John Boulton – 310 Sqn


John Boulton – 310. peruť

John Eric Boulton was a English career RAF flying instructor who was seconded to the newly formed 310 (Czechoslovak) Squadron in July 1940. His task was to re-train the Czechoslovak pilots to fly British Hurricane fighter aircraft as quickly as possible so that they could fight in the Battle of Britain.

John Eric Boulton byl anglickým instruktorem létání v RAF, který byl v červenci 1940 převelen k podpoře nově vznikající 310. (československé) perutě. Jeho úkolem bylo přecvičit co nejrychleji československé piloty na britské stíhačky Hawker Hurricane tak, aby mohli zasáhnout do bitvy o Británii.

John Eric Boulton was born on the 24th of November, 1919, at Bosham near Chichester, the third child, and only son of Charles and Annie Boulton. He attended a secondary school in Lewes, and then Hastings Grammar School. He left school at sixteen, apparently set on joining the RAF. His older half sister had married a man called Freddie Fox-Barrett who had taken a short-service commission in the RAF, and apparently John very much admired him.

John Eric Boulton se narodil 24. listopadu 1919 v Boshamu, nedaleko Chichesteru jako třetí dítě a jediný syn Charlese a Annie Boultonových. Navštěvoval základní školu v Lewes a potom Hastings Grammar School. Školní vzdělání ukončil v šestnácti letech, rozhodnutý vstoupit do RAF. Jeho starší nevlastní sestra se vdala za muže jménem Freddie Fox-Barrett, který nastoupil zkrácenou službu v RAF, a John ho velmi obdivoval.

He was, of course, far too young yet for the RAF, so his father’s old colonel in the Sussex Yeomanry, Colonel Powell-Edwards, managed to find him a job in London with the Buick car company, where he could learn something about high performance engines, while waiting to be old enough for the RAF.

Byl samozřejmě příliš mladý pro RAF, proto mu bývalý velitel jeho otce v sussexském jezdectvu, plukovník Powell-Edwards, našel práci v Londýně v továrně Buick, kde se mohl naučit něco o moderních výkonných motorech a čekat na správný věk pro vstup do RAF.

Just over a year later, in the autumn of 1937, at the earliest possible age, John was allowed by the RAF to enrol in the de Havilland School of Flying at Hatfield for a course of “ab initio” instruction, being taught to fly using Tiger Moths. He met there several of the people who were to go with him to No.2 Flying Training School at Brize Norton. This school had recently come to Brize Norton from Digby, and John’s course, No.35, was the first to form there.

Jen o něco později než za rok, na podzim 1937, v nejnižším možném věku, byl John přijat do RAF a vstoupil na Havilland School of Flying v Hatfieldu do úvodního kurzu. Tam se naučil létat na Tiger Moth. Tam se také setkal s několika lidmi, kteří s ním pokračovali dále do No.2 Flying Training School v Brize Nortonu. Tato škola se právě přesunula z Digby do Brize Nortonu a Johnův 35. kurz byl prvním, který se na novém místě uskutečnil.

Hatfield

John was quite easily the youngest member of his course; this and his youthful good looks earning him the nickname of “Boy” Boulton, even, according to one or two, “Pretty Boy” Boulton. The commanding officer of the school, Group Captain Franks L.Robinson, DSO, MC, DFC, ADC, thought highly of John. When he passed with a Special Distinction, the star performer of his course, Robinson wanted him back at Brize Norton as a Flying Instructor.

John byl jednoznačně nejmladším členem kurzu, tento fakt a jeho mladistvý vzhled mu zajistily přezdívku “Klučina” Boulton nebo dokonce občas i “Hezoun” Boulton. Velící důstojník školy, Group Captain Franks L. Robinson, DSO, MC, DFC, ADC měl o Johnovi vysoké mínění. Když ji absolvoval s vynikajícími výsledky, jako nejlepší frekventant kurzu, vyžádal si ho Robinson zpět do Brize Nortonu jako letového instruktora.

Course 35

There were at Brize Norton at this time two types of training. You could train for fighters, using the Hawker Hart, a twin-seater, all-metal monocoque bi-plane, and its variants, or you could train for multi-engine aircraft using the Airspeed Oxford. John trained on Harts, although he had “air experience” flights in the Oxfords, eventually being qualified to fly them both.

John byl jednoznačně nejmladším členem kurzu, tento fakt a jeho mladistvý vzhled mu zajistily přezdívku “Klučina” Boulton nebo dokonce občas i “Hezoun” Boulton. Velící důstojník školy, Group Captain Franks L. Robinson, DSO, MC, DFC, ADC měl o Johnovi vysoké mínění. Když ji absolvoval s vynikajícími výsledky, jako nejlepší frekventant kurzu, vyžádal si ho Robinson zpět do Brize Nortonu jako letového instruktora.

However, first of all he had to obtain some experience on one of the squadrons, so he went to 29 Squadron at Debden for a couple of months, during which time his squadron – and he – took part in the enormous armoured combined exercises of the Mobile Division on Salisbury Plain. He then went to the Central Flying School, which was then at Upavon, to do the Flying Instructors’ Course. When he had completed this he returned to Brize Norton in late December, 1938, as a very junior Flying Instructor. It is worth bearing in mind that he was still only nineteen.

Nejdříve však musel získat zkušenosti v jedné z perutí RAF, a tak odešel na několik měsíců do Debdenu, kde se spolu se svojí perutí podílel na obrovském kombinovaném cvičení ozbrojených sil spolu s mechanizovanou divizí na Salisburské pláni. Potom nastoupil do Central Flying School, v tehdejší době umístěné v Upavonu, k výcviku v kurzu leteckých instruktorů. Po jeho ukončení se vrátil koncem prosince 1938 do Brize Nortonu jako nejmladší letecký instruktor. Stojí za připomínku, že mu stále bylo jen devatenáct let.

For the next eighteen months his life was taken up with the busy routine of a Service Flying Training School, trying to get as many pilots ready in as short a time as possible for the conflict which was looming ahead. The only intriguing detail about his life at this time is the two occasions on which he was promoted to Acting Flight Lieutenant for short periods. I cannot find out from anybody who was there what was the reason for this.

V příštích osmnácti měsících se dostal do kolotoče náročné rutiny služby ve Flying Training School, kde se snažil vycvičit v krátkém čase co nejvíce pilotů, jak jen bylo možné, protože se na obzoru rýsoval možný konflikt. Jediným nejasným detailem jeho života v tomto období jsou dvě příležitosti, při nichž byl povýšen na krátkou dobu povýšen na Acting Flight Lieutenanta. Nepodařílo se mi do nikoho z lidí, kteří tam byli zjistit co bylo důvodem tohoto povýšení.

Like many of his colleagues he enjoyed driving, and owned a Wolseley motor car. During off-duty periods they used to drive all over the country round, making expeditions to places like Minster Lovell and Oxford, and rowing on the Thames. There used to be, as one of his friends put it, quite a lot of “drinking and wenching”. There are photographs of an occasion when he and a friend hired a couple of aircraft from the civilian airfield at Witney in order to take up for a joyride two nurses from the nearby hospital.

Podobně jako jeho kolegové, rád řídil a vlastnil automobil Wolseley. Ve chvílích, kdy nebyli ve službě, cestovali po celé zemi a pořádali expedice do míst jako Minster Lovell a Oxford nebo jezdili veslovat na Temži. Při těch příležitostech, jak řekl jeden z jeho přátel, bývalo hodně pití a radosti s děvčaty. Existují fotografie, kde si on a jeho přítel při jedné příležitosti pronajali dvě letadla z civilního letiště ve Witney, aby vzali na výlet dvě sestry z nedaleké nemocnice.

With the outbreak of war the pace quickened quite considerably. The training course was quickly reduced in length and made much more intensive. John and his colleagues trained many of the pilots who went on to fight in France and in the Battle of Britain. David Bell-Salter, Jack Rose and “Cocky” Dundas are three of the names that come readily to mind. As well as the pace hotting up, there was a change of aircraft. The Harts were pensioned off and in their place came the tremendously noisy North American Harvards. There were problems with these at first, especially with night flying training, because the pilots were not used to gyroscopic instruments and did not give them time to settle down before taking off. Several pupils were killed when they banked straight into the ground off a turn. The problem was finally solved by a Sergeant Instructor called Walter West who worked out what must have been happening.

S vypuknutím války se tempo výrazně zrychlilo. Výcvikové kurzy byly zkráceny a zintenzivněny. John a jeho kolegové cvičili mnoho pilotů, kteří odešli bojovat do Francie, a také se účastnili bitvy o Británii. David Bell-Salter, Jack Rose a “Cocky” Dundas jsou tři jména, která hned člověka napadnou. Zároveň, se zvyšujícím se tempem, přišla i jiná letadla. Stroje Hart byly vyřazeny ze služby a na jejich místo přišla velmi hlučná letadla North American Harvard. Na začátku s nimi byly problémy, zvláště při výcviku nočního létání, piloti nebyli zvyklí používat gyroscopické nástroje a nedávali jim dostatek času k ustálení se před startem. Několik žáků se zabilo, když se při zatáčce dotkli země. Tento problém vyřešil Sergeant Instructor Walter West, který přišel na to, co se muselo stát.

John’s fitter was a man called Eddie Tumber, who still remembers the occasions when John took him up in the Harvard, quite unofficially, to do air tests. There is a tree planted at Duxford in John’s memory, given by Eddie Tumber.

Johnovým technikem byl muž jménem Eddie Tumber, který si stále pamatuje moment, kdy ho John vzal na let Harvardem, neoficiálně, aby udělali letové testy. V Duxfordu stále roste strom, který byl zasazen na Johnovu památku, věnovaný Eddie Tumberem.

In June of 1940, after the fall of France people of all different nationalities started arriving in England hoping for a chance to carry on the war against Hitler. Among them was a contingent of Czechoslovakian Airmen. They had had a particularly harrowing time. They had been forbidden to fight when Hitler walked into Czechoslovakia in 1938. They had escaped to Poland with the intention of fighting there, but that country collapsed around them. They then escaped to France, joined the Foreign Legion and waited; but no sooner had they been allowed to join the French Air Force and start fighting than that country collapsed, too. They arrived in England in a rather cynical mood, but still extremely anxious to carry the war to the Germans.

V červnu 1940, po pádu Francie, začali do Anglie přijíždět lidé nejrůznějších národností a doufali, že budou moci pokračovat v boji proti Hitlerovi. Byl mezi nimi i kontingent československých letců. Ti prožívali velmi těžké časy. Nebylo jim dovoleno bojovat, když v roce 1938 Hitler vstoupil do Československa. S úmyslem bojovat pak utekli do Polska, ale tato země se také zhroutila, následovala Francie, kde vstoupili do Cizinecké legie, a čekali. Sotva jim však bylo umožněno stát se členy Francouzského letectva a začít opravdu bojovat, i tato země padla. Přijeli do Anglie v hodně cynické náladě, ale stále žízniví po boji proti Němcům.

Their arrival coincided with an increase of the pressure on Britain; in particular with the near approach of the great air battle which Dowding had perfectly accurately foreseen would come.

Jejich příjezd se časově sešel s narůstajícím tlakem na Británii, přesně řečeno s přibližujícím se začátkem vzdušné bitvy, kterou Dowding velmi přesně předpověděl.

They arrived by various means, some of the first arriving by ship at Falmouth, others by a longer route to Liverpool. They were sent first to Bridgenorth and then to Cosford for the preliminary sorting out. However, for a group of about twenty-five officer pilots and about 180 ground crewmen, the process was accelerated and these were sent to Duxford, the home of 19 Squadron. The intention was to form a Czech Fighter Squadron with 100% reserves of pilots. This squadron became 310 (Czechoslovak) Squadron. It began to form on July 10th, 1940, with the arrival of the two British Flight Commanders, Jerrard Jefferies and Gordon Sinclair. Soon afterwards, according to the Squadron’s Diary, the Squadron Commander, Douglas Blackwood, arrived.

Do Británie dorazili nejrůznějšími cestami. První z nich na lodi do Falnouth, ostatní delší cestou přes Liverpool. Nejdříve byli posláni do Bridgenorthu a poté do Cosfordu pro předběžnou přípravu. Pro skupinu přibližně dvaceti důstojníků a asi 180 členů pozemního personálu byl tento proces urychlen a byli odesláni do Duxfordu, domovské základny 19. perutě. Záměrem bylo vytvořit československou stíhací peruť se stoprocentní zálohou ve stavu pilotů. Tato peruť se stala 310. (československou) perutí. Ta se začala formovat 10. července 1940 po příjezdu dvou britských důstojníků Jerrarda Jefferiese a Gordon Sinclaira. Krátce potom, podle deníku perutě, dorazil velitel perutě Douglas Blackwood.

F/O John Boulton, F/O Jerrard Jefries, F/Lt Gordon Sinclair.

After only a very short time Blackwood requested the presence of a Flying Instructor, who was to bring with him a Miles Master – then the standard trainer for Hurricanes and Spitfires. This Flying Instructor was John Boulton. (It is a strange detail that, according to the Squadron Diary, John arrived before Douglas Blackwood.)

Blackwood si téměř okamžitě vyžádal přítomnost leteckého instruktora, s kterým „přišel“ i Miles Master – v té době standardní tréninkový stroj pro výcvik pilotů Hurricanů a Spitfirů. Tím instruktorem byl John Boulton. (Zajímavé je, že podle deníků perutě dorazil John před Douglasem Blackwoodem.)

There were two problems that had to be solved. The first was the language problem. Several of the Czechs could speak French, some quite well, but none of them could speak a word of English. A start was made by engaging F/O Ladislav Češek, a Briton of Czech origin, as an interpreter to assist in overcoming the language barrier and employing a Mr Louis de Glehn from Cambridge to come to the airfield once a week to give English lessons to the Czechs.

Byly zde dva problémy. Prvním byla jazyková bariéra. Několik Čechů mluvilo francouzsky, někteří docela dobře, ale nikdo z nich neznal slovo anglicky. Prvním krokem bylo angažování F/O Ladislava Češka, Brita českého původu, jako tlumočníka, a zaměstnání pana Louise de Glehna z Cambridge, který na základnu dojížděl jednou týdně a dával Čechoslovákům lekce angličtiny.

The second problem was one to do with the aircraft. In France they had been flying Curtiss Fighters, Dewoitines and Morane-Saulniers, none of which had the high performance of the Hurricanes with which 310 Squadron was to be equipped. Also, several of the controls either functioned slightly differently, or else operated in the reverse direction. Two which gave considerable trouble were the throttle lever and the undercarriage selector. It was by no means unknown for pilots who had flown French aircraft to land their nice new English aircraft on their bellies. And one can imagine the chaos that would be caused by a pilot coming into land and “cutting” the throttle only to find his engine immediately going to full power.

Druhý problém souvisel s letadly. Ve Francii létali Čechoslováci na strojích Curtiss, Dewoitine a Morane-Saulnier. Žádný z nich neměl výkonný motor jako Hurricany, kterými měla být 310. peruť vybavena. Také některé ovládací prvky měly jiný význam a jiné fungovaly obráceně, než byli zvyklí. Dvěma nejvíce problematickými prvky byla páka ovládání motoru a páka vysunutí podvozku. Pilotům, kteří dříve létali na francouzských strojích, nebylo s novými anglickými letadly absolutně cizí přistání „na břicho“. Dokážete si představit ten zmatek, když pilot jdoucí na přistání „snížil“ výkon svého motoru a zjistil, že jeho stroj okamžitě zabral na plné obrátky.

Alexander ‘Sasha’ Hess’s recalls this time in his book’Byli jsme v Bitvě o Anglii’.

Alexander „Sasha“ Hess to připomíná ve své knize „Byli jsme v bitvě o Anglii“.

Alexander ‘Sasha’ Hess

In the meantime we were training on the new machines. First machines were Tutor and Master, F/O Boulton was patient and careful instructor on them, he was learning Czech at the time. We tried to penetrate as soon as possible and thoroughly into the mysteries of the language of Shakespeare: many of us chose as teachers the WAAFs, for us men it was both pleasant and useful. We can give first hand testimony about the diligence and good work of these English women.

Zatím jsme se cvičili na na nových strojích. Prvními byla letadla Tutor a Master. F/O Boulton byl trpělivý a starostlivý instruktor, zároveň se sám učil čestinu. My jsme se pokoušeli co nejrychleji a opravdově proniknout do tajů Shakespearova jazyka. Mnoho z nás si vybralo za učitelky příslušnice WAAF, což pro nás, jako muže bylo jak příjemné, tak užitečné. Na základě vlastních zkušeností můžeme dosvědčit snahu a dobrou práci těchto anglických žen.

There was also a problem, rather lesser, of Czechs who were so mad keen to get at the Germans that they lied about their flying experience. John apparently used to tell of a man who he took up in the dual control Master and then invited to fly the thing. It was only then that the man admitted that he was only an air gunner and had no idea of how to actually pilot an aircraft.

Byl tu i problém, i když o dost menší, s Čechoslováky, kteří byli tak hladoví po boji s Němci, že lhali o svých leteckých zkušenostech. John vyprávěl o člověku, kterého vzal na let s Masterem a po startu mu chtěl předat ovládání stroje. Teprve v ten moment z něj vypadlo, že je střelec, a o ovládání letadla nemá žádnou představu.

So, there were two jobs to be done, and both needed to be done against the clock. Firstly they had to select the first sixteen pilots who would be sufficiently competent for the squadron to be declared operational. Secondly, having selected them, they had to give them sufficient experience on their new aircraft to enable them both to survive and to shoot down Germans when they started fighting. These jobs were handled jointly by John Boulton, the Squadron Commander and the two Flight Commanders.

Takže byly tu dvě věci, které musely být udělány a musely být udělány rychle. Nejdříve muselo být vybráno šestnáct pilotů, kteří by byli dostatečně zkušení na to, aby mohla být peruť prohlášena za bojeschopnou. Dále, poté, co je vyberou, musel jim být poskytnut dostatečný trénink na nových strojích tak, aby byli schopni přežít a sestřelovat Němce, až začnou bojovat. Tyto dva úkoly měli společně vyřešit velitel perutě John Bouton a dva velitelé letek.

We must remember that all these Czech pilots were very experienced pilots and also that most of them had had a great deal of combat experience in France, and some had also fought in Poland. They were also rather older than the average British pilot – their flying training and general military training took much longer. Indeed, the Czech Squadron Commander who double-banked Douglas Blackwood – a man called Alexander Hess, who had fought as an artilleryman in the Austrian army in the First World War, became the oldest pilot to actually fly in action in the Battle of Britain, being forty four years old.

Musíme si uvědomit, že všichni tito českoslovenští piloti byli velmi zkušenými letci a také, že většina z nich měla velkou bojovou zkušenost z Francie. Někteří z nich bojovali také v Polsku. Zároveň byli o dost starší než průměrní britští piloti – jejich letecký výcvik a všeobecný vojenský výcvik trval mnohem déle. Československý velitel perutě, který se o velení dělil s Douglasem Blackwoodem, a který bojoval za první světové války jako dělostřelec v Rakouské armádě, muž jménem Alexander Hess, se stal nejstarším pilotem létajícím operačně v bitvě o Británii, bylo mu 44 let.

310 Sqn

The squadron was finally declared operational on the 17th of August, and went into action for the first time the next day. John Boulton should have now gone back to Brize Norton to resume his life there as a Flying Instructor. However, he had grown to like his Czech pupils, and they had grown very fond of him. (One thing that especially touched them was that he was taking the trouble to learn their language – as he said “so that they should not think they were the only ones having difficulty with all the learning”).

Peruť byla prohlášena bojeschopnou 17. srpna 1940 a následujícího dne se poprvé zapojila do bojové akce. John Boulton se teď měl vrátit do Brize Norton a pokračovat ve své službě leteckého instruktora. On si ovšem Čechoslováky oblíbil a oni si ho také zamilovali. Jednou z věcí, kterou si je získal, bylo to, že se pustil do zdolávání tajů jejich jazyka – jak on sám řekl: „aby si nemysleli, že jsou jediní, kdo mají problémy se vším tím učením.“

He applied for permission to accompany the squadron in action. One ought to explain that he was never officially a member of the squadron, being only “attached” to it. However, Douglas Blackwood, after some persuasion was able to get permission for John to fly with the squadron. He flew with them operationally only on seven occasions. Again one needs to remember that, although he was a very experienced pilot indeed, he had had no operational experience before this time. Fairly soon the squadron suffered its first casualty – Jarda Štěrbáček – who had been a particular friend of John’s. This confirmed him in his determination to fight with the squadron. In the huge air battle in the afternoon of September the 7th he shot down a Heinkel 111 onto the Goodwin Sands. This was claimed by a pilot on another squadron – Sergeant Helcke of 504 Squadron – and the claim seems to have been awarded to him, but John was certain that it was his score.

Požádal si o povolení doprovázet peruť v bojových akcích. Zde je třeba připomenout, že nikdy nebyl oficiálně členem perutě, byl k ní pouze přiřazen. Nicméně, Douglas Blackwood, po krátkém vyjednávání získal pro Johna povolení k létání s perutí. Letěl s nimi jenom sedmkrát. A znovu zde musíme připomenout, že ačkoliv šlo o velmi zkušeného pilota, neměl žádné zkušenosti z bojových letů. Poměrně brzy utrpěla peruť první ztrátu. Padl Jarda Štěrbáček, Johnův přítel. To ho utvrdilo v rozhodnutí bojovat s perutí. Ve velkém střetnutí, které se odehrálo 7. září odpoledne, sestřelil na Goodwin Sands jeden Heinkel 111. Tento sestřel byl nárokován jiným pilotem – Sgt. Helckem od 504. perutě a byl mu nakonec i přiznán, i když John si byl jistý tím, že to byl jeho úspěch.

310 Sqn, Duxford 1940.

On September the 9th there was another huge raid against London in the early evening. The Duxford Squadrons were scrambled to intercept them. While approaching the battle, squadrons still used to fly in tight formations of four sections of three, each section flying abreast and the four sections close behind each other. Gordon Sinclair was leading the squadron on this occasion. When they went into action he gave the order to break to starboard and go into line astern. As he did this he noticed the Me 109’s coming down on them from above, and broke in the opposite direction himself. John was flying Hurricane P3888 as port wingman of the first section and simply did not have any room to avoid the collision with Sinclair’s Hurricane P3888.

9. září se v časném odpoledni uskutečnil další velký nálet na Londýn. Duxfordské perutě byly povolány k jeho odražení. Když se přibližovaly k místu střetnutí, perutě stále létaly v sevřených formacích čtyř sekcí po třech strojích, každá sekce semknuta k sobě, čtyři sekce jedna za druhou. Tentokrát peruť vedl Gordon Sinclair. Když šli do akce, vydal rozkaz zatočit doprava a seřadit se za sebe. Po vydání rozkazu si všiml, že se k nim shora blíží Messerschmitty Bf 109, a sám zatočil na opačnou stranu. John letěl v Hurricanu P3888 jako levé křídlo první sekce a prostě mu nezbylo místo na to, aby se mohl vyhnout kolizi se Sinclairovým Hurricanem.

According to the versions given to me by eight or nine eyewitnesses, some in the air and some on the ground, both aircraft suffered damage to one wing and both then hit a German Me 110c 2N+EP, W. Nr. 3207 from 9/ZG76. One version has it that the whole lot then blew up in the air, but that cannot have happened. The version which most agree on is that the two Hurricanes came drifting down very slowly, rather like sycamore leaves, probably with Sinclair’s aircraft upside down, spiralling round and very close to each other, and each with one wing being bent up at right angles. The Me 110 had its tail section nearly severed and came straight down with both engines at full bore. It came to ground in the garden of “Kennicott” in Woodcote Park Avenue, Wallington. One of the crew, Feld/w Eduard Ostermüncher, got out and opened his parachute, very close to the ground. He was either killed when he hit the ground or else he was murdered by a pair of Canadian soldiers who were seen coming out of the field where his body lay and making remarks to the effect that they had finished him off. His body lay in the field for several days until someone could be found to take responsibility for it. The other German, Gefreiter Werner Zimmermann, died inside the aircraft.

Podle verze, kterou jsem slyšel od osmi nebo devíti očitých svědků, kteří události viděli jak ze vzduchu, tak ze země, oba stroje utrpěly poškození na jednom křídle a poté oba narazily do německého Me 110c 2N+EP, W. Nr. 3207 od 9/ZG76. Jedna verze říká, že všechny stroje vybuchly ve vzduchu, ale to je nepravděpodobné. Verze, které věřím nejvíce, je ta, že oba Hurricany velmi pomalu klesaly ve spirálách dolů jako listy platanu, Sinclairův stroj pravděpodobně hlavou dolů těsně vedle, každý z nich s jedním poškozeným křídlem. Me 110 utrpěl poškození na ocasních plochách a padal s motory pracujícími na plné obrátky. Narazil do země na zahradě “Kennicottu” na Woodcote Park Avenue ve Wallingtonu. Jeden z členů jeho posádky, Feld/w Eduard Ostermüncher, úspěšně vyskočil a těsně nad zemí otevřel padák. Zabil se buď při dopadu na zem, nebo byl zavražděn dvojicí kanadských vojáků, kteří byli viděni, jak přicházejí z pole, kde leželo jeho tělo, a mluví tom, že ho dorazili. Jeho tělo zůstalo na poli několik dnů, dokud se nenašel člověk, který by se o něj postaral. Druhý z Němců, Gefreiter Werner Zimmermann, zemřel v letadle.

The two Hurricanes were still spiralling down, having collided at about 20,000 feet. Gordon Sinclair had great difficulty in getting out of his aircraft as the wing had apparently jammed the cockpit canopy. It would seem that at some stage his aircraft flipped and he was thrown out. He parachuted down very slowly, taking about thirteen minutes to drift down into Coulsdon High Street at the feet of an Irish Guards Lieutenant with whom he had been at school. His aircraft came to rest upside down on a chicken run by the engine testing shed at the southern end of the smallholding allocated to No-55 Woodmansterne Lane, Wallington. At some stage it had parted company with its engine, which came down more to the north east, nearer the Woodcote Road.

Oba Hurricany stále ještě, po kolizi ve 20.000 stopách, padaly dolů. Gordon Sinclair měl velké potíže s únikem ze svého stroje, protože křídlo zřejmě zablokovalo kryt kabiny. Zdá se, že v určitém okamžiku sebou trhnul a vyhodilo ho to ven. Snášel se dolů na padáku velmi pomalu. Trvalo mu kolem třinácti minut dostat se dolů na Coulsdon High Street, dopadl před kapitána Irish Guards, se kterým byl ve škole. Jeho letoun dopadl vzhůru koly na kuřecí výběh u dílny pro testování motorů na jižním konci malého pozemku na čísle 55 na Woodmansterne Lane ve Wallingtonu. Při pádu ztratil motor, který dopadl více na jihovýchod, blíže k Woodcote Road.

John Boulton’s aircraft, with him clearly visible inside slumped over the controls – either unconscious or dead – came down with smoke issuing from it and landed on top of some pig styes on Mr Bayley’s smallholding at No.53 Woodmansterne Road, Wallington, and exploded into flames. It burned fiercely for about an hour. Several people remember the fire brigade hoses across the road and the home guard shooting all the burned pigs, and also the body being removed from the wreckage. At the time, in accordance with what appears to have been an official British practice of trying to avoid admitting to British pilot casualties, it was given out that the dead man was a Czech airman.

Stroj Johna Boultona, i s ním viditelně uvnitř opřeným o kontrolní panel – buď v bezvědomí, nebo mrtvým – klesal v oblaku kouře a dopadl koly vzhůru na prasečí chlívky na pozemku Mr. Baylyho na čísle 53 v ulici Woodmansterne Road ve Wallingtonu a explodoval. Prudce hořel přibližně hodinu. Několik lidí si pamatuje požární hadice natažené přes cestu, členy Home guards střílející popálená prasata a také tělo Johna Boultona vyprošťované z vraku letadla. V té době se v souladu s tím, co se zdá být oficiální britskou praxí – zapírání obětí mezi britskými piloty – bylo oznámeno, že mrtvým je československý letec.

Alexander ‘Sasha’ Hess’s recalls this day in his book’Byli jsme v Bitvě o Anglii’.

Alexander „Sasha“ Hess to připomíná ve své knize „Byli jsme v bitvě o Anglii“.

9th September, 1940, was a black day for us. Our young instructor F/O Boulton was killed, he had not been with us for long. As soon as we accepted him we lost him. But by the time we’ll learn to understand that every meeting is a beginning of a farewell … . Boulton was assigned to us with a few other British officers when our squadron was established. He was only a youngster, not quite 21, but we could not have had a better instructor. He did not even look his age of 20; at home we would have said a boy prior to his matriculation. But Boulton had experience and exceptional capability and his thousand flying hours spoke for themselves. He soon started to learn Czech. He took any opportunity and devoted to this task a lion’s share of his energy. He did not realise what his sincere endeavour meant to us.

9. září 1940 byl pro nás černým dnem. Padl náš mladý instruktor F/O Boulton, už s námi dál nebude. Sotva jsme ho přijali mezi sebe, ztratili jsme ho. Od té doby jsme se naučili chápat, že každé setkání je začátkem loučení … Boulton se k nám přidal spolu s dalšími několika britskými důstojníky, když byla peruť založena. Byl to jenom mladík, ještě ani neměl 21 let, ale nemohli jsme dostat lepšího instruktora. Na svůj věk ani nevypadal, u nás bychom řekli – kluk před maturitou. Boulton však měl zkušenosti a výjimečné schopnosti. Také jeho tisíc nalétaných hodin mluvilo samo za sebe. Brzy se začal učit česky, využíval k tomu každé příležitosti a věnoval tomuto cíli obrovské množství energie, ani netušil, co jeho úsilí znamenalo pro nás.

Many of us were beside ourselves with joy when in the two seater training aircraft during the training flight we could hear “Do prava”, “Do leva”, and hear on the intercom the Czech jargon “Netahni tolik” (Don’t pull so much) and “potlaaaac” (push).

Mnozí z nás byli opravdu šťastní, když při výcviku ve dvousedadlovém letadle uslyšeli “doprava”, “doleva” a v intercomu zaznělo české “netáhni tolik!” a “potlaaaač!”.

When we became operational it was mainly thanks to our golden boy Boulton. He taught us how to handle the British machines, he made us familiar with the peculiarities and new routines of the RAF aircraft mainly with our Hurricanes. We struggled with English so he joined us and started to learn Czech. “So you see, boys, you are not the only ones who are learning.”

Když jsme byli prohlášeni za bojeschopné, bylo to hlavně díky našemu zlatému klukovi Boultonovi. Naučil nás ovládat britské stroje, seznámil nás se zvláštnostmi a novými procedurami u strojů RAF, především našich Hurricanů. Měli jsme potíže s angličtinou, on se k nám přidal a začal se učit česky. “Vidíte, pánové, nejste jediní, kdo se učí.”

The real fighting started and brought us success. We were taking off for defence and offence and returned happy with the satisfaction we could punish the aggressors. Boulton got fed up that in his position as instructor he could not participate directly in the fight. He enjoyed the successes of his pupils, but was nagged by the thought that enemy were getting away who he could have shot down himself. His post as an instructor was not enough for him. He wanted to do more and did everything possible in order to be assigned as an operational pilot in our squadron.

Začal skutečný boj a přinesl nám úspěch. Startovali jsme k obraně i útoku a vraceli se šťastní, že můžeme potrestat agresory. Boulton začal být mrzutý z jeho pozice instruktora, protože se nemohl podílet na bojových akcích. Měl radost z úspěchu jeho žáků, ale byl otrávený pomyšlením na to, že nepřátelé unikají a on sám je mohl sestřelovat. Chtěl dělat víc a dělal vše pro to, aby byl přidělen k operačním letcům v naší peruti.

From one bitter fight our little Jarda Sterbacek did not return. Boulton walked silently onto the airfield, looked out and waited. We were very sad because Jarda was our first casualty. The face of young Boulton reflected our loss more than any. His eyes sunk deep in his face, lips were tight, he was grieving silently. I will never forget the expression in his child-blue eyes when he said in Czech “Jarda is missing”.

Z jednoho tvrdého boje se nevrátil Jarda Štěrbáček. Boulton šel tiše na letiště, vyhlížel ho a čekal. Byli jsme velmi smutní z toho, že se Jarda stal našim prvním padlým. Tvář mladého Johna Boultona odrážela naši ztrátu více než tvář kohokoliv jiného. Jeho oči byly zapadlé, rty sevřené, jeho smutek byl tichý. Nikdy nezapomenu na výraz v jeho dětských modrých očích, když řekl česky: “Jarda chybí.”

Soon afterwards he succeeded and became operational. In his first sortie he brought revenge for Jarda. His accurate shooting hit a Heinkel 111 and relieved by this victory his hostility towards the enemy. The Heinkel broke into many pieces. Ever since then Boulton’s eyes lost their youthful blue and took on the colour of steel.

Krátce poté uspěl se svou žádostí a stal se bojovým pilotem. Na svém prvním operačním letu Jardu pomstil. Jeho přesná střelba zasáhla Heinkel 111 a poskytla úlevu jeho nenávisti k nepříteli. Heinkel se rozpadl na spoustu částí. Od té chvíle ztratily Boultonovy oči svou modrou barvu a získaly barvu oceli.

9th September. A day of tough fighting when the sky turned into hell and the aircraft on the horizon turned into a devil’s pack. Boulton took off enthusiastically and passionately into the focus of the fighting. He attacked directly the centre of the enemy formation, unfortunately hitting a Dornier 215 heavy bomber. The whole German crew disappeared in the explosion that followed the collision, but in the flames and smoke disappeared our Boulton, too.

9. září, v den těžkých bojů, kdy se nebe proměnilo v peklo, a letadla na horizontu se změnila v ďábelskou hordu, odstartoval Boulton s entuziasmem a vášní soustředěný na boj. Zaútočil přímo na střed nepřátelské formace a, bohužel, narazil do nepřátelského těžkého bombardéru Dornier 215. Německý stroj zmizel v jedné velké explozi následující po srážce, ale v tomto plameni a dýmu zmizel i Boulton.

We could not believe that we would never see him. We walked with reverence around the place belonging to him among us. And this place, you young Englishman, we will always keep in our memories.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že už ho nikdy neuvidíme. S úctou jsme chodili kolem místa, které mu patřilo, a toto místo zůstane navždycky v našich vzpomínkách.

John was buried in Bandon Hill Cemetery on the 13th of September as an unidentified RAF Pilot; it was not until several days later that his identity discs were found at the site of the crash. One of the dead Germans, Feld/w Eduard Ostermüncher, was also buried at Bandon Hill, but he has since been removed to the German Cemetery at Cannock.

John byl pohřben 13. září na hřbitově v Bandon Hill jako neznámý pilot RAF. Trvalo ještě několik dní, než byla na místě srážky nalezena jeho identifikační známka. Na hřbitově v Bandon Hill byl pohřben i jeden z německých letců Feld/w Eduard Ostermüncher, ale později byly jeho ostatky přeneseny na německý hřbitov v Cannocku.

14th December. Once again President Dr Benes came. It was a feast not only for us Czechs but for the British staff of the station who took part in the parade. At this occasion President Benes awarded the Czech War Cross to our British colleagues, Wing Cdr Woodhall, Flt/Lts Sinclair and Jefferies and also in memory of F/O Boulton in the hands of the station commander with a request to give it to Boulton’s mother.

14. září opět navštívil peruť Dr. Beneš. Byla to slavnost nejen pro Čechoslováky, ale i pro britské příslušníky perutě, kteří se na přehlídce podíleli. Při této příležitosti ocenil prezident Beneš naše britské kolegy Wing Cdr Woodhalla, Flt/Lt. Sinclaira a Flt/Lt. Jefferiese československým válečným křížem. Na památku F/O Boultona předal jeho vyznamenání do rukou velitele letiště a požádal jej, aby ho předal Boultonově matce.

Mr Bayley moved away some years later and started a pig farm at Bookham near Leatherhead, where his son still lives. Mr Jeff Beadle now has No-53, Woodmansterne Lane, and allowed me and Messrs Colin Brown and Colin Pratley to come down the other day to investigate the site – largely to prove which site was which. At the end of Mr Beadle’s greenhouses, where he said the pig styes used to be, we found several exploded .303 cartridges, one or two unmelted solid bullets, three or four lumps of melted aluminium, bits of exploded engine casing, and a brass stopcock of the type fitted to Hurricanes. We have therefore proved two points: first the exact location of John’s crash, second that the aircraft must have burned very fiercely. We still have to confirm, by finding just one piece, the exact place at which Sinclair’s aircraft came down.

Mr. Bayley se o několik let později odstěhoval a založil prasečí farmu v Bookhamu nedaleko Leatherheadu, kde dodnes žije jeho syn. Číslo 53 na Woodmansterne Lane dnes vlastní Jeff Beadle, který mně a pánům Colinu Brownovi a Colinu Pratleymu umožnil návštěvu a prohlídku míst, která měla dokázat, kde se co odehrálo. Tam, kde dnes končí skleníky pana Beadlea, jsme našli spoustu vybuchlých nábojnic ráže .303, jednu nebo dvě neroztavené kulky, několik kusů roztaveného hliníku, kusy vnějšího krytu motoru, který vybuchl, a měděný kohoutek odpovídající těm použitým na Hurricanech. Dokázali jsme dvě věci. Zaprvé, nalezli jsme přesně místo Johnovy nehody, za druhé, že letoun musel hořet opravdu divoce. Zbývá nám potvrdit ještě jednu věc, přesné místo dopadu Sinclairova stroje.

Personnel from No.49 Maintenance Unit, based at Faygate near Horsham, inspected the crash sites on the 15th of September. Sinclair’s aircraft, R4084, was cleared away on the 17th of September and John Boulton’s, V7412, on the 22nd of September. It appears that most of the MellO, 3207.2N+EP, is still there underneath the garden of “Kennicott”. The bodies of John Boulton and the two Germans were recovered and buried. Gordon Sinclair retired from the RAF as a Wing Commander in 1957, and died in June 2005.

Zaměstnanci 49. jednotky techniků umístěné ve Faygate nedaleko Horshamu prohlédli místo nehody 15. září. Sinclairův stroj R4084 byl odvezen 17. září a Johnův V7412 pak 22. září. Zdá se, že většina trosek Me 110 207.2N+E je stále ještě pod zemí na zahradě “Kennicottu”. Těla Johna Boultona a dvou Němců byla vyproštěna a pohřbena. Gordon Sinclair odešel ze služby u RAF jako Wing Commander v roce 1957 a zemřel v červnu 2005.

Another recollection from Alexander ‘Sasha’ Hess’s book’Byli jsme v Bitvě o Anglii’.

Další vzpomínka z knihy Alexandra Hesse „Byli jsme v bitvě o Anglii“:

14th December. Once again President Dr Benes came. It was a feast not only for us Czechs but for the British staff of the station who took part in the parade. At this occasion President Benes awarded the Czech War Cross to our British colleagues, Wing Cdr Woodhall, Flt/Lts Sinclair and Jefferies and also in memory of F/O Boulton in the hands of the station commander with a request to give it to Boulton’s mother.

14. září opět navštívil peruť Dr. Beneš. Byla to slavnost nejen pro Čechoslováky, ale i pro britské příslušníky perutě, kteří se na přehlídce podíleli. Při této přiležitosti ocenil prezident Beneš naše britské kolegy Wing Cdr Woodhalla, Flt/Lt. Sinclair a Flt/Lt. Jefferiese československým válečným křížem. Na památku F/O Boultona předal jeho vyznamenání do rukou velitele letiště a požádal jej, aby ho předal Boultonově matce.

In England, he is commemorated, along with the other 2937 Battle of Britain pilots, on the Christopher Foxley-Norris Memorial Wall at the National Battle of Britain Memorial at Capel-le-Ferne, Kent:

V Anglii je připomínán spolu s dalšími 2936 piloty bitvy o Británii na Christopher Foxley-Norris Memorial Wall, v národním památníku bitvy o Británii v Capel-le-Ferne, hrabství Kent.

He is also commemorated on the London Battle of Britain Memorial and in the church at Henley-in-Arden.

Jeho jméno najdeme i na pomníku bitvy o Británii v Londýně a na hřbitově v Henley-in-Arden.

Henley in Arden

The esteem that the Czech pilots of 310 Sqn held for John Boulton can be gauged from this extract from ‘Wings in Exile by Bohus Beneš :

Úcta, kterou k Johnovi Boultonovi piloti 310. perutě chovali, je čitelná i z tohoto úryvku z knihy Křídla v exilu od Bohuše Benše :

AN ENGLISH COMRADE.
ANGLICKÝ KAMARÁD

Today, alas! we can do no more than remember you. Your twenty-one years were little enough for a Flying Instructor, but your brilliant skill, which we all recognised when you, on our arrival from France, first began to prepare us for flying on British machines, and your thousands of hours of flying experience showed us how well you had been chosen.

Dnes jen „sbohem“! Nemůžeme dělat nic, jen si tě připomenout. Tvých jednadvacet let bylo dost málo pro leteckého instruktora, ale tvé skvělé zkušenosti, které jsme my všichni poznali, když jsi nás po příjezdu z Francie poprvé začal připravovat k létání na britských strojích, a tvé tisíce letových hodin nám ukázaly, jak dobře jsi byl zvolen.

We sympathise with your gloom over the fact that you were not permitted to take active part in the systematic destruction of the German Luftwaffe, when they shot down the pupils that you had trained, and we rejoiced with you when the order came that appointed you to the fighting ranks of the First Czechoslovak Fighter Squadron.

Sympatizovali jsme s tvým trápením nad faktem, že se nemůžeš aktivně podílet na systematickém ničení německé Luftwaffe, když sestřelovala žáky, které jsi ty učil, a radovali jsme se s tebou, když přišel rozkaz, že jsi přidělen k bojujícím pilotům první československé stíhací perutě.

We so well remember your every-day “Nazdar-Evzen”, your cheerful smile, clouded over in the moment when you told us, in Czech, “Jarda’s missing”. You had no need to tell us you would avenge him, we knew you too well, and we knew your fighting quality.

Dobře si pamatujeme i každodenní “Nazdar, Evžen”, tvůj nakažlivý úsměv zastíněný chmurou, když jsi nám česky řekl: „Jarda chybí!“ Nepotřebovali jsme, abys nám říkal, že ho pomstíš, znali jsme tě dost dobře a znali jsme i tvé bojové kvality.

We never knew how you went . We came back out of that roaring whirl of aircraft, machine-gun fire, smoke and shell-bursts one by one. We waited for you all that evening – September 9th. And the next day – and the next.

Nevěděli jsme, jak jsi odešel. Vraceli jsme se jeden po druhém ze řvoucího víru letadel, palby kulometů, dýmu a vybuchujících granátů. Ten den, 9. září, jsme na tebe čekali celý večer a pak další a další den…

You never came back. We will avenge you, J.Boulton. We remember how you yourself avenged the death of the first of our comrades to fall in Great Britain; we saw you, in your first air battle, shoot to pieces a Heinkel 111 “in payment for Jarda”.

Nikdy ses nevrátil. My tě pomstíme, Johne Boultone. Pamatujeme si, jak jsi ty pomstil smrt našich prvních kamarádů padlých ve Velké Británii, viděli jsme tě ve tvém prvním bojovém střetnutí, když jsi „na odplatu za Jardu“ rozstřílel na kusy Heinel 111.

The six Germans that we shot down in the fight in which you fell are the first installment of the price we shall exact for your young life. You gave it for those same ideals which are graven on our own hearts in letters of burning flame.

Těch šest Němců, které jsme sestřelili v boji v den, kdys padl, byli první splátkou, kterou budeme požadovat za tvůj mladý život. Dal jsi ho za stejné ideály, které máme ve svých srdcích zapsány i my, písmeny, která hoří neuhasitelným plamenem.

THE PILOTS OF THE FIRST CZECHOSLOVAK FIGHER SQUADRON IN GREAT BRITAIN.
PILOTI PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ STÍHACÍ PERUTĚ VE VELKÉ BRITÁNII

© Ben Chamberlain

Article last updated: 29.12.2018.




This entry was posted in 310 Sqd, Biography. Bookmark the permalink.

2 Responses to John Boulton – 310 Sqn

  1. czechsix says:

    Very interesting story, and thanks for posting that up. Interestingly enough, it verifies something I remember my Dad telling me, many years ago, that he trained a bit on Tigermoths. Until now, I haven’t had any independent verification of that. Dad was in the 311th and PRU, by the way.

  2. Chris Lock says:

    Thank you for posting this. It brought tears to my eyes. Such an incredible story of shared comradeship over fdark adversity. Lest we forget.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.