třístranná dohoda o vzájemné vojenské pomoci, došlo 3. září k vyhlášení války Německu ze strany Spojeného království a Francie. Vladimír tak byl propuštěn z francouzské cizinecké legie a převelen do Marrákeše v Maroku, aby se připojil k Armée de l’Air.

Colleagues and friends at the time included Miroslav Liškutín. Liškutín claimed it was he who convinced Vladimír to choose to be a fighter pilot. On 1 October Vladimír was posted to the Armée de l’Air North African training airbase at Blida, Algeria, for pilot training and the following day he was promoted to Sergeant. For further training he was posted, on 29 November, to Toulouse airbase in Southwest France, where on 6 February, he completed his training and was awarded his l’Armée de l’Air Pilot Brevet.

Mezi jeho tehdejší kolegy a přátele patřil také Miroslav Liškutín. Liškutín tvrdil, že to byl on, kdo přesvědčil Vladimíra, aby se rozhodl pro karieru stíhacího pilota. A tak byl Vladimír 1. října vyslán na výcvikovou leteckou základnu Armée de l’Air v Severní Africe v alžírské Blidě, kde byl hned druhý den povýšen na četaře. K dalšímu výcviku byl převelen 29. listopadu na leteckou základnu v Toulouse v jihozápadní Francii, kde 6. února úspěšně dokončil výcvik a získal tak licenci l’Armée de l’Air Pilot.</em

When France was about to fall it became necessary to journey south to escape. It was feared that the advancing Germans may well have shot the Czechoslovaks as traitors, as their homeland was now a Reich’s protectorate of Nazi Germany. Vladimír, and his fellow Czechoslovak airmen were evacuated from Port-Vendres to Oran, Algeria on 18 June 1940.

Poté, kdy už bylo jasné, že Francie padne, bylo nutné se přesouvat na jih, aby se uniklo kontaktu s rychle postupujícím nepřítelem. Panovaly obavy, že postupující Němci by mohli zajaté Čechoslováky zastřelit jako zrádce, neboť jejich vlast se nyní nacházela jako součást říšského Protektorátu Böhmen und Mähren nacistického Německa. Vladimír a jeho kolegové, českoslovenští letci, byli proto 18. června 1940 evakuováni z Port-Vendres do alžírského Oranu.

With the French capitulation imminent, a radio broadcast by Winston Churchill urged all Czechoslovak airmen serving with the Armée de l’Air service to come to Britain to continue the fight from there. They were advised to report to British Officers who would assist with arrangements to get them by train to Casablanca, Morocco, and then to Britain.

S blížící se kapitulací Francie byli českoslovenští letci, sloužící u Armée de l’Air, vyzýváni Winstonem Churchillem v rozhlasovém vysílání, aby se přesunuli do Británie a pokračovali ve svém boji odtud. Bylo jim doporučeno, aby se hlásili britským důstojníkům, kteří jim pomohou, jak je dostat vlakem do Casablanky v Maroku a poté do Británie.

From Oran, the Czechoslovak airmen travelled for four days by train across the Sahara Desert to Casablanca from where they boarded the ‘Gib-el-Dersa’ which sailed at 15:12 on 29 June 1940, to Gibraltar, arriving at 11:00 on 30 June. Here they changed ships to the ’Neuralia’ and sailed on 2 July, in a convoy of about another 30 ships, for Liverpool, arriving on 12 July 1940.

Z Oranu cestovali českoslovenští letci čtyři dny vlakem přes saharskou poušť do Casablanky, kde se nalodili na parník ‘Gib-el-Dersa’, který vyplul z přístavu 29. června 1940 v 15:12, aby přistál v britském Gibraltaru v 11:00 hod. 30. června. Zde přestoupili na loď „Neuralia“ a 2. července odpluli v konvoji spolu s dalšími asi 30 plavidly do Liverpoolu, kde zakotvili 12. července 1940.

Vladimír had now achieved a total of 1,324:15 flying hours with the Czechoslovak and French Air Forces.

V té době měl Vladimír na svém kontě nalétáno, včetně činnosti u francouzského letectva, celkem 1 324:15 hodin.

RAF:

On arrival in England the Czechoslovaks were first billeted in tented accommodation in the grounds of Cholmondeley Castle, near Chester’ for security checking and transfer into the British Military. On 25 July 1940 Vladimír was accepted into the RAF Volunteer Reserve as 787483 Aircraftman 2nd class and transferred to the Fulton Block at RAF Cosford, which was the Czechoslovak Depot. On 26 October 1940 he was selected for pilot training and posted to the Initial Training Wing at Babbacombe, Devon. From there he was posted to 9 SFTS [Service Flying Training School] at Shellingford and 58 OTU [Operational Training Unit] at Grangemouth. He was promoted to the rank of LAC on 7 January 1941.

Po příchodu do Anglie byli Čechoslováci nejprve ubytováni ve stanovém táboře v zámeckém areálu Cholmondeley poblíž Chesteru k administraci evidence a převedení ke složkám britské armády. Dne 25. července 1940 byl Vladimír přijat do dobrovolné zálohy (VR) RAF pod označením 787483 Aircraftman 2. třídy a převelen do Fulton Block v RAF Cosford, což bylo vedeno jako československá základna. Dne 26. října 1940 byl vybrán pro pilotní výcvik a převelen do Initial Training Wing v Babbacombe, Devon. Odtud byl poslán do 9. SFTS [Service Flying Training School] v Shellingfordu a 58. OTU [Operational Training Unit] v Grangemouthu. Dne 7. ledna 1941 byl povýšen do hodnosti svobodníka.

On completing that training, he was posted to 65 (East India) Squadron, an operational unit, stationed at Westhampnett (Goodwood aerodrome), West Sussex’ on 17 September 1941. The squadron were equipped with Spitfires and their role was primarily offensive operations over occupied northern France.

Po dokončení tohoto výcviku byl 17. září 1941 převelen k 65. peruti (Východní Indie), operační jednotce dislokované na Westhampnett (letiště Goodwood), západní Sussex. Tato peruť byla vyzbrojena stroji Spitfire a jejím úkolem byly především útočné operace nad okupovanými oblastmi severní Francie.

On 1 November 1941 Vladimír married Adrienne Asquith whom he had met whilst at Cosford. The meeting apparently occurred when Adrienne was taking the family dog for a walk and Vladimír was walking Antis, the dog of his friend Václav Bozděch. Antis was later to be the first dog to be awarded the Dickin Medal, the animal equivalent of the VC. The marriage certificate gives Westhampnett, Chichester as his address. Also, on 1 November he was promoted to the rank of Sergeant.

1. listopadu 1941 se Vladimír oženil s Adrienne Asquithovou, se kterou se seznámil v Cosfordu. K jejich sblížení zřejmě došlo, když Adrienne chodila na procházku s jejich rodinným psem, stejně jako Vladimír venčil Antise, psa svého kamaráda Václava Bozděcha. Antis se stal později prvním psem, kterému byla udělena Dickinova medaile, zvířecí ekvivalent VC. Oddací list uvádí jako svou adresu Westhampnett, Chichester. 1. listopad byl také datem, kdy byl Vladimír povýšen do hodnosti četaře.

At Westhampnett he flew the Spitfire V conducting low level attacks on German transport links in France. Later, when stationed at Great Sampford with 65 Squadron where he mostly flew Spitfire MkVb BL292 YT-K.

Ve Westhampnettu létal na Spitfire V a prováděl hloubkové útoky na německé dopravní spoje ve Francii. Později, když byl umístěn v Great Sampford u 65. perutě, létal převážně na Spitfirech MkVb BL292 YT-K.

There is a hand-written record dated 1 June 1942 that shows he was part of Circus 177. [Circus operations were daytime missions undertaken by bombers escorted by fighters against close targets. The aim was to attract enemy fighters in the area and keep them busy.] Participating in Circus 177 where 11 aircraft of 65 Squadron were to fly as escort for a raid on Brugge, they took off from Great Sampford at 12:36 as part of the Debden Wing. South of Brugge, 12+ enemy aircraft were sighted and the Wing turned towards them but no combat took place. But later, flying west of Ostende, the Wing was attacked, from above and behind, by numerous enemy aircraft. W/Cmdr. Gordon (flying as White 1) was shot down. Sgt. Vladimír, (flying as Blue 4), was hit by flak and by fire from FW190s. Despite his situation he was able to nurse his severely damaged Spitfire back to Manston where he crashed landed. Here he was taken to the sick quarters and later flown back to Great Sampford. There, at the hospital x-rays revealed he had two shrapnel fragments too deeply embedded in his thigh to be removed. As a result, no further operations were flown by him with 65 Squadron. By June 1942 he had completed 32 operational flights with 65 Squadron over enemy territory.

Dochoval se ručně psaný záznam z 1. června 1942, který dokládá, že se účastnil operace Circus 177. [Akce s tímto označením byly denní mise prováděné bombardéry, doprovázenými stíhačkami proti blízkým cílům. Jejich smyslem bylo přilákat nepřátelské stíhače do dané oblasti a překvapit je útokem.] V operaci Circus 177 mělo 11 strojů z 65. perutě letět jako doprovod k náletu na Bruggy. Ty odstartovaly z Great Sampford ve 12:36 jako součást letky Debden. Jižně od Brugg bylo spatřeno 12 nepřátelských strojů a letka se vydala jejich směrem, ale k soubojům nedošlo. Avšak později, v prostoru západně od Ostende, byla letka napadena shora a zezadu početnou sestavou nepřátelských stíhačů. Pplk.Gordon (letící jako Bílá 1) byl sestřelen. Četař Vladimír (letící jako Modrá 4) byl zasažen protiletadlovou palbou i palbou nepřátelského stíhače z FW190. Navzdory této situaci byl schopen dopravit svůj vážně poškozený Spitfire zpět do Manstonu, kde se mu podařilo nouzově přistát. Odtud byl převezen k ošetření do nemocnice a později letecky převezen zpět do Great Sampford. V nemocnici rentgen odhalil, že měl dvě střepiny příliš hluboko ve tkáni stehna a nebylo možné je snadno vyoperovat. V důsledku toho přestal být u 65. perutě nasazován k operačním letům. I tak absolvoval u 65. perutě do té doby (červen 1942) celkem 32 operačních letů nad nepřátelským územím.

Vladimír was posted to join the Czechoslovak 312 Squadron on 26 June 1942. František Loucký who had also been with 65 Squadron was transferred in August to 312 Squadron. This Squadron (code letters DU, motto ‘Not Many but Much’) was one of four Czech RAF squadrons formed during the war, three fighter squadrons and one bomber squadron. 312 was a fighter squadron flying Spitfires Mk IIas at the time. On 1 August he was promoted to Flight Sergeant and on 8 October he was awarded the Czechoslovak Za Chrabost medal. In addition, on the 26th of that month, at Harrowbeer, he was awarded a Válečný Kříž 1939 and a Za Chrabost grade II, which were presented by AVM Karel Janoušek, Chief of the Czechoslovaks in the RAF. Whilst stationed at Harrowbeer, Vladimír was shot down over the English Channel but was quickly rescued. In June 1942, the Czechoslovak fighter squadrons redeployed to RAF Redhill, Surrey. On 19 August, they participated in providing air cover for the short-lived Operation Jubilee over Dieppe. That day Vladimír, with his fellow 310, 312 and 313 Sqn pilots experienced significant combat activity, in what was the greatest air battle since the Battle of Britain, before the operation was concluded and they returned to Harrowbeer.

Vladimír byl vyslán k československé 312. peruti 26. června 1942. František Loucký, který byl také u 65. perutě, byl k 312. peruti převelen v srpnu.. Tato peruť (kódová písmena DU, motto ‚Ne mnozí, ale mnoho‘) byla jednou ze čtyř československých perutí RAF, vytvořených během války – tří stíhací a jedna peruť bombardovací. 312. stíhací peruť byla v té době vyzbrojena stroji Spitfire Mk II. Vladimír byl 1. srpna povýšen na rotného a 8. října mu byla udělena československá medaile Za Chrabost. Dne 26. téhož měsíce byl navíc na letecké základně RAF Harrowbeer oceněn Válečným Křížem 1939 a medailí Za Chrabost II, které mu předával letecký vicemaršál Karel Janoušek, náčelník Čechoslováků v RAF. V době kdy Vladimír působil v Harrowbeer, byl sestřelen nad kanálem La Manche, ale byl včas zachráněn. V červnu 1942 byly československé stíhací perutě přemístěny do RAF Redhill, Surrey. 19. srpna se podíleli na poskytování leteckého krytí pro krátkodobou operaci Jubilee nad Dieppe. Toho dne Vladimír se svými kolegy piloty z 310., 312. a 313. perutě byli účastníky významné bojové operace v největší letecké bitvě od bitvy o Británii, po níž se vrátili zpět na základnu do Harrowbeer.

Having completed his operational tour, he was posted on 21 April 1943 to No. 1 Delivery Flight at Croydon for his two months rest period. He returned to 312 Squadron on 20 June to resume operational flying. Vladimír was commissioned at the rank of Pilot Officer on 7 March 1944 and to Flying Officer on 20 April. His 2nd Válečný Kříž was awarded on 24 April 1944 and the 3rd on 11 December 1944.

Po dokončení svého operačního turnusu byl 21. dubna 1943 převelen k 1. Velitelství přepravy v Croydonu na dobu dvou měsíců, aby si odpočinul. Ke 312. peruti se vrátil 20. června, aby nastoupil do dalšího operačního turnusu. Vladimír byl 7. března povýšen do hodnosti poručíka a hodnost nadporučíka získal 20. dubna. Svůj druhý Válečný Kříž získal 24. dubna 1944 a tím třetím byl vyznamenán 11. prosince 1944.

312 Squadron subsequently redeployed during the war in turn to Churchstanton, Warmwell, Churchstanton, Skeabrae, Ibsley, Llandbedr, Ibsley, Mendlesham, Southend, Mendlesham, Apuldram (D-Day), Tangmere, Lympne, Coltishall, North Weald, Bradwell Bay and finally to Manston. For Operation Overlord – D-Day – the Allied invasion of Europe, the three Czechoslovak fighter Squadrons, 310, 312 and 313 were stationed at Apuldram in West Sussex.

312. peruť měnila během války často svoji základnu – Churchstanton, Warmwell, Churchstanton, Skeabrae, Ibsley, Llandbedr, Ibsley, Mendlesham, Southend, Mendlesham, Apuldram (den D), Tangmere, Lympne, Coltishall, North Weald, Bradwell Bay a nakonec to byl Manston. Pro operaci Overlord – den D – spojeneckou invazi do Evropy, byly tři československé stíhací perutě, 310., 312 a 313. umístěny v Apuldramu v Západním Sussexu.

The Squadron’s role changed from bomber escort to fighter-bomber in the Spring of 1944 in preparation for D-Day but later in July 1944 reverted to bomber escort (Ramrod) and anti-diver patrols against V1 flying bombs. For D-Day on 6 June, the three Czechoslovak fighter Squadrons flew as part of 134 Wing, completing the maximum four sorties, supposedly more than any other Wing. Like most pilots in the squadrons, Vladimír flew three sorties in his Spitfire LF Mk.IXc MJ881 DU-E during the day, each of two hours duration. The following day saw increased activity and Vladimír was responsible for downing at least one FW190 that was attempting to bomb troops north of Caen. Unfortunately, his war time records no longer exist and details of his experiences in combat are very limited.

V rámci příprav na den D, se na jaře 1944 role perutě změnila z doprovodu bombardérů na stíhací bombardéry, aby se později, v červenci 1944 vrátila opět k doprovodu bombardérů (Ramrod) a ke hlídkám proti létajícím střelám V1 s cílem je zneškodnit. V den „D“, 6. června, letěly tři československé stíhací perutě v rámci 134. letky a absolvovaly maximálně možné čtyři bojové lety, údajně více než kterýkoli jiná letka. Jako většina pilotů v letce, absolvoval Vladimír na svém stroji Spitfiru LF Mk.IXc MJ881 DU-E během dne tři bojové lety, každý v délce dvou hodin. Následující den se bojová činnost ještě zvýšila a Vladimírovi byl připsán sestřel nejméně jednoho FW190, který se pokoušel bombardovat spojenecké jednotky severně od Caen. Bohužel jeho písemné záznamy z bojové činnosti již neexistují a tak získat podrobnosti bylo velmi nesnadné.

Post WWII:
Po 2. světové válce

At the end of the war, Vladimír had completed 448 operational hours and 159 intruder sweeps over occupied Europe. He was finally promoted to Flight Lieutenant and received the 1939-1945 Star (British Medal). Some three months after the war ended, the Russians eventually permitted the Czechoslovak RAF airmen to return to their homeland. On 7 August, the three Czechoslovak fighter squadrons, some 54 Spitfires, left Manston, for the flight back to Prague, with Vladimír flying one of those Spitfires. After a flight of two hours and 25 minutes they landed at Hildesheim, Germany, to refuel before continuing their flight home. But then it started to rain and became foggy preventing any further flying. After a week’s delay there, they were able to continue their flight via Plzeň to Prague, where they twice flew low over the city in close formation before landing at Ruzyně airport, Prague, on 13 August at around 5pm. On 18 August 1945 he was awarded his 4th Válečný Kříž.

Vladimír měl na konci války nalétáno 448 operačních hodin a 159 operačních letů nad okupovanou Evropou. Nakonec byl povýšen do hodnosti kapitána a obdržel britské vyznamenání „Hvězdu 1939-1945“. Po 3 měsících čekání po skončení války nakonec Rusové povolili československým letcům RAF návrat do vlasti. Dne 7. srpna tak tři československé stíhací perutě, asi 54 Spitfirů, odletěly z Manstonu v kurzu na Prahu, přičemž Vladimír jeden z těchto Spitfirů také pilotoval. Po letu trvajícím dvě hodiny a 25 minut přistáli v Hildesheimu v Německu, aby doplnili palivo před pokračováním v letu domů. Pak ale začalo pršet a snesla se mlha, která zabránila v dalším letu pokračovat. Zdržení nakonec trvalo týden a tak po letu přes Plzeň, přistáli na letišti Ruzyně až 13. srpna kolem 17:00 hod, když předtím dvakrát proletěli nízko nad městem v těsné sestavě. Dne 18. srpna 1945 mu byl udělen 4. Válečný kříž.

Now back in his homeland, Vladimír remained in the Czechoslovak Air Force at the rank of porucik (Lt). In September 1945, he was posted to the 5th Air Regiment at Česke Budějovice where he was joined by his English wife and daughter. His final Czechoslovak medal awarded to him, the Za Zasluhy grade I, was awarded on 6 March 1946.

Po návratu do vlasti zůstal Vladimír v československém letectvu v hodnosti poručíka. V září 1945 byl převelen k 5. leteckému pluku v Českých Budějovicích, kde se k němu připojila také jeho anglická manželka s jejich dcerkou. Jeho posledním vyznamenáním byla čsl. medaile „Za zásluhy 1. stupně“, která mu byla udělena 6. března 1946.

On 26. September 1946 he survived a near fatal crash, which was to leave him with a lifelong medical condition. He was flying Spitfire LF Mk.IXe SL626 (MP-5) from Plana airbase, České Budějovice to Liberec. On the final approach at Liberec airbase, the engine seized causing the Spitfire to crash and writing it off. Vladimir sustained serious stomach injuries which required surgery followed by two months convalescence at České Budějovice hospital.

Dne 26. září 1946 přežil tragickou havárii, ovšem s doživotními trvalými následky. Na Spitfiru LF Mk.IXe SL626 (MP-5) letěl z letiště Planá u Českých Budějovic do Liberce. V samém závěru letu nad letištěm v Liberci se jeho stroji zadřel motor, následoval pád a zničení stroje. Vladimír utrpěl vážná poranění žaludku, která si vyžádala operaci a následnou dvouměsíční rekonvalescencí v českobudějovické nemocnici.

In February 1948, the Communist Party took over the government of the country. Former RAF airmen were perceived as unreliable by the Communist regime. They were harassed, arrested, imprisoned and subjected to personal degradation. Many reluctantly went into exile again to avoid this persecution, usually by crossing the border, on foot, into the American Zone of Germany or in some cases by aircraft.

V únoru 1948 došlo ke státnímu převratu a vlády v ČSR se ujala komunistická strana. Bývalí letci RAF byli komunistickým režimem vnímáni jako politicky nespolehliví. Byli perzekuováni, zatýkáni, vězněni, společensky degradováni. Mnozí z nich zvolili proto raději znovu odchod do exilu, aby se vyhnuli pronásledování. Obvykle to bylo překročením hranice do americké zóny Německa, v některých případech na palubě uneseného letadla.

Escape to the West:
Útěk na Západ:

Vladimír, together with former RAF colleagues Josef Doubrava, Jiří Mikulecký, Josef Ruprecht, Vladimír Soukup, Rudolf Šodek and three mechanics, escaped in a ‘borrowed’ Czechoslovak Air Force twin-engined Siebel, 11 seater aircraft from Česke Budějovice airbase, arriving at RAF Manston on 18 May 1948. More details of this daring escape here. Vladimír’s pregnant wife and two children, along with many other British wives of former Czechoslovak RAF airmen, had previously left in February, after the political changes in Czechoslovakia.

Pro takové řešení se také rozhodl Vladimír se svými bývalými kolegy z RAF – Josefem Doubravou, Jiřím Mikuleckým, Josefem Ruprechtem, Vladimírem Soukupem, Rudolfem Šodkem a třemi mechaniky. Odletěli z českobudějovického letiště (Planá) v 11ti místném letounu Siebel, a do anglického Manstonu dorazili 18. května 1948. Více podrobností o tomto odvážném útěku zde. Vladimírova těhotná manželka i jejich dvě děti spolu s mnoha dalšími britskými manželkami bývalých československých letců RAF, odešly z ČSR už předtím v únoru, po politických změnách v Československu.

Vladimír’s brother-in-law Staňa Kašpar, living in Kyjov, was accused of helping in the escape. This is extremely unlikely, since the escape was from a completely different part of the country, southern Bohemia. There was, however, some correspondence which may have suggested that Staňa Kašpar knew of the plan. As a consequence of this alleged assistance, he was sentenced to hard labour and spent six months in the notorious uranium mines in Jáchymov, north-west Bohemia.

Z napomáhání k útěku byl obviněn Vladimírův švagr Staňa Kašpar, žijící v Kyjově. Zdálo by se to nepravděpodobné, protože útěk byl organizován na opačné straně země, v Jižních Čechách. Objevila se však korespondence, ze které mohlo vyplývat, že Staňa Kašpar o plánu útěku věděl. V důsledku tohoto jeho údajného napomáhání k útěku, byl odsouzen k nuceným pracím a strávil šest měsíců v nechvalně známých uranových dolech v Jáchymově na severozápadě Čech.

Following his return to England Vladimír was initially restricted as an immigrant as regards the type of employment he could choose, so he worked for a period of time as a guard in a Shropshire nursery.

Po návratu do Anglie byl Vladimír jako imigrant zpočátku omezen, pokud jde o výběr zaměstnání, a tak nějakou dobu pracoval jako ochranka v jeslích ve Shropshire.

Return to the RAF:
Návrat k RAF

Once back in England he applied for re-enlistment into the RAF. Despite the RAF’s concerns about the aftereffects of the injuries he had received in the 1946 Spitfire crash, he was accepted on 22 October 1948. It seems he was first sent to the Aircrew Allocation Unit (AAU) at RAF Innsworth from 28 October to 21/23 November and then posted to No. 1 (P) RFU [Pilots Refresher Flying Unit] at RAF Finningley, Yorkshire, until 4 January 1949. He was then posted to RAF Little Rissington where he attended No.110 Flying Instructors’ Course between March and August 1949.

Hned po návratu do Anglie, požádal o znovupřijetí ke složkám RAF. Navzdory obavám zástupců RAF z následků jeho zranění, která utrpěl při havárii Spitfiru v roce 1946, byl 22. října 1948 přijat. Pravděpodobně byl nejprve poslán k Aircrew Allocation Unit (AAU) v RAF Innsworth na dobu od 28. října do 23. listopadu a poté převelen k č. 1 (P) RFU [Pilots Refresher Flying Unit] v RAF Finningley, Yorkshire, kde setrval do 4. ledna 1949. Poté, od března do srpna 1949 navštěvoval kurz leteckých instruktorů v RAF Little Rissington.

On completion of the course he was posted to join No. 5 Squadron at RAF Chivenor where he stayed until 1951. Vladimír was then posted to West Raynham with the Fighter Command Instrument Training Squadron (FCITS) where he stayed until 1954.

Po absolvování kurzu byl vyslán k 5. peruti v RAF Chivenor, kde působil do roku 1951. Poté byl Vladimír převelen do West Raynham k Fighter Command Instrument Training Squadron (FCITS), kde zůstal až do roku 1954.

His last posting was to West Germany with Squadron 96 which was part of the 125 RAF’s Flying Wing at RAF Ahlhorn (FWHQ, and equipped with Meteor 7 jet fighter aircraft. He flew Meteor 7s from 1951 onwards but was also to fly the Meteor XI and NFII and latterly the Canberra.

Jeho posledním působištěm byla 96. peruť, která byla součástí 125. letky RAF a byla umístěna v Ahlhorn v Záp. Německu (FWHQ) a vybavená již proudovými stíhačkami Meteor 7. Na těchto strojích létal od roku 1951, ale měl také létat na strojích typu Meteor XI a NFII a v poslední době i na strojích Canberra.

His last flight was to England in a Meteor T.7 no. 472 with a trainee second pilot FG Off Bates when he suddenly and unexpectedly felt very unwell. The second pilot was able to land the aircraft, but Vladimír did not survive. The death certificate for Vladimír Julius Kopeček states that he died, aged 38, from decompression sickness (flying accident) on 10 November 1955 at RAF Hospital Rostrup.

Jeho poslední let směřoval do Anglie a pilotoval stroj Meteor T.7 no. 472 s druhým cvičným pilotem FG Off Batesem, když se mu náhle udělalo velmi špatně. Druhý pilot převzal řízení, dokázal s letounem přistát, ale Vladimír nepřežil. V úmrtním listu Vladimíra Julia Kopečka je uvedeno, že zemřel ve věku 38 let na dekompresní nemoc (následky řízení proudových letadel ve velkých výškách) dne 10. listopadu 1955 v nemocnici RAF Rostrup.

He had completed 4,321:55 hours flying with the RAF. This amounted to an actual total of 5,645:10 hours when the flying time with the Czechoslovak and French Air Force is taken into account.

Měl za sebou 4 321:55 letových hodin ve službách RAF. Po započtení nalétaných hodin u československého i francouzského letectva se dostaneme na číslo 5 645:10 hodin.

In accordance to his wishes, possibly because it was midway between his homeland and Great Britain, or because many of his WW2 comrades had been shot down over the sea, he was cremated and his ashes scattered over the North Sea. In the mid 1980s a symbolic headstone was placed for him in the Czechoslovak ex-Servicemen’s section at Brookwood Cemetery, Surrey, where some 100 former WW2 Czechoslovak airmen and soldiers were interred post WW2.

Jeho přáním bylo, snad i proto, že to bylo uprostřed mezi jeho vlastí a Velkou Británií, nebo proto, že mnoho jeho kamarádů z 2. světové války nalezlo smrt v mořských vlnách, aby byl zpopelněn a jeho popel rozprášen nad Severním mořem. V polovině 80. let mu byl zhotoven a položen symbolický náhrobek v sekci bývalých československých vojáků na hřbitově Brookwood v Surrey, kde bylo po 2. světové válce pohřbeno asi 100 bývalých československých letců a vojáků.

In November 1989, the Velvet Revolution took place in Czechoslovakia and the Communist Regime was removed from power and replaced by a democratic regime. This new government, led by Vaclav Havel sought to rectify the mistreatment of its former RAF airmen. This was achieved in the RAF Rehabilitation Ceremony, held in Prague on 13 September 1991, when the Czechoslovak government re-instated their Czechoslovak citizenship. In 1993 he was posthumously promoted to the rank of Podplukovník [Lieutenant Colonel] by the Czechoslovak Minister of Defence.

V listopadu 1989 proběhla v Československu sametová revoluce a komunistický režim byl odstaven od moci a nahrazen režimem demokratickým. Tato nová vláda v čele s Václavem Havlem se snažila napravit diskriminaci bývalých letců RAF. Důstojným vyvrcholením této snahy byl slavnostní ceremoniál Rehabilitace československých letců RAF, který se konal v Praze dne 13. září 1991, kdy jim československá vláda znovu vrátila československé občanství. V roce 1993 byl československým ministrem obrany povýšen do hodnosti Podplukovník in memoriam.

Medals:
Vojenská vyznamenání:

Czechoslovakia / Československo: :

War Cross 1939/Válečný Kříž 1939 and 3 bars

Za Chrabrost

Za Zasluhy grade I

Pametni Medal with France and GB clasps

Great Britain / Československo: :

Mentioned in Despatches / Uvedeno v textu

1939-1945 Star / 1939-1945 Hvězda

France / Francie:

Croix de Guerre / Válečný kříž

Yugoslavia / Jugoslávie:

Orden Zasluge za Narod, 3rd class. / Národní řád za zásluhy 3. třída.

Remembered / Pamětní místa:

Prague – Klárov / Praha – Klárov:

In November 2017, his name, along with the names of 2507 other Czechoslovak men and women who had served in the RAF during WW2, was unveiled at the Winged Lion Monument at Klárov, Prague.

V listopadu 2017 bylo jeho jméno, spolu se jmény dalších 2 507 československých mužů a žen, kteří sloužili v RAF během 2. světové války, odhaleno na Pomníku okřídleného lva na pražském Klárově.

At St Clement Danes, the Royal Air Force Church, in the Strand, London, his name is recorded in the Tenth Book of Remembrance (RAF Roll of Honour).

V St Clement Danes, Royal Air Force Church, v Strand, Londýn, je jeho jméno uvedeno v Pamětní knize č.10 (RAF Roll of Honor).

© Paul Kopeček 2022.