Edith Weitzenová – remembered

.

Edith Weitzenová roz. Nettlová

„WAAFka z Liberce“

Edith Weitzenová née Nettlová

“WAAF from Liberec”

„Do služeb WAAF (Women’s Auxillary Air Force česky Ženský sbor pomocných služeb letectva) jsem vstoupila proto, že u ATS (Auxiliary Territorial Service Pomocný sbor při pozemní armádě, chtěli, abych jezdila s traktorem a pracovala rukama a to se mi vůbec nechtělo. Do služeb námořnictva brali pouze paničky a rodilé Angličanky, takovou tu vyšší společnost, ke které jsem nepatřila, a tak jsem vstoupila do WAAF, kde mě brali všema deseti. Narodila jsem se v Německu a uměla jsem plynule německy. Angličani se nechtěli německy učit a raději si obstarali náhradou někoho jiného. Posadili mě k radiostanici, abych odposlouchávala německé posádky.“

“I entered the WAAF’s [Women’s Auxillary Air Force] because at the ATS [Auxiliary Territorial Service ] they expected me to work manually and drive a tractor. I had no desire to do that. The Wrens [Women’s Royal Naval Service] was only happy to accept native Englishwomen and ladies of a higher society which I was not. So I entered the WAAF’s, where they were eager to take me on board. I was born in Germany so I was fluent in German. The English were too lazy to learn German so instead they would rather find someone else who spoke German. They sat me at a to radio station to eavesdrop radio messages by German aircrew.”

Edith se narodila 7. 5. 1924 v německých Drážďanech jako první ze dvou dětí Pavla Nettla a Doroty Nettlové, rozené Armerové. V roce 1928 se narodil Edithin bratr Leo. Oba rodiče pracovali v Německu do roku 1930, kdy se začalo proslýchat, že Adolf Hitler ostře vystupuje proti Židům. Začali se bát, a proto se odstěhovali do Liberce v severních Čechách, kde žili rodiče otce Pavla. V Liberci začala malá Edith chodit do německé školy. Strach na chvíli pominul, aby se v roce 1938 opět objevil ve chvíli, kdy byla na základě Mnichovské dohody 30. září předána československá oblast Sudet Němcům. Její otec opět vycítil, že v Sudetech již nebude pro rodinu bezpečno a rodina se přesunula do Prahy. Poprvé byla rodina rozdělena, rodiče byly ubytováni v uprchlickém táboře, zatímco Edith a Leo byli umístěni do dětského domova.

Edith was born on 7 May 1924, in Dresden, Germany, she was the first of the two children of Pavel Nettl and Dorota Nettlova neé Armerová, a German speaking Jewish family. Edith’s brother, Leo, was born in 1928. Both parents, who were of Czechoslovak origin worked in Germany until 1930, when it became apparent that Adolf Hitler was very strongly prejudiced against the Jews. Fearing for their safety they moved to Liberec in Northern Bohemia, Czechoslovakia, where her father’s grandparents were living. Here little Edith, because she spoke German, attended a German school. Their fear subsided for a while but returned, on 30 September 1938, when the Sudeten region of Czechoslovakia were handed over to the Germans as a result of the Munich Agreement. Her father once again was concerned for the safety of his family and that the Sudeten region would no longer be safe. The family left for Prague. Initially the family was separated with her parents being accommodated in a refugee camp whilst Edith and Leo were in a children’s home.

Otec byl členem Německé strany sociální demokracie, jejíž předseda Wenzel Jaksch byl schopen umožnit několika zapojeným Čechoslovákům ze své strany odchod do Velké Británie. V tu dobu bylo dovoleno opustit zemi pouze mužům ve věku 18 let. Pavel odešel do Anglie v 23. únoru 1939, jeho žena Dorotka však zůstala s Edith i jejím bratrem v Československu. O pár týdnů později Němci okupovali zbytek Československa a země se stala Říšským protektorátem Čechy a Morava.

He was a member of the German Social Democrats Party, whose Chairman Wenzel Jaksch was able to arrange for some of the concerned Czechoslovaks in his Party to leave for Great Britain. At that time only men aged over 18 were permitted to leave, Pavel left for England on 23 February 1939, but Dorota, Edith and Leo had to remain behind in Czechoslovakia. A few weeks later the Germans occupied the remainder of Czechoslovakia and the country now became the Reich Protectorate of Bohemia and Moravia.

Dorotka požádala o povolení pro sebe a své dvě děti, aby mohla odjet do Anglie. Stejně jako manželovi, i jí se dostalo podpory ze strany Německé strany sociální demokracie, která povzbuzovala rodiny členů své strany, aby rovněž opustily Československo.

Dorota applied for permission for her and her two children to go to England. Like her husband, she had he assistance from the German Social Democrats Party, who were encouraging the families of their Party members who had already left Czechoslovakia, to also leave.

Aby získala povolení, bylo třeba mnoha dlouhých intervencí v Praze, i na velitelství gestapa. Na gestapu se jí snažili přesvědčit, aby neodcházela, že se nemůže nic stát ani jí, ani jejím dětem. Dorotka trvala na emigraci a konečně jim koncem dubna 1939 povolení k opuštění Československa bylo uděleno. Napřed odjeli vlakem do Ostravy, pak do Polska a následně do přístavu v Gdaňsku, kde se po několikadenním čekání mohli nalodit na loď plovoucí Baltickým mořem okolo Dánska do Anglie. Zde byla rodina umístěna v uprchlickém táboře až do září, kdy si Pavel Nettl podal přihlášku do Československé smíšené brigády, kvůli válce, která právě vypukla v Evropě. Rodině se podařilo najít domov v Margate, v hrabství Kent. V březnu 1940 dostal Pavel povolávací rozkaz. Prošel základním výcvikem a byl zařazen k 1. dělostřeleckému pluku. V květnu byla jeho jednotka odeslána na frontu ve Francii, kde se účastnila bojů proti postupující německé armádě. V červnu 1940, po kapitulaci Francie, byla evakuována zpět do Anglie.

To get this permission, it involved several long interviews in Prague and also at Gestapo headquarters. At the Gestapo headquarters they tried to convince her not to leave and ‘that nothing would happen to her and her children’. Dorota was insistent on emigration and finally permission was granted for them to leave Czechoslovakia at the end of April 1939. Initially they travelled by train to Ostrava, onto Poland and then to the port at Gdansk where, after a few days wait they were able to board a ship which sailed out of the Baltic Sea around Denmark to England. Here the family was accommodated in a refugee camp until September, when Pavel Nettl submitted an application to join the Czechoslovak mixed brigade because of the war which had now broken out in Europe. The family managed to find a home in Margate, Kent. In March 1940, Pavel was called up for military service. He underwent his basic training and was posted to the 1st Infantry Regiment. In May, his unit was dispatched to the front line in France where he participated in fighting against the advancing German army. In June 1940, when France capitulated, he was evacuated back to England.

Edith v té době navštěvovala dívčí gymnasium, ale po kapitulaci Francie a po prvních německých náletech na Británii, byla rodina evakuována zpět do Londýna. Edithině matce se podařilo najít práci v továrně vyrábějící vojenské uniformy. Patnáctiletá Edith si podala žádost o přijetí do ženského sboru pomocných služeb (WAAF) královského letectva části Royal Air Force, ale pro nízký věk nebyla přijata. Našla práci v továrně na prádlo a o něco později pracovala v obchodě jako účetní. V této době byl Londýn vystaven těžkým nočním nálety Luftwaffe – “Blitz” (the Blitz hist. bombardování britských měst německým letectvem v letech 1940 a 1941) a rodina musela trávit každý večer v protileteckých krytech. Edith pracovala v obchodě až do února 1942, kdy dosáhla požadovaného věku 17 ½ let, který jí umožnil nastoupit do vojenské služby. Ráno toho významného dne se šla zaregistrovat a byla přijata do WAAF, ženské pobočky RAF (Královského letectva).

At that time Edith was attended a Grammar School for girls, but after France capitulated, and German air raids started on Britain, the family was evacuated back to London. Edith mother managed to find work in a factory making military uniforms. Edith, now 15, applied to join the WAAF section of the Royal Air Force but was not accepted as she was under age. She got a job in a lingerie factory and a little later worked at a shop as a book-keeper. During this period in London, there as heavy night bombing by the Luftwaffe – ‘The Blitz’ – and the family would have to spend each night in air-raid shelters. Edith worked at the shop until February 1942 when she reached required age, of 17½, which enabled her to enlist for military service. On the morning of this birthday she went to enlist and she was accepted in the WAAF’s, the woman’s branch of the RAF.

První měsíc strávila ve výcvikovém středisku v Gloucesteru, kde prodělala základní výcvik, Učila se pochodovat, salutovat a ostatní věci spojené s vojenskou výchovou. Po létech vzpomínala: „Nejvíce mě bavilo skládat a rozkládat samopal Stengun. Znala jsem každou součástku, dokonce bych to tenkrát složila i poslepu. Dnes už bych se těžko rozpomenula kam co patřilo.“

Edith spent her first month at a training centre at Gloucester, where she did her basic training. She was taught how to march, salute, and other similar military training. Years later she remembered: “What I liked the most was to assemble and disassemble the Sten sub-machine gun. I knew every component of it and would be able to put it together without looking. Today I would not know what belongs where”

Edith Weitzenová se dvěmi kolegyněmi, uprostřed, Birmingham, 1942.
Edith Weitzenová, centre, with two colleagues, Birmingham 1942.

Po splnění základního výcviku byla odeslána do Birminghamu, kde pro svou plynnou němčinu byla vybrána do kurzu telegrafistek. V kurzu se necvičily pouze příslušnice WAAF, ale i příslušnice ATS a WREN (Women’s Royal Naval Service, WRENS, Byla jednou z nejlepších a dostala velmi dobrá hodnocení. Po ukončení kurzu byla umístěna do sekce “Y”, specializované na odposlouchávání radiových zpráv Luftwaffe a dezinformování posádek letadel, aby byly odkloněny od určených cílů bombardování v Anglii. Byla u místěna na odposlouchávací radiové stanici v jižní Anglii. Služba to byla velmi namáhavá. Edith vzpomínala: „Pracovali jsme na čtyři směny, což bylo třicet dva hodin. Bylo to skutečně únavné, ale bylo to důležité. Odposlouchávali jsme posádky německých letadel. Poté jsme předali zprávu naší kontrole RAF centra, ta ji předala na letiště RAF, z něhož byly vyslány stíhačky, aby zachytily bombardéry Luftwaffe na cestě k zamýšlenému bombardování. Po práci jsme většinou šli spát a když jsme se cítili dostatečně odpočati, šli jsme za přáteli.“ Sloužila na sekci “Y” od února 1942 do srpna 1945.

Upon completion of her basic training she was sent to Birmingham where. because of her fluent German, she was selected for a radio-operator course. WAAF’s ATS’s and WREN’s were also enrolled in this training course. She was one of the best and received very good appraisals. On completion of the course she was posted to ‘Y’ Section who specialised in listening in to Luftwaffe radio messages and also giving the Luftwaffe aircrews misinformation to divert them from their correct bombing target over England. She was posted to a radio listening station in Southern England. This service was very exhausting. Edith remembered: “We worked in four shifts, which was 32 hours. It was really tiring, but very important. We were listening to crews of German aircraft. Then we reported the message to our RAF control centre, who would contact an RAF airfield which would send fighter aircraft to intercept the Luftwaffe bombers on their way to the intended bombing area. After work we usually went to sleep and when we felt rested enough, they went to see friends.” She was to serve ‘Y’ section from February 1942 until August 1945.

U odposlechové služby poznává skotského telegrafistu George Griega, za kterého se na jaře roku 1944 provdala. Po spojenecké invazi do Evropy v den D byl George Grieg vyslán do Evropy jako tlumočník z němčiny. Po skončení války navštívila Edith osvobozené Československo jen proto, aby se dozvěděla, že její babička byla zabita Němci v Terezíně, v Němci zřízeném ghetu na severu Československa. Byla demobilizována, vrátila se do Británie a žila v Aberdeen, kde pracovala jako účetní. V té době nebyl George ještě demobilizován a stále byl v Německu. Koncem roku 1947 oznámil Edith, že si tam našel přítelkyni. Edith okamžitě zažádala o rozvod a vrátila se do Liberce, kde žila se svou rodinou.

At ‘Y’ Service, she met George Grieg, a Scottish radio-operator whom she married in the Spring of 1944. After the Allied invasion of Europe on D-Day, George Grieg was posted to Europe as a German interpreter. When the war had ended, Edith returned to visit liberated Czechoslovakia only to discover that her grandmother had been killed, by the Germans, in Theresienstadt a German ghetto at Terezín in northwest Czechoslovakia.. She was demobilised, returned to Britain and lived in Aberdeen where she worked as book-keeper. At this time, George had not yet been demobilized and was still stationed in Germany. In the later part of 1947, he told Edith that he had found himself a girlfriend there. Edith immediately applied for a divorce and returned to Liberec where she lived with her family.

Po celou dobu své služby v Královském letectvu hrdě nosila své československé nárameníky, ale nikdy se nerozhodla vstoupit do některé z československých perutí. Na konci války dosáhla hodnosti T/Sgt (četař) a za své válečné zásluhy obdržela hvězdu 1939 – 1945, Medaili za obranu a válečnou medaili. V roce 1946 jí bylo dovoleno vrátit se zpět do osvobozeného Československa.

Edith Weitzenová s kolegyněmi, v první řadě, třetí zleva.
Edith Weitzenová, 3rd from left in front row, with colleagues.

During the entire time of her service in Royal Air Force she proudly wore her Czechoslovak shoulder badge; however, she never considered joining any of the Czechoslovak Squadrons. At the war end she had the rank of T/Sgt; and for her war efforts she was awarded the 1939- 1945 star, the Defense Medal, and the War Medal. In 1946 she was allowed to return back to liberated Czechoslovakia.

V novém Československu bylo zřejmé, že vše směřuje ke změnám a pro příslušníky zahraničních armád sloužících na západě to znamenalo pouze potíže. Mladší bratr Edith odešel do Israele, kde se zúčastnil boje za nezávislost židovského státu. Edith chtěla zůstat s rodiči, se svým otcem, kterému během služby v anglické armádě zjistili bronchitidu.

In the new Czechoslovakia it was apparent that everything is going to change; and for members of foreign armies who served in the West this only meant trouble. Edith’s younger brother, Leo, left for Israel where he participated in the fight for the independence of the Jewish state of Israel. Edith wanted to stay with her parents to be with her father who was ill with the bronchitis he had contracted whilst serving in the Army in England.

Po komunistickém puči, v únoru 1948, byla Edith pro svou službu u Královského letectvavystavena persekuci a navíc na rok a půl uvězněna. Vzpomínala: „Musela jsem spálit svojí uniformu a vyhodila jsem většinu dokumentů, protože jsem se bála, aby si StB ještě nenašla další záminku uvěznit mě ještě jednou.“ Během té doby dostala, díky svým jazykovým znalostem, příležitost pracovat ve společnosti vyvážející sklářské výrobky, ale podmínkou bylo, že přetrhá vazby se svými příbuznými za hranicemi. Její bratr Leo byl v Izraeli a strýc v Austrálii ona odmítla přijmout onu podmínku. Tak se stalo, že pracovala jako účetní v obchodě. Edith zůstala v té práci až do odchodu do důchodu. V roce 1953 se v Liberci provdala za pana Jidřicha Weitzena a měli spolu tři děti.

Following the Communist putsch, in February 1948, Edith was subjected to persecution and even imprisoned for a year and half because she had served in the Royal Air Force. She remembered: “I had to burn my uniform and threw away most my documents because of fear that the StB would find yet another excuse to throw me in prison once again.” During this time, because of her language skills, she had the opportunity to work in a glass export company, but there was a condition – that she cut all ties with her relatives abroad. Her brother Leo was in Israel and she had an uncle in Australia and she refused to accept that condition. Instead she worked as a book-keeper at a shop, Edith remained at this job until her retirement. In 1953, she re-married a Mr Weitzen from Liberec and they had three children.

Po „Sametové revoluci“ roku 1989 byla povýšena do hodnosti četaře ve výslužbě a stala se členkou Československé obce Legionářské a Československé obce židovské v Liberci. V roce 2000 byla povýšena do hodnosti nadporučíka ve výslužbě a obdržela několik pamětních medailí. Vzpomínala: „To jestli jsem soukromá osoba, nadporučík nebo major, nebo že mám nějaké medaile nebo ne, to nic neznamená. Já jsem pro to nebojovala. Chtěla jsem se pomstít a říkala jsem si: Oko za oko, zub za zub. A tím jsem se řídila po celou dobu mé služby u WAAF.“

After the ‘Velvet Revolution’ 1989 she was promoted to the rank of Sgt (Retired) and became a member of Czechoslovak Legionnaire Community and Czechoslovak Jewish Community in Liberec. In 2000 she was promoted to the rank of retired lieutenant, equivalent to the RAF rank of Flying Officer, and was awarded several memorial medals. She remembered: “If I am a private, 1st Lieutenant, or a Major; or whether I have got some medals or not, means nothing. I was not fighting for this. I wanted my revenge and was telling myself: an eye for an eye, a tooth for a tooth. And this is the strategy I used for the entire time of my service within the WAAF.”

Edith Weitzenová rozená Nettlová zemřela 29. září 2011 v Liberci.

Edith Weitzenová née Nettlová died on 29 September 2011, in Liberec, Czech Republic.

Čest její památce!
We shall we remember her with honour!

Rozhovor s Edith Weizenovou v českém jazyce, zde.
An interview, in Czech, with Edith Weitzenová here.

Article by Milan Votava with English translation by Veronika Valdová

This entry was posted in Biography, Not Forgotton. Bookmark the permalink.

One Response to Edith Weitzenová – remembered

  1. Veronika Valdova says:

    This is an amazing story of a person who had to join foreign military service in order to fight for liberation of Europe. The way these people were treated upon return to their home country is outrageous and should never be forgotten.

Please leave your comment on this article.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s