Válečné Vánoce mimo domov

Neznámí českoslovenští letci v RAF vzpomínají na své Vánoce v Anglii v době 2.sv.války.

An unknown Czechoslovak RAF airmen reminiscing about their Christmases in England during WW2.

_______________________________________________________________

Když se po okupaci v březnu 1939 rozhodla velká část našich pilotů odejít bojovat za hranice republiky, asi jen málokterý z nich si dokázal představit, že se do svých domovů navrátí až po dlouhých šesti letech, během kterých navštíví nespočet cizích zemí a naučí se (mimo jiné) plynně hovořit anglicky.

When, after the occupation in March 1939, the majority of our pilots decided to go and fight abroad, only a few of them could have imagined that they would not return home until 6 long years later, during which they would visit many foreign countries and (amongst other things) would learn to speak fluent English.

Tento dlouhý pobyt zahrnoval i šest oslav vánočních svátků.

This long absence also included six Christmas celebrations.

První Vánoce se pro mnohé lišily. Letce, kteří se vydali tzv. polskou cestou, potěšil jistě dar v podobě 150 franků od čs. velvyslanectví v Paříži. Peníze se hodily o to více, že čs. důstojníci i nadále sloužili v hodnostech cizineckých legionářů a podle toho byli také „placeni“. Důstojníci, jakožto četaři, pobírali 1,50 franků denně, zatímco poddůstojníci, jako prostí vojíni, 50 centimů. Mnozí letci byli tedy po příjezdu na základny zklamáni organizací a těžkopádností místní administrativy. Všichni bez rozdílu trpěli mizerným finančním zaopatřením. Oproti mnohým kolegům, ale měli i velké štěstí, jelikož mohli oslavit vánoční svátky důstojně, v civilizované, demokratické zemi.

The first Christmas was different for many. The airmen who followed the so-called Polish route, would have been pleased to receive a gift of 150 francs from the Czechoslovak embassy in Paris.The money was welcome even more due to the fact that the Czechoslovak officers were still serving in the ranks of the French foreign legionnaires and were also „paid“ accordingly. Officers received 1.5 francs per day, but the other ranks received only 50 centimes. Thus many were disillusioned with the level of organisation and slow-moving administration. All, without exception, suffered from poor financial support. On the other hand, unlike many of their colleagues, they were also lucky, because they could celebrate Christmas properly in a civilised and democratic country.

Letci, kteří odešli do zahraničí po pádu Polska tzv. jižní cestou, riskovali zadržení maďarskou hlídkou a transport do pověstné věznice Citadele v Budapešti, odkud se mohli dostat po mnoha týdnech, ale i měsících, pouze na zákrok místního francouzského vyslanectví. Přibližně 115 čs. letců upadlo na polské frontě do zajetí Rudé armády. Tito nešťastníci živořili v zimě roku 1939 v bídných podmínkách sovětských lágrů, z nichž byli vyreklamováni v průběhu následujících dvou let.

Airmen who, after the fall of Poland, left for abroad via the so-called Southern route, risked being captured by Hungarian guards and taken to the infamous prison, the Citadel in Budapest, from where they could get out after many weeks, even months and only with the intervention from the local French embassy. Some 115 airmen were taken prisoner of war by the Red army on the Polish front. These unfortunate men spent the winter 1939 in appalling conditions of Soviet camps, from which they were claimed during the next two years.

Ve válce jsou vítězství vždy úzce propojena se ztrátami. Mezi piloty první linie bychom jenom těžko našli jednotlivce, kteří při operační službě neztratili kamaráda či kamarády. Denní bitvy nad britskými ostrovy dohasínaly v průběhu října a listopadu 1940, kdy se pomalu blížily druhé válečné Vánoce v cizím prostředí. Někteří je přivítali se svými spolubojovníky v atmosféře přítulných britských pubů, jiní ve společnosti britských přítelkyň, ale také v osamocení na nemocničním lůžku či v cele berlínské věznice.

In war, the victories are always closely linked with the losses.One could hardly find an individual amongst the front line pilots, who would not have lost one or more friends fulfilling their operational duty. The daily battles over the British isles were diminishing during October and November 1940 as the second wartime Christmas in a foreign environment was approaching. Some welcomed it with their fellow fighters in the cosy atmoshpere of the British pubs,others in company of their girlfriends, but also in the loneliness of a hospital bed or in the cell of a Berlin prison.

A to, že naši piloti postrádali u britských Vánoc kouzlo těch domácích dokládá popis Stanislava Fejfara, stíhače 313. peruti:

The fact that our pilots were missing the magic of their home Christmas in the British ones, is evident from the letter of Stanislav Fejfar, a fighter pilot with 313 squadron:

„Přiblížil se Štědrý večer… Nesmíš být sentimentální, a proto necháš připravit pro kluky malý stromeček v našem ,dispersalu’ a pro každého malý dárek. Vidíš ten zelený smrček, několik tretek na něm zavěšených, svíčky, rádio ti hraje vážnou hudbu, ale nemáš v duši ten pocit velkého dne. Podíváš se oknem a nevidíš sníh, ty zachumlané chaloupky našeho Podkrkonoší, vidíš pouze věčně zelený anglický trávník letiště s kamuflovanými hangáry v dáli – a je po iluzi. A protože nechceš, aby kluci vzpomínali a byli smutní či snad slzeli při vzpomínce na svou mámu, pozveš všechny na tanec, neboť takto se zde oslavují Vánoce. Je nás čtyřiadvacet. Všichni s číší v ruce a snad každý se skrytou otázkou v očích: příští už budou doma?“ Aniž to tušil, byly to jeho poslední Vánoce. Za necelých pět měsíců padl nad severní Francií.

“Christmas Eve was approaching…You cannot afford to be sentimental, so you get a small Christmas tree installed at our dispersal“ for the boys and a small present for each. You see that little green spruce with a few trinkets hanging on it, the candles, the radio is playing classical music, but deep inside it does not feel like a special day. You look out of the window and don’t see any snow, those huddled up small cottages in our Podkrkonoše region, but you see only the ever green English lawn of the airfield with the camouflaged hangars in the distance – and the illusion is gone. And because you do not want them to start reminiscing and grow sad and tearful when remembereing their Mums, you invite them all to a dance as that is how Christmas is celebrated here. There are twenty-four of us. All with a glass in our hand and a hidden question in our eyes: “Will the next one be back at home?“ Without knowing it, this was to be his last Christmas. Less than five months later he was killed over northern France.

V roce 1941 byl založen Spolek československých žen ve Velké Británii, jehož cílem bylo letcům zpříjemnit život. V zimě téhož roku zorganizoval vánoční pomoc těžce zraněným letcům (v nemocnicích jich bylo 13, plus 20 lehčeji zraněných). Spolek pro každého z nich připravil hodnotný balíček a pro letce nižších hodností bylo přiloženo 10 šilinků. Celkem bylo k 17. prosinci 1941 připraveno na 40 balíčků. Spolek ve své záslužné činnosti pokračoval po celý zbytek války. Někteří letci strávili Vánoce i v exotickém prostředí africké scenérie. Například Josef Hanuš slavil vánoční svátky roku 1943 mezi československými krajany v Tunisu. Do severní Afriky dorazil v únoru 1943, kdy nastoupil službu u noční britské 600. perutě. Neméně zdařile hodnotil prožití Božího hodu, ačkoliv arabské okolí postrádalo jakoukoliv vánoční atmosféru: „K obědu jsme měli kačenu, bezvadnou s dobrým knedlíkem, a mně se tak prášilo od huby, udělal jsem čest paní Vališové s jejími kuchařskému umění. A tak je po svátcích.

In 1941 the Society of Czechoslovak women in England was formed with the aim to make the life of airmen more pleasant. In the same winter it organised Christmas aid for severly wounded airmen (in hospitals there were thirteen of them and a further twenty with lesser injuries). The Society prepared a quality parcel for each of them and added 10 shillings for lowers ranks. In total there were 40 parcels prepared by December 17, 1941.The Society continued its valuable work for the duration of the war. Some airmen spent Christmas in the more exotic environment of the African scenery. Josef Hanuš, for instance, celebrated Christmas 1943 amongst Czechoslovak compatriots in Tunisia. He arrived in North Africa in February 1943 when he joined 600 Squadron of British night fighters. He judged Christmas day favourably, despite the fact that the Arab surroundings totally lacked any Christmas atmosphere: „We had a delicious duck with tasty dumplings for lunch and I gorged myself so much and so I paid a tribute to Mrs Vališ and her culinary skills.

Zase jedny Vánoce patří minulosti a jsem o 1 rok starší. Doufám, že na příští Vánoce budu doma, nebo balit kufry na cestu domů.“

Another Christmas is over and I am one year older. I hope that the next one I will spend at home or by packing my suitcase for the homeward journey.“

Vánoce v zajetí
Christmas in captivity.

Kruté svátky protrpěla česká část osádky poručíka Karla Trojáčka, která upadla do zajetí 25. září 1940 – po úspěšném bombardování hlavního města Třetí říše. Četař Karel Kunka raději spáchal sebevraždu, než by padl do rukou Němců, kteří odmítli uznat českým letcům statut zajatců, ale považovali je za vlastizrádce, kteří pozvedli zbraň proti své „vlasti“. Na základě § 91a říšského zákoníku měli být postaveni před válečný soud a popraveni. Díky reakci nejvyšších britských míst k tomu naštěstí nedošlo, přesto však tito muži strávili více než rok v německých věznicích, než byli, na kost vyhublí, propuštěni do zajateckých táborů.

A cruel Christmas was had by the crew of Flight Lieutenant Karel Trojáček, captured on 25 September 1940 – after a successful bombing raid of the capital of the Third Reich. Sergeant Karel Kunka decided to take his own life rather than being caught by the Germans, who refused to accept the prisoner of war status where the Czechs were concerned, but considered them traitors who raised arms against their „homeland“. According to Paragraph 91a of the Reich’s penal code they were to be tried by a war tribunal and executed. Luckily, thanks to the intervention from the British authorities that did not happen, though they spent over a year in German prisons before being transferred to prisoner of war camps, thin as as rakes.

V průběhu války si zajatci dopředu připravovali na Vánoce různé dobroty z balíčků od Červeného kříže: „Na štědrovečerní večeři jsme se oholili a vzali, co jsme měli nejlepší, na sebe. Jídla jsme si pokud možno přizpůsobili našim poměrům. Po večeři se kouřilo, pila se káva, čaj a kakao. Při této bohaté hostině v zajateckém táboře nám najednou bylo teskno a smutno. Všichni Češi jsme se sešli v jedné místnosti. Vzpomínali jsme na naše doma. Neoficiálně jsme se dozvěděli, že jsou internováni někde u Kyjova ve Svatobořicích. Nezapomněli jsme ani na kamarády, kteří mezi námi již nejsou a i na ty, kterým je doposud dopřáno bojovat. I když jsme fysické nedostatky necítili, nebylo nám nějak dobře. Nakonec jsme si zazpívali. Dlouho jsme nemohli usnout. Všichni jsme v duchu doufali, že jsou to poslední Vánoce (v zajetí) a příští, že už budeme doma.“ Zatímco pro většinu letců se Vánoce roku 1944 nesly v radostném očekávání posledních svátků v cizině, pro ty v zajetí se staly těmi nejdepresivnějšími. Po atentátu na Hitlera se nacisté rozhodli dostat zajaté letce na šibenici. Dvacet z nich bylo transportováno do přísně střeženého tábora v Colditzu, kde měli očekávat soudní přelíčení s následnou popravou: „Zatímco většina ostatních vězňů se přece jen veselila, neboť počítala, že to jsou Vánoce v zajetí určitě poslední, my jsme je prožívali jako zoufalé dny, kdy se člověk snaží zapomenout na všechno, a oddechli jsme si, když byly za námi. Byla-li nálada mezi námi už od samotného příchodu do Colditz skličující, dostala novou ránu brzy po Vánocích, kdy jsme se dozvěděli, že jsme odsouzeni k smrti.“ Po komplikovaných jednáních britské diplomacie, byl ze strany Němců učiněn kompromis, díky němuž k soudu nikdy nedošlo, a všichni letci z Colditzu se dožili konce války.

During the war the prisoners used to prepare various delicacies from the Red Cross parcels before Christmas: “For Christmas Eve dinner we shaved and put on the best clothes we had. We adjusted the meal according to our means. After dinner we smoked, drank coffee, tea or cocoa. During this rich feast in the camp we suddenly felt sad. All the Czechs gathered in the same room. We reminisced about our families at home. We heard via unofficial channels that they were interned in Svatobořice somewhere near Kyjov. Nor did we forget our friends who were no longer with us as well as those who could still fight. Though we did not feel any physical deprivations, we did not feel well. At the end we sang together. We could not sleep for some time. We all hoped that this was the last Christmas (in captivity) and that we would be home for the next one.” While Christmas 1944 was, for the majority of airmen, spent in the happy expectation of the last Christmas abroad, for those in captivity it was the most depressing one. After the attempted assassination of Hitler the Nazis decided to bring the captured airmen to the gallows. Twenty of them were transported into the heavily guarded camp at Colditz, where they were to await the trial and subsequent execution: „While most of the other prisoners were merry in anticipation that this Christmas was to be definitely the last one, we spent those days in despair, when one tried to forget everything and we were glad when Christmas was over. If the mood was already depressing after arriving at Colditz, it got another knock soon after Christmas when we learned that we were sentenced to death“. After complicated negotiations by British diplomacy, the Germans made a compromise thanks to which the trial never happened, and all airmen held in Colditz lived to see the end of the war.