Convoy Protection – Frantisek Weber


Ochrana konvoje
Convoy protection

vzpomínky Františka Webera, 310 perutě

memories by František Weber, 310 Sqn

Letiště naší squadrony je někde na jihu Anglie blízko Kanálu. Tak blízko že hned po startu se díváme do šedých, někdy klidných ale častěji rozbouřených a ne příliš vábně vypadajících vln Kanálu. Jsme v readiness od svítání a je lednové ráno s citelným mrazíkem. Je ještě hodně šero a na bezmračném nebi svítí ještě spousta hvězdiček, jakoby naschvál zdržovaly blížící se rozednění. Mechanici zahřívají motory našich Hurricanů. Piloti nesou si padáky a letecké kukly do svých letounů. Zdá se, že bude hezký den. Vracíme se rychle do pilotního baráčku ke kamnům, jež sálají příjemné teplo. Přitahujeme křesla a židle blíž ke kamnům v bláhové naději na příjemnou siestu u kamen.

The airfield of our squadron [310 Sqn] is somewhere in the south of England close to the English Channel. So close that soon after the take-off, we look into the grey, sometimes peaceful and quiet but more often turbulent and not too tempting-looking waves of the Channel. We are in the readiness from daybreak and it is January morning with considerable frost. There is still a lot of gloom and the cloudless sky is full of shining stars, as if they would purposely be delaying the approaching dawn. The mechanics warm up the engines of our Hurricanes. The pilots carry their parachutes and flying-helmets to their aircraft. It seems to be a nice day. We return quickly back to the stove in our barracks, which radiates a pleasant warmth. We bring the chairs and seats closer to the stove in the futile hope for a pleasant siesta by the warm siesta.

Opravdu bláhová naděje. „Red section up“, křikne telefonista z vedlejší místnosti. A je po siestě – alespoň pro red section. Ostatní si ji zatím rozhodně nenechají rušit a baví se vesele na účet 3 pilotů, kteří spěchají z příjemného tepla mrazivým ránem ke svým letounům, jichž motory jsou již v chodu. Mechanik pomůže upoutat pilotu do sedadla.

Really a foolish hope. “Red section up,” shouts the telephone-operator in the next room. The siesta is over – at least for the red section. Others certainly do not let it interfere with themselves and merrily have fun on account of the three pilots who rush from the pleasant warmth through the frosty morning towards their aircraft, whose engines are already running. The mechanic helps the pilot to get strapped into the seat.

Pilot přeběhne v rychlosti zrakem všechny přístroje a páky, je-li vše v pořádku a na mechanikové zdvižené „OK“ Sir? Odpovídá kývnutím hlavou a mechanik seskakuje z křídla rozjíždějícího se letounu. Mike – vedoucí roje rozžíhá polohová světla, poněvadž je ještě hodně šero. Jack a já děláme podobně a po letištní ploše, mrazem jakoby stříbrem pokryté rozjíždí se 3 letouny.

The pilot quickly glances over the instruments and checks the levers, to check if everything is in order and at the mechanic´s lifts his thumb and asks “OK” Sir? The pilot responds by a nod of his head and the mechanic jumps down from the wing of the airplane. Mike – the section leader switches on the navigation lights, because there is still a lot of gloom. Jack and I do the same, and three aircraft taxy over the apron, which looks silver-plated because of the frost.

Stoupáme v okruhu kolem letiště a Mike volá pozemní radiostanici, že red section je „airborne“. A člověk si tak skoro připadá, stoupá-li z toho přízemního šera, zesíleného lehkým závojem mlhy, která při pohledu se shora vypadá jakoby roztrhán, přerušován, tvoří ostrovy, pásy jako u nás na podzim, když se pálí bramborová nať a kouř se roztéká do polí. „Kurz 220°, výška 15.000 feet“, slyším ve sluchátkách controlora dávající pokyny Mikeovi. Rovnou tedy nad Kanál. Zhasínáme polohová světla. Stoupáme v nařízeném kurzu. Za chvíli přelétáváme pobřeží a jsme nad Kanálem. V lednovém ranním šeru vypadá nevábně, studeně. Ponurá šedivá plocha, jejíž ponurost ruší bílé skvrny – to jak vlny na sebe narážejí a lámou se v bílém pěnivém hřebenu. V dáli vpravo je vidět obrysy anglického pobřeží. Pozemní stanice dává rozkaz kroužit.

We go up and circle the airfield and Mike, on his radio, calls the ground station that red section is “airborne”. A man so nearly falls when climbing from the ground in the gloom, intensified by a light veil of mist, which when viewed from above looks like it was torn, interrupted, consisting of islands, bands just like us in the Autumn when the smoke from burning potato leaves drift away over the fields. “Heading 220, height 15,000 feet,” I can hear the dispatcher giving instructions to Mike in my headphones. Thus, straight to the Channel. We switch- off the navigation lights and are climbing to the ordered heading. We are flying over the coast-line and in a moment and are over the Channel. It looks unattractive, cold in the January morning gloom. The bleak grey area, which is breached by white spots – when two waves collide and break into a white foaming crest. In the distance, on the right the outlines of the English coast can be seen. Our ground station gives the orders to circle.

Díváme se a napínáme zrak dolů na hladinu. Opravdu – pod námi seřazený konvoy. Sestupujeme níž do 10.000 feet, poněvadž v šedivé hladině je dost těžko pozorovatelný. Nás musí být proti jasnému nebi krásně vidět a mohou bezpečně poznat, že jsme vlastní. Měníme sestavu letouny za sebou. Lépe se to v stálém kroužení létá. Létáme stále tak, abychom měli convoy stále v dohledu. Díváme se bedlivě na všechny strany, kdyby se snad některý Němec sem zatoulal a pokusil se složit svůj náklad na convoy, abychom mu popřáli „good morning“. Nic se však neděje. Nahoře je absolutní klid – letoun ve vzduchu opravdu „sedí“, nejmenší náraz není cítit.

We are looking and straining our eyes down to the surface. Indeed – the convoy is lined up below us. We descend to 10,000 feet, because it is quite difficult to observe it against the grey surface. We must be easily seen against the clear sky and they should know for sure that we are allies. We’re changing our formation to aircraft following each other. It is easier to fly that way with the constant circling. We are flying with the convoy in our sight every second. We watch closely on all sides of them in case a German wanders towards the convoy and drop his load on them to wish them a “good morning”. But nothing is happening. Above it is absolute calm – the aircraft is flying very smoothly in the air, not the smallest impact can be felt.

Obzor na východě rudne a přechází pak nahoru dále v jasnější barvu až nahoře přechází v jasnou slabounce namodralou skoro bílou. A opět vrací se pozornost ke convoji. Nyní už rozpoznat Destroyery patrolující po stranách, v předu i na zádi convoje jako vlčáčtí psi kolem stáda. Chlapci na lodích jsou jistě také na stráži. Mají těžkou zodpovědnou a nezávidění hodnou službu. Dívám se směrem k pobřeží a najednou vidím proti jasnějšímu východu siluetu letounu letícího podél pobřeží proti směru našemu asi 5.000 stop níže než my. Upozorňuji vedoucího rádiem, ale poněvadž vím, že by ho asi těžko našel, předlétávám a skláním letoun v ostrém piké kolmo na směr letícího letounu. V zrcátku vidím, že Mike a Jack jdou za mnou. Zapínám světlo zaměřovače na „on“ a pojistku na „fire“.

The eastern horizon is turning red and then further up goes into brighter colours all the way to faint bluish almost to white. And again attention returning back to the convoy. We can now recognise the destroyers patrolling on the sides, in front and to the rear of the convoy as German shepherd around a herd. The boys on-board are certainly also on guard. They have got a heavy and unenvious responsibility and do worthy service. I look towards the coast and suddenly against the brighter East I can see the silhouette of an airplane flying along the coast in the opposite direction at about 5.000 feet lower than us. I warn the leader on the radio, but because I know that it would probably be difficult for him to spot it, I over fly him and bow the aircraft into a stark pique at a right angle to the direction of the flying airplane. In the mirror I can see that Mike and Jack follow me. I switch-on the gunsight lights s on “on” and set the guns to “fire”.

Nemohu zatím poznat o jaký letoun jde. Se zkracující se vzdáleností silueta je také patrnější; může to být Blenheim, Beaufort, ale také Ju 88. Teď konečně poznávám, že je to Beaufort od Coastal Command. V tom okamžiku také objevuje se za letounem raketa skutečně odpovídající kódu na tuto dobu. Posádka nás už také tedy spatřila a pilot prudce potlačuje letoun a jde do zatáčky. Nevěří nám asi. Myslí si: „co kdyby si to ti rošťáci stíhači spletli, nevšimli si rakety a vpálili mi nějakou do těla“. Musím se v duchu smát jeho obavám (někdy oprávněným), ale nedá mi to a pokračuji v útoku „very close“ (bez palby ovšem) a přelétávám těsně nad střelcem, jehož kulomety jsou výhružně obráceny proti mně. Táhnu letoun do stoupavé zatáčky a řadím se opět za Mika a Jacka, kteří si rovněž poctivě zaútočili, aby si ten Beaufort nemyslel, že si může jen tak lehce potulovat podél pobřeží.

I cannot recognise the type of the aircraft yet. The silhouette is getting more evident by the shortening distance; it may be a Blenheim or Beaufort, but also a Ju 88. Now I finally recognise, that it’s a Beaufort from Coastal Command. At this very time a flare actually corresponding to the code for today appears behind the aircraft. Its crew had also spotted us and the pilot violently dives the airplane and goes into a turn. He probably does not trust us. He thinks, “what if those ruffian fighters get it wrong, and do not recognise the flares and fired somewhat into me.” I have to smile at his fears (sometimes legitimate), but I can´t help myself and continue the attack to “very close” (but without the fire, of course), and overfly very close to the air gunner, whose guns are turned against me menacingly. I drag the airplane into a climbing turn and join Mike and Jack, who also attacked devotedly, so that the Beaufort would not think that he can just so easily wander along the coast.

Vracíme se nad convoy. Na východě již slunéčko vyšlo, ale v přízemní mlze vypadá jako rudá koule jak je někdy vídat při západu slunce. Pozemní radiostanice nám dává kurz domů. Vracíme se k pobřeží, kde se zatím utvořilo silné kouřmo, takže je vidět pouze kolmo dolů. Letiště také vidíme až když jsme těsně nad ním – dík kontrolorovi v operation roomu, který nás pomocí rádia přivedl až na letiště. Opravdu tyto operation roomy se štábem pomocného personálu zaměřovací stanice jsou k nezaplacení. Velmi velmi často pomohou pilotovi z nouze. A tak po 1 ½ hod. letu přistáváme aniž bychom si vystřelili. Nevadí – snad příště. A nyní hurá na vydatnou snídani.

We return over the convoy. The sun has already risen in the east, but it looks like a red ball in the mist as often seen during a sunset. The ground station gives us the course for home. We return to the coast, where a thick haze is forming so you can see only straight down. We can see the airfield only when we we are just above it – thanks to the controller in the operation room, who brought us by the radio to the airfield. These operation rooms with a crew of support staff are priceless indeed. Very often they help pilot in an emergency. And so, after 1 ½ hour of flight we land without the opportunity to take a shot. Never mind – maybe next time. And now let’s go for a hearty breakfast.

© František Weber




This entry was posted in 310 Sqd. Bookmark the permalink.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s