My Brother Josef

An interview, in September 1986, by Jindřich Prokop, with Agnes Františková, the elder sister of Josef František, about her brother, the Battle of Britain Ace.

Rozhovor vedl v září roku 1986 Jindřich Prokop s Anežkou Františkovou, starší sestrou Josefa Františka, esa Bitvy o Británii.

_______________________________________________________________

My brother Josef was born on 7th October 1914 at No.22 Otaslavice na Hane, district Prostějov. The family consisted of 3 children – 2 sisters one brother and we had happy and caring parents. My father was a carpenter, had his own business and the workshop was part of the family property. My brother was never a quiet child, had to be busy the whole day until bedtime. He was boisterous and I think a daredevil and I will tell you one story which sticks in my mind.

Můj bratr Josef se narodil 7. října 1914 v Otaslavicích na Hané 22, v okrese Prostějov. V rodině jsme byly 3 děti- 2 sestry a jeden bratr, měli jsme šťastné a starostlivé rodiče. Můj otec byl tesař, měl svoji firmu a dílna byla součástí rodinného majetku. Můj bratr nikdy nebyl tiché dítě, od rána do večera byl v pohybu. Byl divoký a dost odvážný. Povím vám jednu příhodu, která mi utkvěla v paměti.

In our village, right in the middle runs a fast brook, which is fed from the mountains; consequently the banks being washed away especially during the Spring thaw, were lined up with large stones. The banks are at least 12 feet high whilst the top is only about 12 inches wide and only roughly finished in mortar. I remember quite clearly hearing a pandemonium in the yard, raised voices and 8-year-old Josef being pushed by his father inside the kitchen. Father’s belt was coming off as it was the usual procedure when something very serious happened and a boy had to be chastised in any family. After Josef was chased upstairs into the loft as a punishment and no meals to follow – our father was telling us that a man came running into the workshop’s yard shouting” You have to stop the crazy devil, he is riding on top of the embankment”. And this is precisely what Josef was doing – but – not on a child’s bike but on a normal bicycle, which for the boy meant riding underneath the top bar and not in the saddle. Nobody in the whole village would ever dare to do anything like this – but later on when he talked to us sisters all he said was “It can be done, you know”. The next day after school, as a part of the punishment by my father, he was not allowed outside the gate, so what did he do? He started dismantling a sewing machine of mother’s. On the kitchen floor. I never even knew how many parts the machine had, but the floor was full of bits. We sisters were In a panic, looking towards the kitchen door in case father will come in for water or something. Josef carried on unperturbed and finally finished when mother came in from shopping. The machine to our astonishment was quite alright. When Josef was about 9 or 10 – our father started making wooden chassis for automobiles and light lorries. The wooden structure was then covered by metal sheets and finally painted over. I remember one such lorry only half-finished standing in the yard, half-finished with the seat but no windows. The owner probably had no money to have this finished and the engine after all that time was also not working. Machine standing idle proved too much for my brother, so every day after school he had the bonnet up and started fiddling with the engine. With no electrical starters In those days but only the handle he could not turn the engine himself, so he brought inside the yard a school friend of his whose brother was an apprentice in a local garage. He came during the evenings and started sorting everything out, whilst Josef was look-out for his father. At long last, the engine started, whilst father was away in Prostějov and what did my brother do? He ran inside the house bringing a couple of bolsters and cushions to build a seat to his height. All the boys jumping with excitement in the yard thinking what will Josef do – but in his mind, it was quite a straightforward solution; motor vehicles are driven and not just sitting in any yard and that is what he did – just drive out of the gate. Naturally all of us ran outside to see what road he was taking, but he simply drove towards the woods and returned without accident, because as he said, he could not get into a higher gear – fortunately for all of us bystanders.

Naší vesnicí, přesně jejím středem, protéká bystrý potok, který teče z hor, a zvláště na jaře jsou jeho břehy podemílány, takže byl podél něho postaven val z velkých kamenů. Vysoký je aspoň 12 stop (asi 3,6 m) a nahoře je široký jen asi 12 palců (30.5 cm) a jen trochu zpevněný maltou. Vzpomínám si docela jasně na tu melu na dvoře- hlasitý řev, otec žene osmiletého Josefa do kuchyně. Na řadu přišel otcův řemen, což byl tehdy v rodinách obvyklý trest pro trestání chlapců, kteří něco vážného provedli. Když ho zahnal na půdu a potrestal ho tím, že bude bez jídla, otec nám vyprávěl, jak k němu do dílny přiběhl chlapík a křičel: „Musíte zastavit toho ztřeštěnce, jezdí nahoře na valu!“ Přesně to Josef dělal, ale ne na dětském kole, nýbrž na normálním kole, což znamenalo, že neseděl na sedátku, ale musel jet pod štanglí. Žádný z vesnice by se toho neodvážil- ale potom, když nám sestrám o tom povídal, řekl jen- „vždyť na tom nic není“. Další den po škole bylo součástí otcova trestu domácí vězení, takže víte, co udělal? Začal rozmontovávat matčin šicí stroj. Na podlaze v kuchyni. Nikdy jsem nevěděla, z kolika částí se šicí stroj skládá, ale podlaha byla plná malých součástek. My sestry jsme začaly panikařit, dívaly jsme se na kuchyňské dveře, jestli si otec třeba nepřijde pro vodu. Josef nerušeně pokračoval, a než se matka vrátila z nákupu, měl to hotové. Stroj byl k našemu úžasu v pořádku. Když bylo Josefovi 9 nebo 10, náš otec začal vyrábět dřevěné šasí aut a malých náklaďáků. Dřevěná konstrukce pak byla pokryta plechem a nakonec se natřela. Vzpomínám si, že jeden takový nedodělaný náklaďák stál u nás na dvoře, měl sedadla, ale byl bez oken. Majitel asi neměl dost peněz na dokončení, a jak tam tak dlouho stál, motor už nefungoval. Takto zahálející stroj mého bratra nenechával v klidu, takže každý den po návratu ze školy zvedl kapotu a vrtal se v motoru. V té době neexistovaly žádné elektrické startéry, pouze roztáčecí kliky, takže nemohl nastartovat sám. Zavolal si tedy na dvůr kamaráda ze školy, jehož bratr se učil automechanikem. Po večerech mu auto opravoval, zatímco Josef hlídal, aby nešel otec. Konečně začalo auto startovat a co udělal bratr? Když byl otec v Prostějově, zaběhl si domů pro pár polštářů, aby si podložil sedadlo na svoji výšku, všichni kluci na dvoře nadšeně skákali a čekali, co Josef udělá- ale on měl jasno, auta nejsou od toho, aby se v nich jen sedělo na dvorku, ale aby se v nich jezdilo. A přesně to taky udělal- vyjel bránou ven. My jsme samozřejmě všichni vyběhli ven, abychom viděli, kam pojede, ale on jednoduše zajel k lesu a vrátil se bez nehody zpět, protože, jak nám řekl, nemohl zařadit vyšší rychlost- naštěstí pro nás, co jsme tam stáli.

Josef František, 12 years old.
Josef František jako dvanáctiletý.

After the first 5 years of elementary school, i.e. 11 years of age, he was obliged to attend a secondary modern school in Prostějov, the nearest town. He now decided to start a village football club, but the first thing he wanted was the proper wooden goalposts to be made by his father. It was unheard in those days for the boys to have anything like this as it was only seen on proper football club fields, but his father finally gave in to his son, probably because he would know where Josef would now be every day – a cheaper price to pay than expecting another report of hooliganism. Football became a part of my brother’s life to the exclusion of anything else. After he finished his secondary modern school at the age of 14 he had to enter into an apprenticeship like any other boy. He had heard a lot about the Prostějov automobile factory WIKOW so he started on his father to help him out and obtain a place in September. His father managed after a long search through people in the trade to have his son’s application accepted, but this was subject to an entrance examination, which Josef passed. So every day at six Josef had to be up, then cycle to the factory from his village and towards the end of his apprenticeship, the economical depression was spreading alarmingly. Not a lot of people could afford to run their cars and Josef was furious because, after only a few wages, his work colleagues were being discharged right and left. Whilst cycling from his village to the WIKOW factory he started to observe with more interest the Prostějov School of Flying activities. He saw and heard the roar of engines of the small light planes and started to sit on top of the hill more and more instead of cycling like mad for home and to play another after-school football match. One day he saw three fighter planes taking-off together and he was so interested in the beautiful sight and roar of the engines above his road that he was turning his head towards them and fell into the ditch. The front wheel was badly buckled and he had to walk all the way on foot to the nearest bicycle repair shop. He was then 17½ years old. Then one Sunday came and the Prostějov Air Force School had an ‘Open Day’ for the general public. Josef went to see this on his own, because his village friends were not all that much interested, looking for girlfriends or practising on the football field. The morning programme consisted of displaying the various engines, propellers and aircraft instruments, also one could climb into a cockpit of a fighter plane in which Josef was mostly interested and whilst looking at the instruments and feeling the flying stick in his hands he suddenly realised that this is exactly the type of future life that would suit him perfectly. The only snag was at that time whilst talking to pupil pilots, that there was an awful lot of discipline to go through, especially the severe infantry drill of three months duration.

Po pěti letech základní školy, to znamená v 11 letech, nastoupil na měšťanku v Prostějově, což bylo nejbližší město. V té době se rozhodl založit vesnický fotbalový klub, ale napřed po otci chtěl, aby mu vyrobil pořádné dřevěné fotbalové branky. Tehdy bylo neobvyklé, aby kluci měli něco takového, branky jste mohli vidět jen na klubových fotbalových hřištích, ale otec nakonec svolil, protože aspoň věděl, kde Josef bude každý den bývat a vyjde ho to levněji, než platit nějaké další lumpárny. Fotbal byl tehdy pro mého bratra vším. Po měšťance, když mu bylo 14, musel nastoupit do učení jako každý chlapec. Hodně slyšel o prostějovské automobilce WIKOV, tak přemlouval otce, aby mu pomohl se tam dostat. Přes svoje známé otec zařídil, že byla Josefova přihláška přijata, a tak mohl jít k přijímacím zkouškám, které zvládl. Každý den v šest musel Josef vstávat a jet na kole ze své vesnice do továrny. Když se jeho učení chýlilo ke konci, ekonomická krize už byla hodně rozjetá- moc lidí si nemohlo dovolit jezdit autem a Josef byl naštvaný, když viděl, jak jsou kamarádi ze školy po pár měsících v práci propouštěni. Během svých cest na kole do továrny si začal s čím dál větším zájmem všímat letadel z prostějovské letecké školy, která nad ním s burácením létala, a spíš než aby po škole uháněl domů a šel hrát fotbal, sedával stále častěji na kopci a pozoroval je. Jednou, když jel zrovna na kole, pozoroval tři stíhačky při startu a byl tím nádherným pohledem a zvukem nad sebou tak nadšený, že sjel do příkopu. Přední kolo měl úplně rozbité, takže ho musel tlačit do nejbližší opravny kol. To mu bylo 17 a půl. Jednou v neděli se vypravil na Den otevřených dveří do prostějovské vojenské letecké školy. Josef tam šel sám, protože jeho kamarádi z vesnice se zajímali spíš o holky a o fotbal. Dopolední program sestával z přehlídky různých strojů, vrtulí a bojového náčiní, a taky jste se mohli posadit do kokpitu stíhačky, což zajímalo Josefa nejvíc. A jak tam tak seděl a držel knipl v ruce, uvědomil si, že tohle je přesně to, co by se mu v životě líbilo. Jediným zádrhelem bylo, že tam byla moc přísná disciplína, zvlášť v prvních třech měsících pěšáckého drilu, jak se dozvěděl od studentů pilotů.

Josef František Czechoslovak Air Force, 1935.
Josef František Československé letectvo, 1935.

In other words, the first year is going to be tough – the second more comfortable and more flying. During the afternoon he saw the aerobatic “trio” which was fascinating and he thought that perhaps the threat of the first year was exaggerated. He did not waste much time upon his return home and ask his father at once to allow him to join the Air Force as a pupil first and a pilot professional career to follow. Unfortunately – he was not 18, the minimum prescribed age — most unfortunate that this was so by just SEVEN days. To compensate his son for such disappointment, he bought Josef an English ‘Aerial’ motorcycle. This caused some sensation in the village, because there was not much money about, and also the general knowledge that most of the youngsters having acquired motorbikes would most often than not end In the cemetery. His father deliberated and heard the high death rate of the “Norton” which was one of the most famous and popular and, in the end, chose the more sedate ”Ariel”, available in only one colour — black. All my brother’s life centred entirely on this machine. He would never go to bed, without checking the machine was that it looked spotless in any weather. There was never any oil stain in his father’s workshop and if so, he had to find out why. Our father eventually regretted his decision in buying the confounded motorbike, because there were always people stopping him and tell him how fast and dangerously his son was riding his new toy. Gradually he stopped listening, first of all, because it was too late and the bike was the life—line for his son after such bitter disappointment with the Air Force, secondly he believed that his son could cope in any emergency, because he gradually realised that he knew exactly the danger involved in coping with such sharp twisting roads of his District. Agnes would also confirm this and gave an example very vividly remembered because one day her father called Josef into the workshop just about lunchtime and asked him to go to Prostějov to obtain some especially long wood screws. Mother was getting worried because we all practically finished the soup and thought her son was washing his hands when suddenly Josef re-entered the kitchen whist1ing quite happily. His father looked up from his plate and said: “Do not forget after lunch to get the screws”. ”But Dad they are here in my pocket!” We were all speechless because it is 12 km to the town and another l2 back, so how could he do it?

Jak mu řekli- první rok bude tvrdý, druhý rok už bude lepší a bude se víc lítat. Během odpoledního programu viděl akrobatické trio, které bylo naprosto úžasné a on si pomyslel, že to, co mu kluci povídali o prvním ročníku snad bylo přehnané. Hned jak se vrátil domů, požádal otce, aby se mohl jít studovat na vojenskou leteckou školu a stát se profesionálním pilotem. Bohužel mu ještě nebylo 18, což byl minimální věk pro přijetí, do plnoletosti mu scházelo pouhých SEDM dní. Aby mu otec vynahradil to zklamání, koupil mu motocykl Aerial. Ve vesnici to způsobilo velký poprask, protože tehdy nebylo moc peněz, a taky se říkalo, že mladíci, co mají motorky, často končí na hřbitově. Otec zvažoval, kterou motorku mu koupí- o Nortonu, který byl nejpopulárnější, slyšel, že se na něm zabilo nejvíc lidí, tak se rozhodl pro slabší Aerial, který se vyráběl pouze v černé barvě. Bratrův život se teď začal točit kolem té mašiny. Nikdy nešel spát, aniž by nezkontroloval, jestli je nablýskaná, a to v jakémkoli počasí. V otcově dílně nebyla nikdy ani kapka oleje, a když ano, musel okamžitě zjistit proč z motorky kape. Otec nakonec litoval, že mu tu motorku kupoval, protože ho lidé neustále zastavovali a vyprávěli mu, jak rychle a nebezpečně jeho syn svoji novou hračku řídí. Otec si toho brzy přestal všímat – za prvé už bylo stejně pozdě, a pro jeho syna byla po tom zklamání s leteckou školou moc důležitá, a také věřil ve schopnosti svého syna, který měl velice dobré schopnosti a odhad nebezpečí na náročných, ostře řezaných zatáčkách okresních silnic. Vybavuji si další příhodu, kdy jednou, v době oběda, zavolal otec Josefa do dílny a požádal ho, aby zajel do Prostějova pro nějaké dlouhé vruty do dřeva. Už jsme dojídali polévku a matka se divila, proč si Josef tak dlouho myje ruce, když do kuchyně vstoupil Josef a vesele si pískal. Otec vzhlédl od talíře a řekl:“ Nezapomeň po obědě zajet pro ty vruty“. „Ale tati, však už je mám tady v kapse!“ Všichni jsme byli v šoku, protože do města to bylo 12 mil a dalších 12 zpátky, tak jak to mohl dokázat?

Josef František, Prostejov.
Josef František Prostejov.

Winter passed and in the Spring Josef insisted in writing his application. It bad to be done in one’s own hand – and Josef wrote 3 before deciding the last would do. Only 50 pilot pupils were accepted from the whole of Czechoslovakia and be knew the importance of this document. He continued working in the WIKOW car factory, played football and we both sisters were hoping that instead of an Air Force career he might fall in love, especially now with such a wonderful motorbike his chances must have been far better than the most of all other unemployed generation of his. During July be was asked to undergo a two day Air Force hospital examination at Olomouc, which was not only a physical examination but also a test of intelligence and a psychiatric test. He was passed and officially accepted for two years of pilot training to start on 1st October. So we sisters lost him, but he was a very happy and proud boy to think they had chosen him.

Přešla zima a na jaře napsal Josef přihlášku na leteckou školu. Musela být psána vlastní rukou a Josef byl spokojený až napočtvrté, než ji odeslal. Z celého Československa přijímali pouze 50 pilotů, takže si uvědomoval, jak je tento dokument důležitý. Zatím stále pracoval v automobilce WIKOV, hrál fotbal, a my sestry jsme doufaly, že se místo kariéry vojenského letce třeba zamiluje, zvlášť s takovou mašinou co měl, byly jeho šance větší než u jeho vrstevníků, kteří byli často nezaměstnaní. Během července ho pozvali na dvoudenní zdravotní prohlídku do Olomouce, kde byly kromě testů fyzických také psychologické a inteligenční testy. Všemi prošel a 1. října byl oficiálně přijat k dvouletému pilotnímu studiu. My sestry jsme o něj přišly, ale on byl velice šťastný a pyšný, že ho vybrali.

First 6 weeks he just vanished like any other recruit and finally appeared in his pilot pupil epaulettes first-year uniform. Ve sisters were embracing him like mad — the crazy dare-devil brother, but he was rather subdued and looked forward only towards mother’s dishes. Naturally, the whole football club he founded called in and took him out to the local pub. Thus it started – the Air Force career; every 7 days or so he would bring his dirty washing, taste mother’s cooking, take some cakes back. Gradually he was telling his father about the first few hours in the air and how irksome everything was for him. He felt he should have had his “solo” flight a long time ago but the regulations did not allow this before a due time had elapsed. He was so furious that at one time he thought he would resign. This was allowed but only during the first three months of service and during wintertime, there was not much flying anyway. So the occasion passed and soon the full and happy Summer days were spent flying: 5am until 9am; afternoon from 4pm to 7pm. The heat was mostly 30 degrees Centigrade and during the day it was dangerous. Anyway, further schooling was on after compulsory rest until lunchtime.

Prvních šest týdnů jsme ho neviděli, ale pak přijel ve své pilotské studentské uniformě s výložkami. My sestry jsme ho objímaly jak šílené- toho našeho odvážného bratra! Ale on byl spíš zamlklý a jediné, co ho zajímalo, bylo matčino jídlo. Samozřejmě přišli kamarádi fotbalisti a vytáhli ho do hospody. A tak začala jeho kariéra ve vojenském letectví. Zhruba každý týden přijel domů a přivezl špinavé prádlo, najedl se, a matka mu nabalila buchty. Vypravoval otci o prvních hodinách ve vzduchu a jak bylo otravné to čekání. Dávno si troufal na samostatný let, ale musel čekat, než uplyne nějaká doba. V jednu chvíli už toho chtěl dokonce nechat, jak ho to štvalo. Ale brzy se dočkal, a v létě si užil létání do sytosti: ráno od 5 do 9 a odpoledne pak od 4 do 7. Přes den bývala 30 stupňová vedra, tak to bylo nebezpečné, navíc měli po povinném odpočinku do oběda ještě vyučování.

The second-year was on, and he was explaining how he never got lost like others. As would be expected from him he started on his dare-devil tricks because one day my mother was hanging up the washing in the garden when suddenly there was an aeroplane circling right above the garden. She ran to the workshop to call her husband and when he finally appeared a bundle was coming down, being thrown out of the cockpit. It was Josef’s dirty washing but the question was “how could he borrow the aeroplane and fly solo to Otaslavice?”. When a fortnight later he called home his father told him that he would probably finish his Air Force career in an infantry regiment “as not amenable to Air Force discipline”. Josef only laughed and replied that he was only interested to serve as a fighter pilot, hence he will be responsible to himself. Thus ended the two years of school and we were now happy because he was only two miles away from home.

Přišel druhý ročník a on nám vypravoval, jak se nikdy neztrácí, tak jako ostatní. Jak se od něho dalo čekat, začal se svými odvážnými kousky. Jednoho dne věšela matka na zahradě prádlo, když se najednou objevilo letadlo a začalo nad ní kroužit. Utíkala do dílny pro manžela a když vyšli ven, uviděli, že z kokpitu vyletěl ranec. Bylo to Josefovo špinavé prádlo, ale otázkou bylo, jak si mohl Josef půjčit letadlo, aby si zaletěl do Otaslavic? Když pak za 14 dní volal, otec mu řekl, že by měl sloužit spíš u pěchoty, protože pro disciplinu vojenského letectví není způsobilý. Josef se jen smál a řekl mu, že chce sloužit jedině jako stíhací pilot, protože tam bude zodpovědný jen sám za sebe. Tak skončilo jeho dvouleté studium, a my byli rádi, že ho máme jen kousek od domova.

A 48-hour pass came after the graduation day and his next posting already in his pocket was to Olomouc, only 30 km away. Unfortunately, after eight months of service at Olomouc aerodrome, he was posted to Prague-Kbely the biggest Czechoslovak Air Force base. So no longer we would see Josef on his weekend visits to his village and also to play football during the Summer season.

Po úspěšném absolvování školy dostal dva dny volna a v kapse už měl umístěnku do Olomouce, což bylo od nás jen 30 km. Po osmi měsících však byl bohužel převelen na největší leteckou základnu v Praze- Kbelích. To už nejezdil každý týden domů, ani už v létě nehrával fotbal.

AVIA 534

Josef Frantisek, Czechoslovak Air Force pilot.
Josef František Československé letectvo, pilot.

In 1938 the horrible Munich time came and there was a general mobilisation. Josef flew on the Hungary-Slovak frontier with the latest fighter flight equipped with AVIA 534 fighter aircraft. This Hungarian patrol was necessary because Admiral Horthy the best friend Hitler had, wanted to get back Slovakia into Hungarian domination which they only lost after 1000 years when the then Austro-Hungarian Empire was broken-up in l918. Finally, came the Munich DIKTAT of Chamberlain and Daladier not to thwart Mr Hitler’s peaceful intentions; so a demobilisation was ordered and one-third of Czechoslovakia was given to the German Third Reich.

V tom příšerném mnichovském roce 1938 přišla všeobecná mobilizace a Josef letěl na Slovensko- maďarské hranice s bojovým letadlem AVIA 534. Bylo to nutné, protože admirál Horthy, velký Hitlerův přítel, chtěl dostat Slovensko zpět pod maďarskou nadvládu, kterou po tisíci letech v roce 1918 ztratili rozpadem Rakousko- uherské říše. Nakonec přišel Mnichov a pánové Chamberlain s Daladierem nechtěli kazit mírové záměry pana Hitlera, takže byla nařízena demobilizace a jedna třetina Československa připadla německé Třetí říši.

4th Air Regiment, Kbely, Christmas 1938.
4. letecký pluk, Praha- Kbely, Vánoce 1938.

When the fatal for Czechs ie 15th March 1939 came and Hitler laughingly ignored Chamberlain’s “Peace in our time” had invaded the remainder of Czechoslovakia, that was the end of Josef’s Air Force career. He came back to his native village not as a fighter pilot in a smart uniform but in a cheap sport jacket and a pair of slacks.

Když přišel pro Čechy osudný 15. březen a Hitler napadl zbytek Československa, vysmívaje se tak Chamberlainovým mírovým dohodám, byl konec Josefovy kariéry ve válečném letectví. Vrátil se do své vesnice ne jako pilot v elegantní uniformě, ale v levné sportovní bundě a volných kalhotách.

Josef František

He never went out for the first few days but found that his friend from Kbely, another pilot was living in Brno. Thus it came to pass that he started visiting Brno more and more often. During the later part of April, he started being more cheerful and when asked for the reason he said that he had met a Captain who was organising some sort of underground movement. We were all at home absolutely terrified because we knew how impetuously he could behave; also we started hearing what Gestapo was prepared to do to anyone who did not enjoy the wonderful “Protectorate of Bohmen and Mohren”. Believe me, we were worried, especially knowing how happy Josef was in the Air Force – the ideal job—hobby and career for such a young man and here he was sitting in some cafe planning the downfall of the all almighty Reich. Nevertheless, he carried on with his Brno journeys and I think it was on 15th day when he told us in strict confidence that his escape abroad to fight THIS LOT was planned for the next day. My father and all of us were speechless and very sad to be presented with such definite news. The next morning after breakfast we all went outside the gate waving our arms and full of tears. And that is the last time I saw my beloved brother forevermore — Amen.

Zpočátku vůbec nechodil ven, ale pak zjistil, že jeden jeho kamarád z letiště Kbely bydlí v Brně, a tak začal stále častěji jezdit do Brna. Během druhé poloviny dubna byl čím dál veselejší, a když jsme se ho ptali na důvod, řekl nám, že potkal jednoho kapitána, který organizuje podzemní hnutí. My jsme se doma vyděsili, protože jsme věděli, jak impulzívně někdy Josef jednal, a taky co Gestapo chystá pro ty, kteří si dostatečně neváží úžasného protektorátu Bohmen und Mohren. Věřte mi, opravdu jsme se o Josefa báli, když jsme věděli, jak byl Josef u letectva šťastný- ideální práce a koníček pro takového mladého muže- a teď někde sedí v kavárně a plánuje zničení všemocného Reichu. Ve schůzkách však pokračoval a asi po 14 dnech nám oznámil, že je skálopevně rozhodnutý utéci za hranice a bojovat. Vše bylo naplánováno na další den. Všichni jsme zůstali beze slov a byli jsme velmi smutní. Příštího rána po snídani jsme všichni vyšli ven a v slzách mu mávali. A to bylo naposledy, co jsem svého milovaného bratra viděla na věky věků. Amen.

After Josef’s escape, we were eventually visited by the Gestapo, the same as all other relatives of Czech airmen who had escaped abroad had undergone as an unpleasant experience. We were all sent to a special interrogating camp and during the grilling, we were told that Josef was in Paris. Ve secretly rejoiced that was so although we were also worried as what the Germans intended to do with us. But in the end, they (the Gestapo) found the simple truth, i.e. we ourselves did not want him to go anywhere and also to do anything dangerous, and just because he disregarded all this we could not be responsible for him. We were in the end allowed to go home and we were very happy to know that escaping through the Czech—Polish or Slovak—Hungarian frontier, Josef had managed it and somebody else is in charge of this dare—devil.

Po Josefově útěku nás samozřejmě navštívilo gestapo, a stejně jako rodiny ostatních letců, kteří utekli do zahraničí, nás čekal nepříjemný zážitek. Byli jsme posláni do speciálního výslechového tábora a po nepříjemném výslechu nám bylo sděleno, že je Josef v Paříži. Tajně jsme se radovali, i když jsme si uvědomovali nebezpečí, jaké nám díky tomu od Němců hrozí. Ale nakonec gestapo shledalo, že jsme nechtěli, aby někam odcházel a dělal nebezpečné věci, a to, že nás neuposlechl, není přece naše zodpovědnost. Nakonec jsme se mohli vrátit domů a byli jsme šťastní, že jsme se dozvěděli, jak utekl přes Česko- polské nebo Slovensko- maďarské hranice. Josef to dokázal a zodpovědnost za toho divocha už nepadala na nás.

After this, i.e. in 1939 there was no further news about Josef until the war was over and very sadly the official announcement came from the Czechoslovak Air Ministry that he had died inside a Hurricane fighter aircraft cockpit.

Potom, to znamená v roce 1939, už jsme o Josefovi neměli žádné zprávy až do konce války, kdy jsme se oficiálním oznámením z Ministerstva československého letectví dozvěděli, že zemřel v kokpitu stíhačky Hurricane.

Josef František’s father at his sons grave, Northwood 1946.
Otec Josefa Františka nad hrobem svého syna, Northwood 1946.

In 1946 my father was invited to England for the opening of the Westminster Cathedral window or something dedicated to the Saviours of England during the 1940 Battle of Britain. Josef was the best fighter pilot with the highest score of 17 German Aircraft during the month of September of 1940. No other nationality pilot achieved this. His father was finally taken to Northwood Cemetery where Josef is buried. My father returned home, but never was really the same, since the business would not be now inherited by his son. He died In 1962.

V roce 1946 byl můj otec pozván do Anglie na slavnostní akt na počest zachránců Anglie během Bitvy o Británii v r. 1940 ve Westminsterské katedrále. Josef byl nejlepším stíhačem s nejvyšším počtem sestřelů- 17 německých letadel během měsíce září 1940. Žádný pilot z jiného národa to nedokázal. Nakonec mého otce vzali na hřbitov v Northwoodu, kde je Josef pohřben. Můj otec se vrátil domů, ale už nikdy nebyl takový jako dřív, protože nemohl předat svůj podnik synovi. Zemřel v roce 1962.

A biography on Josef František here.

Jeho biografii najdete zde.




This entry was posted in Ace, Battle of Britain, Biography. Bookmark the permalink.

1 Response to My Brother Josef

  1. john walker says:

    A truly wonder story ..Thank you for sharing.God Bless you all.John T Walker.Oxford.UK.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.